Hořekování nad rozdělenou společností v našem státě

hošek
3.2.2019 17:59
Již nějaký čas se ve vyjadřování politiků, mediálních profíků i ostatní politické veřejnosti vyskytuje, častěji než bylo před tím zvykem, tvrzení že je naše společnost příliš rozdělená. Jde o jeden z dalších mateníků, který tančí nejsnaživější sluhové reálné, leč pečlivě se skrývající moci v naší zemi, nad už vykopaným hrobem demokratismu. Hrobem, který signalizuje vznikání totalitní nadvlády hybných sil nové moci uvolněné před třicet lety. Každá lidská komunita je rozdělena. Podle pohlaví, generací, etnicity, náboženství. Ale též na chudé a bohaté, ba dokonce na superbohaté a bědné. Na vládnoucí a ovládané, ale též někdy na vrchnost a poddané.

Na vzdělané a analfabety. Lid, alias masu a elitu, na jedince pracují a nepracující, na pracující hlavou a pracující tělem a…myslím, že je toho až příliš, ale určitě dost k tvrzení, že nebylo, není a nebude lidského společenství, které by nebylo mnohočetně rozděleno. Takže proč se nad tím pozastavovat a právě nyní. 

Protože...

Občanská společnost v našem státě není jenom rozdělena, jako každá jiná. Ona je rozeštvána a nadále neustále rozeštvávána. A to je její zásadní odlišností od všeobecně existujícího rozdělení. Je rozeštvávána vědomě a záměrně a celá veřejnost může lehce identifikovat čas, kdy rozeštvávání bylo zahájeno. Dokonce obrazně řečeno, až na den přesně. Oním rozhodujícím mezníkem bylo vyhlášení výsledků prvních všeobčanských voleb prezidenta v roce 2013, které, nevím proč, jsou označovány za „přímé volby“. Jakoby nějaké volby byly nepřímé. I volby volitelů prezidenta USA jsou přece přímé a nikoliv zprostředkované.

Velká skupina politicky aktivních figur v nich prohrála. Což by nebylo nic divného, protože v každých volbách musí někdo prohrát. Jenže poražené skupiny do svého kandidáta investovaly příliš hodně nadějí a mnohé i financí, které jim propadly. Tehdejší volba mezi Schwarzenbergem a Zemanem byla navíc všem zřejmým bojem mezi politickou veřejností a třídou profesionálních politiků, mediálních harcovníků a dalších osob sloužících „skrytému státu“, tedy jakési elitě, kterou Trump v roce 2016 celkem trefně, ač nepřesně označil jako „deep state“, podle něj hrobaře svobody v USA.

Poražení v prezidentských volbách v ČR v roce 2013 bezprostředně po vyhlášení výsledku veřejně prohlašovali, že nepřijímají výsledek voleb a především ihned s tím veřejnosti zřetelně sdělili, že bylo největším omylem, že třída profesionálních politiků dovolila veřejnosti volit hlavu státu. Prý to je v rozporu s pravidly zastupitelské demokracie. Čímž jenom přiznali minimálně dvě věci. V prvé řadě, že zastupitelská demokracie od svého vzniku žádnou skutečnou demokracií, čili vládou lidu nikdy nikde nebyla, takže ani není, ani v budoucnu být nemůže. Je od samého počátku svého vznikání pouze velmi dobře propracovaným mechanismem, který zajišťuje nadvládu reálné, ač skryté moci. A za druhé, že oni, tedy nesmiřitelní odpůrci výsledku zmíněné konkrétní volby, se považují za jakousi elitu, která jediná má oprávnění volit hlavu státu a nejen to.

