Nové myšlení…

žák ladislav
21.10.2015 05:00
Michail Sergejevič Gorbačov je bezesporu jednou z nejrozporuplnějších osobností konce dvacátého století. To, že s jeho osobou je oprávněně spojována ohromná společenská změna, dokazuje ostře polarizovaný vztah k jeho osobě i po čtvrt století od konce jeho politické kariéry. S obdobím jeho působení ve vrcholné sovětské, evropské a světové politice je spjato několik pojmů, které se v důsledku toho, jak byly lidem předkládány, trochu zprofanovaly. Stejně jako české slovo „upřímně“ poněkud poškodil Stanislav Gross, nemají to podobně vůbec lehké Gorbačovovy pojmy, ať již rusismy jako perestrojka a glasnosť nebo české nové myšlení a evropský dům.

Přesto si bez ohledu na historii musíme přiznat, že jestli něco doopravdy potřebujeme, pak je to nové myšlení a potom zcela určitě přestavbu stávajícího evropského domu, který nám tak trochu začíná padat na hlavu. Nikdy by mne ale nenapadlo, že za svého života budu muset tohle ještě jednou napsat, ale zakázaných témat a slov začíná být mezi námi nepříjemně tolik, že by se nám tady šiklo dokonce i téma glasnosti. Psal jsem o tom už v minulém příspěvku a nechci se rozhodně opakovat.

Nicméně jsme v kolem sebe neustále svědky toho, jak se při řešení celkem libovolných problémů prosazuje metoda omezení nebo zákazu, popřípadě dokonce přecházení nebo přímo ignorování problému. Od ignorování je pak už opravdu jenom krůček ignoranci, což je slůvko, které tento přístup pěkně charakterizuje. Podle tohoto přístupu je třeba lidi pořád chránit před nějakými těmi negativními vlivy, což je fráze dobře známá z totáče reálného socialismu. Nic tak nepobaví někoho, kdo si reálný socialismus prožil, když vidí, jak halasní kritici reálného socialismu své bližní neustále omezují a peskují, že nejsou dost korektní, flexi, gender a multikulti. Ideologové všeho druhu nám určují, jak se má o čem mluvit, jaká slova používat, ale hlavně, kdo má vůbec právo mluvit a říkat svůj názor. Pokud nenaplňujeme jejich představy, vylévají se na nás potoky špíny zpestřené slůvky jako fašisti, xenofobové, rasisti, rusofilové nebo putinovci, což je v poslední době kalibr nejtěžší.

Omezování k ničemu není a působí navíc směšně, protože odříkaného chleba největší kus a sebevětší pitomost získává svérázné kouzlo, když je s ideologickým patosem zakazována. Poptávka roste. Ústavy a zákony se mohou hemžit paragrafy o nenávisti netoleranci a kolektivní vině všeho druhu, sem tam proběhne nějaký ten monstrproces, dokonce i někoho zavřou, aby bylo více kandidátů a prezidenta, ale celkový dopad na společnost je nula celá nula nic, pokud rovnou ne do mínusu. Namísto toho, aby bylo více svobody a především svobody slova, přibývá regulací a s nimi hlídačů, kontrolorů, šedého moru všeho druhu.

Naproti tomu se vytrácí téměř zcela hledání souvislostí, sounáležitostí, podobností a porozumění. Jsme svědky obecné nechuti se zavazovat, skutečně s někým něco sdílet způsobem, který ztěžuje kdykoliv tento svazek beze ztrát opustit. Platí to nejen o manželství, rodině, ale obecně o zavazující účastí v komunitách a organizacích, které zvládají jak ekonomické tak sociální otázky. Dnešní společnost je individualizovaná, což vyžaduje zdůrazňování rozdílů, aniž by byly byť jen zmiňovány souvislosti a podobnosti, ze kterých vyplývají. Málokdo si uvědomuje, že efektivní využití rozdílů, které přinášejí informaci a potenciál změn, je možné jenom tam, kde jsou tyto rozdíly neseny podobností. Podobnost je prioritní a rozdíl sekundární. Tam, kde polarity rozdílu nejsou podobné, nemůže k využití takového rozdílu vůbec dojít. Přesto jsou lidé, kteří na to upozorňují nazývaní rodinkáři, zastydlými vlastenci, národovci nebo rovnou nacionalisty, kolektivisty, komunisty a pokud je už opravdu třeba zatopit pod kotlem, pak jde opět o putinovce. Přirozené organizace, cizím slovem nazývané také inkluzivní, které zvládají soulad ekonomického a sociálního prostředí, jsou potlačovány ve jménu organizací účelových, cizím slovem extraktivních, kterým jde o to něco urvat bez ohledu na sociální dopady

