Jan Šolta: Perestrojka jako forma poslední záchrany

perestrojka
13.11.2019 10:18
Kořeny dosažených epochálních změn ve východní Evropě je nutno hledat kromě vnitřních faktorů jednotlivých satelitů a cíleného působení Západu zejména v hrozivé existenciální krizi Sovětského svazu a v netradičních způsobech jejího překotného řešení. V letech brežněvovské stagnace byly četné problémy, např. nefunkční ekonomiky, zaostávání její technické úrovně, sociální degradace, národnostní konflikty, často přehlíženy a řešení odsouváno. Ekonomiku dusily a životní úroveň snižovaly především rostoucí výdaje na zbrojení. Až 40 % ekonomiky pracovalo pro armádu!

Ani tyto olbřímí výdaje však nestačily kompenzovat nedostatečnou kvalitu zbrojní produkce. Celkově nižší technická vyspělost charakterizovala Sovětský svaz po celou dobu jeho historie. J. V. Stalin již na počátku industrializace varoval: „Za vyspělými zeměmi jsme 50 až 100 let pozadu, tento rozdíl musíme rychle vyrovnat. Buď se nám to podaří, nebo nás nepřátelé rozdrtí!“

Chronické zaostávání v technické vyspělosti bylo nejcitlivější v oblasti moderní vojenské techniky především na bázi elektroniky, výpočetní techniky, biotechnologií a dalších. V ostré konfrontaci s USA už začalo bezprostředně ohrožovat bojeschopnost sovětské armády.

Jurij Andropov v polovině 70. let výstražně varoval, že západní vyspělejší tzv. přesné zbraně snadno eliminují sovětskou početní převahu v klasických zbraních. Vlastní výroba nestačila držet krok se Západem, dovozy narážely na embargo, pokusy okopírovat nelegálně získané prototypy se nedařily. V případném konfliktu se Západem sovětské rozvědky proto signalizovaly děsivou katastrofu. Teprve reálné nebezpečí ohrožení existence státu přinutilo rozvědku k výzvám politbyru, aby přistoupilo k hlubokým reformám. Silně ji v tom podporovaly vlivné armádní kruhy.

Jejich průkopníkem se stal nový generální tajemník J. Andropov, dlouholetý předseda KGB. Traduje se, že na úvod své kolegy v politbyru oslovil: „Soudruzi, vy žijete v zemi, kterou neznáte. Pravdu o ní čerpáte z ‚Pravdy‘!“ Jako všechna sovětská média, zkresloval též tento ústřední tiskový orgán strany záměrně skutečnost – domácí zkrášloval, západní očerňoval. Realitu proto znali pouze lidé z rozvědek, diplomaté, vybraní vědci a funkcionáři se zkušenostmi ze zahraničí; pouze oni mohli srovnávat fakta a otevřeně a beze strachu o nich diskutovat a nebojácně navrhovat neortodoxní změny.

Andropov okamžitě zahájil sérii kontrol a personálních čistek a příprav reforem. Jako bývalý náčelník KGB byl vybaven důvěrnými poznatky o děsivé korupci a velkopanském nepotismu a proto proti nim zaútočil. Domníval se, že ke zlepšení situace pomůže striktní dodržování pravidel a leninských norem. Inicioval vznik odborných skupin reformátorů. Na jeho snahy navázal M. S. Gorbačov, který rozpoutal diskusi o nutnosti zcela zásadních změn. Domníval se, že SSSR už zachrání jedině hluboké systémové reformy celé společnosti, které jeho strukturu a fungování promění od základů a začal je urychleně realizovat.

Obával se střetu s četnými konzervativci ve vedení a nařčení z revizionismu. Odvolával se proto na Leninův strategický manévr, kdy po zoufalém období válečného komunismu byl Lenin dotlačen existenciální krizí státu také k ústupkům v základních principech dogmatického učení komunistické ortodoxie. Bolševici totiž tehdy v revolučním radikalismu a ideologické zběsilosti zrušili v národním hospodářství mj. fungování trhu, peněz, bank a obchodu apod. a docílili tím naprostý rozvrat ekonomiky, způsobili hladomor a přivedli bolševické zřízení na pokraj zániku.

Lenin pružně vyhlásil projekt NEP (Novou ekonomickou politiku), vrátil do ekonomiky osvědčené nástroje trhu, částečně uvolnil soukromé podnikání a zachránil režim před krachem.

Současně se Gorbačov snažil kolegy ve vedení přesvědčit, že dnešní ústupky, espektive ztráty pozic mohou být jen dočasné, příště je určitě převýší úspěchy velkorysé modernizace a budoucí prosperita celé společnosti, která s přitažlivým modelem inovovaného socialismu potom přiláká celou evropskou levici!

Bezprostředním popudem k reformám se tedy stala hrozba ztráty vojenské parity v důsledku hlubokého technického zaostávání. To bylo hlavním argumentem, který přinutil vedení k neodkladnému přijetí bolestných a drastických změn. Pružnost a rychlost jejich řešení připouštěla dokonce i případné teoretické odchylky od marxistické ortodoxie.

Perestrojka našla inspiraci také při studiu Marshallova plánu, zejména ve využití vnějších zdrojů financování rychlé rekonstrukce válkou zničených ekonomik. Reformátorům se zalíbila myšlenka možnosti zopakování jeho varianty. V aktuálním případě by sovětská ekonomika pro své zotavení vyžadovala roční úvěry v minimální výši 20 -25 miliard dolarů nejméně po dobu 20 -25 let!

