Jan Campbell: NIC NOVÉHO

campbell 0617
10.12.2018 12:15
Původní záměr, sdělit krátce alespoň část obsahu Médiafóra 2018, kterého jsem se zúčastnil (referát v příloze), a které se konalo v Pezinoku, 20 km od Bratislavy (3 do 5.12.2018), změnily zprávy o špionech nejenom v ČR, snaha o založení sněmovní vyšetřovací komise pro sledování vlivu cizích autoritativních režimů, a v neposlední řadě 60 denní ultimátum USA, přednesené americkým ministrem zahraničí Michael Richard Pompeo (1963). Týká se smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, zvané INF. Protože se jedná o vážné věci s pojené s bezpečností (individuální, státu a společenství) bude dnešní příspěvek, včetně aktuálních příloh, pro někoho dlouhý a na opakované čtení.

Zájemcům o žurnalistiku nebo ochotných si vyzkoušet myšlení, formulování a vyjadřování se v rámci programu nabízeného SZ.de, doporučuji setkání s profesionálními žurnalisty. Místo konání: Welt – Zelt (Stan světa) v Tollwood v Olympijském parku v Mnichově. Doba konání: Od 23.11 do 23. 12. 2018. Téma: Raum der Guten Nachrichten (Prostor dobrých zpráv). Ve čtvrtek, 6. Prosince od 18:30 hodin bude odpovídat na otázky Julia Bönisch (šéfredaktorka SZ.de) a Charlotte Haunhorst, v neděli, 9. Prosince od 14 hodin, Birgit Kruse a Barbara Vorsamer, ve čtvrtek, 13. Prosince od 18:30 hodin, Carolin Gasteiger a Daniel Wüllner, v neděli, 16. Prosince od 14 hodin Jana Anzlinger a Lena Jakat.

Zájemcům o lepší pochopení dění v ČR, nacházející se v prostředí hybridních válek, nabízím zamyšlení, několik odkazů, a několik dat k problematice informační bezpečnosti v době přechodu do éry 4.0, e-diplomacie a hybridních válek různého typu. Nebudu popisovat diplomacii vyšší úrovně (vědeckou), než té známé z péra, např. Pierre - Bruno Ruffini.

Všechny všeobecně známé typy bezpečnosti, válek a diplomacie se vyvíjely a žijí v určitém prostředí. V jakém prostředí?

Za předpokladu, že člověk obývá Planetu 50 tisíc let, lze mluvit o 1.600 pokoleních. Z nich pouze 4 používají motor, 2 pokolení ovládají atomovou energii, reaktivní letectvo, TV, laserové technologie, výrobu antibiotik a apod. Pouze jedno pokolení používá personální komputer, internet, kosmické, genové, kognitivní a nanotechnologie. V současné době stojíme na prahu objevů a aplikace přírodě-podobných a kvantových technologií. Paradoxně, nikdy jsme nevěděli o naší budoucnosti tak málo, jako dnes.

Kdo ví něco o průmyslových revolucích, ví, že jsme prošli první, druhou a třetí průmyslovou revolucí, a dnes se nacházíme na prahu revoluce, pro kterou se používá od roku 2011německé označení 4.0. Jedná se o vývoj nelineární, spíše exponenciální, s obrovskou šíří a hloubkou a systémovým působením na člověka, stavící jemu otázku: Kdo jsme?

Kdo ví něco о Nikolaji Kondratěvovi (1892 – 1938) ví, že velké vlny konjunktury nemohou být vysvětleny pomocí náhodně nastávajících příčin. Jejich vysvětlení je obsaženo ve specifice, vlastní kapitalistickému systému. K nejznámějším teoriím patří: Inovační teorie - Kapitálová teorie - Teorie pracovní síly - Teorie demografická a sociálně psychologická . Dnes žijeme v období čistění historického dědictví pro přechod k nové vzestupné fázi dlouhodobého cyklu. Zbavit se zlozvyků, představuje pro člověka jeden z nejtěžších úkolů.

Kdo ví o žijícím Sergeji Jureviči Glazjevovi (1961) ví, že žijeme v době šesté technologické úrovně, řádu. V ruské federaci se často používá pro průmysl 4.0 název NBIK (nano-,bio-,info-,kognitivní technologie). Přemýšlí se již o NBIKS (S - socium). Kdo má zájem o práci Askara Akaeva, se kterým jsem se pracovně setkával několik let, týkající se infratrajektorie a difúze inovací ve spojení s cykly Kondratěva, může se podívat na URL: www.inion.r.files.File.modernizaciya_Rossii_2013_Akaev_A_A . ppt.

Všeobecně lze tvrdit, že současná etapa krize společnosti představuje zcela očekávaný boj za technologické vůdcovství. USA se snaží zabránit Ruské federaci a ČLR převzít roli USA. Tento boj reprezentuje i dnešní zatčení dcery zakladatele Huawei (Ren Zhengfei), Sabriny Meng Wanzhou, v Kanadě a předpokládané její vydání do USA. Ale i projev šéfa MI6 Alex Youngera na Univerzitě St. Andrews, kde mimo jiné, po mém doporučení, studovala moje dcera. Přikládám oficiální verzi referátu zveřejněnou Foreign & Commonwealth Office, Secret Intelligence Service a Alex Younger 3.12.2018 (příloha). V podstatě - Nic nového. Přesto doporučuji si nastudovat formu a obsah referátu a vystoupení Alex Youngera a provést srovnání s formami a obsahem zpráv BIS určených pro veřejnost a vystupováním bezpečnostních služeb ve stínu veřejnosti, aby nebylo pochyb o tom, komu slouží poslední ne-aféra, obviňování ze špionáže, vyvolávání strachu ve veřejnosti a nenávisti ke konkurujícím společnostem.

Voják ví, že může vymýšlet a plánovat strategii a taktiku pouze proti vojákům – nepříteli. Nemůže ji vymýšlet proti teroristům. Proto se stalo NATO obětí svého jednání. Uměle vytvořený nepřítel v podobě RF v době, kdy vysoce placení důstojníci a poradci ignorovali s pomocí lidské chamtivosti a falešných ambicí technologický vývoj v ČLR funguje jako bumerang. Fake v podobě RF se dnes doplňuje novým fakem, v podobě ČLR. Ignoruje se absolutní nutnost mezinárodní spolupráce v době hybridní války v podmínkách UI. (John McCarthy. What Is Artificial Inteligence? A také URL: http://www-formal.stanford.edu/jmc/whatisai . Silná a slabá UI, NBIK a dosud nezveřejňované technologie, jsou subjekty války (ne vojáků proti vojákům) vyplívající z nezodpovědného akceptování falešných ambicí moci (impéria) a nepředvídatelných, pouze představitelných nebezpečí, schopných vyhladit hloupnoucí lidstvo konzumní společnosti.

Jestliže v průběhu 4 a 5 technologického řádu se systém vyvíjel a držel s pomocí USD, financování na dluh a konzumismu, to v 6 technologickém řádu se jedná pouze o schopnosti, vzdělání vychovaného člověka a etiku. Jenom vychovaný a nově vzdělaný člověk bude schopný řídit proces, ve kterém hlavní roli hrají UI, kognitivní computing (CC) a machine learning (ML). A bude vědět, co to je Gartner's Hype Cycle (URL: https://goo.gl/ukc7Mu )

Na tomto místě připomínám, že parní stroj nevynalezl James Watt (1736 – 1819), ale Ivan Ivanovič Polzunov narozený v Ekaterinburgu (1728 – 1766). James Watt parní stroj pouze vylepšil. Východ z mechanického světa představuje tranzistor, společný vynález z roku 1956, William Bradford Shockley (1910 – 1989), John Bardeen (1908 – 1991) a Valter H. Brattain (narozeného v Číně 1902 – 1987) a ne počítač. Za vynález všichni získali 1956 Nobelovu cenu za fyziku. Shockleyova snaha obchodně využít objev vedla ke vzniku Silicon Valley. Jako třetí připomínám Moorův zákon. Empirické pravidlo o exponenciálním růstu výpočetního výkonu obvodů v elektronice zní: Počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod, se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí .

