Jiří Dolejš: Palachův týden jako předěl

obrazek
16.1.2014 15:30
V lednu 2014 si připomínáme nejen výročí nešťastné smrti Jana Palacha v roce 1969, ale také 25. výročí od tzv. Palachova týdne v roce 1989. Těmito událostmi v Praze i jinde začal rok, kdy došlo k pádu režimu jak v ČR, tak postupně v celém sovětském bloku. Zdaleka tehdy nešlo jen o připomenutí si nesouhlasu s intervencí v roce 1968 či o veřejné vyjádření piety za zmařený život mladého člověka. Pro lidi bylo odmítnutí potlačování veřejné vzpomínky na Palachův čin především symbolem nesouhlasu s omezováním názoru. Byl to tedy jakýsi test, jak vážně je tehdejší reformní rétorika oficiálních představitelů ČSSR míněná.

Koncem 80. let se vzepjali komunisté k dalšímu pokusu o reformu (tzv. perestrojku). Bohužel je vývoj zaskočil nepřipravené. Perestrojka přinesla i otevření veřejné diskuse a dialog s opozicí (tzv. glasnosť) a vstřícnost k řešení politických práv jako součásti helsinského procesu. S pádem monopolu na pravdu se ale obnažila nezralost odpovědí představitelů režimu na změny, které koncem minulého století přicházely.

U nás povolil režim dosud netolerované opozici v prosinci 1988 při příležitosti návštěvy francouzského prezidenta Mitterranda veřejnou akci k lidským právům. Nová vláda Ladislava Adamce dávala naději na jasnější reformní kurz (ČSSR dosud patřila v sovětském bloku k zemím, které mělo k perestrojce ostražitý vztah). V tomto duchu se začal připravovat i XVIII. sjezd KSČ.

I uvnitř tehdejší KSČ ožíval dialog. Vítal jsem to o to citlivěji, že právě počátkem roku 1989 jsem byl po dvouleté kandidátské lhůtě přijat do strany. Zatímco se mezi teoretiky reforem skloňovala ekonomická a politická pluralita, tak na ulicích od 16. ledna 1989 v rámci tzv. Palachova týdne zasáhla tvrdá represe.

Bylo to jak studená sprcha. Lidé chodili z Václavského náměstí mokří a naštvaní a kupodivu mezi nimi byli i komunisté. Mnozí si ten represivní zásah přeložili tak, že konzervativci zatlačili reformátory a pragmatici se opatrně stáhli. Zřejmě to byl okamžik, kdy veřejnost ztrácela zbytky důvěry, že je režim schopen se sám vymanit z pasti stagnace do které se dostal. A místo reformy se objevila varianta transformace.

Důsledkem Palachova týdne a obnovy konfrontačního kursu byl mj. Dopis vědeckých pracovníků premiéru Adamcovi, vyjadřující zklamání z nefungujícího dialogu. Když jsem jako čerstvý člen strany chtěl na schůzi stranické organizace (pracoval jsem tehdy v Ústavu prognózování) diskutovat o tomto dopisu, dočkal jsem se jen vyšetřování Státní bezpečností.

Změny se už ale daly do pohybu a takto stigmatizovaná komunistická levice propásla šanci být určující silou dalšího vývoje. Hegemonem změn po listopadu 1989 se nakonec stala pravice. Připomínka Palachova týdne tak pro mne osobně je mementem, že když politici přestanou vnímat realitu, snadno si z lidí udělají nepřítele. Reformovatelnost tehdejšího režimu v rámci perestrojkového konceptu i mimo něj je asi složitější otázka, tehdy ale poprvé od vyhlášení „nového kursu“ veřejně v testu režim viditelně neobstál.

O minulosti se bude diskutovat z různých úhlů a jistě ještě dlouho. Stejně tak o souvislostech oné smutné události z ledna 1969. Jako symbol není událost z ledna 1969 jednorozměrná. Jan Palach byl člověk s levicovými názory a současně kritický k tomu, jak mocensky byl udušen reformní pokus pražského jara 1968. Vzpomínejme na věci minulé s pietou i s nadhledem, promýšlejme věci budoucí s odvahou i s odpovědností, ale už nikdy nenechme dojít věci tak daleko. To je myslím základní memento. A nejen pro levici.

jiri-dolejs
Ekonom a politik. V letech 1994-2002 členem zastupitelstva hl. m. Prahy, od roku 2002 poslanec Parlamentu ČR.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

V necelých 18-ti letech být už přijat do KSČ jako její člen ?

Velmi zajímavé. A ještě coby "ne - dělník"? Pokud si pamatuji, tak v té době měla KSČ zájem, aby se zvýšil podíl členů KSČ - dělníků v celé partaji, aby jich byla více než polovina.  Ale protože ten podíl "ouředníků" byl v té době většinový a kromě toho nutně existuje fůra ne-dělnických profesí, kde chtěla mít KSČ svůj vliv (armáda, SNB, STB, například ale i banky, centrální a regionální úřady), tak se přijímalo v poměru ne-dělník versus dělník 1 : 6. Ano, jedna ku šesti. Nikoliv jedna ku jedné, jak by si někdo myslel.  Takže to rozhodně, ale rozhodně nebylo jednoduché.

Kdo se za Tebe zaručil, soudruhu? A kdo se za Tebe zaručil již dva roky předtím, protože jsi prošel dvouletou kandidátskou lhůtou? A čím konkrétním jsi svoje ručitele a Vaši místní organizaci už coby kandidát, přesvědčil? 

Fakt by mě to zajímalo. Mohl bys to napsat? Děkuji, čest.  (Můžeš mi také tykat.)

P.S. Já bych ten rok 1989 neviděl tak, že ani na schůzi Vedoucí partaje se nemohlo diskutovat. Znal jsem partajní organizaci, kde odmítli kritizovat dokument "Několik vět" a nic, vůbec nic se jim za to nestalo. Nerozšiřuj prosím počty hrdinů, mám NYNÍ často pocit že jich tady bylo v ČSSR (v kategorii nad 18 let) přes 10 milionů :-)          Prvomájové průvody byly narvané do posledního roku nesvobody...