Ivan Bušniak: Krvavá srbská stopa Jacquese Chiraca aneb proč Bělehrad nedržel smutek

most svobody
3.10.2019 10:03
Úmrtí někdejšího francouzského prezidenta J. Chiraca vyvolalo v Evropě obvyklé reakce. Tedy nával smutečních prohlášení, vysokých ocenění i nostalgických vzpomínek a emocí. Přirozeně především v samotné Francii, ovšem také v západní Evropě, zejména v Německa a Bruselu. Velmi kladné hodnocení zaznělo z Moskvy (V. Putin byl v Paříži na smutečním shromáždění) i OSN a něco sem tam v post-komunistické Evropě. Včetně Prahy.

Z Chiracovy zahraniční politiky se především mluví o jeho rozhodnutí postavit se společně s kancléřem Schröderem a prezidentem Putinem proti americké invazi do Iráku na jaře 2003.

Agrese NATO proti Jugoslávii

Co je však zarážející a nebezpečné je fakt, že Francie a Evropa se tváří jako by Chirac neměl na rukou krev. Nejde ani tak o válku v Bosně kde francouzští generálové a vojáci sehráli v mírových jednotkách OSN významnou úlohu. Jenže to bylo převážně za prezidenta Mitterranda.

Jedná se hlavně o to, že Chirac byl jedním z hlavních západních lídrů kdo se „zasloužil“ o agresi NATO na Svazovou republiku Jugoslávii (SRJ) na jaře 1999. Podpořil vojenský útok Aliance proti svrchovanému státu v Evropě, navíc tradičnímu historickému spojenci Francie. A to bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) i při porušení právního základu samotné Aliance – Washingtonské smlouvy. V hodnocení Chirakovy kariéry tak chybí celá jedna kapitola. Krvavá kapitola, která by proto měla být jednou z klíčových.

Shodou okolností opustil Jacques Chirac tento svět v roce, kdy uplynulo 20 let od doby co bomby a rakety NATO povraždily - za přímé účasti Francie - v SRJ na 2 000 Srbů, z toho většinu civilistů. Za tyto vraždy dosud nebyl nikdo souzen. Zato všichni hlavní jugoslávští / srbští politici a velitelé skončili před haagským ICTY. Tribunál tak víc než kdy jindy vystupoval jako instrument msty, nikoli spravedlnosti. Bělehrad NATO též zažaloval, ale Tribunál se takřka obratem prohlásil pro tuto žalobu nepříslušným.

Chirac a bombardování SRJ

Budiž při této příležitosti řečeno, že Chirac nebyl hlavní silou bombardování. Motorem intervence byla hysterická Clintonova ministryně zahraničí, naše krajanka Madeleine Albrightová. Dáma, která pět let před tím (v r. 1994) coby zástupkyně USA v RB OSN „zaspala“ genocidu ve Rwandě.

Prosadit bombardování Albrightové vydatně pomáhal britský premiér Tony Blair, následovaný německým kancléřem Gerhardem Schröderem.

Po nich následuje Chirac. Výrazně vychýlil hlavní osu postupu svého předchůdce Mitterranda v jugoslávském konfliktu. Ten vyvažoval zřetelně protisrbskou politiku tehdy čerstvě sjednoceného Německa, kladl důraz na OSN, nikoli na NATO.

Chirakův lapsus s Rambouillet

Chirac navrhl počátkem r. 1999 zámek Rambouillet u Paříže jako místo konání konference o statusu Kosova (po tzv. „masakru“ u kosovské vesnice Račak). Byl to nepochopitelný krok. Bud´ přecenil své síly nebo neměl potřebné informace – zjevně si totiž myslel, že v Rambouillet se bude opravdu negociovat. Albrightová ovšem na nic podobného nepomýšlela. Kromě toho Francie jako hostitelská země jí byla ukradená. Účastníci schůzky se shodují, že jediným cílem USA v Rambouillet bylo donutit Bělehrad přijmout okupaci Srbska (podle bosenského modelu) a Kosova jednotkami NATO (rozuměj: americkou armádou).

Jenže Srbové do Francie nepřijeli kapitulovat. Americká ministryně zahraničí ztratila nervy a začala se dopouštět kroků, které jsou mezinárodními zločiny. Vyhrožovala Srbům, že nepřijmou-li americké požadavky, budou je USA bombardovat. Hrozbu použití vojenské síly ovšem Charta OSN výslovně zakazuje.

Srbové se Albrightovou nenechali vydírat, načež USA svou hrozbu splnily. Sám prezident Clinton bombardování spíše přivítal, než inicioval. Přišlo mu totiž vhod - krátce před tím neúspěšně skončila snaha sesadit ho z úřadu (impeachment) kvůli sexuálním veselicím, jimž se oddával se stážistkou Lewinskou přímo ve své pracovně v Bílém domě. Chtěl se tedy ukázat jako „akční“ prezident i na vojenském poli.