Doporučuji se seznámit s obsahem URL: https://habrahabr.ru/company/1cloud/blog/282377/ a uvědomit si, že k roku 2015, kdy jsem skončil se sledováním vývoje digitální informace vytvořené člověkem, její objem dostihl 4 zettabyte, k roku 2020 se očekává 40 zettabyte (1 zettabyte = 10 na 21 byte, 1 trilion gigabyte, a nemá to nic společného s interpretem písní Bytes Zetta). Přitom 90 procent informace bylo vytvořeno za posledních 5 let (2010 – 2015). V současné době hodnotí úroveň informačně - komunikačních technologií (IKT) v jednotlivých státech International Telecommunication Union (ITU). Podle, Measuring the Information society 2016, první místo drží Korea, SRN 12, USA 15, Čína – Macau 28, ČR 32, RF 43, ČLR celkově 81 místo. Tabulku uzavírá Niger na 175 místě. K internetu je připojeno cca 45% populace Planety.

Jako minimum k porozumění cesty do budoucnosti s hybridními válkami, připomínám Internet of Things (IoT - Gartner (z 2012) : The Internet of Things is the network of physical objects that contain embedded technology to communicate and sense or interact with their internal states or the external environment), Industrial Internet of Things (IIoT), M2M a integraci protokolu IPv6. URL:http://postscapes.com/what-exactl-is-the-internet-of-things-infographic .

O významu IoT, například v distančním sondování, jako strukturálního prvku obrovských mono-měst, optimalizace spotřeby energie, apod.), hodnotě IoT (k 2020 v odhadované výši několika trilionů USD) a IIoT (zvýšení efektivity a optimalizace procesů apod.) nebudu psát. Mohlo by to znít pro některé čtenáře jako fantazie. URL: http://www.itu.int/en/ITU-D/Statistics/Documents/publications/ misr2015/MISR2015-ES-E.pdf.

V kontextu uvedeného se nachází CCEIC (cloud computing (CC), hluboké porozumění procesů v ekonomice (E), modelování generátorů hodnocení (multidimenzionální účetnictví apod. (I) a kognitivní vlastnosti systémů (C), webové technologie (Web 1.0, 2.0,3.0,4.0, sociální, kognitivní, sémantické aj.), a také blockchain. Jednoduchost myšlenky blockchainu – obrovské množství dat bez centralizovaného řízení – představuje vážné nebezpečí pro současný hospodářsko – finanční a politický systém s velkým množstvím zprostředkovatelů. Proto nabízí blockchain tolik otázek. URL: https://goo.gl/vNm85f , Swan Melanie: Blockchain: Blueprint for a New Economy. O'reilly media inc. USA, 2015, p.152 a další.

Blockchain je podle mého přesvědčení nutno hodnotit v souvislosti s novými kompetencemi člověka, novými materiály a v neposlední řadě konvergentními a kvantovými technologiemi. Již zde se nabízí otázka: Jaký vliv má a bude mít další technologický rozvoj blockchain na příklad na mezinárodní vztahy, hybridní válku a vývoj států a společenství, která nemohou formulovat a realizovat trendy? K takovým státům patří t.č. i ČR. Otázka je důležitá, protože technologický rozvoj neřeší otázku etiky. Bez ní není budoucnosti. O ní jsem se krátce zmínil i v referátu. Doporučuji také seznámit se s prací Helen Margetts, Peter John, Scott Hale, & Taha Yasseri, Political Turbulence: How Social Media Shape Collective Action —2015 http://politicalturbulence.org

Špionské hysterie dnešních dnů patří do kategorie fake news (protože špioni byli, jsou a budou a podrobnosti zpráv by měl znát pouze prezident, premiér a několik lidí kolem nich), a do kategorie tzv . měkké síly. Touto tématikou se zabýval a možná i ještě dnes zabývá Ray Cline, americký rozvědčík a vědec, ale i Joseph Nye (1937), americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů a jeden z hlavních představitelů neoliberálního institucionalismu. Znalost jeho prací, například Bound to Lead: The Changing Nature of American Power, Soft Power: The means to success in world politics představuje nezbytnost k porozumění dění ve světě, podobně jako znalost prací zakladatele Institutu Alberta Einsteina, Gen Sharp (1928).

Například The Politics of Nonviolent Action (1973) a From Dictatorship to Democracy, A Conceptual Framework for Liberation (2010). Zmiňuji se o Gen Sharpovi, protože jeho práce obsahuje minimální ideologizaci, typickou pro mnohé politology a komentátory, a maximum technologických prvků a návodů schopných změnit režim. Proto je dílo dvojsečné a nutné znát nejenom odhodlaným změnit režim ale i těm, kteří ho chtějí za každou cenu udržet.

URL: http://www.diplomacy.edu/resources/books/reviews/soft-power-means-success-world-politics a URL: http://www.aeinstein.org/wp-content/uploads/2013/10/АВЕВ_Russian.pdf

Měkká síla umožňuje mnoho druhů akcí, podobně jako překlad tohoto dvousloví. V EU se chápe jako koordinovaná síla, v ČLR, jako moudrá síla (odvozená z učení Konfucia, strategické kultury a stratagemů). Pro malé země, jakou je ČR představuje měkká síla synonym efektivity vztahu mezi omezenými zdroji vlivu, diplomatickým úspěchem a inovací. Podle mnoha profesionálních analytiků klíčovým rokem měkké síly byl 2010, kdy došlo k přechodu od debat ke kvantitativnímu a kvalitativnímu hodnocení a nasazení měkké síly.

Zájemci o problematiku měkké síly se mohou seznámit s hodnocením států využívajících měkkou sílu, například, 2014-2015Global Ranking of Soft Power, nebo hodnocením britské PR agentury Portland, nebo Anholt-GFK Nation Brand Index. Neexistuje jedna jediná, všeobecně akceptovatelná metoda hodnocení, za to ale pět parametrů: Kultura, politické hodnoty, zahraniční politika, business a inovace, vzdělání . První místo v aplikaci měkké síly v roce 2014 – 2015 držely USA, druhé SRN, třetí UK. ČLR obsadila 19 a RF s ohledem na rusofobii klesla na 31 místo. O hodnocení ČR se nehodlám zmiňovat. V kontextu měkké síly se nabízí otázka: Zůstane vůdcem v aplikaci měkké síly Západ, nebo ne? Míním tím například 19 místo ČLR, protože všech prvních 10 míst drží západní státy, mimo ČR. Nemohu se z prostorových a časových důvodů věnovat odpovědí. Proto pouze připomínám několik postřehů. Očividné: Vystoupení předsedy KS v roce 2007 na 17. sjezdu KS ČLR, založení a působení více než 320 institutů Konfucia ve světě, televize CCTV, abych jmenoval alespoň tři. Méně očividné, také tři: Koncept harmonického soužití ve světě, sousedská diplomacie a diplomacie s úsměvem. To vše, jak se mi jeví, je deficitem západní diplomacie.

Z uvedeného mála vyplývá, že koncept měkké síly ČLR se liší od západního konceptu svojí šíří a hloubkou. Proto nabízí čínský koncept měkké síly mnoho možností, především postavených na dvou čínských principech: 1) Všechno měkké se drží nad tvrdým. 2) Síla státu se nezakládá na součtu měkké a tvrdé síly, ale na schopnosti vůdců nechat síly vzájemně působit. Proč se zmiňuji o čínském konceptu měkké síly? Protože jedna síla nemůže samostatně existovat a působit od druhé. Čínský sen a čínská kultura proto nedávají reálné šance na vítězství bloku států a civilizaci, která se upsala přepisování dějin, zbavování se rozmanitosti, kulturní a jazykové různorodosti a neuvědomuje si poznání Konfucia, které do života Číňanů zakotvil mimo jiné předseda Mao písmem: Jeden obrázek nahradí 1000 slov.

Sinofobie, podobně jako rusofobie, potvrzuje kvalitativní rozdíl v nasměrování měkké síly: Západ oslovuje primárně nespokojené, ČLR oslovuje primárně spokojené. Již proto bude důležitost a strategický význam měkké síly dále růst. To indikují doktríny zahraniční politiky vedoucích států a také vývody z prací Lakhani K., Panetta J. The principles of Distributed Innovation // Innovations: Technology, Governance, Globalization Summer 2007, Vol. 2, No. 3: 97-112 nebo Naisbitt J. Global paradox: The bigger the world economy the more powerful its smallest players . —N.Y., William Morrow & Co., 1994.

