Jan Šolta: Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!

varsavska smlouva
14.11.2019 18:19
Ještě v průběhu 2. světové války se mezi Spojenci uskutečnily tajné rozhovory, jejichž důsledkem bylo neodvolatelné a svým způsobem tragické poválečné bipolární rozdělení světa mezi dvě supervelmoci. Jako odměnu za podstatné zásluhy o vítězství přidělily Velká Británie a USA Sovětskému svazu tu část východní Evropy, kterou vybojovala Rudá armáda. Samozřejmě, bez vědomí a souhlasu dotčených národů. President Edvard Beneš po válce trpce vzpomínal, že on se o přidělení Slovenska do sféry sovětského vlivu dozvěděl náhodou až v létě 1943, aby na konci téhož roku bylo do sovětské zóny přiřazeno - opět bez jeho vědomí! již celé Československo. Tato osudová rozhodnutí s ním však nikdo nikdy ani nekonzultoval!

SSSR si zde záhy zřídil tzv. sovětský blok a bez ohledu na předchozí sliby a dohody -  zvláště o uspořádání svobodných voleb bezprostředně po válce; vnutil těmto podmaněným zemím sovětský model socialistického zřízení. Bez výjimky. Jeho klíčovým pilířem bylo trvalé umístění sovětských vojsk v každé zemi, které zde garantovalo a usměrňovalo veškeré dění v duchu sovětských představ. Druhým pilířem bylo důsledné uplatňování politického monopolu moci, který vylučoval existenci legální opozice. Země totálně ovládly místní komunistické strany, řízené pokyny z Moskvy.

Až do konce roku 1989 se ve východní Evropě proto neudálo nic zásadního bez vědomí, vůle a souhlasu Kremlu. Tuto submisivní pozici satelitů, blížící se postavení kolonií, nezměnilo žádné tamní lidové povstání či antikomunistická revoluce, ani četné protesty a neskrývaná hluboká nenávist domácích obyvatel. Na otázku svého životopisce V. Plevzy, jaká byla povaha vztahů mezi ČSSR a SSSR, Gustáv Husák v roce 1990 přiznal otevřeně: “Byli jsme sovětskou kolonií!“, a dodal, že měl o vývoji po roce 1968 zcela jiné představy. Žádné této zemi se nepodařilo až do konce roku 1989 vypudit sovětská vojska. ( S jedinou výjimkou, odešla v roce 1958 pouze z Rumunska, ovšem až po souhlasu N. S. Chruščova.)

Zůstává holým faktem, že ve studené válce Západ nikdy nezakročil ve prospěch porobených východoevropských národů proti Sovětskému svazu ozbrojenou silou. V tomto směru Západ působil hlavně ekonomickými, politickými a propagandistickými nástroji cíleného nátlaku, což někdy hlavně ekonomicky bolelo, ale nikdy nemělo zásadní vliv k vymanění se z východní orientace. Západ slibované osvobození pouze deklaroval verbálně a většinou podporoval skromnou opozici finančně a propagandisticky, pracoval zpravodajsky a hledal další možnosti, jak vývoj na východě přibrzďovat. Věhlasná politika zadržování a zatlačování komunismu v praxi znamenala, že USA nepřipustí další teritoriální rozšiřování komunismu za stávající hranice sovětského bloku v Evropě a  zamezí jeho další expanzi  do NSR, Itálie, Francie, Španělska a dalších států demokratické zóny.

Západ vždy důsledně respektoval poválečné bipolární rozdělení Evropy, neboť dobře věděl, že každý případný pokus o násilné vojenské osvobození východoevropského satelitu okamžitě vyvolá třetí světovou válku, kdy s jistotou dojde k použití jaderných zbraní a zahynou miliony občanů Západu. Zaplatit tak vysokou cenu za sporný pokus si ve skutečnosti netroufla žádná západní vláda. Riziko bylo příliš vysoké. Vláda USA proto usměrňovala propagandu svých rozhlasových stanic proti komunistickým zemím, jako  Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, aby nevyvolávaly zbytečně falešné naděje zoufalých Východoevropanů, že se je snad US Army chystá osvobodit. Maďaři v r. 1956 marně doufali, že je americká vojska zachrání před Rusy.

