Jan Campbell: Teror v Petrohradu

Sankt Petersburg teror
5.4.2017 00:09
Abychom mohli lépe pochopit, co se včera událo v ruském Petrohradu, městě založeném 27. května 1703, dnes s více než 5 miliony obyvatel, není od věci si uvědomit několik aspektů kontextu, ve kterém se teroristický útok odehrál. Jedním z nich je skutečnost, že se nacházíme v globální válce. Jak by se tato válka nepojmenovávala v jednotlivých státech světa, lze v ní identifikovat mimo jiné dva rozhodující komponenty: teroristickou a politickou. O terorismu se mluví a píše tolik, že se nedostává času ani místa na mluvení a psaní o politické válce.

Oddělené pojednávání teroristické komponenty od politické tak dovoluje tvrzení ministrů a premiérů, která neobstojí v profesionálním hodnocení. Je tomu již proto, že globální válka může jenom dočasně sjednotit část bojujících států a jejich bezpečnostní služby. Na druhé straně této mince je skutečnost, že nejefektivnějším bojovníkem proti teroru je teroristický, nebo diktátorský stát. V žádném případě nne stát demokratický. Rozhodl li se demokratický stát bojovat proti teroru demokratickými prostředky, jak se masová média nás snaží přesvědčit, bude oslavován posmrtně. Odpovědnost za stát a bezpečnost jeho občanů nese totiž výlučně vláda, nebo vůdce či vůdci, žádná demokratická struktura, nebo národ. Z toho vyplývá, že stát nelze řídit jako firmu, ve které se neustále hledá potenciál k úspoře.

Politická válka současnosti mimo jiné dokazuje, že sjednocení států (například Ruska, Číny, USA, EU) v boji proti terorismu je mystifikací skutečnosti. Je tomu proto, že je-li jedna strana konfliktu označována jako teroristická v Rusku (nepřítel), je tatáž strana konfliktu označována na Západě jako bojovník za demokracii (prostředek). Požívá výhody a podporu do té doby, než splní úkol. Takovéto hodnocení účastníka války nemůže vést k opravdovému sjednocení v boji. Proto je nezbytné si uvědomit v kontextu politické války také válku obrazů. Současné válečné obrazy obsahují osobnost prezidenta Putina, strategii nestabilnosti, nepovolených protestů, ochranu svobody projevu, finančních toků, klevetu, propagandu, a v neposlední řadě Západem relativně úspěšně zasazený a přijatý plod přesvědčení u části mladé a střední ruské generace o tom, že vlast, Rusko, je největším nepřítelem Rusů.

Slovo terorismus bylo odvozeno z latinského terrere nebo deterrere, strašit nebo zastrašovat. Já dodávám: mstít. Terorismus je vojenskou taktikou už od dob Říše římské. Poprvé byl termín použit během Francouzské revoluce v souvislosti s Vládou teroru. Někteří odborníci tvrdí, že moderní terorismus se zrodil v carském Rusku. Podle Alexe Abelly a Scotta Gordona dnešní definice slova terorismus pochází z období vojenských akcí v Palestině v letech 1946 až 1947 během formování Izraele. Jeden autor vytvořil dokonce kolekci více než sto definicí terorismu. Z hlediska mezinárodního práva se rozdělují činy na kriminální a válečné. Terorismus spadá do kategorie válečného činu.

Jak rád bych někoho zabil – ale musí to být někdo opravdu hodně důležitý, aby o tom psaly noviny, poznamenal si do deníku italský anarchista Luigi Lucheni. Původně měl spadeno na prince Orleánského, jenž usiloval o francouzský trůn, ten však nakonec do města nedorazil. A tak si Lucheni zvolil náhradní oběť: rakouskou císařovnu a českou královnu Alžbětu.

10. září 1898 probodl v Ženevě její srdce pilníkem. Útočníka dopadli na místě činu. Na otázku generálního prokurátora Navazza, Proč jste zabil císařovnu? prý odpověděl: Protože bojuji proti mocným a bohatým. A nezabíjím nějaké ubohé pradleny, ale císařovny. Výčet významných obětí atentátů v období 1881–1901 zahrnuje, kromě císařovny Alžběty, dva americké prezidenty (Jamese Garfielda a Williama McKinleyho), jednoho prezidenta francouzského (Sadi Carnota), španělského premiéra Antonia Cánovase, a italského krále Umberta I. Zemí s daleko největší koncentrací teroristických útoků však bylo carské Rusko. Samotný počátek vzniku teroristických hnutí v Rusku se často datuje 2. 3. 1855, kdy umírá car Mikuláš I. známý jako Četník Evropy. Zmiňuji se o Rusku také kvůli druhé mezinárodní protianarchistické konferenci. Byla svolána do Petrohradu, na březen 1904. Impulsem se stal atentát na amerického prezidenta Williama McKinleyho, 6. září 1901 osmadvacetiletým Američanem polského původu, Leon Czolgoszem při zahájení Panamerické výstavy. Je to důkaz, že před sto lety nereagovalo mezinárodní společenství na akutní světové hrozby rychle. Bohužel dnes tomu není jinak.