V kontextu zamyšlení nad bezpečností se nachází problematika řízení v informačním prostředí, včetně tvorby tzv. nezbytného veřejného mínění, anglicky tzv. grassroots. Ale i program Visone k sledování (77 resortů) ( http://digdipblog.com/2014/05/ ). 1. UK, 2. PL, 3. USA, 4. SRN, 6. RF, 10. Slovensko. Kdo chce vědět více o sledování a hodnocení států v efektivním využití e-diplomacie a sociálních sítí v diplomatické praxi měl by vědět, že s pravděpodobností hraničící s jistotou, první systémovou analýzu Twitter provedla francouzská agentura AFP. Více se leze dovědět na http://ediplomacy.afp.com (fungoval do 2015, proč dnes ne? Kdo ví, ať odpoví), nebo https://digdipblog.com/2014/03/ (Ilan Manor, březen 2014). Pro srovnání se nabízí Izrael: URL:http://digdipblog.com/2015/10/26/six-degrees-of-foreign-policy-narration/ a podobné zdroje.

Co indikují uvedené odkazy? Zvýšení efektivity sociálních sítí způsobuje (ne však rozhodujícím způsobem) účast vedoucích politiků a zahraničních misí. Zmiňuji se o tom, protože sociální sítě jsou bází crowdsourcingu. Ten slouží nejenom pro získání financí na projekt, ale i v zahraničně politickém smyslu, ve smyslu Neysbitova paradoxu (například Snowden, Assange apod.), a ve smyslu definice noosféry (Vladimira Ivanoviče Vernadsého 1863 – 1945). Jeho práci jsem věnoval několik článků a část knihy Souhlasu netřeba (ISBN 978-3-00-052470-7).

Byly to USA, kdo zavedl e-diplomacii na konci minulého století, kdo založilDigital Outreach Team, Dipnote, Diplopedia, Bureaupedia (pro potřeby FBI), Intellipedia (jiné bezpečnostní služby), DoDTechipedia (pro potřeby MO), America. Gov, eJournal USA, Weekly Newsletter, Student Corner. Matkou, která položila filozofický základ e-diplomacii, byla pravděpodobně Ann Mary Sloter, od 2009 do 2011 ředitelka politického plánování US Department. Více: Power in the Networked Century, https://www.foreignafairs.com/ articles/united-states/2009-01-01/americas-edge. Méně známým širší veřejnosti je systém tématických společenstvíCommunities@State, profesionální síť amerických diplomatů zvanáCorridor (v provozu od 2011, Virtual Student Foreign Service (od 2009 po iniciativě Hillary Clinton ( http://www.state.gov/vsfs/209292.htm ) a v neposlední řadě i The Social Media Hub, jedno z hlavních oddělení e-diplomacie, vyhodnocující profesionálně sociální sítě a všechna síťová společenství. Více: Digital Outreach Team ( www.state.gov/iip/programs/ ), nebo U.S. Public Diplomacy Actions Needed to Improve Strategic Use and Coordination of Research. GAO Report. 2007.

Trendy v rozvoji IT, konceptů bezpečnosti a e-diplomacii indikují priority: knowledge management, public diplomacy, information management, consular communications and response, disaster response, external resources, policy planning a samozřejmě svoboda internetu. Vše je doprovázené mobilní a digitální diplomacií, systémem misí a řízení, globální infrastrukturou, vůdcovstvím a řízením.

( http://www.state.gov/documents/organization/220034.pdf )

Uvedené indikuje cestu od post - pravdy (Post – truth politics. Art of the lie. http://www.economist.com/ news/leaders/21706525-politicians-have-always-lied-does-it-matter-if-they-leave-truth-behind-entirely-art)k post fake, neboli modernímu tmářství. ( https://www.buzzfeed.com/craigsilverman/viral-fake-election-news-outperformed-real-news-on-facebook?utm_term=.ciG1W7qod#.rjD2pxLgA . Na cestě k post fake jsou objekty (OCP – objekt cílového působení, tj. vše, co lze napadnout a ovlivnit) a subjekty (státy, spojenectví, koalice apod.) a informační model (IM OCP). Využití manipulačních efektů vyhledávajících zařízení (SEME – search engine manipulation effect) včetně Google’s Search Algorithm a další dokazují, jak nebezpečné jsou on-line vyhledávající systémy pro člověka, stát a mezinárodní vztahy.

V závěru se zmiňuji o komuniké Varšavského summitu (8 - 9.7.2016), ve kterém lze najít min. 6x pojem hybridní (válka jako kolektivní obrana), o absenci právních norem, kterou potvrzuje Tallin Manual (2013), v jehož druhém vydání (únor 2017) se bezpochybně legalizuje militarizace kybernetického prostoru, a v neposlední řadě o European Center of Exellence for Countering Hybrid Threats, nemluvě již o cvičeních Cyber Coalition (2016) a největším v historii IT Locked Shields (2017) s použitím live fire cyber defence.

Uvedené a mnohé neuvedené indikují, i bez znalosti historické a vědecké analýzy mezinárodních vztahů, nebo kognitivní, situační, systémové a jiné analýzy, že se pohybujeme na více než tenkém ledu komplexní války religiózní, hospodářské, vojenské, legislativní, vědecké a sociokulturní. Její průběh urychluje rozpad Westfálského systému, mezinárodních a mezilidských vztahů a nedovoluje si zatím představit jejich mírovou transformaci. Jeví se mi, že Maslowova pyramida (hierarchie lidských potřeb - fyziologické potřeby, potřeba bezpečí a jistoty, potřeba lásky, přijetí a sounáležitosti, potřeba uznání a úcty a potřeba seberealizace), kterou definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943, našla své uplatnění pouze v IT a ne v naší společnosti. Nedělá proto smysl brát různé zveřejněné zprávy a poplašná varování slouhů bezpečnostních služeb vážně.

Vážně ale se musí brát vývoj IKT (informační komunikační technologie), s ním spojené, těžko představitelné následky pro člověka, jeho okolí a Planetu. O společnosti se státní, korporativní a autocenzurou, nemluvě.

V kontextu IKT a obav občanů EU se mi jeví potřebným nabídnout občanům veřejn informaci o nové moci EU – Lisa, a o dnes, k odsouhlasení v Bruselu předloženém, E –Evidence Verordnung. Bude li E – Evidence Verordnung přijato, členský stát EU ztratí moc a kontrolu nad spoluprací se státem obviňovaného. Kromě toho budou špehové a dobrovolní spolupracovníci policí typu Google, Paypal, Facebook a podobní, pracovat v konjukturním prostředí. To je dobré pro akcionáře, finanční spekulanty a lidé konající ve stínu. Aby toho nebylo málo, budou se vyšetřovat obvinění a věci bez kontroly státu, které mohou být, nebo nejsou trestné v jiném státě EU. Od potratů až do uměle vytvořených deliktů provokacemi, nutných pro vedení boje s politicky nekorektními, jinak politicky nebo sexuálně orientovanými občany, je cesta dlouhá. E – Evidence Verodnung neobsahuje informační povinnost. Tím bude E - Evidence přímo působit a urychlovat transformaci k diktatuře se všemi představitelnými a těžko představitelnými následky, nejenom pro občana a EU.

Proto existuje potřeba prevence a přípravy nového člověka formou výchovy (v rodině) a formou nového typu vzdělání mladé generace. S pravděpodobností hraničící s jistotou, nebude se RF vzdávat nebo modifikovat rakety 9M729, přijme výzvu USA spojenou s odstoupením od INF bez emocí, podobně jako UK nezastaví investici do ponorek ve výši 400 mio GBP, a ČLR se nevzdá programu Made in China 2025. Předpokládám, že ani poslední zpráva BIS neobsahuje faktologický popis pasti, do které jsme se dostali, její funkci a jak se z pasti dostat živými. Především našim dětem a vnukům. Nevím nic o tom, že by obsahovaly návod vůdcům a veřejnosti, jak žít a vládnout beze strachu a nejistoty v souladu se zákony přírody. Nesdělují nic o budoucnosti. Proto: Nic nového. Souhlasu netřeba.

 

 

Příloha 1 - NIC NOVÉHO , Jan Campbell

Děkuji organizátorům Mediafóra 2018 za pozvání a možnost vystoupit s referátem nazvaným Nic nového. Nic nového, přestože vybrané téma je aktuální, představuje komplexní výzvu, a proto vyžaduje kontextový přístup. Děkuji všem přítomným, za čas, který jste se rozhodli mi darovat pro představení volně vybraných příkladů, které mohou sloužit především mladým účastníkům fóra k zamyšlení a formulaci alespoň jedné z mnoha odpovědí vedoucích k příčinám příčin skrytých v hlavní tézi fóra: Svoboda žurnalistiky v kontextu lidských práv, nových technologií a mezinárodní informační bezpečnosti.

