Jiří Vyvadil: Tak Putina se Ti zachtělo porazit, Erdogane?

vyvadil jiří nový
20.2.2020 11:57
Blízký východ, ale vlastně nejen on byl vždy předmětem přetahování velmocí o to, kdo a co znamená. Minulost byla určována brutálním kolonialismem, který ukončila či zeslabila II. světová válka jako výraz touhy národů po samostatnosti a nezávislosti. Až do roku 1989 se střídaly tendence tu americké, tu sovětské aktivity, ale v zásadně celý onen bipolární svět rozdělený na Západ a Východ zajišťoval jistou přehlednost a nemožnost trvale jednostranné dominance ani jednoho z bloků. Jako perličku je dobré si připomenout, že den před invazí do Československa byl Johnson informován o tom, že nás navštíví Sověti a byl rozmrzen, protože mu zabrání navštívit Moskvu.

Tzv. konec historie a tedy vítězství západního liberalismu v důsledku střelhbité porážky sovětského bloku přinesl jeden důsledek : Absolutní dominanci Západu po stránce ekonomické a hlavně vojensko politické a nepřetržitý proud válek ( humanitární bombardování Jugoslávie, dvě války proti Iráku, podpora islamistů a okupace části Sýrie a ozbrojený útok válka v Libyi, proxyválka Západu proti Rusku na Ukrajině).

A tam někde Západ  tedy Obamova USA i Merkelové EU (Hollande byl příliš slaboučký, aby měl nějakou vizi a koncepci) udělal chybu. Západ vyvolal organizoval a platil majdan. Těch 5 miliard US dolarů, které byly vydány na další ukrajinskou barevku čili euromajdan, muselo přinést ovoce.

Dnes snad kromě Petříčka, Kalouska či Štětiny si už nikdo u nás nemyslí, že euromajdan byl legitimní.

A tam někde Putinovi došla trpělivost. Po dobrém to se Západem nejde. Marně je několik let předtím na Mnichovské konferenci  upozorňoval, že musí vnímat též zájmy ostatních a neurážet. Tedy především jeho Ruska.

No nestalo se a Putin musel ukázat světu, že tak jako Napoleon či Hitler Rusko neporazili, neporazí jej ani noví smrkáči.

A šel do proxyútoku. A rozhodl se podpořit tradičního spojence Ruska Sýrii.

Západ chtěl jeho hlavu státu Bašára Asáda zlikvidovat, tak jako zlikvidoval Sadáma Hussajna a a rozvrátil Irák a následně odstranili Kadáfího a rozvrátili Libyi.

Jedinečným uměním Putina je, že komunikuje prakticky se všemi rozhodujícími hráči, zatímco oni navzájem se nenávidí. A je schopen na racionální bázi také s každým spolupracovat. A tak na Blízkém východě bere v potaz Irán, Irák, Saudskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Egypt, Izrael a v Evropě Francii i Německo, a i kanály k Trumpovi nezůstávají zalepené, kde Pompeo Mnichovské konferenci vyhledal tajné setkání s ministrem zahraničních věcí Ruska Lavrovem. A dostáváme se k úloze Erdogana. Má velký problém. Je megaloman i on tak trochu po vzoru nacistů myslí na životní prostor Turků a myslí si, že umí přechytračit všechny.

A kudy chodí, tu vyhrožuje. Putin nevyhrožuje, nechá Erdogana dělat blbiny a  vytvářet si nepřátele například dodávkou džihádistů na obranu tzv. OSN uznané vlády v Tripolisu.

No Putin zatím se rozhodl spolu s Asadem uzavřít otázku poslední džihádistické enklávy v Idlíbu.

A když Erdogan vysílá jedno poslední varování za druhým a prosí i Trumpa aby zasáhl, Rusko nevzrušeně plně podporuje Asada, aby už ty džihádistické parchanty zlikvidoval či vyhnal.

EU si přirozeně  dává zase nějaké sankce proti syrským společnostem, ale Asad jede a zařezává se jako po másle od těla džihádistů a tureckých vojáků.

Je to otázka, kdo z koho.

Erdogan či Putin?

Civilizovaný svět by rozhodně měl stát za Putinem.

 

 

   

jiri-vyvadil
Vědět, co v politice nastane, mě baví...

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

   Nesporně jsme na Středním východě svědkem změn, které, ač se zdají být vyvolány aktuálními činy, jsou převážně důsledkem setrvačných procesů uplynulých několika let.

   Z kusých i vzájemně si odporujících si informací se jako obvykle snažím vypozorovat cosi, co by mohlo být trendem, popř. nezřetelnou ale nevratnou změnou strategické situace, a  odlišit to od toho, co je jen "folklór" nebo médiím určený balast. 

