My rozhodujeme, co je pravda…

žák ladislav
25.10.2015 21:28
Tony Blair se omlouvá za lži, které kdysi padaly z jeho úst i z úst členů jeho vlády kolem irácké krize a zejména kolem otázky průkazné existence zbraní hromadného ničení v Iráku. Vzpomínám si na ohromný nátlak a dokonce kriminální násilné nebo dokonce likvidační chování vůči všem, kteří toto nejen Blairovo tvrzení zpochybňovali. Uplynulo více než deset let a jsme svědky přiznání, že všechno bylo jinak, ale stejně bylo po jejich. Trochu to připomíná údajný Goebbelsův bonmot, že „my rozhodujeme, kdo je Žid.“ Stejně tak přiznání Tonyho Blaira znovu upozorňuje na to, že jsou lidé, kteří rozhodují, co je pravda, kterou se budou ostatní řídit. Navíc platí, že přiznání ke lži s určitým časovým odstupem nemá pro lháře žádné důsledky, je to prostě už zahrané a nikdo se k tomu nemá vracet. Lež zvítězila. Špinavý obchod byl uskutečněn, zisky byly rozděleny, zapomeňte.

Stejně tak je dnes vedena masivní kampaň proti všem, kdož zpochybňují blahodárné důsledky uprchlické vlny pro Evropu, proti všem, kteří se nechtějí řídit šílenými nápady newyorkských, bruselských, berlínských i domácích migrantofilů, běžencomilců všeho druhu, kteří agresivně útočí na zbytek společnosti slovy jako xenofobové, rasisti nebo fašisti. Sebe umírněnější návrh na diskusi o užitečnosti Bruselem a Berlínem připravovaných opatření je bráno jako zrada evropské myšlenky, nemorálnost a neslušnost. Tato opatření, včetně příslušného počtu běženců mají být zejména slabším státům východní a střední Evropy vnucena silou. Hovoří se o nutnosti potrestat Visegrád za systematický odpor vůči kvótám odebráním dotací. Zřejmě se s tím svezou i Poláci, kteří sice zradili společnou věc, ale politika nové vlády je rychle přivede zpátky do houfu.

Přejde pár let a někdo se omluví, ale už bude pozdě především pro náš způsob života. Tak jako po prosazení lži USA a Velké Británie už bylo pozdě nejprve pro Irák a potom pro Sýrii, pozdě pro způsob života jejich obyvatel. Netvrdím, že náš nebo jejich způsob života byl ten úplně nejlepší, ale patřil ke konkrétním lidem, jejich rodinám, státům a kulturám. Je náš, stejně jako je ten jejich jejich. Máme právo svůj způsob života, stejně tak jako běženci mají právo na svůj. Budoucnost, která je nám vnucována migrantofily, zničí spolehlivě oba způsoby života, náš i jejich. Migrantofilové podporují svou „uprchlickou lží“ v nebývalé míře organizovaný zločin v jeho nejodpornější podobě, v podobě obchodu s lidmi, s jejich neštěstím, které pro jedny plyne z toho, že uvěřili, že štěstí na ně někde čeká zdarma, a pro druhé z toho, že uvěřili, že mohou někomu štěstí dát, protože ho mají sami víc než dost…

Zdravý rozum byl, je a zůstává největším kacířstvím, jakého se může člověk dopustit.

ladislav-zak
Krizový manažer. Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

duchodce

Je jasné, že současná vlna migrace je vážný celoevropský problém, ale i přesto, nebo právě proto, by to chtělo  z Česka ve vztahu k uprchlíkům alespoň trošku smířlivější postoj.  Jednak  zatím nemáme vůbec důvod povykovat - stovky policistů "loví" po celém území jednotky migrantů (ani jeden zde nehodlá zůstat) a taky proto, že naše role při invazi do Iráku nebyla zas tak  bezvýznamná. Někteří naši představitelé tehdy vyjádřili tažení do Iráku plnou podporu. Stejně agilní byly i některé politické strany. A protože "koalice ochotných" k účasti na bezprecedentní agresi vůči suverénnímu státu se tehdy dávala do kupy poměrně složitě, každá i symbolická podpora se ve Washingtonu velmi cenila. ČR měla snad  obdržet  i příslib účasti na poválečné obnově Iráku. Jaká je realita víme všichni. Chaos, rozvaliny, hromady mrtvol téměř každý den a statisíce migrantů  tlačících se  do Evropy. Takže tvářit se nyní tak nějak po Česku, " já nic, já muzikant",  není úplně košer.