Karel Horák: (Ne)úcta k právu

obrazek
14.1.2014 10:21
Právnické povolání patří dnes mezi nejtěžší. Jen těžko bychom hledali jinou sféru života české společnosti, která je dynamičtější. Právní předpisy se mění doslova každý den, některé z gruntu, jiné nenápadně. Právní řád je natolik roztříštěný a nepřehledný, že je čím dál těžší vůbec právo správně aplikovat. Nemá valného smyslu, aby se posluchači právnických fakult učili platné právo, je jim to k ničemu. Než vystudují, bude stejně všechno jinak. Stačí, když si osvojí jen některé konstantní principy a mohou doufat, že ani ty se v budoucnu (příliš) nezmění.

Co bychom však vyučovat měli, a to nejen na právnických fakultách, je úcta k právu. Ta totiž u nás dostává řádně „na frak“. Začalo to „slavnou“ privatizací Václava Klause, kdy ekonomika (samozřejmě že zcela účelově) právo tak dlouho „předbíhala“, až jej úplně „předběhla“. Absence závazných, přísných a jednoznačných pravidel byla tehdy naprosto nutnou podmínkou. Nikdo se nechtěl zdržovat a omezovat. Majetku bylo přece tolik !

Od té doby se v lidech pevně zakořenila neúcta k právu. Namísto toho, aby přizpůsobili své chování právním předpisům, hledají způsoby, jak je fikaně obejít, pokud je ostentativně s jistým vzrušením přímo úmyslně neporušují. Za posledních 20 let měli přitom nesčíslně negativních příkladů v samotných čelných politicích, jejichž arogance k zákonům, které sami spoluvytvářeli, byla ohromná.

Nebezpečnou filozofií se stává také přizpůsobování práva momentálně výhodné a užitečné potřebě, nikoli naopak. Utěšoval jsem se, že tyto fígle skončily s pravicovou vládnoucí bandou proslavenou přílepky, ale zřejmě jsem se mýlil. Shodné tendence se k mému zklamání vynořují i nyní – počínaje snahou o odstranění právních překážek pro nástup na ministerský post Andreji Babišovi, přes pokus o revizi církevních restitucí novelou zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi až po úpravy rozsahu pravomocí prezidenta republiky podle přání toho současného, který některé z nich odmítá vykonávat.

Potom se všichni stráááášně divíme nízké vynutitelnosti práva u nás. Politické strany si vetkávají do svých politických a hlavně předvolebních programů na čelná místa právě úkol zvýšit vynutitelnost práva, aby pak na druhé straně například populistickými komplikacemi soudních exekucí činily pravý opak.

Obecné soudy, i kdyby chtěly, tak v kvantu věcí, které soudí (a okamžikem účinnosti nového občanského zákoníku je jich potenciálně opět o mnoho víc) nemohou při svém rozhodování plnit výchovnou funkci, to je nesmysl. Nejsmutnější ovšem je, nemohou-li se v soudních řízeních napravit ani zcela zjevné omyly a nesprávnosti, k nimž při rozhodování dochází. Právo na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod se stává čím dál víc jen pouhou proklamací. Takzvaně bagatelní věci ani nemohou být přezkoumány nadřízenými soudy, zákon to vylučuje. Až na výjimky se před Nejvyšší soud nedostanou věci souzené podle rodinného práva. Jak pak má být tvořena judikatura ? A Ústavní soud, k němuž se mnoho lidí upíná jako ke skutečně poslední instanci schopnou s poukazem na právo na spravedlivý proces chyby a omyly obecných soudů napravit, si myje ruce. Bagatelní věci neřeší, chybovost obecných soudů bez nápravy toleruje s těžko uvěřitelným odůvodněním, že ne každé porušení zákona je zároveň porušením Ústavy. Listina nelistina. Jakouže úctu k právu mají mít pak občané ?

Není vůbec nic divného na tom, že osobně v uvedeném světle považuji křeslo ministra bez portfeje pověřeného řízením Legislativní rady vlády za nejdůležitější vládní post. V těsném závěsu je pak ministr spravedlnosti. Nezbývá proto, než popřát oběma nominantům na tyto posty hodně štěstí v této sisyfosské práci.

karel-horak
Stínový ministr spravedlnosti za LEV 21. Jeden ze zakladatelů studentské právní poradny při stávkovém výboru PFUK v listopadu 1989. Od počátku roku 1991 do roku 1994 působil v Litoměřicích na tamním okresním soudu, v roce 1992 byl jmenován soudcem. V období červen až srpen 1994 jej ministr spravedlnosti přidělil k mezinárodněprávnímu odboru Ministerstva spravedlnosti. Na počátku roku 1995 byl ministrem zahraničí jmenován do funkce generálního konzula ve Slovenské republice. Zastupitelský úřad – generální konzulát v Košicích – vedl až do listopadu 1997. Od roku 1998 do roku 1999 pracoval na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ve funkci ředitele odboru rezortní kontroly. Od září 1999 vykonává advokacii. Na III. Sněmu České advokátní komory v roce 2002 byl zvolen náhradníkem představenstva ČAK. Členem politické strany národních socialistů LEV 21 se stal v listopadu 2011. Kromě stínového ministra spravedlnosti je členem předsednictva strany, členem legislativní rady a 1. místopředsedou krajské organizace Praha.
Klíčová slova: justice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Mám jenom takovou drobnou připomínku:

Takřka 25 let SEDÍ v Poslanecké sněmovně a v Senilátu PODSTATNÝ PODÍL PRÁVNÍKŮ. Dostatečný na to, aby trpělivě vysvětlovali (např. ve svých poslaneckých klubech) "neprávníkům", jak to udělat, aby zákony počítaly s tím, že na ně bude v praxi "účtočeno narušiteli", že bude snaha je obcházet. Dostatečný podíl na to, aby prosazovali, že zákony budou srozumitelné, maximálně jednoduché a stavěné na zrychlení procesů a současně tvořené v delším časovém horizontu.  

Souhlasím s Vámi, že tak náš právní systém rozhodně nevypadá. Důvodů může být hned několik: 1/Jsou to zprávníci ZezPlzně. 2/Mají zcela jiné zájmy (navazovat kontakty, čerpat výhody atd.) a proto se svým povinnostem dostatečně nevěnují. 3/Naopak chtějí, aby ty zákony byly složité, aby se v nich orientovali jenom oni. 4/Hodí se jim, aby se daly zákony obcházet. 5/Jednají tak všichni, napříč politickým spektrem.

Můžete některou variantu z oněch pěti s naprostou  rozhodností zcela vyloučit? Já si osobně myslím, že na každém tom šprochu je pravdy trochu. Děkuji.