Jan Šolta: Kdo tedy revoluci vyvolal a kdo vlastně v ní zvítězil?

pravda a láska triko
18.11.2019 11:33
V převratné době roku 1989 neprobíhaly konkrétní události nikdy přímočaře a jednoznačně, vždy existovalo několik variant a mnoho dalších jejich odstínů; názory a přístupy se rychle měnily (někdy i během jediného dne), často se k nim kontroverzně vyjadřovali rozliční lidé. Konečný, finální výsledek se probojovával obtížně a málokdy zcela odpovídal původním záměrům. Objektivní názory na povahu a podstatu událostí roku 1989 se výrazně liší mezi „vítězi“ a „poraženými“ i mezi pamětníky a mladými badateli, kteří rok 1989 nezažili; zásadní spory bují i uvnitř těchto skupin. Protože úplná dokumentace neexistuje, vytváří se prostor pro dohady, nepodložené spekulace a rozličné konspirativní teorie. Přitom je důležité získat nejen maximální přístup k informačním zdrojům, archivům apod., podstatné jsou též postoje, orientace a zkušenosti badatele.

Dávám proto slovo osobě, která rozhodně nemůže být  podezírána z prokremelských a prosovětských sympatií. Autor objemné a objevné knihy „Moskevský proces“  Vladimír Bukovskij, proslulý sovětský disident a dlouholetý vězeň, jenž se dostal na svobodu až „výměnou“ za generálního tajemníka chilských komunistů L. Corvolána v roce 1976, se prezentuje jako bytostný odpůrce komunismu a nesmiřitelný  kritik všeho sovětského. Své poznatky získal ze sovětských žalářů a po roce 1990 díky oficiálnímu přístupu do trezorů kremelských archivů, kam jej uvedl dokonce poslední šéf KGB  Vadim Bakatin.  Na základě výnosu prezidenta Ruska B. Jelcina byla  11.9. 1991  zřízena Mezinárodní komise pro studium stranických struktur a orgánů Státní bezpečnosti v SSSR, kterou měli vést prof. R.G. Pichoja a V.K. Bukovskij. Neměla sice dlouhé trvání, ale Bukovskému a jeho spolupracovníkům  se podařilo vyvézt kopie unikátních dokumentů, např. z jednání politbyra ÚV KSSS, vedení KGB aj. (Při studiu v Archivu Fondu Gorbačova v Moskvě jsem se  některými těmito materiály  mohl osobně seznámit také  já.)

Velmi osobité hodnocení tzv. sametových revolucí ve východní Evropě  vyslovuje V. Bukovskij na základě  hlubokých znalostí nejen průběhu samotných revolučních změn v jednotlivých zemích, ale též detailních klíčových souvislostí.  Konstatuje proto zcela jednoznačně: „K těmto změnám došlo z rozhodnutí Moskvy, a dokonce pod určitým tlakem z Kremlu.  … Jestliže je tomu tak, co potom byla sametová revoluce? Divadlo? Kremelské spiknutí?“

Na podporu svého tvrzení např. uvádí: „Češi zjistili, že všechny počáteční akce nepokojů, jež vedly k pádu Jakešova vedení, prováděla československá Státní bezpečnost a byly organizovány za řízení generála Alojze Lorence, šéfa správy rozvědky ČSSR, podle pokynů generála Viktora Gruška, náčelníka výzvědné správy KGB. Ukázalo se například, že i demonstrace 17. listopadu a její nanejvýš kruté potlačení, v jehož důsledku údajně zahynul student, byly součástí plánu a z „mrtvého studenta“ se vyklubal dokonale živý pracovník československé Státní bezpečnosti. O pátém výročí oněch událostí (v roce 1994) generál Lorenc to všechno potvrdil, ovšem dodal, že svůj úkol nezvládli, neboť v důsledku „revoluce“ měli v plánu dostat k moci liberálního komunistu, ne Havla!“

Bukovkij dále  upozorňuje: „Např. v dokumentu BBC všichni východoněmečtí vůdcové přisvědčují, že Gorbačov prakticky otevřeně požadoval sesazení Honeckera  a pobízel spiklence … první demonstrace požadující ‚liberalizaci‘ zorganizovali se souhlasem Moskvy oni … na jejich pokyn se k potlačení těchto nepokojů nepoužívalo síly. A nyní podle dokumentů vidíme, že Moskva celou dobu držela ruku na tepu spiknutí a svržení Honeckera několik dnů po Gorbačovově cestě do Berlína nebylo vůbec náhodné.“

Gorbačovovův pomocník A. Čerňajev si zapsal: „Možná svrhnou Ericha (Honeckera) … jinak ovšem brzy dojde na zteč „zdi“ (Berlínské) …  Krenz (nástupce Honeckera) našemu velvyslanci – jako vzkaz Gorbačovovi – přislíbil, že nastolí otázku ‚změn‘ … a on to udělal.“ A Honecker abdikoval.

