Jindřich Beránek: Mistr Jan

hus sbornik
6.7.2015 06:16
Když upalovali Jana Husa, přišla k hranici milá, laskavá stařenka a přiložila polínko. Albert Camus

Tohle motto jsem dal stejnojmennému článku, který jsem mohl uveřejnit, když se 6. červenec 1990 stal po půlstoletí opět státním svátkem. Tak tomu bylo za prezidentů Masaryka (k vyhlášení došlo v březnu 1925 schválením zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé) i Beneše; až Klement Gottwald jej nechal přesunout do II. kategorie dnů památných. Zároveň se o ten den dělil Jan Hus s Mezinárodním družstevním dnem. Pamatuji si to dobře, protože jsem deset let po únoru a pět let po smrti K. Gottwalda, k jehož inauguraci odsloužila katolická církev Te deum, na své studentské praxi v Čs. rozhlase dostal za úkol dovést jednoho z Klémových pohrobků, předsedu ÚRD od července 1948 Antonína Zmrhala, do studia, aby tam nahrál svůj jubilejní projev pro onen MDD.

Připomínám to proto, že k současnému šestistému výročí této události byl mediálnímu mainstreamu zadán úkol přehodnotit „druhý život Mistra Jana“, který prý pokálelo právě Gottwaldovo heslo, jakými dědici této osobnosti byli komunisté. A s druhým životem se musel přehodnotit i jeho život prvý. A tak například končí velkolepý projekt České televize plameny hranice na břehu Rýna. Jako by s Husem nemělo nic společného ani hnutí, které propuklo. Vždyť zprávy o koncilu i myšlenkách Husových nám přenáší jakýsi anonymní dominikán v intepretaci Milana Kňažka, herce, který se tak aktivně podílel na rozbití státu, zrozený odbojem vyhlášeným v den 500. výročí Husovy smrti.

Také proto jsem v červenci před 25 roky se svým textem otiskl článek spolupracovnice své tehdejší redakce, který poukazoval na listy Petra z Mladoňovic, sedmého z dva­nácti žáků, které Hus jako ma­gister regens (tedy po našem profesor) dovedl k promoci.

Můj článek tehdy začínal mezititulkem, že hranice vzplála tam na břehu Rýna. A pokračoval slovy: „Nechť druzí vzpomínají se sentimentalitou, kterou náš národ nikdy nešetřil, šlo-li o jeho velké syny. Chci se však hlásit k Masarykovi i Čapkovi, kteří odmítali mučednictví Husovo (i Havlíčkovo), kteří nám ukláda­li, abychom se obraceli k jejich životu a dílu.“ <href="#_edn2" name="_ednref2" title="">[2]

Ostatně, jiný popis události z Camusova motta si zvolila Lenka Procházková pro svůj zcela současný esej Jan Hus – sůl země. Přednesla jej na závěr semináře Mistr Jan Hus a duše českého národa, který se konal v prostorách Betlémské kaple 13. června 2015: Všichni asi známe historku o stařence, která přinesla ke kostnické hranici otýpku klestí. „Svatá prostoto,“ povzdech prý Mistr Jan Hus. Petr z Mladoňovic se o tom ve svém pečlivém a hodnověrném zápise o událostech v Kostnici nezmiňuje, jedná se tedy zřejmě o dodatečnou legendu, avšak legendu, která v geniální zkratce vystihla situaci i odsouzeného.

Nebyl jen 6. červenec 1415, ale také 1915

I na zmíněném semináři zazněla přednáška dr. Marie Neudorflové Mistr Jan Hus a česká reformace v pojetí T. G. Masaryka.<href="#_edn3" name="_ednref3" title="">[3]Připomněla, že jeho cesta k Husovi a reformaci vyvrcholila v idejích, v jejichž duchu zvítězil v boji s habsburskou dynastií. Ta, jako ostatně všechny vůdčí síly někdejšího Předlitavska nedovedly včas pochopit smysl české politiky. A tak právě den 500. výročí vykonání ortelu nad Husem zvolil Masaryk, aby v ženevském Reformačním sále vyhlásil boj za samostatnost českého státu. To bylo ve Švýcarsku, kam odešel Masaryk do exilu.