Samozvaná elita se prakticky okamžitě vrhla do všemožných aktivit, dehonostujících, skandalizujících a nevybíravě napadajících prakticky veškerou činnost prezidenta Zemana. Bylo to až groteskní, protože naprosto vždy, tedy i v těch nejpozitivnějších prezidentových činech našli antizemanovští snaživci nějakou možnost jej napadat. Odpůrci Zemana se pomalu z opozice transformovali na nesmiřitelné odpůrce, jejichž znakem byla až živočišná osobní nenávist, dokazovaná především obrovskou škálou pejorativně vyjadřovaných negativních emocí vůči hlavě státu, kterými se snažili ovlivňovat veřejnost. V žádném případě už nešlo o politický střet opozice s exekutivou, či reprezentantem politické moci. Šlo o nesmiřitelný konflikt, nehledající kompromis, ale žádající vše, nebo nic.

V takto vypjaté atmosféře pak proběhly volby prezidenta a o něco později i do sněmovny v roce 2018. Oboje dopadly pro zmíněnou elitu doslova katastrofálně. Proto i její odpověď byla tomu odpovídající. Dosavadní nesmiřitelnost s jedincem, s hlavou státu se změnila na nesmiřitelnost s celým politickým subjektem, s vítězem sněmovnách voleb. Okamžitě byl pasován na nedemokratického tím, že se z poslanců poražených minisubjektů zformoval blok, který sám sebe označil za demokratický. Samozvaná elita a samozvaní demokraté opět se nechovali a dodneška nechovají jako demokratická opozice, ale jako nesmiřitelní nepřátelé volebních vítězů, kterým se, k jejich smrtelné zlosti, dokonce podařilo sestavit koaliční vládu.

Od té chvíle v naší zemi začala měkká občanská válka. Po volbě prezidenta v roce 2013 se společnost stala obětí nevybíravého štvaní proti Zemanovi, nyní už je ale v pasti nesmiřitelně vyhroceného střetu. Naštěstí zatím tento proces nezasáhl většinu společnosti, ale omezil se na politické aktivisty s privilegiem snadného vystupování v plošně až celostátně působících médií.

Považuji současný stupeň politické nevraživosti za měkkou občanskou válku, protože menšina, která roztáčí její kola má většinový vliv v médiích. Podle některých odborných zdrojů má také nevyčerpatelný zdroj financí, což je v současné dominanci nadvlády liberálního životního stylu doslova rozhodující pozice. Zatím nemá potřebnou reálnou sílu, kterou by tvořilo buďto vyzbrojení, nebo zmanipulování davů. To druhé se jí ovšem může, za pomoci nevysychajících financí, podařit. Menšinová vrstva samozvané elity, vydávající se za jedinou demokratickou politickou sílu v zemi, navíc s privilegovaným přístupem do celostátních médií, je nesporně největším rizikem pro naši zem. Elitářská menšina má mnohé předpoklady stát se zdánlivou občanskou většinou. Trik to v dějinách mnohokrát provedený a skoro stejně početně úspěšný. Dokonce jeden sám sebe pojmenoval bolševismem.

Neustálé rozeštvávání společnosti je výrazem zmutování politické soutěže, spíše pak její totální negaci, spočívající doslova v její nové kvalitě, kterou už lze směle označit za politicky nesmlouvavý boj. Ten se v naší zemi rozhořel v roce 2013. Bohužel se stále stupňoval, až loňskými volbami do sněmovny se už stal otevřeným střetem mezi masou veřejnosti a elitářskými, politicky aktivními skupinami všemožného druhu, čili měkkou formou občanské války. Intenzivně živenou a neustále rozviřovanou především intelektuály, oněmi dějinnými slouhy, kteří dokáží za sebemenší výhodu, neřku-li privilegium, sloužit kterékoliv moci. Současná měkká občanská válka je ze strany široké veřejnosti opravdovým bojem proti možnému útlaku, ba až totalitnímu ovládnutí veškerého veřejného života mikromenšinou skryté mocenské struktury. Rozpory, které se v naší společnosti nyní stále silněji rozhořívají, každému nutně kladou otázky. Kdy se tato doposud pouze kritická fáze stane nesmiřitelným konfliktem, který bude muset být vyřešen, třeba i násilím? Jak se to konkrétně projeví a hlavně jaké bude jeho vyřešení?

