Mýty české zahraniční politiky

Jiri-Paroubek-1403-05
14.1.2022 11:41
V souvislosti s desátým výročím úmrtí Václava Havla se objevila v českých mediích řada vyjádření jeho někdejších spolupracovníků i politiků z řad pravice o tom, že současná vláda se údajně vrací k „étosu“ havlovské zahraniční politiky. Od úmrtí pana prezidenta uplynulo 10 let a celé to období se určitá skupina lidí, kteří k němu (ne) měli blízko, snaží o dezinterpretaci jeho odkazu v oblasti zahraniční politiky tak, aby to vyhovovalo jejich politickým záměrům a cílům.

Je to podobné, jako když se Fialova vláda unisono odebere k lánskému hrobu prezidenta T.G. Masaryka a hlásí se k jeho politickému odkazu. Přitom ideový svět Masarykův byl úplně mimo obzor současné české pravice. Je potřeba říci, že před 1. světovou válkou měl Masaryk politicky nejblíže k sociální demokracii, s jejíž pomocí a velkou podporou byl také zvolen do Říšské rady, tedy do rakouského parlamentu. A za První republiky měl Masaryk velmi blízko k oběma reformně-socialistickým stranám, tedy k sociální demokracii a národním socialistům. A objektivně vzato, prostřednictvím dlouholetého prominentního člena strany národních socialistů, ministra zahraničí E. Beneše, měl neblíže právě k národním socialistům. A to i přes to, že větší část svého politického života si příliš nevážil jejich vlastně doživotního předsedy strany J. V. Klofáče.

V každém případě je to hezké gesto od Fialovy vlády, neboť se spoléhá mj. na to, že většina lidí tuto znalost československé politiky z období let 1918-1938 prostě nemá.

A stejné je to s Václavem Havlem. Onen údajný návrat k „étosu“ zahraniční politiky Václava Havla je skutečně jenom věcí fantazie části politiků české pravice. Je pravdou, že se V. Havel tu a tam vídal s dalajlámou. Ale to ve své době nebylo vnímáno jako vztyčený kritický prst ve vztahu k Číně. Ta si toho nevšímala. Ale začátkem 90. let V. Havel s J. Dienstbierem provedli reorientaci čs. zahraniční politiky v podstatě v duchu politiky USA a dalších našich západních spojenců. Takže ve vztahu k Číně to bylo především o respektu k politice jedné Číny.

Tuto politiku formulovali Američané v roce 1972 v souvislostí s průlomovou návštěvou amerického prezidenta R. Nixona v Číně a jeho jednáním s čínským vůdcem Mao Ce-tungem. Podpisem Šanghajského protokolu deklarovali obě země uzavření paktu, který zejména znamenal, že Čínská lidová republika zaujala místo v OSN vyhrazené Číně (vč. velmocenského práva veta), které do té doby bylo vyhrazeno Tchaj-wanu. Spojené státy ústy svých představitelů (Nixon a Kissinger) v protokolu konstatovali, že akceptují zásadu jedné Číny. A tuto zásadu pak s větším či menším ulehčením převzali i jiné vlády zemí Západu.

Quo které získaly Spojené státy uzavřením tohoto protokolu, spočívalo v tom, že vymanily Čínu, ze sovětské, tzv. světově socialistické soustavy. A při jednání získali od Mao Ce-tunga klíč k dohodě s vietnamskými komunisty. Tato dohoda pak znamenala uzavření účasti americké v armády v tragické válce ve Vietnamu. V té Spojené státy přišly o více než 58 tisíc mrtvých vojáků (dalších 300 tisíc jich bylo zraněno) a ztratily ohromné materiální hodnoty formou válečné i jiné podpory jihovietnamského režimu.

V roce 2005, nežli jsem odletěl na státní návštěvu do Číny jako český premiér, tak jsem samozřejmě svou cestu konzultoval s V. Havlem, který již tehdy prezidentem nebyl. Neslyšel jsem z jeho úst žádnou výtku. Ani ve vztahu k Tibetu, Hongkongu, prostě zásada jedné Číny především.

O půl roku později přiletěl do Prahy na státní návštěvu tehdejší čínský premiér Wen. Ani tehdy jsem neslyšel od V. Havla žádné výhrady. I když bylo zjevné, že pokud sociálnědemokratická vláda bude pokračovat i po sněmovních volbách, bude následovat velmi úzká hospodářská spolupráce s ČLR. Ta na tom měla eminentní zájem. Prostě proto, že jsme byli zemí Evropské unie. Bohužel, při snaze Sobotkovy vlády o zhruba deset let později tento dialog obnovit, jsme se již míjeli s časem. Číňané se již dostali za deset let do mnohých jiných zemí EU a především do těch největších, což samozřejmě jejich zájem na angažmá v ČR snižovalo.

A tak čínského prezidenta Siho při jeho státní návštěvě v Londýně vezl pozlacený kočár britské královny. A u nás při jeho návštěvě domnělí dědicové V. Havla pořádali protestní demonstrace. Byl to z jejich strany poněkud zpozdilý protest proti komunistickému režimu, kterého se před rokem 1989 vesměs neodvážili.

Také druhý mýtus údajné havlovské zahraniční politiky plyne z jistého zkreslení fakt. V roce 2006 jsme hovořili s V. Havlem o možnosti jeho osobního angažmá, coby zvláštního českého velvyslance, při urovnání izraelsko-arabského, resp. izraelsko-palestinského sporu. Tehdy byly vztahy Česka k oběma stranám sporu a konfliktu v podstatě vyrovnané. I když jsme samozřejmě deklarovali vřelé přátelství k Izraeli. Ale to se vůbec nevylučovalo s našimi korektními vztahy k Palestincům a Arabům obecně. Ani V. Havla by jistě nenapadlo prosazovat myšlenku přesunu českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Ale vrátím se ještě k vztahům k Číně a Rusku. Dnešní ministr zahraničních věcí Lipavský podle médií sdělil, že se bude věnovat „revizi vztahů s Ruskem a s Čínou“. No, pokud jde o Čínu, to už tady jednou bylo. A sice v roce 2006, respektive 2007, kdy do ministerstva zahraniční nastoupil K. Schwarzenberg a spolu s premiérem Topolánkem zcela umrtvil dobře se rozvíjející vztahy s Čínou. Výsledkem toho bylo, že jsme ztratili 10 let, a naší potenciální pozici nástupiště čínských investic do EU rády převzaly jiné země. Z těch středoevropských pak zejména Maďarsko.

Pokud jde o Rusko, tam už není co by se revidovalo. Vztahy s Ruskem jsou kompletně zničené, a těžko očekávat, od ideologicky uvažujícího Lipavského, že by se pokusil česko-ruské vztahy postavit na nohy. Ale bylo by to užitečné. Zejména pokud by tato iniciativa přišla z pravé strany českého politického spektra. Proč? Asi bychom v našem národním zájmu měli mít s Ruskem uzavřené dlouhodobé smlouvy o dodávkách plynu s garantovanými rozumně vysokými (tedy pro nás přijatelnými) cenami. Tak jako to udělal pravicový maďarský premiér Orbán.

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

cernik

Bohužel málo se zmiňuje, že TGM přes různé zprostředkovatele tzv. "neměl daleko" k Jaroslavu Preisovi ze Živnobanky, šedé eminenci předválečné podnikatelské sféry. Ona 1. republika neměla žádnou Tripartitu, ale měla bohužel tzv. Pětku.