Ale i doma vrcholilo úsilí, do něhož se promítlo sepětí moderního českého politického národa s idejemi, které objevoval ve své minulosti. 6. července 1915 byl odhalen na Staroměstském náměstí pomník M. Jana Husa. Impulzem k jeho výstavbě byl neomalený výrok tehdejšího Karla Schwarzenberga a jeho vítězství ve sporu, zda by nemohla být umístěna v Národním muzeu Husova socha. Schwarzenbergův výrok vyvolal takový odpor, že ještě na konci 19. století vznikl výbor pro postavení Husova pomníku v samém centru Prahy. Jeho návrh vzešel ze soutěže, které se zúčastnili například Bohuslav Schnirch, Stanislav Sucharda, Jan Kotěra; zvítězil Ladislav Šaloun.

Jeho pomník znázorňuje Husa mezi postavami symbolizujícími husity i pobělohorské emigranty. Hus sám hledí k Týnskému chrámu, který byl hlavním utrakvistickým dómem, z něhož pobělohorská rekatolizace odstranila symbolický kalich a nahradila jej mariánským symbolem „ztráty samostatnosti české“. Základní kámen byl položen na zvolené místo v r. 1903 a pomník odhalen o 12 roků později. Vévodí mu Husova věta: „Milujte se, pravdy každému přejte.“

I když osud státního svátku spojuje 5. i 6. červenec, tedy Husa a soluňské bratry Konstantina s Metodějem, je už v obou těchto dnech velký rozdíl. Zatím co Hus nás utvrzuje v lásce a úctě k pravdě, celou velehradskou slávu symbolizuje nepravda.

Velehrad není totiž Veligrad

Ani jeden ze soluňských bratří v chrámu, který zde stál před bazilikou Panny Marie a Cyrila s Metodějem nemohl být. Barokní dóm se totiž tyčí nad zbytky románské baziliky. Ta však byla postavena až v letech 1220–50, tedy tři a půl století po smrti filosofa Cyrila a 335 roků po smrti arcibiskupa Metoděje. Připomíná ji lapidárium v odkrytém podzemí chrámu; navštívil jsem je v době ještě normalizační a musím uznat, že jak chrám, tak středověké památky na jeho předchůdce byly tehdy ve stavu, který byl úměrný jejich skutečné historické ceně. Chyběla tu snad jen pompa a všechny inventáře kramářů a kupců, které ostatně Kristus, jak praví Písmo, z chrámu vyhnal. Tento Velehrad neměl nic společného s tradicí cyrilo-metodějskou: v její době stál asi kilometr odtud malý svatojánský kostelík, připomínal jej, jak bylo zvykem, stranou od silnice z Velehradu k Uherskému Hradišti kamenný půdorys. Po této silnici se asi po 8 kilometrech dostane poutník do Starého Města, kde podle archeologických výzkumů zřejmě býval Svatoplukův Veligrad a v něm i rezidence arcibiskupa Metoděje.

Nenechme se tedy klamat sebelíp míněnými slovy, že Velehrad je místo, kde skutečně působil Metoděj. Na tom nic nezmění ani fakt, že tam v dubnu 1990 sloužil papež Jan Pavel II. při své první ze tří návštěv naší republiky mši. Tuto nepravdu hlásala do té doby jen ideologie římskokatolického kléru; ale od roku 1990 se přidali i novináři včetně veřejnoprávních médií, která by neměla být podle Ústavy poplatná žádné církvi – ani té, co se stává nejbohatším miliardářem.

Rozdílný přístup k oběma dnům se projevil i při schvalování zákona o obou červencových svátcích. Tak byl tehdy přijat zákon o státním svátku 5. července jako příchodu svatých bratrů, kteří přinesli křesťanství a vzdělanost na Velkou Moravu v obou republikách federace, zatím co 6. července jako den upálení Mistra Jana Husa pouze v ČR. Přitom o dni 6. července 1415 není sporu; zásluhu o šíření křesťanství si připomíná církev východní – tedy i Pravoslavná církev v Čechách a na Slovensku – 24 května (11. května podle tradičního kalendáře). Původně připadal tento svátek pro římské katolíky na 9. březen (což obé odpovídá legendě, že oba bratří přišli na Moravu na jaře 863), ale toto datum nemělo žádnou liturgickou hodnotu. A tak při oslavách tisícího výročí určil papež Pius IX. na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha Fürstenberga tento den na 5. červenec, aby tak konkuroval 6. červenci, který byl v Českém království živě připomínaným dnem Jana Husa. Jak je vidět 16. květen zasvěcený Johánkovi z Pomuku v jeho legendárním poslání již nestačil.

