Ivan Bušniak: Protisrbská politika Ruska za prezidenta Jelcina

busniak
22.7.2019 12:11
Jugoslávie sice byla v krvi zničena už před 30 lety, jenže NATO ani EU novou geopolitickou konfiguraci tohoto prostoru nezvládly. Západ sice vytvořil „svou „podobu tohoto regionu, ale ta je viditelně nefunkční, Balkán zase praská ve švech. Proto se hledá viník. Před 30 lety Západ za původce katastrofy jednoznačně označil Srby a podle toho s nimi zacházel. Kdo za to může dnes? Na Západě na to po troše bádání „přišli“ , ví to už i Aliance a EU. Může za to samozřejmě Rusko. Taky trochu Čína a Turecko. Ale hlavně Rusko. A jak jinak – s Ruskem spojené Srbsko.

Znovu se tak dostal do popředí mýtus Ruska a Srbska jako historických spojenců. Tahle Západem vymyšlená legenda trvá více než 200 let - od 1. Karadžordževičova povstání (1804) proti Turkům. A přes dvě století zásadně negativně ovlivňuje přístup Západu k Srbsku. Dnes více než kdy jindy.

Krvavý zánik socialistické Jugoslávie, především obnovený vstup Srbů a Srbska do mezinárodního života, vdechl tomuto mýtu nový život. Jenže právě občanská válka v Jugoslávii (1991 – 1995) a vývoj po ní jej ve skutečnosti zásadně popřela. Tedy pro toho kdo to chtěl vidět.

Dnes je všestranné posilování teze o ose Moskva - Bělehrad integrální součástí globální západní rusofobie. Snaha Západu zabránit „pronikání Ruska na Balkán přes jeho tradičního spojence Srbsko“ v současnosti dosahuje podoby hysterie.

Podívejme se proto blíže jak konkrétně vypadaly ony „výjimečné „srbsko – ruské vztahy v průběhu celých 90. let minulého století. Tedy v době vlády prezidenta Jelcina a v době rozpadu SFRJ završeného agresí NATO proti Svazové republice Jugoslávie (SRJ ). V době kdy v SRJ / Srbsku vládl Slobodan Miloševič. A brzo uvidíme, že Moskva šla přímo proti Srbům nebo jim aspoň házela klacky pod nohy všude, kde mohla.

První ruský prezident Boris Jelcin měl po rozbití Sovětského svazu koncem roku1991 úplně jiné starosti než Balkán. O mezinárodních otázkách nic nevěděl ani ho nezajímaly. Podřídil svou „zahraniční politiku“ jedinému cíli - stát se uznávaným partnerem Západu. Cítil jeho chlad ke své osobě, zejména pak ve světle nadšení, kterým Západ předchozích 5 let zahrnoval M. Gorbačova. Gorbyho mezinárodní úspěchy si Jelcin vyložil - celkem správně - jako odraz maximální ochoty otce perestrojky vycházet vstříc požadavkům Západu, ať byly jakékoli.

Vlnu antikomunismu v samotném Rusku „car Boris“ na zahraničním poli doplnil neomezenou servilitou vůči Západu, zejména USA. Jednotlivé otázky mezinárodního života mu sloužily jako praktická a vítaná možnost demonstrace souhlasu Ruska s „demokratickým světem „. Jeho ministrovi zahraničí Andreji Kozyrevovi se proto brzo začalo říkat „Mr. Da“. Jugoslávie je toho učebnicovým příkladem.

V raných fázích jugoslávské krize Moskva přesně kopírovala postoj Washingtonu. Slovně podporovala jednotu SFRJ a nedotknutelnost jejích hranic, ale v reálu pro to neudělala nic. Tento „model“ kremelské politiky bude typický pro celé jelcinovské období. Obludných rozměrů, jen v mírně modifikované podobě, pak nabude v souvislosti s agresí NATO proti SRJ v roce 1999.

