Jan Šolta: Sopka před výbuchem

polsko volby 1989
16.11.2019 13:24
Na podzim 1989 se domácí situace Sovětského svazu stávala stále beznadějnější, brzký rozpad státu a systému se zdál již neodvratným.

Sovětské vedení muselo odhodit všechny zábrany a věnovat se prioritně záchraně a přežití samotného Sovětského svazu. Potřebovalo co nejrychleji přetavit úspěchy dosažené na mezinárodním poli v efekty využitelné pro uklidnění domácích poměrů, např. v zásobování vnitřního trhu. Pružně akceptovalo dříve nemyslitelné podmínky západních partnerů, dělalo zásadní ústupky. Snad  tiše předpokládalo, že budou pouze dočasné. Rychle lavírovalo i v otázkách budoucnosti východní Evropy. Připravovalo si své vyjednávací pozice pro summit na Maltě. Pro sovětské vedení bylo zcela nepřijatelné, aby před dlouze a toužebně očekávanou schůzkou  M. S. Gorbačova s G. Bushem, pořádanou 2. a 3. prosince 1989, došlo ve východní Evropě ke krvavým excesům či vleklým sporům, bezvládí a chaosu.  Na předchozích schůzkách obou ministrů zahraničí J. Bakera a E. Ševarnadzeho ve Wyomingu se předpokládalo, že do summitu budou radikální změny ve východní Evropě již nevratně odstartovány.

Nemocný byl celý socialistický systém, Gorbačov proto prosazoval a důrazně protlačoval jeho reformy i v ostatních východoevropských satelitech. Jejich konzervativní šéfové (fakticky místodržící), z nichž mnozí se drželi svých vrcholných funkcí už přes 30 let, radikálním změnám ale nakloněni nebyli. Většinou se obávali novot, mohly by je totiž smést z jejich lukrativních funkcí. Gorbačov jim navrhoval větší samostatnost v jednání, současně  žádal i jejich větší odpovědnost za stav zemí. Avšak hned zpočátku seznal, že s přestárlými dogmatiky nové radikální reformy nelze realizovat, trval proto na jejich brzké výměně.     

První se zdařila v dubnu 1987 v Praze, když vyměnil přesluhujícího G. Husáka za M. Jakeše. Největší starosti vyvolávaly ekonomické a sociální problémy v Polsku. Přes potlačení Solidarity generálem W. Jaruzelským 13. 12. 1981 a který mj. několikrát nabízel svoji rezignaci, kterou ale Sověti  vždy odmítli, tam zůstávala situace nadále  kritická a v podstatě  neřešitelná. Finanční a materiálová podpora Polsku byla v té době pro Sověty neúměrně nákladná, vyčerpávala je v době, kdy sami zoufale potřebovali peníze pro své reformy. Neustále hrozil pád polského režimu, proto 28. 9. 1988 Gorbačov vyzval vedení Polska k organizování tzv. kulatých stolů. Chtěl tím rozdělit silnou polskou opozici  a její konstruktivní část do řešení problémů země zapojit, zatáhnout ji tím do řešení nepříjemných problémů, aby pouze planě nekritizovala, ale sama se zapojila a nesla také spoluzodpovědnost za osud země.

  1. 10. 1988 Gorbačov nařídil vypracovat novou koncepční strategii vztahů vůči východní Evropě. Všude tam narůstaly vážné problémy, jejichž kořeny viděl v poválečné aplikaci nefunkčního sovětského modelu, který jim byl vnucen bez ohledu na specifika jednotlivých zemí. „Přestavbu tam brzdí neochota vůdců cokoliv změnit, nevidí, že tím násobně  zkomplikují průběh závažných změn v budoucnu. Vyzýval k zopakování relativně úspěšného scénáře kulatých stolů v Polsku  také v ostatních zemích. „SSSR se nemůže vzdát své vedoucí úlohy, satelitům v krizi vždy musí pomáhat, i za cenu obrovských hmotných, politických a dokonce lidských obětí. Řešení krizí vojenskými prostředky ale zcela vylučujeme. Jak se však zachováme, pokud se v bankrotu ocitne hned několik zemí naráz? Když se hrozivá sociální nestabilita bude časově krýt s novými nepokoji v Polsku a s vystoupením chartistů v Československu? Dokážou socialistické země vyřešit své krize bez pomoci Západu? A za jakou cenu? “  

