A je nám vůbec zapotřebí ministerstva zahraničí?

obrazek
20.12.2021 10:47
Spektákl, který nám po letošních volbách do Sněmovny sehráli nejvyšší ústavní činitelé v poměrně širokém spektru odhalil atmosféru politické kultury nejvyšších pater naší politické reprezentace. „Dívadlo pro prostý lid“ bylo zahájeno fraškou z pera samotného předsedy senátu, aby skončilo kovbojkou, v níž hlavní šerif, pro něj až příliš neobvykle, změnil svůj názor o sto osmdesát stupňů v průběhu několika desítek hodin.

Vějíř spekulací

     Salto mortale v podání prezidenta bez jakéhokoliv vysvětlení vyprodukovalo v zemi celou paletu spekulací, což je naprosto přirozené. Tak jako je přirozené, že i kdyby pánové Fiala a Zeman o svém hodinovém rozhovoru řekli ihned i kdykoliv v budoucnu co chtěli, tak by většina přemýšlivých stejně nevěřila, že prezident sdělil veřejnosti skutečný motiv o svém kotrmelci. Ze všech spekulací mě zaujaly dvě, obě publikované až 18. 12. Jednu vyřkl pro web https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/zboril-dostal-nabidku-ktera-se-nedala-odmitnout/ historik a politolog Zdeněk Zbořil a druhou napsal pro web http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/jan-campbell-co-muzeme-cekat analytik a světaznalec Jan Campbell.  

     Názor pana Zbořila je pregnantně vyjádřen následující citací: „…se prezident vzdá svých plánů a ustoupí od svých dosavadních výroků, které zněly velmi přísně až rigorózně. A dají se vysvětlit jenom tím, že i on dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout. Kdyby jí odmítl, čekal by ho osud Salvadora Allendeho. Muammara Kaddáfího, Saddama Husajna a dalších politiků, nejenom ve světě vzdáleném nám kulturně a geograficky, ale i v našem nejbližším okolí. Víme, že také Sebastian Kurz zřejmě dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout a musel hledat cestu, jak se vyvarovat toho, aby i v jeho případě opět nedošlo k nějakému konečnému řešení.“ Konec citace.

     Nevnímám atmosféru v našich nejvyšších politických kruzích tak pesimisticky, že by mě připomínala gangsterské praktiky mafie. I když! Počínání některých senátorů se jim začíná blížit. Ovšem ubožácké vyhrůžky Marka Bendy jsou na druhé straně spíše projevem zoufalého vyděrače než zkušeného mafiána. A propos, zná někdo odpověď na otázku, zda jmenovaný celoživotní politik do aktivního života vstupoval již mravně zkažený, nebo ho teprve ono prostředí tak zdevastovalo?

     Spekulace pana Campbela je jako obvykle velmi fundovaná a rozsáhlá. Vychází z analýzy našich současných vztahů k ČLR, Ruské federace, Německu, zvláště po odchodu Merkelové, a samozřejmě USA s projekcí do budoucna. To všechno prý prezident zvažoval před tím, než přijal konečné rozhodnutí.

     Z osobní zkušenosti vím, že Zeman se nerozhoduje takto složitě. Poznal jsem sám a ti, kdo jej mnohem lépe znali mě to potvrdili, že Zeman nikdy nevniká do hloubky problémů. Nakonec on to mnohokrát v minulosti připomněl poznámkou, že je líný.

     Takže přidám vlastní spekulaci o tom, proč Zeman otočil jak na obrtlíku. Každý, kdo zná vztah Zemana ve funkci prezidenta k předsedovi Ústavního soudu ať si odpoví na otázku. Když Zeman tak nerad prohrává, proč by pak dával příležitost Rychetskému, aby se opět prezentoval jako nejdůležitější politická persona v zemi?!!

Jediná poznámka k Ústavě ČR

     Veškerý ten povolební karneval byl pro mě jenom dalším důkazem zmatečnosti Ústavy ČR, o němž jsem přesvědčen už skoro třicet let. Právní norma, která vytváří prostor k několika, mnohdy až protikladným výkladům, je bezesporně zmetkem a paskvilem.