Jeden z prvních vyhraněně protisrbských kroků Kreml udělal v květnu 1992, když v RB OSN odsouhlasil všestranné a prakticky vodotěsné sankce proti Miloševičově Jugoslávii. A to jen měsíc poté, co koncem dubna 1992 Bělehrad vyhlásil vznik Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) tvořené Srbskem a Černou Horou. Jejím vyhlášením dal Miloševič najevo, že nehodlá vytvářet na Balkáně „Velké Srbsko“. Zdá se, že tento krok srbský lídr patrně učinil na základě příslibu ze Západu (Velké Británie?). Příslibu, že když se takto „vzdá“ koncepce Velkého Srbska, nebudou proti Bělehradu zavedeny sankce. K Velkému Srbsku se ovšem Miloševič nikdy nehlásil, tím méně ho zamýšlel realizovat. Kromě toho po této koncepci řešení jugokrize nebyla v Srbsku počátkem 90. let žádná významná politická ani společenská poptávka.

Jen krátce před tím, rovněž v květnu 1992, Jelcinovo Rusko bohorovně odsouhlasilo vstup Slovinska, Chorvatska, ale i Bosny do OSN. Jako stálý člen RB OSN tomu mohlo zabránit. Zaráží ruský souhlas zvláště v případě Bosny, kde Srbové bojkotem referenda o nezávislosti odmítli vystoupení Bosny ze SFRJ.

O rok později (1993) Jelcin bez mrknutí oka odsouhlasil vytvoření Mezinárodního trestního tribunálu pro ex-Jugoslávii (ICTY) - rovněž rezolucí RB OSN. Aniž by Charta OSN něco takového umožňovala. Že to bude především protisrbský instrument, nikdo už tehdy nepochyboval.

V téže době, na jaře 1993, byla válka Bosně už v plném proudu. Tehdy EU a vůbec poprvé i Američan (ale jménem OSN, nikoli USA) pracují na tzv. Vance – Owenově plánu. Ministr zahraničí Kozyrev se na to všechno díval z uctivé vzdálenosti a nijak nejevil snahu se do věci míchat. Vůdce Srbů z Bosny Radovan Karadžič plán přijal, ale jeho parlament jej odmítl. USA - a tedy ani Rusko – na to nereagovaly.

Počátkem roku 1994 náhle a překvapivě vstoupily poprvé vážně do bosenské hry USA. Důvody proč se Amerika probudila právě tehdy nejsou dodnes jasné. Muslimsko-chorvatská válka v Bosně v průběhu celého roku 1993 a zločiny, které ji provázely, Washington nijak nevzrušovaly. Američané donutili Muslimy a Chorvaty podepsat tzv. Washingtonskou dohodu s cílem vytvořit vojenskou koalici proti Srbům. Tak vůbec poprvé vznikl právní základ pro etnické rozdělení Bosny (rozdělení země podle etnického klíče tedy nebylo dílem Srbů). Tím vznikla Federace BaH. Bosenští Chorvaté se dohodě dlouho vzpěčovali. Američané jim proto slíbili, že zmíněná Federace může vytvořit konfederaci s Chorvatskem. Je ale spíš možné, že Američané už tehdy Tudjmanovi dali „zelené světlo“ k vojenskému útoku na Republiku srbskou Krajinu (v Chorvatsku) i když to přímo narušovalo rezoluce RB OSN. I tohle všechno šlo opět mimo zájem Moskvy.

Typické je, že žádný z několika tzv. „mírových plánů“ mezinárodních zprostředkovatelů na řešení bosenské krize nebyl ruského původu. Moskvy se nikdo na nic neptal a Rusku to nikterak nevadilo. Jelcinova linie na „všestrannou podporu demokratických států“ tu našla plné uplatnění.

Jak už bylo výše uvedeno, klíčovým realizátorem této politiky byl Jelcinův ministr zahraničí Andrej Kozyrev ( „věrný Andrej“ mu Jelcin někdy říkával. Nebo také „můj Židáček“ .) Kozyrev, absolvent moskevského MGIMO, dělal na Balkáně dlouho svou vlastní politiku. Vydával ji za politiku Jelcina a dost dlouho mu to procházelo. Ruské ministerstvo zahraničí se fakticky stalo „předsunutým pracovištěm“ amerického State Departmentu v Moskvě. Kozyrev jako ministr se natolik ztotožnil se postupem USA, že to logicky začalo vyvolávat dohady zda není agentem CIA.

Značný zájem S. Miloševiče i R. Karadžiče o spolupráci s Jelcinem Kozyrev téměř úplně eliminoval. Sám sebe situoval do pozice hlavního a takřka jediného ruského partnera Srbů ze Srbska i z Bosny.