Listujeme v České otázce

Hus a celá česká reformace je těsně svázána s vývojem západní církve. Je reakcí proti církevnímu životu katolickému. Hus z Wyclifa<href="#_edn4" name="_ednref4" title="">[4] přejímal do svých spisů celé pasusy, takže byl dokonce viněn z plagiátů,“ píše Masaryk v České otázce. Cyril a Metoděj byli prostě katolíci ve smyslu své doby, v níž církve nebyly ještě vzájemně rozpolceny. Hus však a dokonce Chelčický stáli proti katolicismu a byli by stáli i proti pravoslavné církvi. Našim reformátorům šlo o dogma, o mravnost, o církev a ne o jazyk. Jakmile se odklonili od latinské církve, přijali jazyk český co jazyk církevní.“

Anglický myslitel ovlivnil přemýšlivé intelektuály Evropy. Ostatně mezi Husovými examinátory, když se bakalář Jan Hus ucházel v lednu 1398 o titul mistra svobodných umění (a byl jím o dva a půl roku dřív, než byl 12. června 1400 vysvěcen na kněze) Stanislav ze Znojma, nejvěrnější a snad i nejradikálnější ze stoupenců anglického reformátora u nás. Hus patřil k střednímu proudu jeho stoupenců u nás, což Masaryk oceňoval (právě tak jako v případě Havlíčkově).

Správcem v Betlémské kapli se stal v půli března L. P. 1402. Nebyl ani správcem prvním (nastupoval tam 11 let po jejím založení), ale byl kazatelem, který dal tomuto místu smysl a poslání. Kde bylo slyšet pravé slovo k problémům života. Jeho věhlas způsobilo, že vynikal nad průměr doby, že se nikdy neuzavíral inspiraci všedního dne a zamyšlením nad některými jevy. Tak například v „neděli devítník“, tj. 8. února 1411 kázal v Betlémě o úkolové práci i o pracovní morálce: „Ti, kdož pracují za denní mzdu, je-li mzda dobrá, pracují pomalu, aby jim práce dlouho vydržela, a tak aby ji dlouho užívali, neboť hovoří a tlachají, vymýšlejíce si nekonečné povídačky, jen aby zabili den a dosáhly mzdy. Tak podobně tomu jest u těch, kdo jsou na vinici svaté matky církve za denní mzdu, ba netoliko za denní mzdu, nýbrž jsou obdařeni nadbytečnými příjmy. Vždyť takoví netoliko zdlouhavě pracují, ba dokonce nepracují vůbec a netoliko nepracují, nýbrž i utiskují ty, kdo pracují…

Opravdovost a včasnost Husových vystoupení odpovídala potřebám doby: očistit církev od nánosů povrchního doktrinářství, sebeobohacování ve jménu jediné pravé ideologie. Zprvu byla jeho vystoupení přijímána s porozuměním: kritizoval prohřešky. V roce 1405 jej dokonce arcibiskup Zbyněk z Házmburka požádal, aby přednášel na kněžském synodu o společensko-morálním aspektu doby. Teprve 4 roky na to pochopil, že tu nejde pouze o vylepšení daného stavu morálky, ale že Wyclif a po něm Hus útočí na samy principy církve počínaje neměnností stanovených dogmat a konče rozhodnutími neomylného nejvyššího.

 


[1] To sloveso má dvojí význam: teprve po pádu režimu, nastoleného po únoru 1948, se stal „den upálení Mistra Jana Husa“ opět státním svátkem; od 50. let byl jen „památným dnem Čs. socialistické republiky“.

Druhý význam slovesu „mohl“ dal fakt, že jsem od 20. 9. 1969 nesměl publikovat své názory a teprve po 17. listopadu 1989 jsem se opět mohl vrátit k novinařině.

[2]Severočeský deník, Ústí n. L. 1990, 5. července, s. 8. Připomínka Havlíčka v té souvislosti není náhodná; článek Byl, jaký byl, který jsem uveřejnil v sobotníku 20.-21. září 1969 k tehdejšímu Dni tisku, byl bezprostřední příčinou, aby se mnou byl rozvázán pracovní poměr v redakci předchůdce tohoto deníku, Průboji, jak se o tom zmiňuji v předchozí poznámce.

[3] Neudorflová, Marie: Mistr Jan Hus a česká reformace v pojetí T. G. Masyaryka. In: sborník Hus 600 let. Praha, Inpress 2015, s. 56n. – Procházková, Lenka: Jan Hus – sůl země. In: c. d. s.150

[4] V pravopisu jména anglického reformátora se liší mnozí autoři. Dovolím si tudíž, nechat každému jeho způsob psaní; sám se přikláním k tomu, který si zvolil TGM, neboť k nám první vnášel anglickou kulturu, bojuje tak proti přetrvávajícímu vlivu německému.

jindrich-beranek
někdejší redaktor časopisu Trend, novinář na volné noze

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.