     Nevím proč ve mně v posledních letech roste názor, že její tvůrci se zachovali jako konstruktéři dnes vyráběných spotřebních přístrojů. Ti do nich vkonstruovávají „kazítko“, které se krátký čas po záruční lhůtě zničí, aniž se dá výrobek opravit a musí se prostě koupit nový. Čímž si firmy zajišťují neustálé zisky. Tak jako tvůrci Ústavy svými zmatečnými formulacemi otevřeli šanci soudcům, čti „právnické mafii“, v kritických momentech rozhodovat o politice.

Velmi krátký exkurz do dějin ministrů zahraničí Československa

     Československo mělo jen tři ministry zahraničí, kteří vykonávali tuto funkci natolik dlouho, aby si v ní mohli získat nějaké renomé. Byl to budovatel ministerstva Dr. Eduard Beneš, Václav David a Bohuslav Chňoupek. Beneš „zamini“ budoval podle francouzského mustru. Za dvacet sedm let se vlivu francouzské diplomacie nezbavil. I když některé iniciativy, jako třeba „malá dohody“, byly vydávány za jeho nápad. Před půl stoletím jsem si dopisoval s jednou z jeho sekretářek, takže o pohybu odborníků z Francie přímo na ministerstvu jsem se něco dověděl. Hodža se na křesle ministra nedokázal ani ohřát a Krofta neměl v divoké atmosféře nastupujícího fašismu a nacismu šanci se po celou dobu dvou a půl roků svého fungování prosadit.

     Chvalkovský za obskurní druhé republiky fungoval spíše jako emisar Třetí říše národa Německého, který nestál svému nacistickému kolegovi za víc než za dar limitovaného vydání knihy Mein Kampf s vlastnoručním podpisem autora. Výtisk zmíněného vydání měl v šedesátých letech minulého století v Západním Německu sběratelskou hodnotu pěti tisíc marek, se zmíněným podpisem určitě neodhadnutelně vysokou.

     Následující dva ministři skončili tragicky. První spáchal sebevraždu, když se začal považovat za Stalinova pohůnka a druhý byl ve fingovaném procesu se Slánským odsouzen a popraven. I když nikoliv za svrchované vykonávání svého ministerského postu.

     Dva jmenovaní dlouhodobě působící monisti zahraničí (David 15 let, Chňoupek 17 let) vykonávali své funkce ve stabilní komunistické nadvládě. Oba dva byli schopnými politiky, ten druhý i dobrým novinářem. Leč pracovali v období, kdy mezi Prahou a Kremlem existoval přímý telefon, který prý měl v Praze jenom sluchátko. Snad jediným ministrem zahraničí, který vystupoval jako reprezentant opravdu svrchovaného státu byl půlroční ministr roku 1968 Jiří Hájek. Skončil sice méně tragicky než Jan Masaryk či Vlado Clementis, leč v dalším životě byl jenom stínem své celoživotní kariéry. Znal jsem jej osobně a jenom lituji, že jsem se s ním už nesetkal po roce 1989, kdy se jako penzista stal poradcem předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka.    

     O polistopadových ministrech pomlčím, protože jich do dneška bylo už 18 a čtenáři mají možnost sami ohodnotit, nakolik mohli vykonávat a také jak vykonávali reprezentaci svrchovaného státu.

Zhodnocení zahraniční politiky Československa a České republiky

     Z uvedeného je jasné, že náš stát nikdy nebyl v mezinárodní oblasti plně suverénním subjektem. Za první republiky ve vleku Francie, následně pod velením Německa a po druhé světové válce pod dozorem až diktátem Sovětského svazu. To ví prezident Zeman velice dobře.

     Ještě lépe pak zná tuto situaci v polistopadové době, jelikož ji prožíval na vlastní kůži. Po nástupu současné moci na ministerstvech celé štáby odborníků ze Západu. A ne, že ne. Sám jsem s některými z nich musel jednat v tehdejší své celostátní funkci. Vstupem do EU a obzvláště do NATO jsme se pak stali vazaly asi stejně „svrchovanými“, jako za SSSR. Zeman si to prožil kupříkladu jako předseda vlády při útoku NATO na Srbsko.