Zdůrazňuji, že nejsem žurnalista. Přesto je možné identifikovat a číst poměrně velké množství mnou napsaných komentářů, analýz a zpráv na různá témata. Téměř všechny práce charakterizuje faktologický kontext. To mimo jiné znamená, že jsou napsané bez propagandistického nebo někým jiným definovaného cíle, o placené zakázce nemluvě.

Příspěvek představuje krátké kontextuální zamyšlení nad částí názvu a cíli fóra: Nové technologie. Jsou to totiž nové technologie, kolem kterých se dnes prakticky vše točí. Indikuje to i umístění slov - nové technologie - v centru názvu fóra. Rozhodl jsem se pro kontextové zamyšlení, protože obsahuje kvalitativně více informace pro čtenáře a posluchače, než je tomu v případě specializace. V té nás stroje, roboti a technologie již dnes předhánějí. Proto se mi jeví, že se organizátoři fóra sami omezili v hledání alternativních řešení problémů a výzev doby. Jsou to totiž schopnost a vůle hledat a tvořit (s pomocí rozumu) alternativní řešení, jsou to tyto charakteristické rysy člověka, které mu dovolují být opravdu svobodným.

Pro lepší pochopení toho, co mám na mysli, dovoluji si nabídnout vlastní životní zkušenost. Ta může napomoci mladým účastníkům fóra si uvědomit potřebu vzdělávat se v obecném porozumění základních principů s tím, že podrobné znalosti člověk během života několikrát získá, a zase zapomene. Proto často říkám, že jsem více zapomněl, než jsem se naučil.

Ještě nikdy v dějinách lidstvo nevědělo o budoucnosti tak málo, jako dnes. Všechno se čím dál rychleji mění, a v budoucnu tomu nebude jinak. Nevylučuji, že všechno se bude měnit ještě rychleji, než doposud. Žijeme v době, kdy výkon technologie exponenciálně vzrůstá, její cena exponenciálně klesá a člověk ztrácí orientaci v dění ve světě. Doba předpovědí a prognostikování končí, nastupuje doba paradoxální prognózy. To má obrovské důsledky, na které nejsme připraveni. Proto doporučuji zařadit k cílům fóra dvě otázky: 1) Jak se připravit na budoucnost, která je nejistá, neznámá a vše se bude i nadále rychle měnit? 2) Co proti tomu můžeme dělat? Odpověď je na základě zkušenosti, znalosti zákonů vývoje společností a technologií stručná: Vůbec nic. Odpor je marný. Musíme se s touto pravdou smířit, musíme se připravit především na představitelné změny a konečně začít žít v pokoře.

V kontextu představitelných změn je potřeba si uvědomit, že roboti nás nahradí, když ne zcela, tak z velké části ve spoustě profesí, včetně žurnalistiky. Tvrzení, že téměř jistě vzniknou nové profese, že vše se nějak naladí a bude dobře, nebo špatně jako dnes, zdaleka není pravda. Proč? Stačí krátký pohled do historie, připomenout si zemědělství, zavedení traktoru, UI a rozšířenou realitu, nebo šíři a hloubku používání IT aplikací v ČLR, aby každý se zdravým rozumem pochopil, že když nevíme, co se stane, a může se stát něco i těžko představitelné, musíme zcela a kvalitně změnit vzdělání pro nejistou budoucnost.

Na tomto zjištění bych mohl ukončit své zamyšlení. Proč? Jedná se totiž o nesplnitelný požadavek v současném finančním a hospodářsko – politickém systému, který nelze změnit mírovými prostředky. Protože se nacházíme na prahu nového typu studené války, je dobré si připomenout konec 40 let minulého století. O tom, co znamená a jak se organizuje válečné hospodářství se nebudu podrobněji zmiňovat. Jestliže pokračuji, tak s cílem zmínit se kriticky zamyslet nad obsahem názvu a cíli fóra.

Svoboda a právo. Obě existují pouze tehdy, jsem li schopen a ochoten si je vzít. Svoboda a právo napsané na papíru, mají pouze deklarační charakter. Svoboda člověka je zakotvena ve schopnosti a vůli tvořit alternativy. Otázkou zůstává: Jaké alternativy může tvořit žurnalista, v jakém prostředí a s pomocí jakých prostředků?

Co je žurnalistika, kdo je žurnalista, jaké jsou jeho funkce ve společnosti, nebudu vysvětlovat. S pravděpodobností hraničící s jistotou bychom se nedohodli. Cílem příspěvku je přispět k tvorbě komfortních podmínek pro spolupráci a dialog, ne bezbřehé diskuze.

Ty vidíme a slyšíme denně nejenom v Evropě, ale i v Rusku, v televizních pořadech. Například Vladimíra Solojveva s jeho hosty, nebo Vladimíra Poznera, přesvědčeného patriota USA, rozeného v židovsko – francouzské rodině, křtěného podle římsko – katolického obřadu, žijícího většinou v zahraničí a učícího za tučné honoráře Ruské státní televize Rusy a Ruskou pravoslavnou církev, jak žít v době, kdy on sám (prý) strádá z bolesti za Ukrajinu a RF na prahu nového typu studené války. Podobných příkladů je víc. K nim patří i mnou vážený za kvalitu práce Sergej Borisovič Briljev v jedné z nejvyšších funkcí ve státní RGTRK, mající ruské a britské státní občanství a vlastnící drahou nemovitost v Londýně. Zcela určitě mu nepomáhá při udržení respektu u obyčejných občanů RF. Formálně ho nelze obvinit z narušování zákonů přijatých v době Jelcina, protože není státním úředníkem. Otázkou ale zůstává etika, morálka a bezpečnostní riziko v kontextu žurnalistiky placené státem, důvěra ve svoji profesionalitu a v neposlední řadě, důvěra k ochraně práv občana státem, jehož občanství má od narození. Uvedené tři příklady jsou pouze zlomkem toho, co vše je možné v RF. Ve státní ARD, ZDF nebo DPA, o české kotlině nemluvě, je nemožné být zaměstnán ve vysoké funkci s občanstvím nepřátelského státu. Mýtus o ruské propagandě ruských médií, je inteligentně a již desetiletí předem integrovaný do nové formy vedené války, který není lehce identifikovatelný pro nezkušeného cizince, včetně českého občana.

Lidská práva, jak je vidět, představují komplexní výzvu, která si zaslouží svůj seminář. Dokazují to nespočetné a drahé konference bez výsledků, kterým chybí jeden ze základních předpokladů úspěchu: Porozumění, že v různosti hodnot, ne v jejich globalizaci se nachází krása a kvalita života. Ty vycházející ze zákonů přírody, ne ze zbožných přání omezeného a ješitného člověka. Nelze proto akceptovat ani různost ve smyslu EU. Ta se projevuje v tom, že všichni mají naprostou svobodu dělat dobrovolně to, co by se jim jinak muselo přikázat.

Nové technologie přestavují podobnou komplexní výzvu. Jejich vývoj je ve srovnání s vývojem a adaptačními schopnostmi člověka rychlý, většinově lineární, a v principu nezastavitelný. Kontradikce obsažené ve vztahu člověka a technologiemi jsou také komplexní. Proč? Protože jejich řešení předpokládá filosofický přístup, jasné myšlení, znalosti paradoxální prognózy a důvěru. Vše je deficitem, jehož rozměr vyžaduje si uvědomit mimo jiné množství definic důvěry a kvalitu výzkumu důvěry v různých státech světa.

V době světových studentských soutěží v oblasti umělé inteligence, biologického hackerství, zápasů robotů v sumo a souboji robotů ve skladu o plechovky s kečupem, abych jmenoval několik příkladů, roste množství a komplexita kontradikcí. Jsme, a budeme jistě schopni je popsat, ne však vždy řešit. Jako příklad uvádím padák (se statickým řízením pádu) a pampelišku (s dynamickým řízením pádu). Kontradikci umíme popsat, její řešení neumíme realizovat ani s nejvyspělejšími technologiemi, materiály a inženýrstvím. Proto pořád ještě umírají parašutisté, kteří mají co dělat s rizikem. V příštím ročníku soutěže umělé inteligence budou mladší roboti vracet domů ztraceného medvídka, zatímco vyšší ligu čeká soutěž Free Style. Pro většinu, nejenom seniorů, se jedná o něco těžko představitelného. Podobně je tomu s bezpečností, včetně informační, o mezinárodní informační bezpečnosti nemluvě.

