Jiří Dolejš: Lustrační mindráky jako falešný problém

obrazek
29.11.2013 11:55
Při změně politického režimu má každý nový režim logickou tendenci se chránit. Teď nemám na mysli osobní či skupinovou pomstu na protivnících, ale určitý systémový typ ochrany svých politických a mocenských zájmů. Pustit do vlivných struktur lidi, kterým z tohoto pohledu nelze věřit, by se zejména v počátečních časech, kdy nová moc není ještě usazena, nemuselo vyplatit. Určitá ochranná opatření se proto dělala i dříve a k tomuto druhu opatření patří i přijetí lustračních zákonů po roce 1989.

Ve srovnání s krvavou minulostí nebylo schválení lustračních zákonů zas tak dramatické. Ve Velké francouzské revoluci byli zastánci restaurace feudalismu v rámci jakobínského teroru houfně gilotinováni. Po roce 1948 zase na základě politický procesů někteří odpůrci nových pořádků byli věšeni. Nemluvě o tom, že paranoia z hledání vnitřního nepřítele vedla i k známému požírání samotných revolucionářů mezi sebou. Bylo by tedy znakem zcela ahistorického moralizování světa, pokud bychom při kritice dnešních projevů politické diskriminace na tyto minulé děje zapomínali. 

Snaha "vylustrovat" protivníky lze chápat jako akt „revolučního práva“ a ve srovnání s tvrdostí dávných persekucí v relativně měkké verzi. U představitelů bývalé moci se už nešlo do hrdel, ale omezením jejich zaměstnatelnosti se jim samozřejmě významně zkomplikoval život. Ale také minulý režim trpěl i ve vlídnějších časech (po skončení 50. let) úřední kádrováckou obsesí – neustále řešil buržoasní původ či postoj k roku 1968. To stačilo, aby cesta ke kádrovému vzestupu zůstala mnohým také uzavřena. Nejde mi o takové ideologické vidění, které odmítá lustrační zákon jako třídní násilí a podobné kroky z vlastní strany má přitom tendenci šanovat. To by byl jednostranný pohled.

Problém lustračního zákona je v tom, že jako mimořádné, „revoluční“ opatření, které bylo svým způsobem pochopitelné, měl být dočasný. Princip kolektivní viny nemá ve stabilním právním státu (a tedy i v celém prostoru EU, kde musí být chápána za kolektivní diskriminaci) co dělat. Jenže tato opatření přežila dodnes (po roce 2000 byla prodloužena na neurčito) a jejich dočasnost trvá bezmála čtvrt století. Nejpozději při vstupu do EU měla tedy být odstraněna. A ty vcelku seriózní pokusy tady přitom byly – např. při projednávání antidiskriminační legislativy, kterou po nás EU tehdy požadovala a také byla nakonec i přijata. 

Nyní se tento problém vynořil znovu v souvislosti s tvorbou nové vlády a sporem o to, zda Andrej Babiš byl vědomým informátorem někdejší normalizační ekonomické rozvědky. A někteří falešní bojovníci znovu povstali, možná, aby si vyřídili nějaké účty za minulost. Činí tak bez ohledu na to, že zákon není, pokud jde o funkci ve vládě, dostatečně explicitní. Především jde o to, že lustrační zákony jsou přežilým systémovým prvkem. Rozumnému vidění věci ubližuje jak snaha po mocenské revanši, stejně jako účelový politický obchod,

Otázka lustračních zákonů by neměla být využívána jako politická karta (i když tak zřejmě má tendenci činit i současná hlava státu). Jde o to, jaká pravidla hry chceme v této zemi trvale a systémově v oblasti utváření politické moci a veřejné správy mít. Není snad zarážející, že diskutujeme různé dílčí případy, ale různí pochybní velkotuneláři buď mají „lustrák“ čistý jako slovo boží anebo se o něj v soukromé sféře nikdo nezajímá (či se má dokonce „agenství“ za doporučení). V takovémto kontextu je nekonečné lustrování výrazem pouhého mindráku či pokrytectví. 

Nechme už nekonečného a neúčinného politického kádrování. Pokud někomu vadí konkrétní aktivita před tokem 1989, nechť se to řeší právně individuálně a zejména ve volební rovině. Ostatně přístup do archivů někdejší státní bezpečnosti se nikdo rušit nechystá.

