Karel Horák: (Ne)úcta k právu

Co bychom však vyučovat měli, a to nejen na právnických fakultách, je úcta k právu. Ta totiž u nás dostává řádně „na frak“. Začalo to „slavnou“ privatizací Václava Klause, kdy ekonomika (samozřejmě že zcela účelově) právo tak dlouho „předbíhala“, až jej úplně „předběhla“. Absence závazných, přísných a jednoznačných pravidel byla tehdy naprosto nutnou podmínkou. Nikdo se nechtěl zdržovat a omezovat. Majetku bylo přece tolik !

Od té doby se v lidech pevně zakořenila neúcta k právu. Namísto toho, aby přizpůsobili své chování právním předpisům, hledají způsoby, jak je fikaně obejít, pokud je ostentativně s jistým vzrušením přímo úmyslně neporušují. Za posledních 20 let měli přitom nesčíslně negativních příkladů v samotných čelných politicích, jejichž arogance k zákonům, které sami spoluvytvářeli, byla ohromná.

Nebezpečnou filozofií se stává také přizpůsobování práva momentálně výhodné a užitečné potřebě, nikoli naopak. Utěšoval jsem se, že tyto fígle skončily s pravicovou vládnoucí bandou proslavenou přílepky, ale zřejmě jsem se mýlil. Shodné tendence se k mému zklamání vynořují i nyní – počínaje snahou o odstranění právních překážek pro nástup na ministerský post Andreji Babišovi, přes pokus o revizi církevních restitucí novelou zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi až po úpravy rozsahu pravomocí prezidenta republiky podle přání toho současného, který některé z nich odmítá vykonávat.

Potom se všichni stráááášně divíme nízké vynutitelnosti práva u nás. Politické strany si vetkávají do svých politických a hlavně předvolebních programů na čelná místa právě úkol zvýšit vynutitelnost práva, aby pak na druhé straně například populistickými komplikacemi soudních exekucí činily pravý opak.

Obecné soudy, i kdyby chtěly, tak v kvantu věcí, které soudí (a okamžikem účinnosti nového občanského zákoníku je jich potenciálně opět o mnoho víc) nemohou při svém rozhodování plnit výchovnou funkci, to je nesmysl. Nejsmutnější ovšem je, nemohou-li se v soudních řízeních napravit ani zcela zjevné omyly a nesprávnosti, k nimž při rozhodování dochází. Právo na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod se stává čím dál víc jen pouhou proklamací. Takzvaně bagatelní věci ani nemohou být přezkoumány nadřízenými soudy, zákon to vylučuje. Až na výjimky se před Nejvyšší soud nedostanou věci souzené podle rodinného práva. Jak pak má být tvořena judikatura ? A Ústavní soud, k němuž se mnoho lidí upíná jako ke skutečně poslední instanci schopnou s poukazem na právo na spravedlivý proces chyby a omyly obecných soudů napravit, si myje ruce. Bagatelní věci neřeší, chybovost obecných soudů bez nápravy toleruje s těžko uvěřitelným odůvodněním, že ne každé porušení zákona je zároveň porušením Ústavy. Listina nelistina. Jakouže úctu k právu mají mít pak občané ?

Není vůbec nic divného na tom, že osobně v uvedeném světle považuji křeslo ministra bez portfeje pověřeného řízením Legislativní rady vlády za nejdůležitější vládní post. V těsném závěsu je pak ministr spravedlnosti. Nezbývá proto, než popřát oběma nominantům na tyto posty hodně štěstí v této sisyfosské práci.