     Takže shrnuto a podtrženo. Zeman nakonec neměl důvod považovat kohokoliv na místě ministra zahraničí za tak důležitého, aby musel projevovat vůči němu svůj nesouhlas až do svého hořkého ponížení. Prostě a jednoduše proto, že náš stát na mezinárodním hřišti nikdy nehrál samostatnou roli. Pro nikoho nebyl existenčně potřebný, a v současném globalizujícím se světě, kde začíná být i celá EU periferií, je už naprosto bezvýznamným a jeho nicotnost se bude jen a jenom prohlubovat.

     Odtud i má odpověď na otázku z titulku tohoto textu. Nepotřebujeme ani ministra zahraničí, ani ministerstvo téže působnosti.

Závěrem poznámka k EU, NATO a pozici ČR v nich

     V prvních polistopadových letech byla naše zahraniční politika dobrovolným až nadšeným lokajstvím zájmů státního departmentu zahraničí USA. Lokajství cudně zakrytého parandžou doktríny lidských práv okořeněnou liberální dogmatikou demokracie a svobody. Po vstupu do EU, a především do NATO jsme se pak stali víc jak dobrovolnými slouhy cizích zájmů. Vzdali jsme se programově, a především definitivně části své již tak omezené svrchovanosti v mezinárodní politice.

     Nepatřím ani k eurofederalistům, ani k zastáncům odchodu z EU. Tvrdím, že Evropa se společně coby celek musí stát subjektem mezinárodní politiky, jinak zůstane periferií v postavení vazala jedné ze supervelmocí. Jsem však toho názoru, že se svrchovaným subjektem nikdy nestane, pokud budou stánici významných zemí globálního světa, především třech supervelmocí, jednat s představiteli členských zemí EU, a ne pouze a jenom s představiteli EU. Z čehož mi logicky plyne, že nejméně oblasti zahraniční politiky a obrany by měly být ryze evropské, a ne jednou Britské, jindy Francouzské, převážně Německé, či Polské, nebo států V4.

     Evropa by se měla vymanit rovněž z NATO. Jednoduše proto, že tento vojenský celek už není tím, čím byl při svém zakládání. Jakmile začala její vojska agresi v nečlenské zemi, změnila se Aliance jednoznačně z obranného na agresivní subjekt, v němž vojska Evropských zemí nemají co pohledávat. NATO pod kuratelou, vlastně přímým velením USA navíc zásadně přestalo dodržovat hned první článek své smlouvy hovořící o přednosti mírového vyjednávání. Neustále a pouze jenom stále víc a více zbrojí. Nejenže zvyšuje tak napětí v mezinárodním prostoru, ale stále se víc a více podílí na ziscích nejbohatších lidí světa a ničí budoucnost celého lidstva. Plýtvá totiž neobnovitelnými zdroji, ničí životní prostředí a v neposlední řadě má stále větší a větší carbonovou stopu, což je poněkud módním vyjádřením moderního vnímání existence planetární všelidské civilizace. Ministerstvo obrany ČR je již dneska lživou institucí, jelikož obranu naší země stejně není schopné realizovat.

     Takže jak dál?

     Místo ministerstva zahraničí nám dostatečně vystačí Státní správa zahraničních kanceláří ČR. S jednotlivými zeměmi si můžeme smluvně zajistit jejich statut od prakticky všech diplomatických služeb až po pouhou pomoc našim turistům, či investorům a dalším obchodníkům. Celková zahraniční politika je stejně determinována nadnárodními strukturami, jejichž jsme členy a v konkrétních mezích ji vykonává vláda jako celek pod dohledem parlamentu. Eventuálně podle mne zbytečný prezident.

     Ministerstvo obrany by se pak mohlo redukovat kupříkladu na pouhé vrchní velitelství českého vojenského okruhu. O konkrétních nasazeních by rozhodovala opět vláda jako celek. Konečně by, mimo jiné, ubylo množství nadbytečných generálů.

Stanislav A. Hošek


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.