Stanislav A. Hošek: Jde skutečně o deficit demokracie EU?

eu flag
17.5.2019 00:37
Nebude žádné EU, pokud státníci zemí mimo ni budou jednat s představiteli jejích členských států a ne pouze s představiteli EU. (Anonym)

Nejen nyní, tedy těsně před volbami do Evropského parlamentu, se současnému projektu Evropské Unie nejčastěji vytýká jakýsi deficit demokracie. Ve mně takový argument vždycky vzbuzoval určité pochybnosti, se kterými se chci nyní se čtenáři podělit.

Odpůrci, ale dokonce i příznivci EU se vesměs shodují v tom, že naprosto nedemokratickou institucí EU je její Komise (EK), přesněji kolegium komisařů, kterým se obvykle neřekne jinak než byrokraté a jsou viněni především z nesmyslné úřednické diktatury a podobně. Pokusím se na věc podívat poněkud z jiného úhlu.

Vytváření společných institucí EU

Základ demokratičnosti každé instituce je vytvořen v prvé řadě metodou jejího ustanovení. Pokusím se podívat a při tom současně srovnávat vznik EK se vznikem vlád národních států, především naší ČR.

Předseda EK (vlády) je navržen Evropskou radou, což je soubor prezidentů a předsedů vlád členských zemí EU (prezidentem ČR). Do své funkce je ustaven tehdy a teprve tehdy, pokud jej zvolí Evropský parlament (předsedu vlády ČR parlament vůbec nevolí). Až potud je prakticky procedura vytváření „vlády EU“ minimálně stejně demokratická, jako proces tvorby vlád národních států (ČR).

Ostatní členové (komisaři) EK jsou jmenováni Radou Evropské unie, čili dalším vrcholným a kolektivním orgánem EU v tomto případě obvykle na úrovni premiérů vlád členských států. Konkrétně to vypadá tak, že jednoho každého komisaře navrhují orgány členských zemí podle vlastních pravidel. A celé kolegium komisařů pak en bloc jmenuje již zmíněná Rada Evropské unie. Opět tento způsob ustavování EK mi připadá demokratičtější, než vytváření vlády ČR i naprosté většina vlád národních států.

Již volbou EP „posvěcený“ předseda EK pak přiděluje jednotlivým komisařům rezorty, jako to provádí u nás prezidentem jmenovaný premiér, poněkud nevhodně ještě v době „vládnutí“ premiéra vlády vzešlé z minulých voleb. Následně předstupuje každý komisař před výbory, eventuálně plénum EP. Což je v mých očích zase demokratičtější, než když s jednotlivými navrhovanými ministry naší vlády si mezi čtyřma očima podebatuje jenom prezident.

Nakonec je Evropská komise jako celek schválena Evropským parlamentem, což odpovídá našemu tak zvanému „vyslovení důvěry“ vládě.

Závěrem této části konstatuji, že v tvorbě, čili ustanovování Evropské komise nevidím absolutně žádný deficit demokracie EU. Ba naopak vnímám celou proceduru konstituování této instituce za demokratičtější, než je ustavování vlád většiny členských států EU.

Naskýtá se tedy otázka, v čem jiném spočívá onen neustále skoro všemi a ve všech pádech skloňovaný deficit demokratičnosti EU.

Zákonotvorná činnost v EU

Je to snad v tom, že EK, alias vláda EU, nevládne demokraticky? Vydává snad zákony (směrnice) pouze ze své kompetence? Kdepak. Legislativní proces je obdobný procesům v národních státech. Komise normu navrhne a parlament ji schvaluje, či odmítá. Jenže i někteří poslanci EP často právě tuto praxi považují za deficit demokratičnosti celé EU. Hovoří o hlasovací mašinerii, či jiné pejorativnosti. Což je ale pouze optický klam. Nechtěně tím totiž odkrývají, že stejným deficitem demokratičnosti trpí prakticky legislativní proces v každém národním státě, ČR nevyjímaje.

Platí, že nejen EP, ale každý parlament národního státu je pouze zákonodárnou institucí, ale nikoliv zákonotvornou mocí. Prakticky tedy institucí pouze „zákonoschvalující“. Stejně je tomu totiž tak v každém národním státě. Parlament je sice tak zvanou zákonodárnou mocí, leč nikde není zákonotvornou mocí, pouze zákony vlády schvaluje či odmítá. V tom nejhorším případě doplňuje. I ta oslavovaná zákonodárná iniciativa poslanců je v praxi převážně pouze „legislativním“ štěkem, spočívajícím ve škrtu nějaké věty, vložení dvou slov do jiné, či celého odstavce do již platné normy. Parlamenty nikde nejsou vybaveny dostatečným počtem legislativních úředníků, kteří by zákonodárné iniciativy sněmovny či senátu legislativně odborně vypracovávali, takže reálná, zákonotvorná iniciativa parlamentů je pouze okrajová.

