Ne už Masaryka a Beneše, ale Kurta Knispela

kurt knispel
2.1.2018 11:31
Když, tuším, v průběhu roku 2015 navštívil tehdejší ukrajinský premiér Jaceňuk kancléřku Merkelovou, aby ji požádal o další půjčku k dočasnému zaplnění prázdné ukrajinské státní pokladny, pronesl při té příležitosti krátký projev, ve kterém vyzdvihl společný osud obou národů – to je národa německého a ukrajinského. Oba totiž podle Jaceňukova vyjádření se v roce 1944 staly – a to prý též zhruba ve stejném čase - obětí sovětského přepadení.

Když jsem tuhle větu tehdy četl, připadala mi jako výrok šílence, kterého nikdo v Evropě či ve světě nemůže brát vážně, čili jako něco, čím se Jaceňuk znemožnil v očích nejen Moskvy, ale i Londýna a Washingtonu. Že po takovémto výroku ho snad příslušné úřady Ukrajiny či Evropy musí spoutat a dovléct k dodatečnému jednání norimberského soudu s válečnými zločinci, že snad i kancléřka Merkelová, sice až dodatečně, ale přece jen se bude od Jaceňukova nehorázného výroku distancovat – ale ono se nedělo nic. Rozlehlo se tzv. ticho po pěšině.

A to ticho mě už tehdy mělo trknout a napovědět mi, že Jaceňukův výrok nebyl žádným úletem či nedopatřením, ale že už v tom roce 2015 šlo o první vlaštovku budoucího výkladu dějin, tak jak jej ve Washingtonu pro potřeby vojenskobezpečnostního komplexu vypracovali neokonzervativní stratégové, a jehož hlavním poselstvím pro lidstvo zní takto: Rusko bylo vždy agresorem a to včetně 2. světové války, agresorem zůstává i dnes, a agresorem, proti němuž musí svět sebrat všechny své branné síly, bude vždy i v budoucnu. Tak zní kanón budoucí politiky Západu, podle něj je třeba jednat – a tečka.

Ta tečka není samozřejmě jedna, jsou jich stovky, zaplavují nás denodenně jak hejna kobylek a jednu z dalších jsme měli příležitost vyslechnout si i v jednom z nejoslavovanějších dnů nového roku, čili v jeho den první. Celý jeden pořad v dopoledních hodinách věnovala totiž ČT 24 nikoli oslavě našich vlastních synů a hrdinů, ale oslavě Kurta Knispela, našeho prý rodáka ze Sudet, který se stal zneškodněním 168 nepřátelských tanků nezapomenutelným tankovým esem a hrdinou wehrmachtu. Ale nově – pozor – i hrdinou naším. Na naší zemi se narodil a na naší zemi - u Vrbovce na Znojemsku – též zesnul. Čili je to hrdina i s chlupy a vpravdě náš, a proto též na nás je, ještě snad víc než na Němcích, abychom jeho památky a činů vzpomínali a je řádně oslavovali. Jak ČT též učinila.

Vždyť uvažte: Vyřadil - hlavně díky prý geniální schopnosti odhadovat vzdálenosti - jak jsme s dnešního pořadu na ČT 24 dověděli, 168 nepřátelských tanků. A uvažujte dál. Kdyby těch vyřazených tanků z děla Kurta Knispela bylo ještě víc - třeba tisíc, nebo dva tisíce – nemusela válka vůbec dopadnout tak bídně, jak dopadla. Totiž porážkou Hitlerovy říše, ale naopak jejím slavným vítězstvím, po kterém bychom my Češi – jak bylo Hitlerem neodvolatelně plánováno – cestovali v dobytčácích stejnými cestami a do stejných táborů smrti, jako předtím cestovali Židé. I my bychom se – a hlavně my – protože jsme měli jít hned po Židech, přetvarovávali na černý kouř nad komíny elektrických pecí s kapacitou sto spálených těl na jednu pec a jeden den, a padali bychom na rošty těch pecí hromadně, bez výběru a bez vytáček všichni, včetně praprarodičů a prarodičů těch dnešních redaktorů ČT, kteří by se pochopitelně nemohli narodit, a kteří jakoby o to vroucněji a vděčněji v pondělí dopoledne prvního dne roku památku Kurta Knispela s pietou uctili a oslavili.

Určitě už dnes existuje i výbor, plánující vystavět Knispelovi ve Vrbovci jeho pomník. A jediná má naděje, že se tak nestane, se upíná k faktu, že Knispel pálil nejen po Rusech, ale v Normandii a u Caen i po Angličanech a Američanech. Kdyby zabíjel jen Rusy, tak mu ten pomník natotuty už v naší zemi stojí.

Lubomír Man

lubomirman
Jsem spisovatel a publicista (Obrys Kmen, Outsidermedia, Nezakladnam, Halo noviny atd.)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.