   V poslední době se mi zdá, že vývoj potvrzuje mé přesvědčení o nenápadné změně strategické situace (změny strategické pozice jednotlivých aktérů) vlivem trendu "prošpikování Středního východu protivzdušnými systémy (S-300,Patriot,S-400, Davidův prak, Iron Dome" v rukách různých subjktů), který vede k nejistotě potenciálních i skutečných iniciátorů náhlých útoků na cilová území. V důsledku toho jsou nuceni k velké opatrnosti, omezenému pozemnímu manévrování či lavírování, složitější přípravě či vyjednávání, taktizování ("krytí" vojenských letadel civilními cíli nebo útoky na nízko letící cíle, třeba vrtulníky v hluchých místech PVO), změny strategie s využitím inovací(větší úloha dronů a jejich větší technická rozmanitost).( viz můj komentář k článku pana Vyvadila http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/ukrajinu-nelze-zachranit-ale-lze-zmirnit-bolesti-jejiho-propadu).

   Usuzuji z toho, že Střední východ je - úzce nahlíženo z hlediska pravděpodobnosti velkých konfliktů s masivní podporou letectva - bezpečnější.

   Za těchto okolností by také zasloužil hlubší analýzu ruský přístup, který se vyznačuje systematickým úsilím zvyšovat váhu jakýchkoliv jednání před vojenským řešením (a přitom promyšlenými vojenskými akcemi neváhat posouvat výchozí status quo pro jednání co nejvíce ve svůj prospěch), se silnou snahou na těchto jednáních "narýsovat" fyzicky i vlivově jasné linie, snahou na těchto liniích trvat a vyžadovat to od všech zůčastněných. To činí Rusko spolu s tlakem na všechny aktéry, aby deklarovali a přihlásili se k tomu, kdo jsou a kde působí jejich chráněnci,  neúčastníky jednání postavit mimo ochranu, atd., hybatelem dění. Tím také nutí Rusko zúčastněné k jisté "spolupráci".

    Záměrně vynechávám přístup americký. Je pro mne obtížněji pochopitelný, jak jeho střednědobý záměr, tak i taktika. Nemluvě o tom, že tweeetové odchody a souběžně probíhající virtuální příchody (nazval bych to spíše pojmem "Brownův pohyb" kolem vývěrů ropy) amerických sil do toho vnáší tu brzdící, komplikující vliv, jinde  šanci k urychlení jiných procesů(nemyslím, že jde vždy jen o cílený vliv).

    Nicméně na pozadí této nenápadné změny strategické situace zaujal moji pozornost problém zátěže procesů "nadbytečnými zdroji". Je jednodušší bojovníka vycvičit, vybavit, nasadit do boje, logisticky zabezpečit systém jeho působení v požadovaném směru pro stanovený účel než toto vše "vyzmizíkovat".

   Takže, zkrátka a dobře, ač mediální pozornost je věnována hlavně "úprchlíkům", podstatnější vliv na udržitelnost či nový vývoj situace na Středním východě mají počty, výzbroj a nadbytečnost či nedostatek "nezaměstnaných" "bojovníků", ať již suverénních či řízených, místních či importovaných. Parafrázovanými slovy klasika: "Kam s nimi?" či dokonce "Co s nimi?".

    V této souvislosti, se mi mimoděk vybavuje čítankový příklad z naší vlastní historie z doby předlipanské, kdy - jak se dovídáme z úst historiků či klasiků beletrie (srv. Václav Exner - Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad)  - byla podobná situace. Tehdy také únava z válek a touha po míru byly silné i ze strany toho, komu to až doposud vyhovalo. A pak byly překážkou míru bez ohledu na sílu či zásluhy tzv. "...vojska polem pracující...", které bylo třeba zaměstnat, (dočasně třeba spanilými jízdami do okolních zemí) nebo jakkoliv jinak odstranit z cesty kompromisním ujednáním o přerozdělení moci.

   Dnes je podstata tohoto problému zhruba stejná. President Erdogan sice něco málo "odklidil" do Libye, Američané "své" Kurdy ponechali napospas a zřekli se blíže nespecifikovaných závazků, jiní aktéři mají možnost omezený a vybraný počet bojovníků rozptýlit tam, kde není prostor pro masivní ohrožení (nákazu) okolí či dokonce jsou bojovníci  použitelní pro jiné "úkoly" (nemluvě o tom, že s nenapravitelnými bojovníky se jedná jako s nechtěnými vězni či odsouzenci...).

    Stále však v oblasti zůstává mnoho "bojovníků"  bez budoucnosti. V použitelném stavu je může udržovat jen ideologická krmě nebo relativně tučný žold nebo pokračování minimální bojové činnosti. Soudím, že teprve až bude vyřešen tento palčivý problém (kdy nástroje-pomocníci se změnili v zátěž), dojde i ke změně politických priorit aktérů a k finální trvaleji platné dohodě.

   Ve prospěch urovnání poměrů, podmíněného snižováním zátěže "nadbytečných bojovníků" hraje také čas a atraktivní ekonomické aktivity v oblasti. Času však všichni aktéři mají porůznu a tempo, jak vidno, diktuje Rusko. Občas - jakkoliv srovnání s šachovou simultánkou kulhá na obě nohy - někdo, komu toto tempo nevyhovuje, činí vynucené tahy (tj. takové. které by normálně nedělal, ale je prostě na tahu, takže musí něco udělat; příkladů by se našlo povícero) .