Mezinárodní informační bezpečnost neexistuje, a nebude v představitelné budoucnosti existovat. Proč? Protože neexistuje ani všeobecně platná definice, co je informace, ani co je to bezpečnost. Proč neexistují? Protože představují trojici vytvořenou z komplexity zadání, existujících kontradikcí a mýtů. Přesto lze očekávat, že důležitost informační bezpečnosti jako takové, bude růst rychleji, než mohou růst adaptační a vývojové schopnosti člověka. Především ve spojení s vývojem a aplikací přírodě podobných a kvantových technologií a mimo jiné i proto, že technologie neřeší etiku. Bez ní se náš život v budoucnosti neobejde.

Etika je interdisciplinární obor, který vyžaduje spolupráci odborníků společenských věd, matematiky, ale i odborářů a mnoha dalších. Hledání pravidel pro chod systémů s informací různého druhu a kvality je nesmírně obtížné, časově a finančně náročné. Pryč je ta doba, kdy noviny měly hodně peněz, kdy platilo, že zisk nad deset procent šel zpět do novinařiny, aby se novinář mohl věnovat vážným, většinou nepříjemným tématům. Jejich zpracování vyžaduje dva až čtyři měsíce práce, včetně cestování, rozhovorů a ověřování informace.

Dnes je možné konstatovat, že taková doba, drahá žurnalistika a čas nám schází. Výsledkem je mimo jiné vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách, z něho kvetoucí posedlost vyvolaná prezidentem nejenom v USA, doprovázená potvrzením, že ve světě politiky platí, že lež se ospravedlňuje cílem, pro který je pronesena. Přestože víme, že nekonečné opakování špatného, nemůže nic lepšího přinést. Proč? Protože většina veřejnosti má ráda špatné.

Mít rád špatné podporuje neporozumění. Na příklad neporozumění kmenové společnosti v zemích, kde USA a jejich spojenci válčí. Válčí, přestože o nemožnosti výhry věděl již Alexander Veliký, Britové a Rusové sami. Zcela jiné neporozumění podporující zájem pro špatné, nabízí manželský vztah. Současné formy (ne)manželství nedovolují si plně uvědomit, kdo v manželství doopravdy rozhoduje, proč mají muži rádi války více než ženy, proč vnímají mnozí politici své poslání jako křižáckou výpravu proti nevěřícím (v jejich mýty), proti muslimskému světu, a proč se chovají podle modelu středověkých křižáckých výprav.

Špatné dovoluje hnát se za novými technologiemi. Nedovoluje reflektovat s ním spojený strach a agresivní řeč (například Trumpa, hostů Solovjeva, Kalouska). Ani okouzlení charismatem (Obamy a Putina). Špatné nedovoluje vědecký přístup a integraci etiky a bezpečnosti do procesů rozvoje. Prostě to, co lidé budou potřebovat nejvíc v budoucnosti.

V tomto kontextu je proto potřeba hodnotit verbální (symbolickou) agresivitu, nesnášenlivost ve společnosti, hanobení státních symbolů, ale i ovlivňování voleb. V USA a jinde ve světě. Podle příznačně nazvané americké nevládní organizace, Freedom House, byly v minulých letech (kolika nevím) ovlivněny výsledky voleb v 18 státech. Ve výsledku výzkumu, bez dokumentárních důkazů jsou obsaženy, hlasování o brexitu a volby v USA. To mluví samo za sebe. Ti, kdo si udrželi zdravý rozum, vědí, ti kdo ne, těm není pomoci.

Na jedné straně se obviňuje bez důkazů schopných obstát před soudem, na druhé straně není možné se vážně věnovat fenoménu ovlivňování jako takovému, především ve výchovném a vzdělávacím smyslu. Obviňování RF, prezidenta Putina, premiéra Babiše, jsou příkladem.

Nevychovaný žurnalista, vzdělaný pro potřeby minulého století, a nedej Bůh ještě s několika státními občanstvími, se proto objektivně stane, jestliže již není, bezpečnostním rizikem. Odkazy na svobodu informace a lidská práva mu nepomohou. Virtuální, v reálném životě nerealizovatelné hodnoty prokáží svoji bezcennost. Protože se zbavit zlozvyku představuje pro člověka jeden z nejtěžších úkolů, neočekávám zvýšení kvality žurnalistické práce, především mainstreamu, v představitelné budoucnosti.

Následující příklady zrcadlí mnohé z témat fóra a společnosti. Pro snazší pochopení je nutné si uvědomit, jaké а v jakém prostředí se nacházející a rozvíjejí společnosti.

Společnost obsadila představa IT průmyslu o potřebě digitalizace nejen Průmyslu 4.0. Představa o digitalizaci průmyslu není ještě plně realizována a již se mluví o tzv. Společnosti 4.0. V jednom i druhém chybí to hlavní: člověk, občan. To nevěští nic dobrého pro budoucnost.

Z uvedeného vyplývá, že občan se o své budoucnosti, která se vyvíjí někde jinde, bez jeho účasti, může dovědět pomocí dedukce a pouze z médií. Taková je skutečnost. Budoucnost 4.0 bude prostě vyhlášena, žurnalisty rozšířena, a občany, chtějí li dále žit, akceptována. Současně, pravda a lež, zákonné a zlomyslné, mají být pod dohledem. Pod dohledem, koho? Jakým způsobem? Každý z přítomných nechť si odpoví sám sobě na základě svých zkušeností. Uklidnit nás může jenom prověřená zkušenost, že co je naplánováno, to se neuskuteční. Co je naprogramováno, nefunguje. To dokazuje příklad EU.

Větší část profesionálního života jsem se mimo jiné zabýval logikou fungování organizací, lidí a jejich dysfunkčností, včetně dysfunkční emoce. Současná EU, se kterou mě spojuje pět a více aktivních let v různých funkcích, vykazuje všechny znaky zablokované organizace a zablokovaných lidí. Charakteristickým pro zablokované organizace i zablokované lidi je, že fungují bez zpětné vazby. Ta jediná umožňuje korigovat chod organizace a fungování lidí neplnících zadané cíle. To samé platí i pro obchod: Nemá li výrobce zpětnou vazbu konečného uživatele, stává se obětí svého konání. V případě EU, si EU sama definuje cíle, prakticky bez zpětné vazby občanů. Výsledek konání EU jako zablokované organizace je téměř vždy nežádoucí. Proto zablokovaná organizace (a samozřejmě i jednotlivec) dělá všechno proto, aby nežádoucí efekt zvýšila. Je to objektivní následek absence zpětné vazby.

Proto se EU nedaří dosahovat vytyčovaných cílů celá desetiletí. Nedosažení cílů se řeší odložením dosažení cílů o další léta. Po této době se situace opakuje, namísto toho, aby došlo ke korekci cílů s pomocí zpětné vazby. Proto EU pokračuje v tom, co dělá špatně a ztrácí důvěru. Proto každý nový neúspěch vede EU ke snahám o rozšiřování, tím k dalšímu komplikovaní situace v EU a mimo ní. Zákony dysfunkce (byrokratických) organizací totiž fungují i tehdy, když jsou námi, třeba i na základě neznalosti, ignorovány. Neznalost a ignorance se pak překrývají řečmi o tzv. evropských hodnotách, svobodě, lidských právech, včetně práva na informaci, aby bylo přesvědčivě dokázáno, že řečnící a píšící zástupně vyjadřují mocenské zájmy neviditelných. Jako slouhové, schopní krásně hovořit nebo psát, jsou nadstandardně placeni a oblétáváni dalšími slouhy: politiky. Jinými slovy: Většina z nás má právo spoluúčasti pouze jako zákazník, podle stavu peněženy a zdravého rozumu.

Další příklad: Fake news. Není ničím novým. Stačí vzpomenout začátek války ve Vietnamu, nebo v Iráku. Brexit. Nic nového. Byl založen do vstupních dokumentů UK do EU. Stačí vzpomenout obsazení legislativního, obchodního a bezpečnostního oddělení EK a vše bude srozumitelné. Do třetice všeho dobrého i zlého: Migrace (do Evropy). Také nic nového. Jedná se o koloniální dědictví v post-koloniálním období zatíženém nestráveným dědictvím.

