Jednostranné peníze okrádají většinu

Fiala Zbyněk
5.6.2020 19:57
Zchudli jste teď? Kdybyste měli miliardy, budete jen bohatnout. Hlavní funkcí současného finančního systému je přesun majetku zdola nahoru.

Chuck Collins, ředitel programu pro otázky nerovnosti a veřejného prospěchu (common good) v nezávislém washingtonském Institutu politických studií, vytrvala sleduje, jak je pandemie koronaviru učiněný zlatý důl pro skupinu nejbohatších lidí světa. Podle nejnovějších zjištění, která zveřejnil také na stránkách Inequality.org, za 11 týdnů pandemie majetek amerických miliardářů vzrostl o 19,15 procenta, což činí v absolutní hodnotě přírůstek 565 miliard dolarů. Ve stejné době přišlo o práci 40 milionů Američanů.

https://ips-dc.org/billionaire-pandemic-wealth-gains-surge-past-half-trillion-42-6-million-file-unemployment/

Je to nepochybně výsledek schopnosti využít šoku na amerických burzách, které se nejprve propadly z historicky nejvyšších hodnot tempem jako za Velké krize ve 30. letech, aby se pak znovu – opět rekordním tempem, přibližovaly k výchozí úrovni.

Například nejsledovanější index akcií pěti stovek nejvýznamnějších společností S&P 500 byl 19. února na 3386 bodech, aby 23. března dopadl na dno 2237 bodů, a pak znovu vystoupal na současných 3183 bodů. Takže napřed za měsíc propadl o třetinu, aby v následujících dvou měsících nabral 30 procent a vrátil se na dohled k rekordu. Kdo měl peníze a mohl si dovolit nakupovat na vrcholu paniky, vydělal 20 procent opravdu relativně snadno.

K tomu je dobré dodat, že ti nejbohatší pochopitelně disponují armádami analytiků, kteří jsou povzneseni nad nálady vyděšeného trhu. Mohou si také zavolat tam, kde by jinému hovor nezvedli. Většina obchodů se přitom realizuje „kvantově“, v automatických obchodovacích systémech, které sklidí nepatrný výkyv ceny tisíckrát nebo víckrát za sekundu. V tomhle prostředí prostě drobný investor nemá šanci a nelze se mu divit, že při poklesu prodává co nejdřív, aby aspoň omezil ztráty. Velcí supi, kteří nad ním krouží, tak mají stále z čeho tloustnout.

V zásadě lze říci, že hlavní funkcí současného finančního systému je přesun majetku zdola nahoru. Během krizí se to děje i prostřednictvím vládní pomoci nebo kropení peněz z helikoptéry, jak vyznívají podpůrné programy centrálních bank. Hlavním nástrojem jsou státní dluhopisy, které si opět může koupit jen někdo, zatímco obsluhu těchto cenných papírů z daní pochopitelně platí všichni daňoví poplatníci. Jestliže tedy státní dluhopisy fungují v prostředí daňové nerovnosti, kdy lidé s nejvyššími příjmy mají disproporčně nízké efektivní zdanění, pak se nahoru přesouvají i výnosy z úroků.

Efektivní zdanění je skutečný poměr celkových příjmů a celkové částky odvedené do rozpočtů. Na to mají ti nejbohatší také svoje lidi. Nejde jen o armádu právníků a daňových poradců, kteří peníze rozstrkají do mezer zákona a trochu je pohoní po světě, aby se nemuselo platit skoro nic. Vlastně ani při tom nemusí moc porušovat zákony, protože ty tvoří na zakázku politici, které mají na výplatní pásce, jak to vidíme zejména při financování volebních kampaní.

Cesta z tohoto začarovaného kruhu je teoreticky zřejmá, prakticky téměř nemožná. Teoreticky je jasné, že pokud bychom financování krizových pomocných programů svěřili nikoliv dluhopisům, které nás pak zatíží ještě úroky, ale vyšším zdaněním těch, kdo to zvládnou snáze než ostatní, přestanou se peníze přerozdělovat od chudých k bohatým, kdy pomoc nakonec těm chudým ještě přitíží. Jakmile tok bohatství obrátí směr, pomoc většině skutečně pomůže.

Druhou věcí je monopol dluhových peněz. To je velké téma Bernarda Lietaera, který ve svém díle vytrvale upozorňuje na nevyváženost současných měnových systémů. Nejdetailněji to popisuje v knize, kterou napsal se Stephenem Belginem pod titulem New Money for a New World. Její druhé vydání z roku 2011 zahrnuje i zkušenosti z finanční krize 2008. Ale základní poučení je historické – ekonomice a společnosti se nejlépe dařilo v obdobích, kdy byly v oběhu také doplňkové měny, které byly obyčejně kryty nikoliv zlatem, ale reálnou produkcí.