Američtí historici potvrzují, že Západ se nikdy doopravdy nechystal vojensky vybojovat svobodu pro národy východní Evropy. Dokonce existoval jakýsi interní pokyn americké vlády: Ruského medvěda je zapotřebí neustále pošťuchovat, dráždit a provokovat, nesmí ale přitom  téct krev! Dlouhodobě preferoval stabilitu a rovnováhu sil ve světě před náhlými a překotnými změnami s nepředvídatelnými důsledky, jež mohly rozvrátit východní Evropu, vyvolat chaos, krveprolití a nežádoucí napětí ve světě. President G. Bush soukromě upřednostňoval uhlazeného generála W. Jaruzelského před nevypočitatelným bouřlivákem  Walesou. Američtí diplomaté v Praze ještě na podzim 1989 údajně více důvěřovali  schopnostem liberálních reformátorů z řad KSČ, než nezkušené a slabé čs. opozici bez přesvědčivého programu a vůdců. Usilovně zkoumali, jak ovlivnit a povzbudit domácí obyvatelstvo, aby vyšlo do ulic do střetu se státem a stranickým aparátem, a donutit tak vedení k reformám a k odchodu stalinistů v čele s Jakešem. Američané přemítali i o možnostech, jak zde vyvolat paniku a nepokoje, např. prostřednictvím ovlivňování  kurzu čs. měny. Také vedení EHS navrhovalo žádat po Sovětech, aby vice zatlačili na ČSSR a ostatní lidové demokracie ve věci prohloubení jejich domácích nevýrazných reforem.

Existence sovětského bloku ve východní Evropě se po počátečních výhodách (strategických, vojenských a ekonomických) se od osmdesátých let stávala pro Sovětský svaz spíše zátěží.

Latentní krize východoevropských režimů, opakující se revolty (1953, 1956, 1968, 1970, 1980) a nepokoje obyvatelstva však na pokračujícím sovětském ovládání satelitů nic nezměnily.

Podřízené vazalské země i nadále plně podléhaly sovětské dominanci, sice v různé intenzitě, avšak bez možnosti úniku z pevného sovětského objetí. Byly propojeny ideologicky a vojensky (Varšavskou smlouvou), ekonomicky (RVHP), jejich nejsilnější a nejtužší podřízenost (subordinace) se nacházela ve sféře obrany a bezpečnosti.

Obrovský problém nastal vznikem Solidarity v Polsku (1980), její násilné potlačení (1981) a vyhlášení výjimečného stavu vládou generála Jaruzelského přivedlo SSSR i ostatní východoevropské režimy téměř k ekonomickému krachu.

Brežněv tehdy prohlásil, že „zachránění Polska se pro Sověty stává neúnosnou přítěží. Pomáháním Polsku se ocitáme na vrcholu svých možností.“

Diskuse v sovětském vedení potvrdila, že sovětská pomoc Polsku byla sice nutná politicky, ale zcela neúnosná ekonomicky, poskytnuté potraviny totiž budou chybět doma, nemáme na to živit celou východní Evropu!

Sovětské dodávky surovin  satelitům byly  realizovány pod úrovní světových cen, Sověti proto přemítali, zda by pro ně nebylo možná  výhodnější prodávat je za tvrdou měnu a vyměňovat je na světových trzích za kvalitnější zboží ze Západu.

Zástupce vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS A. Čerňajev proto navrhoval nově zvolenému vůdci Andropovovi přijmout deklaraci „ať si socialistické země dělají, co chtějí a odhodit zásadu, co není po našem, to jim nedovolíme“.

Obdobné kritické postoje a pochybnosti o socialistických spojencích vyjadřovali i další sovětští představitelé.

Ihned po nástupu do vrcholné funkce zahájil Gorbačov radikální perestrojku. Stejně radikální přístupy vyžadoval od podřízených východoevropských generálních tajemníků. Brzy zklamaně zjistil, že jedná s přestárlými a unavenými vůdci – mnozí přežívali v nejvyšší funkci déle než 30 let. Neprojevovali žádné nadšení pro nutné změny, léta stagnace jim vyhovovala více, tajně doufali v rychlý konec reforem i Gorbačova. Gorbačov se rychle rozhodl pro jejich postupnou výměnu. Interně se Gorbačov o těchto partnerech vyjadřoval neuctivě, pohrdal jimi. (Např. Jakeše nazval „kusem hadru“a  Honeckera dokonce „sráčem“). Vážil si jedině W. Jaruzelského, jenž mu vycházel vstříc.