Kozyrev dokázal v jugokauze „prospat“ zformování dvou klíčových zásad, které Západ poté prosadil jako univerzální mantru vývoje ve světě. „Nevšiml“ si rozšiřování NATO na Balkán, pro začátek bez formálního členství nových zemí. „Mírová operace“ v Bosně po ukončení války byla v plném rozsahu operací NATO a Rusko do ní dokonce poskytlo svou jednotku.

Za druhé Kozyrev zcela „minul“ vytlačení OSN resp. RB z centrálního postavení v otázkách světového míru a bezpečnosti. Právě na Balkáně začalo NATO nahrazovat OSN. Západ si místo RB OSN pro jugokrizi vytvořil Kontaktní skupinu (KS - USA, V.Británie, Francie, Německo) kde „velkomyslně“ nabídl členství i Rusku. Jenže na rozdíl od RB OSN v nemělo Rusko v KS právo veta. Ruští zástupci v ní tak byli jen do počtu. Ruskou přítomnost v KS využíval Západ jen k demonstraci „spolupráce“ s Moskvou.

Jelcinův režim šel po rozbití SSSR z krize do krize, takže zahraniční politiku prezident trvale považoval za okrajové téma. Na přelomu září – října 1993 Jelcin provedl státní převrat. Ruský parlament ho chtěl odvolat v obavě, že prezident žene zemi do ekonomické katastrofy. Jelcin proto parlament protiústavně rozpustil a nechal rozstřílet jeho budovu z tanků. Přímo v centru Moskvy tak došlo k ruské mini-občanské válce, při níž vládní jednotky povraždily na 200 - 300 lidí. Západ tomu blahovolně přihlížel s použitím známé teze původně aplikované Američany vůči latinsko-americkým diktátorům – „Je to zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn „. V parlamentních volbách koncem roku 1993 zvítězili nacionalisté Žirinovského, takže Jelcin se politicky dostal z deště pod okap.

Ve 2. polovině roku 1994 začala nazrávat krize v Čečensku, kterou čečenský prezident, někdejší sovětský letecký generál Dudajev vyřešil vyhlášením „nezávislosti“ Čečny (pod jménem Čečenská republika Ičkerie). Z Jelcinova rozhodnutí zahájila ruská armáda na přelomu let 1994/1995 operaci k pacifikaci Čečenska. Začala tragická čečenská válka, kterou Rusko za 2 roky prohrálo. A Jelcin v roce 1996 za nejasných okolností odsouhlasil faktickou (nikoli formální) nezávislost Čečenska.

Ovšem právě v letech 1993 – 1994 se v Bosně odehrávaly události, jež v konečném důsledku v mnohém přivedly k ukončení konfliktu. Při naprosté absenci ruského zájmu „ordinované“ Kozyrevem.

Kozyrevovy jugoslávské triky vyvolávaly stále větší nespokojenost mezi ruskou generalitou, ve zpravodajských kruzích, civilních silových rezortech i v aparátu samotného prezidenta. Hlavní útok proti jugoslávské politice Kozyreva ale pocházel z Dumy, dolní komory ruského parlamentu. Včetně aktivní stykové politiky jak se Srbskem tak s Republikou srbskou v BaH.

Pravda, Jelcin ani Kozyrev si z Dumy nějaký čas nemuseli dělat velkou hlavu. Po rozstřílení parlamentu nechal totiž Jelcin přijmout koncem roku 1993 novou Ústavu, která výrazně omezila pravomoci zákonodárného sboru.

Kozyrevovi se dlouho dařilo bojkotovat náměty či iniciativy jiných ruských vládních rezortů k modifikaci ruské politiky v bosenském směru. Zdá se kupř., že Jelcinovi zatajil (?) poznatky ruských vojenských zpravodajců v silách OSN v BaH (UNPROFOR) o tom, že Američané začali v roce 1994 do Bosny „dovážet“ mudžahedíny z muslimských zemí. Stejně jako fakt, že letiště v muslimské Tuzle (pod kontrolou UNPROFOR!) je centrem dodávek zbraní (asi z Iránu) pro bosenské muslimy. Dodávky organizovali Američané. Něco podobného samozřejmě představovalo porušování hned několika rezolucí RB OSN o zbraňovém embargu. Konečně ruská diplomacie neprojevila v OSN větší zájem ani o balistickou expertizu svých zpravodajců z ruského praporu UNPROFOR u Sarajeva. Podle ní granát, který vyvolal smrt několika desítek lidí na sarajevském tržišti v Markale (únor 1994), nemohl přijít ze srbských pozic v okolí hlavního města BaH, ale byl vypálen z muslimského stanoviště.