Například nejdéle souvisle fungující civilizace ve světě, Egypt, zanechal stopu této praxe v podobě milionů střepů s účetními záznamy o odevzdaném obilí do veřejných skladů fungujících i pro potřeby státních rezerv. Tyto záznamy o uloženém obilí pak fungovaly jako platidlo, řekněme směnky. Důležitý však nebyl jen údaj o množství, ale také o datu uskladnění, protože počítaly také s úhradou nákladů uskladnění.

Hodnota směnky se tedy v čase snižovala. Čím později bylo obilí vyzvednuto, tím jej bylo méně. Této srážce hodnoty se dnes říká demurrage, dala by se vyjádřit také jako negativní úrok. Ve středověké Evropě se někde časový limit místního platidla řešil tím, že čas od času se musely mince nechat přerazit. V časech Velké krize v 30. letech zase vznikly takové doplňkové místní měny, jejichž plná hodnota se musela po měsíci obnovit nalepením kolku. Smysl byl zřejmý – sloužily urychlení oběhu, nikoliv hromadění bohatství. Když zaplatím brzy, využiju plnou hodnotu měny.

Dnes máme peníze, které slouží jenom k hromadění bohatství, jak si to čas od času ověřujeme statistikami nabízenými autory jako je zmíněný Chuck Collins z Inequallity.org nebo Thomas Piketty, Gabriel Zucman, Joe Stiglitz a další heterodoxní ekonomové. Dluhové peníze, které vznikají z ničeho, ale už pouhým zápisem kreditu v bance vynucují i placení úroku, vedou k příliš krátkodobému ekonomickému myšlení a podněcují iluzi o možnostech nekonečného růstu.

Chybí nám doplněk měnového systému, který by naopak zvyšoval dostupnost práce tím, že peníze rychleji obíhají a častěji zprostředkují kontrakty. A protože v nich chybí komerční úrok čili tíha narůstajícího závazku, umožňují dlouhodobější myšlení a podněcují k vizím, které neztrácejí hodnotu diskontováním budoucnosti. Dnes by se to hodilo třeba při plánování klimatických opatření, abychom je neustále neodkopávali na příští generace.

Ale měli bychom mít tuto možnost na paměti i při úvahách, co s tím současným dluhem, který je hlavním nástrojem vládních podpůrných opatření. Při projednávání průběhu koronavirové krize ve sněmovně místopředseda vlády Karel Havlíček uvedl, že podpůrné programy přesáhnou bilion korun. Něco dá vláda, něco banky, ale zaplatit se to musí. Z čeho? A kdy? Nějaké scénáře existují, ale nemusí se naplnit představa, že ekonomika se rychle vrátí k někdejšímu výkonu a všichni lidé znovu dostanou práci.

Smyslem doplňkových měn je bezpečný pobyt mimo dosah dluhu. Usnadňuje ekonomiku na principech vzájemnosti, protože předpokládá cílevědomou snahu o posílení oběhu v místě – kupuji od místních, ale protože platím místní měnou, prodávající musí na tuto snahu navázat také. Potraviny, energie, bydlení, spousta služeb, třeba doprava, to je spotřební koš, který lze v místě naplnit. To však nejde nařídit, to musí lidé chtít, protože to nabízí více možností přežít, než kdyby čekali na nějaké sociální podpory a dávky.

Lietaer říká, že v současném ekonomickém myšlení chybí potřeba rovnováhy protikladných vlastností, něco, co se v asijských kulturách vyjadřuje vzájemně se doplňujícími silami jing a jang. Právě to „vzájemně se doplňujícími“ je důležité. Nejde o to sáhnout po jednom nebo po druhém, nejde o vítězství žádoucího nad nežádoucím. Svět je složitější a nám to uniká, protože máme tendenci věci posuzovat v lineární závislosti. Rádi věci zjednodušujeme na prosté podnět - důsledek (udělám A, stane se B), podle Lietaera uvažujeme v tradici aristotelské logiky, zatímco svět je plný cyklů a vzájemně se ovlivňujících zpětných vazeb, které lépe vnímá celostní pojetí, v asijské tradici „tao“.

Největší chybu Lietaer vidí v nedostatku vyváženosti protikladných úsilí o nejvyšší efektivitu, okamžitou výkonnost, a proti ní resilienci, dlouhodobou odolnost. Sami jsme teď viděli, že výkon dostal ve vypnuté světové ekonomice na frak a my měli příležitost poznat nevýhody podceňování soběstačnosti a menší závislosti na ostatních. Doplňkové měny, které obsluhují soběstačnost, tak řeší i strategický problém.

Nejde o to stávající peníze zrušit a nahradit je přebory v měnovém kutilství. Je však stále zřejmější, že potřebujeme ucelenější měnový ekosystém, který by vyvažoval slabiny a jednostrannosti jednotlivých prvků. A znovu, když to v minulosti někde fungovalo, žilo se tam líp. Pochopitelně, že ti, kdo dnes dokážou za dva měsíce o pětinu zbohatnout na utrpení druhých, by žili bez diktátu dluhových peněz o něco hůř. Proto s tím možná nebudou moc rychle souhlasit.

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.