To vlády národních států jsou v praxi skutečnou zákonotvornou institucí, která pomocí své většinové koalice v parlamentu tvoří schvalovací mašinérii, „diktující“ zemi zákony. Po hříchu navíc vesměs akceptující zájmy pouze určitých, menších skupin společnosti. Pokud je vládní koalice soudržná, „prohlasuje“ si parlamentem vše, dokonce ustojí i záměry opozice vyjádřené snahou vyslovit vládě nedůvěru.

Až potud pořád nevidím žádný deficit demokratičnosti v jednání společných orgánů EU. Takže mne napadá hříšná myšlenka, že odpůrcům EU ani tak nevadí nedemokratičnost EU, ale fakt, že to není jejich vlastní nedemokratičnost.

Tvorba politiky EU

Pokud vidím zásadní problém projektu EU, pak je v konkrétním určování směřování EU, čili v tvorbě politiky EU. Komise a její komisaři jsou, podle statutu EU, výhradně jakýmisi funkcionáři EU, protože musí hájit jen a pouze její zájmy a nepodléhat vlivu svých zemí. Co to ale jsou ony zájmy EU neurčuje, neurčoval a ještě asi dlouho nebude určovat EP, čili „evropský lid“, ale Rada, čili elity Evropy. EK je v dosavadním projektu ve skutečnosti jakýmsi sborem funkcionářů prakticky ještě neexistujícího velkostátu, který je teprve ve výstavbě. Jeho směřování doslova diktují vrcholní představitelé národních států.

Tady je, alespoň podle mne, jádro pudla celého projektu EU. Ne v pouhé nedemokratičnosti, ale v absenci kodifikace dlouhodobých, všeobecných zájmů EU. Ty jsou totiž více, či méně určovány ad hoc Radou. Což znamená, jednak podle výsledků nejen voleb do EP, leč i všemožných voleb v národních státech, ale především pak podle osobnostního vlivu toho či onoho politika v samotné Radě. To je prvotní nedostatek projektu s názvem EU. Nevidím to jako deficit demokracie, ale důsledek dominantní nadvlády současné politické doktríny, jež ovládá většinové politické síly celé EU. Ta je všeobecně označována za ideologii údajného neoliberalismu, ačkoliv jde spíše o starý, leč ortodoxně pojatý liberalismus, se zvýšeným důrazem na ekonomku. V projektu současné EU se liberalismus doslova zvrhnul v nadvládu politických elit, čímž na první pohled vytváří dojem nedemokratičnosti. Ve skutečnosti je ale EU institucí založená na principu nadvlády minority nad obrovskou většinou. Její mechanismy celkového fungování proto konkrétními metodami a nástroji pouze tuto nadvládu realizují.

Osudové pro EU dále je, že nemá vytýčen svůj dlouhodobý program, jako má každá mocenská struktura národního státu, kterou by schvaloval EP. Nemá dokonce ani legislativní program alespoň na celé jedno funkční období EP, které by právě on schvaloval. EK má pouze svůj roční pracovní program, do něhož jí „nápady“, jak jsem již naznačil, zadává Rada podle momentální situace a nátlaků vlivných jednotlivců.

Na tomto místě pouze připomínám, že EK je jediným orgánem EU, který při tom může předkládat EP legislativní návrhy.

Závěrem tvrdím, že zmíněné nedostatky nejsou v mých očích rysem nedemokratismu, ale fatálním nepochopením tvorby „společné Evropy“. Na tomto místě si dovolím malou odbočku.

Půl století starý povzdech.

V druhé polovině šedesátých let minulého století jsme s přáteli „mudrovali“ o možnosti vzniku „Spojených států Evropských“. Ať jsme na to šli odkudkoliv, vždy nám vycházelo, že do budoucí velké Evropy nemohou vstupovat národní státy, ale jen jejich organické komponenty, tedy jakési spolkové země, či bývalá knížectví a podobně. Tehdy už jsme věděli, že SSSR je předčasně narozené dítě a dospěli jsme k názoru, že budoucí snahy o sjednocování Evropské budou naopak velice opožděné. Měly pokračovat třeba pozvolným rozšiřováním starověkého Říma a nejpozději se Evropa měla sjednocovat při zanikání dynastických států.