   Mám dojem, že současná situace (nikoho z centra dění) nenutí ke spěchu a to ani k avizovaným možným jednáním (kromě Turecka).  Domnívají se patrně, že něco vyřeší čas a něco vyřeší zesílené (s likvidačním posláním, zdá se) boje, což přinese další posun v otázce "Kam s nimi". Tato jednání mají ovšem jen jeden předvídatelný efekt. Nikdo, kdo se jich zúčastní, neučiní tak, aniž by prosadil své zájmy - a to úměrně své pozici. A ti, kteří se nezúčastní (tj. nemají dobrou pozici nebo nechtějí povolit prosazení jiných zájmů) mohou jedině ztratit. Zdá se, že právě proto ti dobře informovaní vyčkávají.

 

Jiří Volný st.

Naštěstí existují jaderné arzenály s dostatečným odstrašujícím účinkem, tedy všecno zlé je k něčemu dobré! Zatím se jedná o relativně menší konflikty, tedy v porovnání s frontálními útoky tankových armád, v kombinaci s nepřetržitou propagandistickou a špionážní válkou.  

Osobně by mne zajímal přepočet, kolik kilogramů shozených koaličních pum, vystřílené munice a utracených peněz připadá na jednoho bojovníka afgánského Talibanu? 

Dona

Vyhrať bitku, neznamená vyhrať vojnu - a naopak : prehrať bitku, neznamená prehrať aj vojnu.

Ak sa pozrieme na situáciu vo svetovej politike z nadhľadu, tak Rusko ešte len čaká vojna.

Každý " číta "  politiku zo svojho zorného poľa. Napriek tomu znaky budúcej veľkej vojny sú jasné : 

1/  Západ ( pričom štáty NATO , EÚ a kandidáti sa samy seba označujú za Západ) sa nikdy nevzdá nádeje na bohatstvo ruskej zeme

2/  Čína potrebuje nový životný priestor na úkor RF. V konečnom dôsledku dá prednosť Západu a USA

3/  Japonsko sa pokúsi po tretíkrát(?) si rozšíriť svoje životné prostredie. Striehne na vhodný okamžik.

4/  Turecko hrá " ruskú " ruletu s istotou budúcej výhry. Turecko je verné iba islamu a svojím pokrvným bratom.

Pri spojení sa týchto hlavných aktérov svetovej politiky - Rusko čaká vojna, ktorú zatiaľ úspešne oddaľuje - ale ona sa neodvratne plíži a plíži. Budem šťastná ak sa mýlim.

Mnohí v diplomacii vidia prejav slabosti. Mnohí rusofilovia " ženú " Putina do vojny a nevedia mu odpustiť, že si necháva                " kadiť " na hlavu. Následkom je klesajúca popularita na domácej pôde.

Mnohí Rusi už dávno zradili svoju vlasť, alebo predali svoju vlasť. Mladí Rusi chcú ujsť na Západ. Čo neurobí vojna, to urobí americká kultúra a anglický jazyk. Kultúra Západu sa už zavŕtala pod kožu aj ruskej mládeži, ba aj strednej generácii.

Sarančata na domácej pôde, sarančata z vonku. Kto ich útok zastaví ?

 

 

 

Jiří Volný st.

Jiřího Vyvadila mám rád, s většinou jeho článků a názorů souhlasím. Názor, že Rusko vždy a všude zvítězí pochopitelně obecně neplatí. Připomenu porážky od Napoleona u Slavkova, Friedlandu a následný Tylžský mír, u Borodina a obsazení Moskvy, dokonce i ústupovému přechodu Bereziny v roce 1812 nedokázali Rusové zabránit. V roce 1941 v bitvách u Kyjeva, Vjazmy a Brjanska padlo do zajetí během tří měsíců 1,5milionů sovětských vojáků. Ještě v březnu 1943 se podařilo Němcům znovu dobýt Charkov. Rusové také prohráli v roce 1905 s Japonci, v roce 1920 s Poláky, v neposlední řadě v roce 1989 s muslimskou koalicí v Afgánistánu a následně museli stáhnout svá vojska z Maďarska, Polska, Československa a NDR. Přišli v důsledku porážky od USA ve studené válce o čtrnáct svazových republik!

Pochopitelně Erdogan hájí sunnitskou větev Islámu, tudíž je ve sporu s Šiity. Drží třicetikilometrové nárazníkové pásmo za svou hranicí se Sýrií, brání se snaze Kurdů o rozbití své země, hostí na svém území miliony nepřátel Bašara Asada, podporuje Sunnity v Tripolisu a jeho mocnou zbraní je třímilionová komunita v NSR, která stojí za svým představitelem, jak ukázaly poslední volby. 

Rozhodně bych se vyhnul polemice o tom, kdo patří nebo nepatří k civilizovanému světu.

Článek také zapomíná na nemalou zásluhu Iránu na Asadových úspěších.