Jiří: Paroubek: Opravdu to pravice myslí upřímně?

horáková
29.6.2020 16:14
V sobotu si celá republika připomněla 70. výročí politické vraždy Dr. Milady Horákové. V tomto roce silněji než kdykoliv předtím. Vzpomínám si, že před jedenácti lety, když se veřejnosti představil nový pomník Milady Horákové na Pankráckém náměstí, mnoho účastníků z pravicových politických stran na tomto shromáždění nebylo. Akci tehdy zorganizovali národní socialisté a já jsem tam vystupoval s projevem jako tehdejší předseda ČSSD. Sluší se připomenout, co jsem si o tomto víkendu sám musel připomenout, protože jsem na to už za ta léta zapomněl, že nebýt sociální demokracie, tak by pomník M. Horákové na Pankráci možná neexistoval dodnes. Sociální demokracie tehdy věnovala na zřízení pomníku Milady Horákové částku 150 000 Kč. Já sám jsem daroval 10 000 Kč. A zejména se mi podařilo zajistit jako sponzora pomníku obdivovatele Milady Horákové, mého osobního přítele z Vídně, sociálního demokrata a tehdejšího poradce soc. dem. primátora Vídně Häupela Eduarda Haranta. Eddie Harant přispěl částkou 50 000 eur.

 Jak mi o víkendu   říkal organizátor sbírky MUDr. Bohdan Babinec, oslovil mnoho subjektů i pravicových stran. A od pravicových stran a pravicových českých politiků byla odezva minimální. A jejich finanční dary se limitně blížily nule. Je dobré si tuto skutečnost připomenout, neboť teď se česká pravice, ti různí Vystrčilové, Růžičkové a Fialové ad., snaží přisvojit politický odkaz Milady Horákové. Vlastně je ale na jejím životě zajímá jen její tragická smrt, tragický osud jí samotné v naprosto vykonstruovaném politickém procesu. Ale její život a dílo  je prakticky nezajímají.

M. Horáková byla názorovou socialistkou, která by s těmito pány z české pravice, kteří se k ní teď tak vehementně a účelově hlásí, mnoho společného neměla. Ale byla samozřejmě také političkou hledající konsensus a proto by jednala s každým, s nimi i s komunisty. Proto byla ve třicátých letech tak úspěšná v administrativě pražského magistrátu v sociální oblasti. V té době v čele Prahy stáli dva národně socialističtí primátoři. Nejprve po patnáct let Karel Baxa a poté až do konce první republiky Petr Zenkl.

Když jsem se díval v posledních dnech na Českou televizi, nemohl jsem přehlédnout i základní nedostatky v reáliích, které mohl upravit snad každý historik, pokud by se problematikou strany, jíž byla Horáková členkou, zabýval. M. Horáková nebyla členkou České strany národně sociální, jak se objevovalo na vysvětlivkách ČT. Národně sociální strana totiž existovala v letech 1897 – 1918. Na jaře 1918    se přejmenovala na sjezdu, který přijal velice radikální socialistický program, na Českou stranu socialistickou. Byla tak socialistickou, ale nemarxistickou stranou. Až v závěru 20. let byla tato strana přejmenována na Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). (V roce 1929 vstoupila Horáková do ČSNS).  A s tímto názvem vydržela strana až do října 1938, kdy větší část jejich členů odešla, v době druhé republiky, do Strany národní jednoty a menší, ta levicovější část, do Strany práce. Do této strany přešla většina sociálních demokratů. Politická elita republiky se tak snažila zjednodušit politický systém státu, omezit řevnivé stranictví, které přispělo k pádu první republiky. M. Horáková pracovala po celá 30. léta na magistrátu v sociální oblasti. Měla na starosti nadace a oblast péče o matku a dítě.

Její politickou učitelkou byla národně socialistická senátorka Františka Plamínková, dnes téměř zapomenutá, která byla první předsedkyní Čs. rady žen. A byla první političkou, kdo se vážně zabýval v českých poměrech všestrannou emancipací žen. Horáková byla úzce spjata také s Dr. Petrem Zenklem, který v 30. letech pracoval nejprve v pražské městské radě právě v sociální oblasti a od roku 1935 byl primátorem hlavního města, a to prakticky až do zahájení německé okupace. Po válce Horáková tak trochu proti své vůli vržena do politiky. Měla za sebou velmi silný příběh významné odborové pracovnice, která se v rámci Petičního výboru věrni zůstaneme (PVVZ), podílela na zpracování politického programu „Za nový stát“, ve kterém převážně sociálně demokratičtí a národně socialističtí odbojoví pracovníci vyjádřili svou představu o obnoveném československém státě. Jako státě především sociálně spravedlivém, který se měl v mnoha směrech stát i antitezí první Čs. republiky. V roce 1945, po ustavení Ústavodárného národního shromáždění se M. Horáková stává jeho poslankyní. Jako poslankyně Horáková pokračovala    i po volbách do Národního shromáždění uskutečněných v květnu 1946. Národní socialisté se ve volbách stali druhou nejsilnější stranou po komunistech. A stali se tak jejich hlavním politickým rivalem.