Perestrojka nemilosrdně vyžadovala radikálně se vzdát přežitých  stereotypů a zkostnatělých dogmat, včetně kritického přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v každé členské zemi vážné pochybnosti, že právě ona doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. Řešení děsivě narůstající krize brzy přinutilo Sovětský svaz k řadě nestandardních kroků a ústupků.

V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu RVHP.  Východní Evropa se navíc silně zadlužovala a stávala se pro Sověty spíše nepohodlným břemenem. Neodkladná sanace churavé sovětské ekonomiky přitom vyžadovala každoroční silný impuls z vnějších zdrojů, které chudá východní Evropa nebyla schopna poskytnout.

V kalkulacích a expektacích sovětských reformátorů se proto naděje na záchranu a nezbytnou pomoc začala přesouvat z Východu na Západ.

Nastal riskantní pokus o fundamentální přesměrování těžiště sovětských mezinárodních vztahů na vyspělé kapitalistické státy.

 Jak se prudce zhoršovala a komplikovala domácí situace, sílilo i sovětské hledání pomoci u dosavadního třídního nepřítele na bohatém Západě.

Kardinální podmínkou pro získání této životodárné pomoci bylo výrazné snížení mezinárodního napětí mezi oběma supervelmocemi.

Klíčem se mohla stát předchozí jednostranná snížení stavu sovětských vojsk a zbraní. (Pokles olbřímích zbrojních výdejů by současně ulehčil sovětské ekonomice.) Ukončení studené války a přechod ze stadia „téměř na pokraji války“ by normalizoval vztahy se Západem a postupně otevřel cestu k mírové kooperaci a vzájemně výhodné spolupráci. Teprve poté bylo možno zahájit jednání o poskytnutí zahraničních úvěrů a uvolnění embarga na dovozy nejmodernější techniky a technologií.

V tomto smyslu byla připravena sovětská mírová ofenziva na Valném shromáždění OSN v New Yorku (7. 12. 1988), kdy Gorbačov velkoryse nabídl jednostranné snížení sovětských vojsk a výzbroje, odmítl použití síly a hrozby silou v mezinárodních vztazích a předestřel mj. připravenost reformovat sovětskou vojenskou doktrínu na čistě obrannou!

Iniciativa Gorbačova byla adresována přednostně administrativě USA, na svoji stranu chtěl  získat i americké veřejné mínění.  Gorbačov byl osobně velmi unesen euforií obyvatel New Yorku, jejich nadšeným přivítáním. Byl naivně přesvědčen, že jásající davy v ulicích dotlačí americkou vládu k rozvoji styků se Sovětským svazem. „Sami jsme vykročili a vyvolali tím znepokojení a strach konzervativních sil. Chceme skoncovat se studenou válkou a představit nový obraz SSSR ve světě! Západ se bojí, že Sověti převezmou iniciativu a svět je bude následovat.“ Chlubil se doma Gorbačov.  Premiér Ryžkov mu přitakal: „Udělali jsme největší politický krok a přitom nesnížili naši obranyschopnost! Nemůžeme desítky let upřednostňovat zbrojení na úkor životní úrovně obyvatelstva!“ 

Pokud však vystoupení Gorbačova v OSN nemělo vyznít jako další propagandistická kampaň, musely následovat nezvratné reálné kroky, které všechny přesvědčí o skutečném obratu v sovětské zahraniční politice.

Po vpádu do Afganistánu totiž svět pouhým sovětským slibům již nevěřil.

Na zasedání politbyra ÚV KSSS (27. – 28. 12. 1988) ministr obrany SSSR maršál D. Jazov proto ohlásil: „Na základě rozhodnutí Rady obrany SSSR z 9. 11. 1988 jsou již rozpracovány plány odchodu vojsk z NDR, ČSSR, MLR, PLR …“.