Okamžitě si uvědomili, že klíčovou podmínkou pro získání takových zahraničních úvěrů od solventního Západu bude nutnost kardinálně změnit vztahy se Západem. Strašidelná hrozba ztráty vojenské parity přesvědčila i opatrné geronty ve vedení. – na příklad ministr Slavskij řídil sovětské zbrojní programy ještě ve svých 87 letech! – že výhradní cesta k rychlé modernizaci sovětské výroby vede přes zahraniční úvěry a import embargované zahraniční techniky. Musí se proto radikálně změnit sovětská image „Říše zla“, a na faktech prokázat novou tvář sovětské vojenské a zahraniční politiky, přesvědčivě směřující od nebezpečné konfrontace ke plodné kooperaci mezi Východem a Západem.

Sametové a jim podobné revoluce ve východní Evropě jsou pupeční šňůrou propojeny s procesy sovětské perestrojky, jsou neoddělitelnou součástí její koncepce. Perestrojka v tandemu s tzv. novým myšlením, demokratizace, glasnosť a další atributy, to vše mělo dodat nový impulz socialismu obecně. Po etapách sanace a posílení sovětské ekonomiky a pozice SSSR ve světě bylo v jejím zadání vypracovat nový model socialistické společnosti, který měl být dostatečně přitažlivým i pro další země v Evropě. Gorbačovovo vedení dost naivně předpokládalo, že na bázi klíčové spolupráce se sjednoceným a neutrálním Německem, na bázi optimální syntézy německých peněz a technologií a sovětských zdrojů nerostných surovin a laciných pracovních sil bude v dlouhodobé perspektivě možné v Evropě vytvořit - díky reálným úspěchům přitažlivého nového modelu socialismu - mohutné uskupení levicově naladěných zemí, jež by mohly postupně výrazně omezit vliv USA na kontinentu.

Perestrojka tedy byla velkou geopolitickou globální hrou, neuvěřitelně grandiózním projektem, který působil bombasticky až fantaskně. Zřejmě tím omámil i tvůrce samotné a pomohl přesvědčit úzkou skupinku sovětského vedení, které jediné znalo celkový projekt v úplnosti. Před veřejností zůstával celistvý projekt utajen, aby případně neodradil potřebné zahraniční partnery, bez nichž by nebyl realizovatelný.

Časově byl projekt rozdělen do několika etap, přičemž ty poslední byly načrtnuty pouze v nezřetelných konturách. Průvodním znakem projektu byla značná ukvapenost, jež měla vždy předbíhat rychlosti nezadržitelného rozpadání samotného státu a operativní pružnost koncepce – či spíše zřetelná rozpornost, nestálost či nevyjasněnost konkrétních vizí, nedostatečná promyšlenost a propracovanost do detailů. Zásadní rozhodnutí se často přijímala za pochodu nebo lépe řečeno spíše za běhu, v úzkém kruhu, bez velkých diskusí – autoritativně, operativně přímo na místě, mnohdy ve chvatu, bez hlubšího uvážení a rozmyslu.

Zamýšlená principiální renesance socialismu na evropském kontinentu se odehrávala za nepříznivých vnějších a zejména domácích podmínek rozvrácené ekonomiky, nefunkční státní správy, prorůstající korupcí a nepotismem. Otevřeně hrozily sociální a národnostní nepokoje, v některých oblastech dokonce nebyl vyloučen ani krátkodobý hladomor. Málokdo si dokázal uvědomit, že na stole leží otázka přežití samotného Sovětského svazu!

Pod tlakem krize řešilo nejednotné sovětské vedení řadu přezrálých problémů najednou, horoucně očekávaná pomoc ze zahraničí, jež se stávala kardinálním faktorem přežití, se stále nedostavovala. Vedení přestávalo kontrolovat výbušnou situaci. Grandiózní projekt perestrojky tak skončil předčasně, v poločase a to rozpadem samotného státu a rozvratem celého socialistického systému.

 

(Pokračování seriálu zítra.)


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Sovětské Rusko, po svém vzniku, se ubránilo intervenci zhruba dvaceti států. V roce 1941 se Sovětský svaz ubránil zkušenému a technicky vyspělejšímu Wehrmachtu, který hravě smetl spojené síly Holanďanů, Belgičanů, Francouzů a Angličanů během jednoho měsíce. Pochopitelně měl výhodu rozsáhlého území, na kterém se energie Wehrmachtu unavila. Po II.světové válce vytvořil společně se svými satelity obrovskou sílu, před kterou se západní Evropa třásla. Sovětská armáda byl dobře namazaný stroj, který fungoval skvěle. Stačí porovnat výsledky Američanů a jejich spojenců ve srovnání s Rusy v Afgánistánu. Žádnou převahu NATO zde nevidím. Nejpřirozenější vysvětlení je, že Gorbačov byl skutečně agentem Západu a jednal v jeho zájmu, možná za slíbenou pomoc na modernizaci SSSR. Největší problém SSSR byl, podle mého názoru, narůstající počet muslimského obyvatelstva. V roce 2000 to měla být, podle odhadů, jedna třetina.

Jistě nebylo v zemích RVHP tolik osobních počítačů jako na Západě, ale nezdá se mi, že by všechny technické vymoženosti například zlepšily chod státní správy. Na správný výpočet důchodu čekám více než čtyři a půl měsíce a výsledek je v nedohlednu. Nejsem schopen dopátrat, zda jeden dokument z jednoho ministerstva na druhé už doputoval 

Poslední velký střet ruské a americké techniky se odehrál v roce 1973 v Jomkipurské válce. Egyptu se podařilo zničit stovku izraelských letadel a dvě stovky tanků. Vzhledem k odstrašující síle jaderného potenciálu Ruska i Ameriky nikdo na skutečně zásadní konfrontaci ani nepomyslel.