Má být Katalánsko nezávislé?

katalánsko není španělsko
5.11.2017 09:22
27. října 2017 – shodou okolností bez jednoho dne 99 let po vzniku samostatného Československa – vyhlásili Katalánci republiku nezávislou na Španělském království. Tomuto kroku předcházelo referendum, ve kterém se 1. října 90,1 % hlasujících vyslovilo pro nezávislost, avšak plebiscitu se zúčastnilo pouze 42 % voličů. Jaký zaujmout k této otázce postoj?

Často bývají zmiňovány různé paralely z historie nedávné i vzdálenější – např. vznik Československa 28. října 1918 na základě práva národů na sebeurčení nebo anexe Krymu Ruskem v březnu 2014 na základě téhož práva (většina krymských Rusů si přála odtržení od Ukrajiny) atd. Někdo připomíná, že upřednostňování práva národů na sebeurčení nad vším ostatním by vedlo k odtržení Sudet od Československa a takto by bylo možné i legitimizovat secesi Kosova od Srbska, kde si většina Albánců nepřála setrvat v jednom státě se Srby. Historické paralely jsou často velmi zavádějící a nepřenosné. Situaci v jednom státě nelze automaticky aplikovat na poměry ve státě jiném. Je třeba nahlížet na historický kontext, tradici státnosti a celou řadu dalších významných faktorů a okolností. Jaký tedy byl vývoj Katalánska během minulých staletí?

Katalánsko bylo ve středověku součástí Aragonského království. V roce 1469 sňatkem katolických veličenstev – budoucího aragonského krále Ferdinanda II. a kastilské královny Isabely – fakticky začalo formování španělského státu. V roce 1640 Katalánci povstali proti španělské nadvládě a byla vyhlášena republika. Tento pokus o nezávislost byl potlačen, avšak Katalánsko si udrželo rozsáhlou autonomii, která byla zrušena až na počátku 18. století po nástupu Bourbonů v osobě Filipa V. na španělský trůn, neboť Aragon podporoval během války o španělské dědictví habsburskou stranu. Obnovení autonomie umožnila až španělská druhá republika existující v letech 1931 – 1939, ovšem vítězství fašizujících povstalců generála Franca v občanské válce znamenalo definitivní konec samosprávy a začátek nejtěžšího období v dějinách tohoto národa. Připomeňme i smutný osud nejvýznamnějšího katalánského politika této doby Lluíse Companyse, který byl v roce 1940 Francovým režimem popraven. V éře frankismu (1939 – 1975) byly katalánská identita, kultura i jazyk brutálně potlačovány. Autonomie byla znovu obnovena a v článku 155 nové ústavy z roku 1978 rozšířena až po přechodu Španělska k demokracii.

Katalánci se od Španělů odlišují nejen vlastním jazykem, ale také identitou a kulturou, která se utvářela již od středověku. Existuje zde silná tradice levicového republikánství, která je v rozporu se španělskou monarchistickou tradicí. Ostatně během španělské občanské války byla Barcelona baštou anarchistů a dalších levičáckých proudů. Z ekonomického hlediska je to v rámci Španělska nejvyspělejší průmyslový region, který má pocit, že neustále doplácí na méně rozvinutější oblasti království – to lze přirovnat k postavení Slovinska v rámci bývalé Jugoslávie. Bylo jen otázkou času, kdy Kataláncům široká autonomie přestane stačit, a začnou usilovat o plnou nezávislost. Referenda se však zúčastnila méně než polovina legitimních voličů – je to dostatečný mandát k odtržení? Plebiscit by měl mít stejnou váhu jako volby, které jsou vždy platné, i když participuje minimum voličů a poslanci nebo senátoři i přes nízkou volební účast získají legitimní mandát. V Barceloně během tohoto týdne demonstrovaly statisíce lidí za španělskou jednotu. Proč se ale místo demonstrací nezúčastnili referenda a nepokusili se zvrátit jeho výsledek? Pokud by se většina Katalánců vyslovila proti nezávislosti, nemuselo vůbec k současné krizi dojít.

Ústřední vláda ve snaze udržet celistvost státu reagovala na referendum velmi brutálně a nepřiměřeně. Není možné, aby v demokratické zemi, která je členem EU, bylo při lidovém hlasování téměř 900 lidí zraněno policií. EU, která ráda mentoruje jiné země a dává lekce z lidských práv, by si měla raději zamést před vlastním prahem. Zdá se však, že Brusel vůbec neví, jak se k této situaci postavit. Nechce si totiž znepřátelit ani jednu stranu sporu, protože Barcelona i Madrid se profilují výrazně proevropsky. V současnosti centrální vláda fakticky suspendovala autonomii, což premiér Puidgemont, který mezitím uprchl do Belgie, označil za nejhorší útok proti Katalánsku od dob diktátora Franca. Má tedy Katalánsko právo na úplnou nezávislost? Na otázku položenou v nadpisu tohoto článku nechť si každý odpoví sám.

Ondřej Kosina

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.