Stenogramy rozhovorů z Kremlu jasně ukazují, že Iljescu (nástupce Ceausesca v Rumunsku) byl prakticky mužem Moskvy v Rumunsku. Když se chopil moci, těsně koordinoval své akce s Gorbačovem.  „Není tedy pochyb, že ‚sametové revoluce‘ v roce 1989 byly sovětskou operací,“ konstatuje kategoricky Bukovskij. „Mechanismus technik ‚změn‘ byl za 40 let vybroušen k dokonalosti, vše se provádělo tiše, kabinetně a bez rizika.  Viděli jsme, jak se v Moskvě rozhodovalo, kdo má být jmenován vládcem Polska, a jak lehko se to uskutečňovalo.“  Obdobně probíhaly výměny vůdců v Praze, Sofii i Budapešti. Jak známo, ani pád Berlínské zdi a znovusjednocení Německa nebyly pro Moskvu nečekaným, ale očekávaným aktem

V roce 1989 nebyla svoboda zemí východní Evropy dosažena jednoduše v důsledku převahy Západu, ani nebyla velkorysým darem Sovětského svazu; nejspíš byla vyvolána tahem vynuceným potřebou Sovětského svazu vyřešit si vlastní krizi, tedy vlastním dobrovolně zvoleným  způsobem jejího řešení.

Toho briskně využily rozsáhlé domácí síly, skryté uvnitř východoevropských zemí, které  připravené již dlouhodobě čekaly (v podstatě od konce 2. světové války!) na kýžený okamžik, aby se zbavily všeobecně nenáviděné sovětské dominace, kterou jim společně vnutily Spojenci a s kterou se tyto „porobené národy“ nikdy neztotožnily!

Ve velkolepém projektu globální perestrojky, kde se poněkud velikášsky propojuje úsilí o holou záchranu s fantastickou vizí kontinentálního vítězství, Sověti zřejmě přecenili své schopnosti, obtížné procesy nezvládli a SSSR se rozpadl. Ztratil snad Sovětský svaz porážkou socialismu smysl, důvod své další existence?

Zůstává nespornou historickou zásluhou M.S. Gorbačova, že k záchraně Sovětského svazu nepoužil vojenskou moc, násilí!

„Rozpad Sovětského svazu se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo!“ tvrdil ruský satirik a slovenský politik Sergej Chelemendik. Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin sarkasticky dodává: „Snažili jsme se udělat to co nejlépe, ale dopadlo to jak vždycky!“

S určitým odstupem a vědomím dalších souvislostí lze připustit, že prvoplánovým cílem perestrojky pravděpodobně nebylo tak důkladné a rozsáhlé uvolnění vztahů mezi SSSR a zeměmi východní Evropy, jak je známe dnes. Určité, přiměřené a kontrolované uvolnění těchto vazeb bylo zpočátku považováno za nutné náklady perestrojky, bez kterého by nemohla úspěšně pokračovat.

V období stagnace sovětské vedení nečinně přehlíželo rostoucí zaostávání technické úrovně, dokud jej neprobudili vojáci s výstražným varováním, že již začíná být ohrožována obranyschopnost země! Vlivné vojenské kruhy prosadily nutnost neodkladných změn. Gorbačov okruh změn ještě rozšířil z výroby a ekonomiky na celou sovětskou společnost. Vyhlášená éra perestrojky orientovaná  na kardinální modernizaci celé supervelmoci, zahrnovala i radikální změny společenského systému, adekvátně modelu socialismu pro třetí milénium; měla vyvrcholit upevněním pozice SSSR ve světě.