Oč tedy jde v kauze lustračního zákona? Vůbec nejde jen o to zrušit tento relikt v našem právním řádu. Když se nenajde podpora pro jeho zrušení, tak svět nekončí. Témata jako jsou církevní majetky, udržitelnost veřejných služeb či dopady nového občanského zákona jsou dnes už asi vážnější. Ale chceme-li mít kvalitní stát, přijměme konečně i zákon o státní službě, který by nediskriminačně stanovil kritéria na profesionalitu i morální bezúhonnosti. A lustrační zákon jako speciální norma pak jako nepotřebný o to snadněji odejde do historie.

jiri-dolejs
Ekonom a politik. V letech 1994-2002 členem zastupitelstva hl. m. Prahy, od roku 2002 poslanec Parlamentu ČR.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

1/Předseda kom-partie je právník. Takže hned "od hlavy" by mělo být rudým přátelům jasno, že POKUD UŽ se někdy rozhodlo, že se lustrovat bude, tak by se s tím lustrováním mělo skončit řádově v letech 2020-2025. Pročpak asi? No jestli někdo byl "aktivně činný" před rokem 1989 a bylo mu tehdy něco okolo 25 let, tak se pořád může stát, že ministrem bude hodně pěkný bonzák, ne-li třídní nepřítel, abych mluvil rudě...

2/V opačném případě bych se nedivil, kdyby si někdo stěžoval, že byl například před pouhým rokem zbaven šance být nějakým papalášem kvůlivá lustraci. A položil by soudu takový dotaz, copak že se za ten rok u nás změnilo? Vrabci na střeše si cvrlikají, že tento celý cirkus se děje kvůlivá jistému šéfovi jednoho hnutí. A pokud jste ty roky nezažili, potom vězte, že pracovníci v zahraničním obchodě měli POVINNOST podávat hlášení, s kým se v kapitalistické cizině bavili a o čem. A pokud chtěl někdo vycestovat na zahraniční obchodní post, potom měl přednost ten, kdo ..... podepsal. Je to bohužel tak.

3/A pochopitelně se mezi uchazeči moc dobře  vědělo: "když to nepodepíšu já, tak se na to místečko dostane někdo z dalších 20-ti zájemců". Nebylo to lehké.

4/Já vůbec netvrdím, že ti lidé práskli něco odporného. O tom vůbec znění lustračního zákona není. Tam jde pouze o to, zda byl a nebo nebyl evidován. Obvykle používaný argument typu: "to někdo zfalšoval, já jsem nic nepodepsal" opravdu neobstojí.

5/To by si žádný z tzv. vázacích orgánů nedovolil. Proč také? Viz bod 3 tohoto mého psaní.

6/Dále je poukazováno, že ministr nemusí mít ono osvědčení o čistotě, že to jenom chtěl Starej Veškrna a Klaus. Ale to je přece ZVYKLOST, ne? Na jedné straně Britům závidíme, že nemají ústavu a řídí se zvyklostmi a najednou zvyklost sem zvyklost tam ... Ministryně a ministři se u nás střídají rychleji než svatí na orloji a všichni si museli požádat (s výjimkou mlaďasek a mlaďasů) o onu štampilku. Zatím, a to přes VELKOU KRITIKU odolová jeden podkoní pana Jediného, Lidem Přímo Voleného. Řeší se to dietou typu, že nesmí koukat na zápisy se "sekretem" v záhlaví. A musí se při tom listování lejstry "streng behueten, beobachten", jak se praví ve Švejkovi.

7/Já vůbec neobhajuji lustrační zákon. Aby bylo jasno, v tomto psaní není ani kapka krvežíznivosti vůči nikomu. Jenom mi jde o takovou maličkost, že by se mělo měřit stejným metrem VŠEM. Byť by se nám hodilo, aby onen šéfík šel do vlády a byl kontrolovatelný, byl v určitém podřízeném stavu  a také by  byl neustále po ruce.

8/Jinak se nám vytvoří zvyklost klidně "vyrobit zákon i podle saka jednoho fešáka".