Gorbačov podtrhl historický význam tohoto nezvratného kroku: „ Nastává nejdůležitější etapa realizace koncepce nového myšlení – zahájit proces likvidace studené války!“ Definitivní harmonogram úplného stažení všech sovětských vojsk z území satelitů ve východní Evropě nebyl sice ještě zcela konkretizován, nastoupený směr byl však jasně vytyčen a události dostaly rychlý spád, samovolně spěly k epochálnímu zlomu geopolitické tektoniky bipolárního světa.

9. listopadu 1988 se začala psát také poslední kapitola sedmdesátiletých dějin sovětského státu. (Přesně do roka a do dne padne berlínská zeď – symbol studené války. Pro sovětské vedení to však tehdy už nebylo žádné překvapení.)

Připravované stažení sovětských vojsk z východní Evropy nebylo pravděpodobně druhou stranou shledáno za dostatečnou záruku nezvratné proměny sovětské zahraniční politiky, proto bylo později doplněno ještě o další požadavek – uskutečnění svobodných voleb ve východní Evropě.

Téměř 45 let po konferenci Spojenců na Jaltě a Deklaraci o svobodné Evropě tak byli Sověti nuceni vytvořit v jednotlivých zemích svých východoevropských satelitů takové podmínky, které povedou k uspořádání svobodných voleb. Tím se definitivně zhroutil i druhý pilíř, garantující existenci tamních komunistických režimů, neboť byl zrušen dosavadní nezpochybnitelný monopol vládnoucích komunistických resp. dělnických stran (byť byl leckde zaručen ústavou).

 Teprve až po pádu těchto režimů na zasedání Varšavské smlouvy v Moskvě (4. 12. 1989) se nováčci v nejvyšších funkcích generálních tajemníků – K. Urbánek (ČSSR), H. Modrow (NDR), P. Mladenov (BLR), R. Nyers (MLR) i zkušení veteráni N. Ceaucescu (RSR) a W. Jaruzelski (PLR) překvapeně dozvěděli o existenci této nové podmínky. Sovětský svaz totiž vyšel vstříc požadavku Spojených států, aby se ve východní Evropě uskutečnily svobodné volby.

Gorbačov je seznámil s jednáním na Maltě, G. Bushovi tam řekl: „I my říkáme, ať svobodné volby rozhodnou, také vy (USA) jste zastánci svobodných voleb. Říkáte, aby se ve východní Evropě uskutečnily svobodné volby. Ve střední Americe. Nechť jsou svobodné volby též v Afganistánu. Vy (USA) jste přesvědčeni, ať si sami zvolí, koho chtějí. Tedy za těchto podmínek oni (USA) souhlasili s dalším pokračováním našich rozhovorů.“  (Byla to cena za vstupenku na jednání na Maltě?)

Proběhlo historicky poslední setkání nejvyšších představitelů komunistických a  dělnických stran a zemí východní Evropy, další se již nikdy nekonalo. Socialismus v této části světa  skončil. I v Rumunsku, byť tam krvavě. Gorbačov později řekl: „Tam (ve východní Evropě), kde se proces změn dotkl pevnějších článků – NDR, ČSSR, RSR – to bouchlo silněji.“ Tentýž ještě později zklamaně dodal: „Naše (tj. sovětská) společnost je nejprohnilejší ze všech. A nic ji nezachrání.“ Gorbačov dnes tvrdí: „Věřili jsme, že se socialismus ve východní Evropě v lidech hluboce zakořenil, že lidi nebudou volit kapitalismus, vykořisťování a nezaměstnanost. Podcenili jsme hlubokou nenávist lidu k bývalému režimu, nenašli jsme ani nové vhodné vůdce v jejich komunistických stranách …“

(Pokračování zítra)

 

Článek je částí širšího textu "Přišlo tání z Kremlu?", který od pondělí na pokračování publikujeme.

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rezjir10

Čína tehdy? A nebyla hlavně trochu příliš daleko?

Jiří Volný st.

Také si dovolím něco podotknout k té sovětské kolonii. Naše životní úroveň byla ve srovnání s Východem taková, že Rusové po příjezdu k nám s nadsázkou prohlašovali, že už komunismus máme. Poláci nás nazývali malou Amerikou. Pochopitelně to bylo pozlátko, ke kterému přispívaly i Tuzexy. Gustáv Husák údajně odmítl naši vojenskou účast v Afgánistánu. Za to mu dodatečně děkuji. Netoužil jsem hrdinsky padnout v boji proti nevěřícím. 