Gorbačov se dále tázal, zda Sověti mají k takovému průběhu událostí vybízet, nebo se s ním smířit? „Odpovídá dnes našim zájmům další pobyt sovětských vojsk na území našich spojenců (kromě NDR, odkud bylo odejít nemyslitelné vzhledem k paritě s americkou armádou na západní straně Německa)?“ Tyto otázky měla řešit nová komise pro socialistické země v čele s A. N. Jakovlevem, zřízená 24. ledna 1989.

Naše  čs. rozvědka informovala, že Gorbačovův přístup k východní Evropě prochází postupně  třemi stádii:

  1. Snaha o nastolení demokratičtějších forem vzájemných vztahů jako projev tzv. nového myšlení, která se měla následně pozitivně odrazit v toužebném uvolnění vztahů se Západem.
  2. Sovětskou přestavbu musí nutně doprovázet také přestavba ve východní Evropě, Sověty iniciovaná a podporovaná. Přispěje k dalšímu uvolnění ekonomických vztahů SSSR se Západem a umožní tolik potřebný dovoz moderních technologií. Politická jednota socialistického tábora však zůstává zachována.
  3. V důsledku souběžného tlaku Západu a objektivních procesů ve východní Evropě nastane úplné uvolnění vztahů Sovětského svazu se státy východní Evropy, včetně práva každé země svobodně si zvolit politický systém a orientaci. Současně bude odstraněn existující monopol jediné vládnoucí strany.

Tuto varovnou zprávu obdrželo nejvyšší československé  vedení ještě před 17. 11. 1989. Nikdo ve vedení našeho státu se s tím vůbec nezabýval! 

Sovětské politbyro varovně konstatovalo, že na pokraji valutové neschopnosti se nalézá již Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Vietnam, Kuba, Rumunsko a NDR. Dokonce i zahraniční dluh Československa prudce narůstá. Všechny tyto země hledají záchranu v Sovětském svazu, který ale sám nutně potřebuje finanční injekce ze zahraničí. Kdo nám půjčí?

Metoda kulatých stolů – předání části moci opozici, tedy společného podílu na vládě a tím i  na zodpovědnosti za pokračující krizi – postupně legalizovala opozici a vedla k vytváření struktury politického pluralismu. Pod depresivním tlakem nekončící krize nutil Gorbačov své podřízené generální tajemníky k radikálním změnám a k neortodoxním ústupkům. Připouštěl, že tzv. konstruktivní opozice se časem může vyvinout v politickou sílu, jež bude soupeřit o moc s komunisty! Naléhal na  zvýšení role samosprávy a zastupitelských orgánů.

Nevylučoval ani cestu k parlamentní či prezidentské socialistické republice (např. v Polsku, Maďarsku a Československu). Považoval to však za cestu velmi riskantní a nevyzkoušenou, ovšem „nebezpečí opozice nespočívá v její existenci, ale v tom, že je schopna sjednotit na negativní bázi všechny síly nespokojené s poměry ve společnosti. Proto je nutné opozici rozdělit a její konstruktivní část zapojit do oficiálních struktur a učinit ji spoluzodpovědnou za pozitivní vývoj země!“

V Polsku po šokujícím vítězství v červencových volbách se opozice dostala 12. 9. 1989 do vlády až po výslovném souhlasu M. S. Gorbačova, a sama hned začala vystupovat proti stávkám. Lech Walesa dokonce hrozil: „Stávky jsou provokace!“ Spoluúčast opozice na vládě se tedy zvyšovala, a jak řekl generál Jaruzelski Gorbačovovi (7. 10. 1989): „Bez vlády Mazowieckého by nás (PSDS) opozice do půl roku dostala i s chlupy! Teď je opozice ve vládě a sama bojuje proti stávkám v Polsku.“

To měl být příklad pro ostatní.