Chirac si byl patrně vědom, že útok na Jugoslávii je agresí. Také úloha Francie jako „dvorního šaška“ v Rambouillet mu samozřejmě vadila. Nenašel ale odvahu se postavit americkému tlaku – i proto, že Německo bylo silně pro a Rusko kromě slovních proklamací nedělalo reálně nic.

Chirakovský mýtus o bělehradských mostech

Asi s cílem dosáhnout jistého změkčení „viny“ vypustilo okolí Chiraca mediální kachnu, že jen díky zásahu francouzského prezidenta NATO nebombardovalo bělehradské mosty. To se ale nikdy neprokázalo. Sám Chirac to údajně zmínil snad jen jednou a ani to není jisté. Je navíc diskutabilní, zda hlavy států ve válce schvalují výběr jednotlivých bombardovaných cílů.

Bělehradské mosty (a bylo jich tehdy 10) NATO mimořádně dráždily. V průběhu prvních týdnů bombardování totiž obyvatelé Bělehradu pořádali právě na některých z nich cosi jako noční party a koncerty kde agresorské státy a jejich představitele různě zesměšňovali (třeba vzkazy typu „Bille, až budeš zase šukat stážistku, tak radši jinde než v Bílém domě“).

Faktem zůstává, že bělehradské mosty zůstaly netknuté, NATO se jejich zničení vyhlo. Nikoli ale kvůli Chiracovi. Aliance se prostě bála. Nechtěla na sebe vzít odpovědnost za smrt stovek lidí, bez nichž by se ničení mostů neobešlo. Veřejné mínění na Západě od počátku nebylo příliš „pro-bombardovací“ a NATO nechtělo riskovat prohlubovat podráždění veřejnosti ve svých zemích masivním masakrem srbských civilistů.

Aliance si zato „smlsla“ na mostech přes Dunaj v Novém Sadu, centru Vojvodiny. Zničila všechny tři co tam byly a pozabíjela při tom několik lidí. Jakousi nechtěnou (nebo naopak chtěnou?) symbolikou aliančního ničení byl fakt, že mezi těmi novosadskými byl tehdy jeden se jménem Most Svobody. NATO tehdy při agresi zničilo celkově na 60 mostů, prakticky na všech hlavních srbských a černohorských železničních i silničních tazích.

Chirac byl zřejmě překvapen Miloševičovým rozhodnutím přerušit diplomatické styky SRJ s Francií (podobně jako s Německem, USA a Británií). Stejně jako faktem, že Srbové protestující proti bombardování napadli a vypálili Francouzské kulturní středisko v samém centru Bělehradu. Rozměrný památník srbsko-francouzskému přátelství z 1. světové války na bělehradském Kalemegdanu Bělehradané zahalili do černého floru, ale nezničili jej.

Chirac byl poprvé zvolen prezidentem v červnu 1995, po dvou předchozích neúspěšných kandidaturách. Už v srpnu téhož roku NATO (a tedy i Chirac) bombardovalo Srby v Bosně a Hercegovině. Američané však Francii, Německo, Británii i Rusko z následujícího jednání o míru v Bosně vyšachovali (podobně jako o 3 roky později v kauze Kosovo v Rambouillet). Chiracovi nezbylo než hostit pouze ceremonii podpisu Daytonské mírové dohody v Paříži v prosinci 1995. Takže nic moc.

"Držte hubu, pane Dienstbier "

Celkově Chirac zahájil postupný odchod Paříže z Balkánu vůbec. Zda v tom nějakou úlohu sehrál fakt, že jen v Bosně v mírových jednotkách OSN (UNPROFOR) padlo 88 francouzských vojáků (!!!) není moc jasné. Podporou bombardování Jugoslávie se Chirac pokoušel mj. vytvářet dojem, že Francie je na Balkánu stále přítomna. Proto se mj. prvním protektorem okupovaného Kosova stal Francouz Bernard Kouchner. Z tohoto muže se později vyklubal politický proutník – byť socialista, sloužil jako ministr zahraničí v pravicové vládě F. Fillona za prezidenta Sarkozyho. Tím si vykoledoval vyloučení ze své mateřské socialistické strany.

Podstatné však je, že Kouchner začal v Kosovu systémově vytvářet podmínky pro vyhlášení nezávislosti. V rozporu s rezolucí 1244/99 RB OSN, která okupaci Kosova zavedla a výslovně potvrdila Kosovo jako součást SRJ. Mimořádné špinavosti, ve skutečnosti trestné činnosti, se však tento Francouz dopustil tím, že neučinil nic, aby zabránil vraždám a vyhánění kosovských Srbů po stažení jugoslávské armády a srbské policie. A tím, že chránil teroristy z kosovské UCK před vyšetřováním haagského Tribunálu .