Dnes u nás investují Američané směšné částky, ale odvádí s pomocí Bakaly a bank miliardy. Dokonce nás tlačí, abychom nakupovali přednostně jejich válečnou techniku a ještě se musíme dobrovolně povinně účastnit na vojenské okupaci Afgánistánu. 

K té naší dnešní suverenitě. Ján Čarnogurský bezelstně prohlásil, že 80% zásadních rozhodnutí je přijímáno v Bruselu.

Škoda, že jsme před třiceti roky neměli zrcadlo, které by nám ukázalo budoucnost s 600tisíci nezaměstnaných v době krize, třetinovými platy, exekucemi a bezdomovectvím. Osobně si myslím, že bychom mu nevěřili a skončilo by v střepech.

cernik

No, Albanie byla kryta ekonomicko-vojenským potenciálem Číny.

rezjir10

Ještě dvě poznámky

1) Albánie vystoupila jak z RVHP, tak z VS. Tedy bylo možné se od SSSR odpoutat beztrestně.

2) Pokud Husák charakterizoval ex post postavení ČSSR jako sovětské kolonie, tak šlo o nějakou podivnou kolonii se zastooupením v OSN jako suverenního státu a navíc nebylo jansé, kdo koho vykořisťuje. A pro vztah metropole kolonie je charakteristické, že metropole kolonii vysává ekonomicky.

rezjir10

Na co já zde píší blogy? Vïz http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/co-vedela-mohla-vedet-milada-horakova-v-r1949-o-usa; http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/21-srpen-1968-nektere-opomijene-souvislosti

30. října 1943 podepisují a zveřejňují ministři zahraničních věcí USA, SSSR, GB a Číny (k níž se připojila Francie) Deklaraci čtyř států o obecné bezpečnosti s jejím článkem 6, že uvedené státy "po skončení nepřátelství nepoužijí svých ozbrojených sil na území jiných států, leda k účelům, jež má na zřeteli tato deklarace, a po společné poradě."

Historikové mají možná pravdu, když říkají, že v Jaltě se nic nerozhodlo. Ono už bylo rozhodnuto před Jaltou v prosinci 1943, na setkání ministrů zahraničních věcí v Moskvě, kde bylo přijato Prohlášení čtyř národů o všeobecné bezpečnosti, tj. USA, Velké Británie, Sovětského svazu a Činy, podepsané v Moskvě 30. října 1943 ministry zahraničních věcí, v němž vlády výše uvedených států zavázaly, že „po skončení nepřátelství nebudou používat svých vojenských sil na území druhých států, vyjímajíc k účelům, stanovených v tomto prohlášení a po společné dohodě.“ („That after the termination of hostilities they will not employ their military forces within the territories of other states except for the purposes envisaged in this declaration and after joint consultation.“) Viz  http://avalon.law.yale.edu/wwii/moscow.asp

K této deklaraci se připojila později Francie a toto prohlášení pěti velmocí stalo se až do přijetí Charty dokumentem, podle něhož se řídila nově založená OSN. Jinými slovy Prohlášení říkalo, že do skončení druhé světové války mohou státy podle svých možností umísťovat své vojenské síly podle svých možností. Jalta představovala ústup Stalina z původních pozic, které díky americké administrativě  dosáhl v rámci Prohlášení pěti ministrů zahraničních věcí v Moskvě v říjnu 1943 přijetím zásady čí noha vojáka,kam vstoupí, toho království. Přijetí této zásady přenechávalo Stalinovi celou východní a střední Evropu bez jakýchkoliv dalších podmínek. Rozdělení Německa a Rakouska na jednotlivé okupační zóny a podmínka svobodných voleb v Polsku představují tak jednoznačně důkaz mírumilovnosti Stalina ve vztahu k Západu, kdy ustoupil více než musel jako projev své dobré vůle.