Do téže kategorie zapadá zhoršující se vztah mezi USA – RF a ČLR. Nevylučuje válečný konflikt a vybízí ke cvičení života v bunkru. A také před několika dny přijatý francouzským parlamentem Zákon proti šíření nepravdivých informací. Zákon požaduje během 24 hodin po zveřejnění od poškozeného udání, a od soudce během 48 hodin posouzení a rozhodnutí, jedná li se, o cílené šíření falešné informace, nebo ne. O následcích ne pravdě odpovídajícího rozhodnutí soudce nikdo asi nepřemýšlel, podobně jako o skutečnosti, že ve Francii existuje již od roku 1881 Zákon o svobodě tisku. Ten výslovně zakazuje šíření falešných zpráv a informace. Proto mohu souhlasit s francouzským filozofem a sociologem zabývajícím se zejména problémy demokracie a sekularizace, Marcel Gauchet (1946) Ten se v jedné ze svých prací zabývá pojmem nové tmářství: Jelikož věříme určitým principům, zakazujeme zkoumat důsledky, k nimž povedou. Místo toho namlouváme sobě i druhým, že nemohou být jiné než výtečné . Souhlasím také s vůdcem opoziční strany France Insoumise,Jean-Luc Mélenchon, který označil nový zákon jako špatný vtip.

Podobné označení si zaslouží iniciativa EU (22.11). Ta požaduje od EK vypracovat do konce roku 2018 návrhy k omezení šíření nepravdivých zpráv, a trestání vysokými pokutami šiřitele takových zpráv. Požadavek k přeshraničnímu přístupu k elektronickým důkazům odůvodnili naši vůdci jako obvykle a ve smyslu nového tmářství: Boj s terorismem a jinými formami těžké a organizované kriminality má být uvnitř, a také vně EU veden efektivně.

Jak francouzský zákon, tak i iniciativa EU a EK nemají ve své podstatě nic společného s ochranou svobody (slova a žurnalistiky), lidských práv, nových technologií, o mezinárodní informační bezpečnosti nemluvě. Uvedené zákony a iniciativy budou posilovat růst konfliktního potenciálu v atomizované společnosti, boj mezi finanční, hospodářskou a politickou mocí s omezenou státní suverenitou. O ztrátu zbytku důvěry občanů k politice se postarají národní politici a zveřejněná a nezveřejněná omezení informačních toků. Ty zabezpečují bezpečnostní služby. Ve všech případech je jedno, zda se jedná o toky pravdivé nebo nepravdivé informace, zákonné nebo zlomyslné. Proč?

Odpověď je krátká: Protože se jedná o udržení současného společenského řádu a moci. Protože uvedené příklady se dotýkají jádra, tj. příčiny problematiky v kontextu svobody, lidských práv, nových technologií a informační bezpečnosti. Není potřeba představit metodu analýzy, aby bylo možné věrohodně konstatovat, že nepovedou k řešení problému, ale že nabídnou více otázek než odpovědí, a že zvětší existující konfliktní potenciál ve společnosti. Proč? Protože není pochyb, že všechny aktivity jsou založeny na strachu. Z manipulace, ztráty moci a mizící důvěře, jako takové.

V kontextu iniciativy EU, pokrytecky a vždy na poslední chvíli, ale včas a jako reakce na možné akce a finanční ztráty akcií, konají nadnárodní společnosti. V úterý (20.11) podepsaly Facebook, Twitter, Google, Mozilla a 50 dalších společností Kodex o chování, slibující více transparentnosti v sociálních sítích. Politická reklama (nevím, zda pojem obsahuje propagandu) má být označena, noví kontroléři faktů (!) mají umožnit rychlou identifikaci falešných zpráv a jejich odstranění. Nebudu dále rozvíjet téma. Nabízím tři otázky k zamyšlení, jako nepřímou odpověď na cíle fóra a důkaz marného, ale drahého materiálního a nemateriálního snažení zablokovaných organizací. 1) Kde se nachází a jak je označena hranice, mezi pravdou a lží? 2) Kdo, kde a s pomocí jaké metody by mohl odborník objektivně dokázat pramen manipulace? 3) Co je nezákonné a co je zlomyslné, ve smyslu všeobecně platných a proklamovaných hodnot?

Členské státy EU mají za úkol vypracovat strategii a taktiku boje proti nezákonným a zlomyslným aktivitám ve formě kybernetických útoků, včetně přeshraniční výměny elektronických důkazů! Jenom naivní může očekávat, že bude v budoucnu možné vinit bez následků RF a prezidenta Putina ze všeho zlého, nevysvětlitelného politicko – korektním jazykem, ve světě kvetoucích protikladů, očekávání a plánů euroatlantické společnosti. Je proto na místě si uvědomit aktuální, reálná témata, jejichž vývojem a hodnocením se budou zabývat žurnalisté různých kategorií a kvality v blízké budoucnosti, která budou ovlivňovat vše so je spojené se svobodou žurnalistiky v kontextu lidských práv, nových technologií a mezinárodní informační bezpečností. Zástupně nabízím tři příklady.

První: Společný trh EU jako stylizovaná religie, těšící se hodnocení v kategorii subjektů lidského práva. Jeví se mi jako nesmysl a intelektuální neschopnost. Dokazují to brexit, jednání UK s EK a v neposlední řadě i politická deklarace (25.11) spojená s brexitem.

Druhý: Právo na azyl. V kontextu migrace nikdy nebylo, není a nemělo by být lidským právem. Během 10. a 11. prosince má být podepsán v Marrákeši globální pakt OSN o migraci. Dokument, s jehož obsahem jsem se povrchně seznámil, lze bez váhání srovnat se směsí Desatera Božího, principů učení Konfucia, a Koránu.

Není proto divu, že roste počet odpůrců globálního paktu OSN, který mimo jiné indukuje strach z následků globalizace pro voliče, strach z možnosti octnout se v podobné situaci, ve které se nacházejí migranti, a v neposlední řadě, strach z urychlené přípravy dokumentu, který působí jako siréna. Podporuje sjednocení tzv. populistů, nacionalistů, paniku a slepou víru v určité principy a zákazy, ve smyslu již zmíněnéhonového tmářství, francouzského filozofa Marcel Gaucheta. Z otázky, Kdy, a za jakých podmínek se stává stát EU přistěhovaleckým ?, mají vládnoucí elity strach z paniky. Podobné té, kterou vyvolala rozhlasová hra Válka světů (1898), autora Herberta George Wellse (1866 - 1946), v roce vysílání 1938. Při poslechu hry vypukla panika, protože děj byl považován za skutečnost.

V závěru referátu si dovoluji nabídnout aktivitu v SRN, která je přímo spojená s tématy Mediafóra 2018. Místo konání: Welt – Zelt (Stan světa) v Tollwood v Olympijském parku v Mnichově. Doba konání: Od 23.11 do 23. 12. 2018. Téma: Raum der Guten Nachrichten (Prostor dobrých zpráv). Ve čtvrtek, 6. Prosince od 18:30 hodin bude odpovídat na otázky Julia Bönisch (šéfredaktorka SZ.de) a Charlotte Haunhorst, v neděli, 9. Prosince od 14 hodin, Birgit Kruse a Barbara Vorsamer, ve čtvrtek, 13. Prosince od 18:30 hodin, Carolin Gasteiger a Daniel Wüllner, v neděli, 16. Prosince od 14 hodin Jana Anzlinger a Lena Jakat.

Prostor dobrých zpráv nabízí návštěvníkovi možnost si vyzkoušet, jak umí myslet, formulovat a vyjadřovat se. Pro všechny nás ale platí, že když budeme rozvíjet kreativní kritické, tj. jasné myšlení, tvoříme vklad a základ budoucna. S takovým vkladem a základem je možné organizovat žurnalistické školy ve smyslu brain fitness centra. V mozkovém fitness centru se pak může rozvíjet tvořivost. Tvořivost jakéhokoliv druhu umožňuje tvořit budoucnost. V takovém mozkovém centru si můžeme snadněji uvědomit, že lpění na stávajícím není normální, že změna je normální. Nemusíme mít strach se učit budoucnost, kterou vytvořil někdo jiný, když budeme schopni a odhodláni si ji tvořit sami.