Ano, chránil teroristy. Jeho počínání se stalo tak skandálním a odpudivým, že Jiří Dienstber, v té době zpravodaj OSN pro lidská práva v SRJ, jej za to několikrát veřejně kritizoval. Kouchner mu za to poslal – rovněž veřejně – opravdu francouzsky „šaramantní“ vzkaz: „Držte hubu, pane Dienstbier“.

Souvisí agrese proti SRJ s agresí proti Iráku ?

Až dodnes, ani po 20 letech, se nedá prokázat zda evidentní protiprávnost bombardování SRJ a jeho tragické výsledky (rozsáhlé lidské ztráty a vyhnání drtivé většiny Srbů z Kosova) hrála úlohu v rozhodnutí Schrödera a Chiraca odmítnout Bushovu agresi vůči Iráku. Přitom oba patřili mezi významné „bombardéry“, přičemž Schröder byl o koňskou délku iniciativnější než Chirac.

Ani jeden z nich o této možné souvislosti – pokud je známo – dosud nepromluvil. A Jacques Chirac už ani nepromluví.

České díky Chiracovi?

Smrt Chiraca u nás vyvolala zmínky o „českém díku“, asi za jeho odpor proti válce v Iráku. Takové „díky“ jsou ovšem evidentním omylem. Chiracův odpor byl sympatický, ale jen symbolický. ČR nic nepřinesl. Postoj Špidlovy vlády Chirac neovlivnil, ba ani se o to nesnažil. Jeho známý výrok, že východní Evropa „nevyužila šanci být zticha“ byl už pláčem nad rozlitým mlékem, přiznáním fiaska.

Chirac byl prezidentem v době kdy Praha začala jednat o podmínkách svého vstupu do EU a byl jím stále když ČR do EU vstoupila. Tady jsou snad jakési díky na místě. Takových zemí jako ČR bylo ale celkem 10, takže to není projev Chiracova skvělého vztahu k Praze. Navíc byl znám svou skepsí k rozšíření EU a nehrál v něm viditelnější úlohu. Motorem rozšíření bylo tehdy Německo. Chirac si jako jeden z mála uvědomoval, že to EU přinese nové vnitřní problémy. Vstup zemí Visegradu do NATO (krátce před aliančním přepadením SRJ) šel mimo Chiraca, i když nikoli proti němu. O jeho gaullismu mnozí pochybovali, nicméně Alianci považoval za nástroj americké dominance v Evropě.

Na závěr

Při nedávném semifinálovém utkání Francie – Srbsko v Paříži na mistrovství Evropy mužů ve volejbale (které Srbové nakonec vyhráli) pořadatelé na úvod vyhlásili minutu ticha k uctění Chiracovy památky. Srbští fanoušci pískotem a výkřiky tuto pietní akci silně narušili. Kvůli Chiracově úloze při agresi. To proti nim vyvolalo silný odpor.

Jistě, narušovat minutu ticha je z definice buranství. Ale je to stále jen buranství, nic víc. Bombardování cizí suverénní země a zabíjení jejích lidí, včetně civilistů, ovšem není jen buranství. Je to mezinárodní zločin. Zločin, za který Chirac ani Francie dosud nenesli odpovědnost. Jacques Chirac se ted´ potrestání navždy vyhnul. Unikne mu i Francie?

Ivan Bušniak

 

Foto: Zničený Most svobody v Novém Sadu

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Som vďačná za takýto súpis a zhrnutie udalostí s objektívnym nadhľadom. 

Myslím si, že od II. svetovej vojny do dnes deň, všetci prezidenti,  politici a väčšina európskeho obyvateľstva - sú lokaji Spojených štátov, až na de Gaulla, ktorý v 1966 dokázal odísť z NATO.

Ženy v politike : Albrightová, Thacherová, Clintonová, Pelosiová, Gribauskateová, Merkelová, + česko - slovenské političky......sú také isté hyeny, ako muži. Nepriniesli nič dobré do svetovej politiky, naopak - aby ukázali, že si miesto v politike zaslúžia, veľakrát tromfli mužov v krutosti a bezcitnosti.

 Na druhej strane, mnoho politikov sú totálni slabosi bez charakteru a mravnosti. Ale čo môžeme čakať iné od nich, keď každý politik niekde, v nejakej rodine, v nejakej škole, v nejakom národe ... vyrastá ? Sú len zrkadlom svojho národa.

Ani jeden vojnový konflikt po II. svetovej vojne nebol spravodlivý a založený na objektívnej potrebe riešiť ho vojnou : Kórea, Vietnam, Laos, Kambodža, Alžírsko, Lýbia, Sýria, Afganistan, Libanon, Palestína, Jugoslávia, Gruzia, Čečensko, Náhorný Karabach, Ukrajina.... o farebných revolúciach ani netreba hovoriť.

Za každou vojnou sa skrýva väčšinový súhlas obyvateľstva a jeho voľba politikov. Plus - nechať sa uplatiť a oblbnúť vo farebných revolúciách.