Obdobně jako u předválečné fáze industrializace se očekávalo od perestrojky, že zcela promění obraz Sovětského svazu. Diktátor Stalin proces industrializace opíral převážně o vnitřní zdroje, v 30. létech  neváhal pro její úspěch použít drsné metody teroru, násilného vydírání venkova, včetně hladomoru apod. Demokrat Gorbačov se při realizaci perestrojky snažil zapojit také vnější zdroje. Pro jejich získání na Západě však musel splnit určité podmínky, provést různé ústupky a mj. také uvolnit vztahy s východoevropskými satelity!

V prudkém víru dříve nepředstavitelných událostí na podzim 1989 braly původní záměry, dohody a přísliby rychle za své. Pozice SSSR viditelně oslabovala a emancipační tendence jednotlivých východoevropských zemí se naopak umocňovaly. Perestrojka prorazila dosud neproniknutelný krunýř a dveře k převratným změnám ve východní Evropě se překvapivě pootevřely.

Současně se vzedmula obrovská vlna nadšených občanských aktivistů, nečekaně propukaly masové demonstrace nebojácných davů, které smetly vládnoucí komunistické režimy. S nimi padly původní záměry, plány a projekty; svobodné země si další cestu režírovaly již samostatně.

Nelze se tedy ztotožnit s názory, že tzv. sametové revoluce ve východní Evropě jsou pouze nečekaným plodem, vedlejším produktem nedokončené sovětské perestrojky.

 

 

(Poslední díl textu Jana Šolty, který byl na stránkách Vaší věci publikován od minulého pondělí.)

 

 

 

 

 

 

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

opatovice328

ten Bukovkij lže, jako když tiskne, zde je to posláno úplně přestně, jak to bylo: 

http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/literatura/Mytus_o_odstraneni_komunismu_Solidaritou.pdf

 

Jiří Volný st.

Michail Gorbačov musel být agentem Západu nebo se musel zbláznit. Pravděpodobně ho a jeho manželku Raisu oslnila světla reflektorů a obdiv politiků a mas. Generální tajemník KSSS a k tomu ještě demokrat, tak to je úžasné spojení. Měl odpovědnost za to, co budovaly milióny sovětských lidí 70let a zavazovaly ho milióny obětí ve všech válkách, kterým musel SSSR čelit. I kdyby neměl pod úplnou kontrolou celé své území a musel pustit ze svazku některé republiky, tak by hravě dokázal přežít do dneška. I kdyby uznal neutralitu Polska a Maďarska, tak by ostatní satelity, po kosmetických reformách, udržel. Porovnejme to s problémy Kuby, Vietnamu a hlavně Sýrie, ve světle tohoto porovnání se jeví jeho problémy jako prkotiny. 

Pravda a láska těžko vítězí nad obušky a samopaly.

Jiří Volný st.

Prohraná válka je zpravidla provázená revolucí a SSSR se z Afgánistánu stáhl, tudíž prohrál. Malá odbočka, sovětští vojáci a důstojníci, kteří bojovali v Afgánistánu byli považováni za hrdiny. Na začátku roku 1989 jsem se v Bruntálu setkal s jedním praporčíkem SA, který bojoval v Afgánistánu jako řidič tanku. Studenti ruského gymnázia ho obdarovali a recitovali básničky na počest hrdinů. Dozvěděl jsem se o velkých rozdílech teplot mezi dnem a nocí a poslouchal vyprávění, jak všichni na základně pozorovali šplhající rtuť na velkém teploměru. Vysoce oceňoval naše důstojnické kanady, které je chránily před zimou i horkem.

Druhé mé setkáni s "Afgáncem", jak tyto bojovníky Rusové nazývali, bylo na začátku  léta při střelbách nedaleko Krnova. Sympatický kapitán oceňoval svoji maskáčovou kombinézu, přestali používat opasky a pistoli měl na boku v kapse, tak aby nepřekážela v pohybu. Chci říci, že se Sověti poučili z nedostatků  své armády a snažili se najít obranu proti raketám Stinger, které zneškodnily mnoho letadel a vrtulníků. A to bylo drahé.

Připomenu také "představení" amerických hvězdných válek, kdy obranná raketa sestřelila simulovanou ruskou balistickou střelu. Údajně se jednalo o to, že místo setkání obou raket bylo pečlivě připraveno. Rusové údajně uvěřili této americké schopnosti a možná, že i kdyby nevěřili, tak raketová generalita ráda vytáhla potřebné miliardy z kremelského účtu.