Být odolným k budoucnosti, se mi proto jeví hlavním výzvou nejenom pro žurnalistiku a žurnalisty, ale nás všechny žijící. Souhlasu netřeba.

19. - 24.11.2018

Příloha 2:

MI6 Chief Alex Younger spoke on how the Secret Intelligence Service is evolving in response to hybrid threats and pioneering new approaches to keep the UK safe.

 

Ladies and Gentlemen, it is a pleasure to be back at St Andrews. I had no idea that I would return one day as Chief of the Secret Intelligence Service, SIS – as we call ourselves – or MI6, as we are known to the world. After I graduated, I joined a Scottish Regiment. But within 4 years I found myself sitting in MI6 Headquarters, staring at a blank piece of paper. I imagine some of you might be familiar with that situation.

I had been given, as my first job, the task of penetrating an organisation intent on genocide in the Western Balkans in the mid-1990s.

Starting from that blank piece of paper, I had to find my way to the heart of that organisation and obtain secret information for the British government.

It took me to places I never thought I would visit, often travelling under a false identity. It involved many nights drinking obscure homemade alcohol, piecing together the intentions of the parties to that conflict, and allowing me to create the secret relationships necessary to provide the intelligence our country urgently needed.

I had the satisfaction of knowing that my work, along with that of many others, helped to pave the way for the eventual arrest and prosecution of war criminals implicated in the murder or displacement of hundreds of thousands of people.

Intelligence work on its own can’t stop every attack or prevent every evil. But it can shorten wars, and it can and does save lives.

That sense of pride at being part of an effort and cause greater than myself has never left me for a single day of nearly 30 years serving my country as an intelligence officer. I believe this to be true of every member of our organisation.

When I look back on those early days of my work with MI6 and ask myself how I was able to do it, I realise that it owes a great deal to this university. More than I knew at the time, St Andrews shaped me as a person.

The – how shall I put it – lack of distraction in this corner of Fife lends itself to deeper human relationships than are typical of university life.

St Andrews taught me to think in an open-minded way about the world. It taught me the value of the human curiosity and curiosity about humans that has propelled my career, and the career of the surprisingly large number of St Andrews graduates in the ranks of SIS.

For if you strip away the mystique that envelops our organisation, that is our fundamental role: we provide human intelligence.

Our task is to create human relationships that bridge forbidding cultural and linguistic boundaries, in some of the most challenging environments on earth and online. We do this for a specific reason: in order to obtain information and take actions required by the British government to keep this country safe.

Our skill lies in our ability to create relationships of trust between our officers and people inside the organisations we need to understand. We call these brave people agents, and they put their livelihoods, and sometimes even their lives, at risk on behalf of the United Kingdom. That is why our people, our methods and our operations must always remain secret.

While I’m going to speak today about how the world is changing and SIS is changing with it, I do not expect our human intelligence role will ever change fundamentally. We will always need to understand the motivations, intentions and aspirations of people in other countries. Even in an era of artificial intelligence you need human intelligence, in fact it will become even more important in a more complex world.

The degree of interconnectedness between nations, peoples and systems today, the ubiquitous nature of information, and the exponential pace of technological change, are making the world dramatically more complicated.

This complexity has eroded the boundaries we have traditionally relied upon for our security: the boundaries between virtual and real, the domestic and the international, between states and non-state actors and between war and peace. The result is a world of far greater ambiguity.

I want to be clear: our adversaries did not create this ambiguity and they did not create the things that divide us.

But they have shown a keen willingness to exploit ambiguity in an opportunistic way, taking advantage of blurred lines to probe our institutions and defences in ways that fall short of traditional warfare.

We refer to these as hybrid threats. They include the cyber attacks, misinformation and disguised use of military force seen in Ukraine and elsewhere, combined with political obfuscation, or what you might call implausible deniability.

The good news is that we are far from powerless when confronted by these challenges.

We are better placed than most countries to cope with a world of hybrid threats, because of the strength of our alliances, our values, and our institutions. This includes the UK intelligence community. After all, ambiguity is the state SIS is constituted to dispel, but it is also the context in which we operate. We are at home with ambiguity. It is a new environment, but it is our traditional business.

We are one of the few truly global intelligence agencies, capable of going to the source of problems anywhere in the world to recruit and run secret agents, penetrate terrorist organisations, provide our government with the intelligence it needs to safeguard the national interest, give UK authorities information they need to disrupt terrorist attacks at home and against our allies, and detect and counter efforts by state and non-state actors to traffic drugs or proliferate nuclear and chemical weapons.

So SIS’s mission is a crucial aspect of our strength as a democracy, and as a member of the Western Alliance in the 21st century.

As Chief I rarely speak in public. I am a spy. And less is more. This is only my second public speech in 4 years; and you might have to wait quite a long time for another one.

But I am speaking today because it is vital that people hear enough about SIS to know what we really do – as opposed to the myths about what we do – and because we want talented young people across our country to join us.

While I am delighted to say that we recruit the very brightest talent, and have extraordinary young people working in our organisation, this is not something I will ever take for granted. We are going to need the most diverse and skilled officers possible in the years ahead. Because the reality of the world is going to become more ambiguous, and more complicated.

While I was St Andrews I also studied computer science. The radical thought in those days was that computers would soon be able to talk to each other. Now, billions of people and devices are connected worldwide.

We are in the early stages of a fourth industrial revolution that will further blur the lines between the physical, the digital and biological realms. Lawfully used, technology such as bulk data, modern analytics and machine learning is a golden opportunity for society at large, including for MI6 as an organisation.

But I have also witnessed the damage new technologies can do in the hands of a skilled opponent unrestrained by any notion of law or morality, as well as the potentially existential challenge the data age poses to the traditional operating methods of a secret intelligence agency. We and our allies face a battle to make sure technology works to our advantage, not to that of our opponents. Liberal democracies should approach this with confidence, as the originators of this technology.

But the twin drivers of technological change and international complexity mean that we have to keep adapting if we are to be as effective at spying in the future as we are today. There will be a dividing line between those Intelligence Services that grasp this, as the UK agencies have, and those services that don’t.

The era of the fourth industrial revolution calls for a fourth generation espionage: fusing our traditional human skills with accelerated innovation, new partnerships and a mindset that mobilises diversity and empowers the young.

Across the century of SIS’s existence, we have evolved continuously to confront each generation of threat: from the World Wars to the Cold War to the rise of transnational threats including international terrorism. Now, we are evolving again to meet the threats of the hybrid age – the fourth generation I am speaking of.

This evolution takes 3 forms, that I want to describe to you:

First, when your defences as a country are being probed on multiple fronts at the same time, it can be difficult to see the totality of what your opponent is trying to do. Security in the hybrid world is therefore all about who can partner to the greatest effect.

In the UK, we call this the Fusion Doctrine, and it involves drawing together all our national capabilities to detect, deter and counter hybrid attacks and other threats to the United Kingdom.

When I joined SIS, operations were largely conducted by individuals, as the story of my blank sheet of paper on my first mission suggests.

We now operate dynamic teams that draw on skills and knowledge across the whole of SIS: bringing together the formidable talents of our agent recruiters and runners, our analysts, our subject matter experts, our linguists, our data scientists and our technical and engineering officers – known to the public as Q branch.

We work more closely than ever before with our sister agencies M15 and GCHQ. We each have a distinct mission and culture, but we have found that everything we do is interdependent, and we have made a virtue of this. We are among the most closely integrated intelligence communities in the world.

The spirit of partnership extends further, to the police and other domestic agencies, the Foreign and Commonwealth Office and the Ministry of Defence, and the UK Armed Forces we often serve alongside.

We also draw on unparalleled partnerships overseas, including our Five Eyes allies the United States, Canada, New Zealand and Australia, and our close and historic security relationships across Europe.

The implications of the Brexit debate have been set out by Ministers. For our part as SIS, we will always work with our sister agencies to strengthen our indispensable security ties in Europe.

We also work with other partners across the world, to disrupt terrorist activity and counter other serious threats – but always on our terms, and based on our laws and our values as the United Kingdom.

When you consider these concentric circles of partnership, and the breadth of skill, experience and trust that they encompass, it is not surprising that adversaries seek to offset their relative disadvantage through hybrid means. Indeed, when they can they will take steps to undermine these partnerships, and we must take action of our own kind in response.