Viditelné metody měkké občanské války

Současná antizemanovská a antivládní aktivita není tedy v mých očích běžnou opoziční činností. Neustálé vyvolávání nových kauz vůči prezidentovi, premiérovi, vládě, ministrům a dokonce úřadům jednoznačně brzdí řádné spravování věcí veřejných. Což je záměrem, který má za cíl následně veřejně prohlašovat, že vláda a ostatní složky exekutivy nejsou schopné plnit své povinnosti správce státu.

Vyvolávání skandálů, afér a podobných jevů nejenže dál okrádá konkrétně napadené osoby exekutivy o drahocenný čas, ale viditelně je poškozuje v očích veřejnosti. Jednak podle lidové zkušeností, že „na každém šprochu je pravdy trochu“, ale hlavně jejich kupením, které má vytvořit ve veřejnosti atmosféru pochybování až jakýsi efekt o stokrát opakované lži, která se stává pravdou.

Neustálé osobní útoky, především oblíbených celebrit z jiných oborů než profesní politiky, nejčastěji pak z masové kultury a populárního umění, generují ve společnosti zákonitě atmosféru dominance emocí nad rozumem a tím formují podhoubí až po davovou hysterii.

Jasným důkazem přechodu z opozice do měkké občanské války jsou neustále organizované další a další protivládní pouliční aktivity. Demonstrace, manifestace, dokonce napadání fyzických projevů a symbolů reprezentantů státu, to už má příliš jednoznačný smysl. Jde o provokaci, která mí vybudit zásah represivních složek státu. Cíl takovýchto aktivit je naprosto nepochybný. Vytvořit šanci na reakci vůči represi, tuto neustále stupňovat až po tvrdou občanskou válku.

Konečným cílem je pak dostat celou veřejnost pod diktát „deep state“, přesněji pod nadvládu skrytých, ale o to víc reálných složek všestranné, až absolutní moci.

Poznávací znaky rozeštvávačů

Jen kratičce o „peří, podle kterého lze poznat ptáka“ rozeštváváka. Jednoznačná dominance emocí nad rozumem. Místo argumentů užívání pejorativních, expresivních a velmi často vulgárních výrazů tam, kde se jim nedostává argumentů. Viditelná snaha vybudit ve veřejnosti davovou psychózu nenávisti, šířit všestranné negativní pojímání a výklad současnosti.

Silným indikátorem zmíněného typu politických aktivistů je povyšování se nad většinovou společnost, třeba nad důchodce. U novinářů je to jednak zneužívání svého profesního postavení a jakoukoliv kritiku za strany exekutivy halasně odsuzovat coby ohrožování svobody slova. U kulturní inteligence zase zřetelné znaky zneužívání své popularity na šíření laických názorů samolibě povyšovaných za nebetyčně odborné, ba jedině pravdivé. Ještě horší je, že si často představují svobodu projevu jako nárok na zvrácené šíření nactiutrhačných invektiv a pomluv. Vůči žádnému řadovému občanu by si nemohli beztrestně dovolit taková hulvátství, jaká si dovolují i vůči těm nejvyšším představitelům politické moci. Jde v mých očích nejen o zpustlý exhibicionismus, ale rovněž o dosti značně rozšířený charakterový rys těchto osob, jímž je zbabělost. Do očí by si totiž své sprostoty představitelům státu a nejen jim, nikdy neodvážili vyslovit.

Velmi rozšířeným znakem zmíněných aktivistů je i jejich pyšná sebejistota, nad pravdivostí svého názoru. U nejednoho hypertrofující do odmítání jakékoliv debaty jako zbytečné, uboze se tím povyšující div ne na představitele božské pravdy. Neméně odpuzujícím je pak elitářské povyšování se nad jakýsi venkov, či staré voliče.

A co druhé strana?