Podle Lippmanna Waltera: Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států. (Předmluva ke studii „U.S.War Aims“ (tvořící  druhou část českého  překladu) byla napsána v květnu 1944) „zbývají ovšem ještě jiné státy, malé sice, ale důležité, které stojí již mimo atlantickou  soustavu. Jsou to na Československo, Polsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko. Jugoslávie, Maďarsko a Rakousko. Tyto státy mají strategické svazky s Ruskem.“ (s.174) "Hranice ruské oblasti nejsou jasně určeny, ale jistě se táhnou od Prahy do Vladivostoku ...R. 1938 již na Rakousku a Československu ukázalo, že západní mocnosti nemohou chránit evropskou východní oblast.“(s.179) „Zdali nebude  třetí světová válka, bude záviset  na tom, zůstanou-li Rusové ve své sféře a atlantické státy rovněž v své sféře a dohodnou-li se na své politice proti Německu a Japonsku.“ (s.180) USA „měly by uznat pevnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na na západ od Sovětského svazu. “(s.228)

„Ve světě se tvoří jiná oblastní seskupení, z nichž nejdůležitější je ono, jehož jádrem je Sovětský svaz. Vztahy atlantické pospolitosti k této soustavě, kterou budu nazývat ruskou oblastí, rozhodnou o výsledku války jak v Evropě, tak i v Asii a o úpravě v budoucnu, pokud dnes můžeme dohlédnout. Hranice ruské oblasti nejsou jasně určeny, ale jistě se táhnou od Prahy do Vladivostoku, od východní Evropy ke břehům východní Asie, a jejím srdcem je Sovětský svaz…. Znovu pak se r. 1938 již na Rakousku a Československu ukázalo, že západní mocnosti nemohou chránit evropskou východní oblast. R. 1941 bylo Rusko opět  po druhé ve dvaceti pěti letech přepadeno Německem. Ať odhadujeme sebevýše pomoc, kterou Britannie a Spojené státy poskytly Rusku, je nesporné, že vypuzení Němců z půdy ruské, polské, československé, rumunské, finské a bulharské závisí převážně na Rudé armádě a na úsilí ruského národa. Je tedy jasné, že Rusko žije a závisí na strategické bezpečnosti, která je oddělena od atlantických mocností.“(s.179)

„Zdali nebude v tomto století ještě třetí světová válka, bude záviset  na tom, zůstanou-li Rusové ve své sféře a atlantické státy rovněž v své sféře a dohodnou-li se na své politice proti Německu a Japonsku.“ (s.180)

USA „měly by uznat pevnou a vhodnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na východ od Německa a na západ od Sovětského svazu. Měly by dále z důvodů uvedených v předešlé kapitole tlumočit sovětské vládě svůj názor, že spolupráce ve všeobecné světové organisaci bude opravdová a svobodná nebo omezená a pochybná podle toho, jak členské státy a zvláště ty nejmocnější budou dodržovat doma ony demokratické svobody, .o nichž si přejí, aby vzkvétaly za hranicemi.“(s.228)

 

Jinak řečeno, čí noha vojáka kam vstoupí do skončení válečného stavu (a ten ve vztahu k Japonsku a Slovensku nebyl ukončen dodnes, tedy nebyla uzavřena mírová smlouva), toho království.

 

Ihned po Jaltě pak Beneš odjel do Moskvy uzavřít spojeneckou smluvu s SSSR.

Jiří Volný st.

Sovětský svaz měl sílu udržet status quo v NDR a v Československu. Nevěřím, že nehrál aktivní roli v pádu socialismu v těchto zemích. Události v Rumunsku ukázaly, že měl své agenty na vysokých místech v rumunské armádě, která tamní režim svrhla. Revoluce nejčastěji vznikají, pokud je lid zatlačen ke zdi, zejména hladem a bídou, nejlépe v kombinaci s prohranou válkou, viz ruské revoluce 1905 a 1917, středoevropské rovoluce 1918-1920. Obyvatelstvo každého státu je jako množství horké lávy hněvu a nespravedlnosti, které je sevřeno v nádrži s mohutnými obručemi. Pokud se začnou povolovat šrouby, tak to vždy špatně skončí. Poslední věta je dvojznačná. Buď vládce začne preventivně povolovat šrouby nebo začnou pod tlakem praskat.