Zákonitě tak absentuje jakákoliv péče o dynamickou rovnováhu mezi svobodou projevu a jejím kontext, který zabezpečuje porozumění tomuto projevu. Přitom by mělo jít o podstatu dobrého vládnutí, které zabezpečuje mimo jiné prostřednictvím svobody projevu na jedné straně dostatek variability a pestrosti, ze které může společnost čerpat energii a na druhé straně pomocí péče o porozumění zajišťuje schopnost řízené kolektivní akce. Taková dynamická rovnováha společnost stabilizuje a zvyšuje zájem a účast lidí na společenském dění, protože lidé mají pocit, že mohou vyjádřit svůj názor, že tento názor je slyšen a je mu rozuměno, i když s ním nemusí být nutně vysloven souhlas. Dnes jsme svědky toho, že je vytvářeno zdání souhlasu, protože se lidé už dopředu bojí říci svůj názor, aby neřekli něco nevhodného a nebyli vystaveni posměchu nebo represím. Jak již bylo řečeno výše, dnešní vládnutí se soustřeďuje na distribuci strachu, hledání zakázaných témat a slov a rozšiřování řad hlídačů čistoty všeho druhu. Souhlas lidí se stavem společnosti je dovozován nejhorším možným způsobem, totiž z jejich mlčení.

Do takové společnosti je velmi snadné vnášet strach, nepokoj a iracionalitu, zejména v podobě odmítání jakýchkoliv změn. Změny a inovace a obecně jsou takovou společností vnímány jako ohrožující a výsledkem jsou hysterické reakce. Je celkem jedno, jestli jde o uprchlíky, těžební limity nebo ruské nebezpečí, ale rovněž o inovace společenského i technického charakteru. Lidem nikdo nic nevysvětluje, nejsou vedeni k poznávání nových okolností, nových lidí a nových názorů. Možná se nám tak začíná do společnosti vracet tmářství, což je jistě reakce na někdy přepjaté osvícenství, nicméně reakcí poněkud nešťastnou.

Zkrátka a dobře, tahle země a společnost nejsou nejen pro starý, ale ani pro nový… To platilo a platí především o novém myšlení. Stojí před námi velká otázka, jestli je vůbec možné nové myšlení nastolit nějakým řízeným procesem, jestli nové myšlen není jen starým myšlením o nových věcech, které se v našem životě objeví tak nějak znenadání… Tedy jestli nové myšlení není starým myšlením o novém status quo, které dokážeme stejně rychle přijmout jako na to staré zapomenout. Upřímně věřím v to, že změny na základě nového myšlení ex ante je možné, že nejde o pouhé hrdinské legendy ex post… Ale je to jenom moje víra…

ladislav-zak
Krizový manažer. Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

   Přestože nás, nám dosazené společenské autority přesvědčují o opaku, náš nynější ,,polistopadový" státní a politický režim, byl vlastně založen na falši a podvodu. Nemůžeme se tedy divit, že naše veskrze falešné společenské autority, postrádají autoritu přirozenou a naši slepou poslušnost si vynucují právě autoritářskými a dirigistickými metodami, především za použití  metod nařizování, systémem zákazů, přikazů a pohrůžek užití násilí. Naštěstí se myšlení občanů doposud nepodařilo unifikovat ani sebevýkonějším normalizátorům, byť na tom služebníci nových světových pořádků usilovně pracují. Ať již myslíme nově či postaru, vždy platilo, platí a bude platit. Napřed mysli a potom jednej, posléze 2  x měř a toliko 1 x řež. O tom se  vlastně přesvědčil i nejeden mouřenín. S potěšením jsem si přečetl k hlubokému zamýšlení hodnou rozvahu od pana Žáka.