Před 40 léty, 8. ledna 1977 zažila sovětská Moskva řadu útoků, které se tehdy připisovaly kapitalismu. Během nich bylo zabito 7 lidí, a více než 30 raněných. Ve třetím vagoně metro v 17.33 hodin došlo k výbuchu, kterému následovaly v 18.05 druhý, a třetí v 18.10, v obchodech. Tři útoky během 40 minut na třech různých místech nebylo možné považovat za náhodu. Oficiální sdělení o útocích se veřejnost dověděla za dva dny. Brežněv dal pokyn, najít pachatele co nejrychleji. Byla to doba bez internetu, sociálních sítí, mobilních telefonů. Doba spojení Sojuz-4 a Sojuz-5, doba boje o Měsíc. A doba soudních lékařů, pyrotechniků, a dalších profesionálů. Jim se podařilo v obrovském prostoru SSSR zjistit místa výroby některých částí: Charkov, Rostov na Donu, oblast Gorkij. S pomocí pozornosti mladého pracovníka KGB, bylo zjištěno místo výroby tašky, Jerevan. 2. Listopadu 1977 na Kurském nádraží se našla taška s nevybuchlou bombou, čepice s několika černými vlasy a tričko s olympijským znakem. V následné prověrce vlaků Moskva – Jerevan byli zadrženi 28 letý dělník Akop Stepanjan, a 23 letý umělec Zaven Bagdasarjan. Usvědčeni prozradili mozek útoku: Stepana Zatikjana, výtečníka ve škole, spoluzakladatele nezákonné politické strany (NOP) v roce 1966 a novin Paros (Maják). V roce 1968 byl s dalšími členy strany odsouzen za protisovětskou agitaci a propagandu, aby se mohl 1972 znovu radovat ze svobody. Té se radoval až tak, že 1975 napsal Nejvyšší radě SSSR, že se vzdává občanství, přeje si odjet do nesocialistické země, a přiložil cestovní pas. Píši o příběhu podrobněji, než jsem zamýšlel, protože se potvrdila zkušenost, která nedovoluje mít slitování s tzv. nesystémovou opozicí, fanatiky zneužívajícími soud pro šíření politických výzev a deklarací, ve kterých se obviněný prohlašuje za žalobce systému, ochránce lidských práv. Slepí talenti, ke kterým řadím v dané situaci i akademika, laureáta Nobelovy ceny a utopistu Andreje Sacharova, patří do stejné krevní skupiny. Sacharov již 12. ledna 1977, pouhé čtyři po teroristickém útoku, ve své Výzvě ke světovému společenství, prohlásil: Я не могу избавиться от ощущения, что взрыв в московском метро и трагическая гибель людей — это новая и самая опасная за последние годы провокация репрессивных органов…Я призываю мировую общественность потребовать гласного расследования причин взрыва в московском метро 8 января с привлечением к участию вследствие иностранных экспертов и юристов. 24. ledna 1977 byl Sacharov v prokuratuře SSSR varován. Neposlouchal. Proces s teroristy trval od 16. do 20. ledna 1979. Stepanjan a Bagdasarjan se přiznali, Zatikjan ne. Rozsudek zněl: smrt zastřelením. 30. ledna 1979 napsal Sacharov dopis Brežněvovi s prosbou odložit vykonání rozsudku a znovuotevřít vyšetřování. Obsah dopisu, který znám, je jedním z důvodů, proč jsem nikdy plně nevěřil Sacharovovi, podle Západu - svědomí sovětské epochy. Není podstatné, zda tři mladí byli odsouzeni na základě nezpochybnitelných důkazů a přiznání, nebo ne. Podstatné je, že od doby vykonání rozsudku, se neuskutečnil žádný teroristický útok v SSSR, až do jeho rozpadu. A, že závěrečná slova Stepana Zatikjana, pronesená v arménském jazyce, platí i dnes: msta, msta a ještě jednou msta.

Včerejší teroristický útok bude s pravděpodobností hraničící s jistotou také zařazen do kategorie msty. Bezpochyby je částí politické války. Je přitom jedno, kdo splnil úkol, a zda to byl, jak sdělili vyšetřovatelé necelých 24 hodin po útoku, mladík Akbaržon Džalilov (1995). Nebo kdo vede válku, kdo se k atentátu přihlásí, nebo bude zjištěn a odsouzen: někdo z Ukrajiny, Turecka, IS, vnitřní nebo vnější protivníci prezidenta Putina, včetně Chodorkovského. Důležitější je identifikovat objednavatele teroristického útoku a potrestat ho rychle, pro výstrahu, kde by on nebyl. Jedno je jisté: 1) Putin nemohl a nemůže mít zájem na teroristickém útoku. Útok v den státní návštěvy prezidenta Lukašenko v symbolickém městě Ruska není náhodou. 2) Politická válka vyžaduje aktivní informační chování moci a komunikaci s mladou generací. Očekávám, že útokem ještě více zakalený Putin se nechá na toto téma více slyšet. 3) Terorismus láme vůli politiků, podporuje chaos, nedůvěru a subkulturu násilí dodávanou denně masovými médii. Mládež demokratických a pseudodemokratických států se tak stala hlavním skupinovým rizikem ve spojení terorismu jako prostředku k řízení historie. Souhlasu netřeba.

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.