 

Ilustrace: Volební plakát polské Solidarity v prvních demokratických volbách v roce 1989.

 

Článek je částí širšího textu "Přišlo tání z Kremlu?", který od pondělí na pokračování publikujeme.

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Je príma poznať detaily vývoja do a po 1989. Bolo, ako bolo. Už to nezmeníme. Smutné je, že ani sa nepoučíme. Práve ponaučenie z histórie je to to najdôležitejšie, čo nám môže PRAVDA poskytnúť. I keď vždy existuje niekoľko PRÁVD - v závislosti od myslenia prijímateľa a vysielateľa PRAVDY.

Osobne vnímam niekoľko ponaučení , ktoré až vývoj udalostí po roku 1989 pomohol rozpoznať a určiť  :

1/  Počnúc Karolom Marxom a jeho následovníci , sa dopustili zásadnej chyby. Tou chybou bolo zakazovanie náboženstva a všetko čo s tým súvisí. Stalin v roku 1943 pochopil, že sa stala chyba a prizval cirkev k jednaciemu stolu. Bolo však už neskoro. Cirkevníci už boli nakazení " nenávisťou " ku komunistom po celom svete, najmä tam , kde budovali štát podľa vzoru ZSSR - absolútne nezvratná nenávisť ku komunistom bublala v kapitalistických / demokratických štátoch Západu.

Obyvateľstvo potrebuje náboženstvo ako drogu odjakživa, od počiatku svojho vývoja v človeka. Církvi túto zásadnú chybu nikdy komunistom neodpustili a revoltovali v podhubí kým nedosiahli prevrat v roku 1989.

2/ Druhou zásadnou chybou bolo zoštátnenie. Bohatí kapitalisti sa zoštátnenia a komunistov boja viac ako Čerta/ Satana/Lucifera/ Antikrista. Sú ochotní platiť revolúcie, viesť vojny a zrovnať štáty do doby kamennej.

Kvôli týmto dvom zásadným chybám si komunisti znepriatelili zvyšok sveta i domáce obyvateľstvo - napriek nesporným pozitívnym skutkom v prospech aj tých najbiednejších. 

 Múdri  politici = vládcovia už od cisára Konštantína I. vedia, že ak chcú neobmedzene vládnuť a bohatnúť, stačí, keď ponechajú ľuďom ich vieru - a majú pokoj v štáte = v ríši.  Od pamätného roku 313 AC si to vládcovia uvedomovali - kým neprišiel Karol Marx so svojím výrokom, že náboženstvo je ópiom ľudstva. Čo je nesporná pravda, no táto pravda je zakódovaná v ľudskom genóme, ktorý nie je normálne možné odstrániť. A to tiež patrí k poučeniu.

K rozpadu ZSSR a celého socialistického tábora prispeli hlavne tieto dve zásadné chyby. Socialistický tábor platil za tieto chyby od počiatku. Aby totálne zničili komunistický režim, kapitalistický Západ bojkotoval hospodárstva socialistického tábora - až po totálne EMBARGO - nakoniec dosiahol svoj cieľ. Tak , ako to dnes robia sankciami voči Sýrii, Iránu, Rusku, Kube, Venezuele, KĽDR....

K absolútnej moci Spojených štátov nad svetom slúži USD - petrodoláre tlačené v USA - ako medzinárodná extrémne silná mena. Americký dolár začal ničiť ekonomiku a hospodárstva socialistického tábora od roku 1944 Bretton- Woodskym systémom a jeho dodatočnými neskoršími zmenami, ktorý ZSSR nepodpísal. Samozrejme, súboj začal po roku 1917.

Toľko z môjho ponaučenia históriou.