Již tehdy jsme odhadovali, že ke sjednocení Evropy asi nikdy nedojde, leč pouze k jakési širší či užší spolupráci jejích států, či živelně se vytvářejících bloků menšího počtu „podobných“ států. Alternativu jsme totiž viděli v možném vytvoření jakéhosi prvního kroku spočívajícího ve vzniku kupříkladu nadstátů mediteránní části Evropy, středoevropské, nebo severní, které by vznikaly iniciativou „zdola“. Nakonec jsme se ale shodli, že sjednocení Evropy musí nejracionálněji asi začít jen sjednocováním několika mála sobě rovně velkých a vlivných států, jako třeba Německa, Francie, Itálie a Španělska. Ty by si vytvořily společnou Ústavu a „ústavní“ orgány společného státu. Při čemž na začátek by asi zrušily především svá silová ministerstva, která by byla společná a zavedly společnou měnu. Kdo by se chtěl v budoucnu přidat, musel by respektovat již ustanovená konstituční pravidla. Pro pořádek zdůrazňuji, že do představy společné Evropy jsme nikdy neřadili Británii. Ta se totiž ještě dneska nezbavila odéru první skutečně globální velmoci, rozšířené na všechny kontinenty a dlouho se ho ještě nezbaví. Brexit nebrexit. Tehdy jsme tak uvažovali ovlivněni de Gaullem, ale dneska jsem o tom přesvědčen ještě víc. V mých očích je Británie nepotopitelnou letadlovou lodí USA, stejně jako Japonsko. Oběma si USA jakoby hlídají Euroasijský „nadkontinent“.

Jak z toho ven?

Podle mne nestačí jen kritizovat, ale je nutné hledat řešení. Svůj náhled naznačím jenom v zásadách.

- Evropa v globalizujícím se světě doslova z existenčních důvodů musí sjednocovat své úsilí.

- Tvrdím, že EU je reformovatelná, tedy ji raději nerušit, ale pokoušet se ji v tomto funkčním období opravdu zreformovat.

- V prvé řadě jí vypracovat jinou „ústavu“ a další pravidla fungování, která by příští volby do EP jakoby ve všelidovém hlasování mohla být schválena.

- EP by měl být dvoukomorový, tedy něco jako parlament lidu a parlament států, či dokonce národů. Ona druhá komora by měla mít právo veta v určitých předem stanovených oblastech.

- Měly by začínat vznikat evropské strany. V každém případě by ale EP měl mít jasné rozdělení na stranické kluby a každá národní strana, do něho kandidující, by měla jasně deklarovat, do kterého klubu se zařadí.

- Dvoukomorový EP by měl stanovovat, na návrh komise, rady ale i jednotlivých členských států společné zájmy, dlouhodobé cíle a legislativní záměry.

- Tentýž parlament by měl komisi schvalovat střednědobý program na celé funkční období, stejně jako roční legislativní program.

- O jakýchsi „evropských hodnotách“ by se mělo přestat licitovat, ale měly by být kodifikovány a jako živý dokument neustále, při vzniklých sporech, upřesňovány.

-Zásadním pravidlem vztahů národních států a EK musí být princip subsidiarity. Což znamená, že to co dokáží řešit jednotlivé státy, nebude řešit EK.

Hlavní podle mne je, aby hodnoty, cíle, zájmy a smysl existence EU nekopíroval jednu politickou ideologii. Má-li takový útvar mít dlouhodobou životnost a především vliv v globalizujícím se světě, musí být koncipován ideově s širokým spektrem tolerance, řečeno velice kulantně. Společné orgány a instituce by měly být koncipovány s možností vysoké přizpůsobivosti. Vedoucí politici, státníci EU, by měli být těmi nejschopnějšími v Evropě a ne takovými, kterých se národní státy raději zbavily.

Tolik můj názor. Jsem si víc jak jist, že je to pouhá půl miliardtina názoru celé současné EU. Ale je to alespoň něco konkrétního v tom obrovské kakofonii nesouhlasu se současným stavem EU.

Závěrem

Stále užší spojenectví států Evropy je pro ni existenčně bezpodmínečné. Který stát se rozhodne tento fundament další existence neuznat, ať raději opustí současnou EU. Ostatní členové ať potom udělají co je v jejich schopnostech a silách, aby vytvořili základ, na kterém bude po mnoho dalších desetiletí možné reálně budovat stále pevnější svazek národů Evropy.

Předpokládá to asi především se shodnout na tom, zda chceme Evropu plně svrchovanou, či závislou na jiné složce globální moci.

Nebojme se proto v prvé řadě se také rozhodnout, zda budeme mocností kontinentální, či námořní, nebo dokonce obojí. A hned v druhé řadě zda budeme mocností dobyvatelskou až agesivní, jako dosud, nebo se všemi ostatními kooperativní, čili že armádu budeme potřebovat jen a jenom na svou obranu, neboli nízkonákladovou.

Společnou Evropu ano, ale rovnoprávných členů, neuspěchaně se sjednocujících, ale především to všechno uváděné v život z vůle „lidu“, tedy národních parlamentů a parlamentu Evropy a nikoliv z libovůle jakkoliv vyspělých a sebevědomých elit.

Jelikož pořád věřím, že taková Evropa je možná, jsem pro to, aby naši občané šli k volbám a volili politiky poslouchající hlasy veřejnosti a ne takové, kteří sami sebe považují za jediné, kteří „veliké“ politice rozumí.

Stanislav A. Hošek


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.