Lidová moudrost prý říká, cituji: „moudřejší ustoupí“, což je v mých očích důkazem, že i kardinální pitomost se dá říci krátce. Opravdová moudrost lidu totiž k tomuto rádoby bonmotu dodává, opět cituji „… a drzejší mu všechno sebere“. Do určité míry, bohužel těžce definovatelné, lze jak házení klacků pod nohy, či provokace skutečně velkoryse ignorovat. Ovšem ve společnosti musí být nastaveny limity, jejichž přestoupení se trestá a čím tvrději na počátku, tím později se dosáhne toho, že trestů není skoro vůbec zapotřebí. Demokracie, alespoň ta skutečná vláda lidu, musí mít své obranné mechanismy. Přesně definované a účinné.

Každý veřejně činný člověk musí si zvyknout na kritiku svých slov a činů. Profesionální politik tím více. Žádný člověk však není povinován strpět urážky, nactiutrhačné nadávky až vulgarismy vůči své osobě, ba i rodině, dehonostaci až dokonce podlé výmysly. To není přípustné ani v hospodě, kde se taková situace řeší okamžitou fackou či ránou pěstí.

Známý klasik řekl, že s blbostí se nevyhraje, ale je nutné s ní neustále bojovat. Nemám rád předmět onoho nekonečného boje, protože evokuje především pyšný pocit vlastní nadřazenosti, čili povýšeneckého přesvědčení, že onen „věčný bojovník“ blbcem není. Ovšem myšlenka mne inspiruje k tvrzení, že se zlovůlí je nutné neustále bojovat. A současné chování osob popisovaných v tomto textu jsou skutečně nositelé zlé vůle.

Přiznám se, že by mne velice zajímalo, kolik je mezi nimi těch, kdo iniciativně vyzývali davy na přelomu systémů ke zvonění klíči, kolik je mezi nimi těch, co se podíleli na moci bezprostředně následující po nadvládě KSČ a nejvíc by mne zajímalo, kolik si až dosud usurpovali majetku, privilegií a skryté moci, že se najednou nesmířili s prohrou v posledních volbách. Což se týká i „družstevních vlastníků“ ČT.

V roce třicátého výročí politické změny aktivita popisovaná tímto textem je jednoznačným rizikovým faktorem dalšího vývoje u nás. Je tragedií, kam až dospěla pýcha představitelů v posledních volbách poražených politiků a jejich obslužné vrstvy. Samolibost snoubící se s přesvědčením vlajkonošů pravdy a lásky, se zvrhla na pýchu elitářů spojenou s nenávistí zombií.

Jak tedy na provokatéry, nactiutrhače, sabotéry vládnutí a ostatní aktivisty nedemokratického odporu vůči zvoleným vykonavatelům politické moci? Řekl bych to naplno. Jsou to prokazatelně nepřátelé státu, který je reprezentován vůli občanské většiny. A na to by měl být paragraf, jak se lidově říká. Demokracie přece musí mít mechanismy na svou obranu proti všem, kdo si představují svobodu mimo jiné i jako ničím neomezené bránění vítězům voleb ve výkonu jejich funkcí.

Je symptomatické už to, že v naší zemi kdokoliv může kupříkladu zaútočit dokonce na osobu či sídlo představitelů nejvyšší politické moci. Řeknu to opět velice tvrdě. Fakt, že drzoun s dětskou pistolkou se dostal do blízkosti prezidenta, či že parta recesí zpitých vandalů pronikla do sídla prezidenta, se nikdy neměl udát, nadtož zůstat exemplárně nepotrestán. Zvláště ve srovnání s tvrdým trestem pro občana, který pouze dokresloval předvolební portréty kandidátů ODS. V současné atmosféře, ba dokonce v době oficiálně vyhlášené války s terorismem, měl ten první být ochrankou prezidenta na místě zastřelen a ti druzí měli být už při přiblížení se k sídlu hlavy státu zatčeni a obviněni z terorismu.

Každá politická moc se musí umět bránit adekvátně síle na ni páchaných útoků, jinak se fakticky projevuje jako neschopná správy státu, a co je nejhoršího, jako neschopná ochrany a bezpečnosti svých občanů .

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.