Jenže i z ministerstva obrany projevovala snahu po vyrovnanější ruské politice v Bosně a na Balkáně spíše střední úroveň řízení. Ministr obrany Gračov byl Jelcinovým věrným nohsledem.

Bosenské války se zúčastnili na srbské straně i ruští dobrovolníci. Málo se o tom ví, zřejmě šlo převážně o soukromé inciativy, snad s „tichou“ podporou některých složek ministerstva obrany. Řádově bylo těchto lidí zřejmě několik stovek, ne víc. Několik desítek jich zahynulo a jsou v Bosně pohřbeni. Ruská strana se k nim oficiálně nehlásí ani dnes.

V americkém Daytonu byla v listopadu 1995 sjednána mírová dohoda, která je dodnes základem státu Bosna a Hercegovina. Všechno proběhlo výlučně v režii Američanů, jmenovitě velvyslance Holbrooka. Tento arogantní americký kariérní diplomat se v Bosně aktivoval od jara 1995, když se Clinton začal obávat efektu bosenské války na své vyhlídky v předvolební prezidentské kampani v roce 1996. Zástupci Ruska v Daytonu vysloveně statovali. Budiž nicméně řečeno, že Holbrooke tentokrát naprosto stejně vyřadil ze hry i Brity a Francouze. Fakt, že Rusko je formálně jedním z garantů Daytonské dohody reálně nic neznamená, není to žádný úspěch. Takovými garanty jsou totiž i Francie a V. Británie. Moskva, Londýn ani Paříž ani jednou za 25 let tohoto svého postavení nevyužily, což nejlépe ilustruje bezvýznamnost těchto „garancí“.

V Rusku se začaly blížit prezidentské volby v (1996) takže si Jelcin musel začít dávat pozor i na zahraniční politiku. Rusko ztrácelo tvář ve válkách v Čečensku i v Bosně. Po ruském fiasku v Daytonu prezident Jelcin v lednu 1996 Kozyreva vyhodil. Na jeho místo přišel Jevgenij Primakov, což ve Washingtonu vyvolalo zděšení. To už ale je jiný příběh.

To historicky snad nejhorší v rusko – srbských vztazích však mělo teprve přijít. Jelcin koncem 90. let ani prstem nepohnul, aby zabránil bombardování SRJ ze strany NATO. O tom až někdy příště.

Ivan Bušniak

Bývalý velvyslanec České republiky ve Svazové republice Jugoslávii a Republice Makedonii (1995 – 2000), zástupce Vysokého představitele v Bosně a Hercegovině pro Republiku srbskou (2007 – 2009).

V letech 1975 – 2004 pracoval na ministerstvu zahraničí, poté jako poradce premiéra J. Paroubka (2004 – 2005) a jako poradce J. Hamáčka, předsedy Poslanecké sněmovny PČR (2013 – 2017).

 

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Slovania prišli z Východu, napriek tomu sa dnes bijú v prsia, že patria na Západ. Servilita podobná tej jeľcinovskej.

Národy boli zrádzané a zrádzajú rovnako. V každom priateľstve je prítomná zrada. V každom priateľovi sa skrýva potencionálny nepriateľ. Preto sa hovorí, že dnes sme priatelia - zajtra nepriatelia.

Rusko bolo na kolenách, lebo ho zradila " rodina - vlastný občania ", zradili ho priatelia a Rusko zradilo ich. Výsledok všeobecnej zrady ? Jeľcinove Rusko a priatelia v NATO.

Treba sa iba zamyslieť prečo priateľov Ruska vzali do NATO a Rusko nie. Pravda je prozaická : priatelia Ruska sa vzdali svojej suverenity bez podmienok, kým Rusko chcelo byť rovnocenným partnerom.

V jednom mal Gorbačov pravdu - i keď trvala iba chvíľu : zbavil Západ nepriateľa.

" Chvalabohu " len na krátko ( myslím to ironicky ).