Bohužel,  velká část národně socialistických funkcionářů vůbec nepochopila změnu politiky KSČ, ke které došlo někdy na podzim roku 1947. Do té doby hrál Stalin vyšší hru. Domníval se, že může parlamentní cestou získat přes tamní komunistické strany rozhodující politický vliv ve Francii a v Itálii. To se v zásadě nezdařilo a tak se Sověti  rozhodli „konsolidovat“ jisté  zábory,  které už uskutečnili. A tak čeští komunisté přitvrdili. Měli ve svých rukách ministerstvo vnitra, Státní bezpečnost, měli mocnou oporu v komunistickém tisku, zaujímali rozhodující pozice v Revolučním odborovém hnutí. Z mocenského hlediska byli prvotřídně připraveni na politický střet, který nastal v únoru 1948. Kromě toho měli v nekomunistických stranách, včetně národních socialistů početné páté kolony. Věděli přesně, co se ve vedení těchto stran děje. A kdo byl tím hlavním informátorem přímo z předsednictva národně socialistické strany se neví dodnes. Prostě,  provést převrat za takovýchto podmínek, bylo pro komunisty hračkou. V únoru 1948, vlastně během pěti únorových dní převratu  se mocná šestisettisícová národně socialistická strana úplně rozpadla. Ústřední sekretariát obsadily komunistické Lidové milice. Funkcionáři ČSNS na všech stupních byli perzekuování. Vedoucí činitelé této strany začali prakticky ihned po únoru 1948 odcházet do exilu. M. Horáková se rozhodla pro jiný postup. Byla jedním z mála poslanců Národního shromáždění, kteří po únoru 1948 rezignovali na poslanecký mandát. Na rozdíl od jiných, stejně exponovaných, národních socialistů, neodešla do emigrace a to jí stálo život.

V roce 1949 to bylo především  sovětští  poradci, kdo vytipovali M. Horákovou jako hlavní představitelku údajné protistátní skupiny. Prostě Sověti i čeští pomahači z řad STB si cynicky povšimli, že M. Horáková bude u soudu bránit první republiku, prezidenty Masaryka, Beneše a bude vycházet při své obhajobě ze zásady Pravda vítězí. Původně vytipovaný doktor Nestával byl velmi tvrdý advokát, který se dokázal vysekat z obtížné situace, do které se dostal např.  i před nacistickým soudem. A jako advokát by zcela nepochybně použil všech možností pro svou obhajobu, zejména když by věděl, že mu jde o život. Zmanipulovaný politický proces měl zastrašit statisícové masy národně socialistického členstva a funkcionářů, které v únoru 1948 přišly o svůj politický domov a hledaly své místo ve společnosti. Byl to hnusný teroristický akt, který měl zastrašit i jiné nekomunisty, kteří by se snad snažili o organizovaný odpor proti režimu. A byl také vzkazem exilovým politikům.

Je potřeba si představit i kontext doby. Nelítostně fungující Státní bezpečnost, která měla pod kontrolou všechno a všechny, takže jakákoliv odbojová činnost by prakticky neměla žádný efekt. Dříve nebo později by skončila pro tyto lidi v kriminále.

Do tohoto soukolí se dostala i Milada Horáková, nesmírně čestná a vzdělaná žena, která žila humanitními ideály prezidentů Masaryka a Beneše, které však proti bezohledné komunistické moci neměly praktickou šanci se prosadit.

Jiří Paroubek

 

 

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Pravica vždy zneužívala chyby ľavice. Pravica nemala nikdy problém prisvojiť si úspechy ľavice, prekrucovať fakty, hlásiť sa alibisticky k módnym trendom.....Pravica je a bola chameleón v každej dobe. Už niekoľko dekád sa hlási aj k demokracii, ktorú si berie ako paraván , za ktorým sa skrýva farizejská politika.

Príkladom a súčasne výstrahou pre skutočných demokratov je vyhlásenie M. Němcovej , citujem :

" Presvedčený demokrat musí byť antikomunista ". Už to, že sedí v parlamente s členmi KSČM, ktorí boli zvolení v slobodných a demokratických voľbách hovorí, že je M. Němcová všetko, len nie demokratka. Že je ochotná prenasledovať a popierať právo voličov voliť podľa zásad demokracie. Zároveň ukazuje pravú tvár pravice. O čo je lepšia ako Stalin, Si, Kim,...?

Kým Stalin vládol cca 20 rokov, pravica minimálne 2000 rokov prenasleduje odlišné názory.