So second, alongside our core mission of revealing the intentions of adversaries and giving the UK government strategic advantage overseas, our task now is to master covert action in the data age.

When I joined SIS, our principal task was finding out secrets. In a world of hybrid threats it is not enough to know what your adversary is doing. You must be able to take steps to change their behaviour.

This is primarily driven by the threat from terrorism – the ultimate manifestation of the eroded boundaries of the 21st century. SIS is the arm of government that has the ability to go overseas to the source of terrorist threats, and to disrupt them lawfully through our partnerships.

And I can tell you today, that since my last speech, we and our sister agencies have disrupted multiple serious Daesh attack plans originating overseas that, if successful, would have caused significant loss of life.

This includes an important contribution to helping European countries, particularly our French and German allies, prevent terrorist attacks in their countries or against their citizens.

This has involved exceptionally difficult and dangerous work. We have asked our agents – the people who agree to work in secret for MI6 – to do extraordinary things and run great risks. And I will not hide from you that some have paid the ultimate price. Our country and our allies owe them a debt they can never truly know and never fully repay.

We are proud of the contribution we have made to the coalition action in Syria which has now come close to destroying the so-called Caliphate. This has had a welcome effect on the direct threat to Europe. But to be clear, if the tragic events of 2017 in the UK are not sufficient of a reminder, we face a persistent and evolving threat from terrorism, one that demands that we evolve in turn.

You might think that countering terrorism was challenging enough. But now we face the additional complexity of the threats posed by nation states operating in the grey spaces of the hybrid era, which is a wholly separate problem.

Article 5 of the North Atlantic Treaty, which states that an armed attack against one or more of the NATO allies will be considered an attack on all, is the cornerstone of our defence and security. But it presupposes a clear distinction between a condition of war and a condition of peace – precisely the distinction that our opponents are seeking to obscure.

As allies we are determined to uphold and deepen our Article 5 commitment to each other’s security. But it is significant that we face adversaries who now regard themselves as being in a state of perpetual confrontation with us.

One of the most egregious examples of this was the attack in Salisbury, in which the Russian state used a military-grade chemical weapon on UK soil.

We did not respond to this flagrant hostile act by emulating Russian tactics. Instead, we operationalised our values, our legal system, and our alliances. We exposed the perpetrators and coordinated the largest ever collective expulsion of Russian intelligence officers from NATO and partner states, significantly degrading Russian intelligence capability.

When faced by these kinds of attacks, our approach with our allies is to seek to attach a cost to the behaviour. Our intention is for the Russian state to conclude that, whatever benefits it thinks it is accruing from this activity, they are not worth the risk.

We will do this in our way, according to our laws, and our values. We will be successful nonetheless, and I urge Russia or any other state intent on subverting our way of life not to underestimate our determination and our capabilities, or those of our allies. We can do this to any opponent at any time.

But I should emphasise that even as the Russian state seeks to destabilise us, we do not seek to destabilise Russia. We do not seek an escalation. If we see a change in Russian behaviour, we will respond positively. But we will be implacable in defence of our people and our vital interests.

We will continue to defend the rule of law and the international rules-based system robustly.

Our allies trusted in our intelligence in the aftermath of the Salisbury attack. We felt this as an act of solidarity and it meant a huge amount to us. But we have been clear to our allies that it was an act of self-interest on their part as much as one of solidarity. Whatever an adversary can do to us they can and have done to others.

Our approach to attaching a cost to malign activity also applies to cyber attacks, as in February this year when the UK attributed responsibility for the NotPetya attack against Ukraine, which also affected the United Kingdom, to the Russian government.

Much of the evolving state threat is about our opponents’ increasingly innovative exploitation of modern technology. So simply put, we’ve got to innovate faster than they can. Indeed, future generations would not forgive us if it were otherwise.

This brings me to the third driver for change in SIS: the need to ensure that technology is on our side, not that of our opponents.

The digital era has profoundly changed our operating environment. Bulk data combined with modern analytics make the modern world transparent, a fact which contributed to GRU embarrassment after the Salisbury attack. But it is also a serious challenge if used against us.

So we are evolving rapidly. Cyber is now our fastest-growing directorate. We are shifting our focus to the nexus between humans and technology. And for the first time, through the National Security Strategic Investment Fund, we are pursuing a completely different type of partnership with the tech-innovation community, giving the private and academic community the role we need and they deserve.

Ironically, the most profound consequence of the technological challenge is a human one. We are determined, of course, to attract people with an even higher level of technical skill to join our ranks, in the best traditions of Q. But my organisation will need to adapt even faster if it is to thrive in the future. And that will require people with new perspectives, capable of harnessing their creativity in ways that we can’t yet even imagine.

It is why we are determined to attract people from the widest range of backgrounds to join SIS. This will enable us to bring the widest range of approaches to bear on solving complex problems and so make our missions even more effective.

People sometimes ask what causes me to lose most sleep at night. The answer might surprise you. The biggest risk that I see is a failure to make full use of the amazing talent in our organisation and in our country at large. As the leadership of MI6 we are determined not to let that happen.

I believe in empowering those closest to the problem with the skills and authority they need to solve it. We delegate assertively. In the cyber age, newcomers will often be better equipped to solve problems than those, like me, steeped in experience can be. If you join us, you will be trusted to use your talents.

I have spoken of how SIS is pioneering a fourth generation of espionage – deepening our partnerships to counter hybrid threats, mastering covert action in the data age, attaching a cost to malign activity by adversaries and innovating to ensure that technology works to our advantage.

But while all these things change, there is one thing that will not alter, and about which there is no ambiguity, and that is our commitment to the values and laws of the United Kingdom.

We understand that what we do we do in the public’s name, and that public confidence in what we do is fundamental to our success. Above all, we know that if we undermined our values even in the process of defending them, then we would have failed.

SIS operates in secret, but secret does not mean unaccountable. Our actions are tasked and authorised by ministers and carried out only in support of government policies. And we are answerable to independent scrutiny by the Investigatory Powers Commissioners and oversight by Parliament’s Intelligence and Security Committee.

Alongside this duty to be accountable we of course have a duty to learn the lessons of the past.

I am one of the many SIS officers who have served in Afghanistan. After the 9/11 attacks I witnessed at every level in SIS a profound impulse to step forward into the line of danger. We felt that our organisation was one of the few that could make a difference, faced with a wholly new, and open-ended, threat from international terrorism.

I am proud of the courage and reflex to do the right thing that SIS demonstrated. But the government has acknowledged in its response to the Intelligence and Security Committee’s recent report, that we were not fully prepared for the challenges that we faced in those fraught times. Some of our officers were sent into a situation for which they were not fully prepared, and it took SIS too long to rectify that.

The report made hard reading for those of us who want our service to be the best it can be. But be in no doubt that we will learn the lessons.

So fifteen years later, we have improved our operational policy and practice, strengthened our training and guidance, and we now operate within an enhanced oversight and operational framework. And I’m proud that the Committee also concluded that SIS has the values and resilience to meet the current counter-terrorism challenge.

Above all, I have unshakeable faith in the quality, humanity and decency of the men and women who choose to join SIS. When faced with some of the very worst behaviour and dangers that humanity can devise, their instinct is to put themselves forward in the service of their country, and their fellow men and women.

We want people from across our country who feel a similar call to service to consider applying to join our ranks.

I have spoken at St Andrews today because of the deep affection I have for this university, and because you are one of the best in the world for the study of terrorism, international relations and artificial intelligence. But my message is to students in every school, college and university across our country. In particular, I want to speak to young people who have never seen themselves in MI6.

The stereotype is that we only want a certain “type” to join MI6. This is false. If you think you can spot an MI6 officer, you are mistaken. It doesn’t matter where you are from. If you want to make a difference and you think you might have what it takes, then the chances are that you do have what it takes, and we hope you will step forward.

It is the greatest honour of my career to lead the women and men of MI6. I believe the more you knew about what they were doing the prouder you would be.

You can tell a lot about the soul of a country from its intelligence services. In SIS, we have a service rooted in and inspired by the values of liberal democracy, determined to defend our country and the international rule of law, and carrying out remarkable and highly effective work in the face of potent threats, with creativity and courage and integrity.

These are the qualities that allow us to be the secret front line, to stand between this country and danger, and to help create an international environment in which our country and our people can prosper and thrive.

Thank you very much.

Published 3 December 2018


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.