Nutná akce: Serebrennikov

Serebrennikov
29.8.2017 11:03
Přibližně před rokem (2016) ruský filmový a divadelní režisér Kirill Serebrennikov (1969) v rozhovoru pro Divadelní noviny řekl o současném Rusku: I ti, kteří Sovětský svaz nezažili, tedy generace třicátníků a mladší, o něm s nadšením sní. Jde o fenomén celé země. Nežili v Sovětském svazu, nic o něm nevědí, ale sní o jeho návratu. Je to sen o spravedlnosti, která dnes v Rusku naprosto chybí. Lidé jsou přesvědčeni, že v dobách SSSR bylo vše v pořádku, stromy byly vyšší, daně nižší, všichni lidé měli stejné možnosti.

Dnes tento multitalent s minimálně dvěma cestovními pasy a občanstvími – režisér, finanční guru, producent, ředitel Gogol centra v Moskvě (od roku 2015) a Bůh ví kdo ještě, je na dva měsíce v domácím vězení. Svým dosavadním konáním demonstroval ambice, pro jejichž realizaci nemá předpoklady ani s pomocí vazeb na Západ, ceny i na festivalu v Karlových Varech (Ragin, 2004) a jasného politicko – kulturního zadání, směřujícího na rozklad ruských uměleckých nadčasových hodnot. Za domácí vězení by měl děkovat Bohu a soudci. Ten potvrdil, cituji z rozhovoru, sen o spravedlnosti, která dnes v Rusku naprosto chybí. Kromě toho má zatím štěstí.V USA, UK, SRNby Serebrennikov po takovém obvinění doma nenocoval. V carském Rusku za dob Mikuláše by již nebyl mezi námi. Tenkrát, za neškodné debaty v bytě ministerského úředníka Petraševského byl spisovatel Dostojevskij ve 28 letech zatčen se svými přáteli a odsouzen k smrti. Té se vyhnul díky štěstí: trest byl změněn ve vyhnanství na Sibiři.

Obviněný Serebrennikov patří do minority LBGT, nabízí masovým mediím spekulace, radost z umění veřejnosti homeopatického rozměru, a čelí obvinění ze zpronevěření státní dotace ve výši 68 milionů rublů, prostřednictvím jím založené nevládní organizace Seventh Studio. Policisté Serebrennikova zatkli v úterý (22. 8.) v Petrohradě během natáčení filmu Léto a odvezli ho k moskevskému soudu. Hrozí mu až deset let vězení, bude li se soud řídit zákonem, principem spravedlnosti, dokumenty podepsanými Serebrennikovem a svědeckými výpověďmi jeho spolupracovníků. Podobných nevládních organizací-penězovodů existuje v Rusku mnoho. Patří k nim i Centrum Jelcina v Ekaterinburgu. Stavební náklady centra byly, podle veřejně dostupných informací, 10 x vyšší než náklady na Kremelský dvorec. Kolik nevládních penězovodů je v malé ČR, tuším. O zatýkání umělců typu Serebrennikova v ČR, nevím.

Zmiňuji se o Serebrennikovi, protože se jedná o špičku ledovce s politickým podtextem, důležitým i v ČR. Ledovec je založen na systému státních podpor, které společně s bankovně - finančními a vzdělávacími reformami, v Rusku přijatých za vlády Jelcina, v ČR za vlády Havla, v EU formou dotací, nutně přispívají k rozvratu společenských hodnot, upevnění pokrytectví a kontroly s pomocí zkorumpované úřednické byrokracie, a ji řídících elit.

V případě Serebrennikova, EU, včetně ČR zveřejnily petici (viz Change.org) za osvobození. Podle mého hodnocení případu se nejedná pouze o osobu Serebrennikova, ale o zásah do neudržitelného systému bránícímu rozvoji občanské společnosti jako takové. Potrefené husy, tj. ruští a západní umělci (znám 36 západních jmen k hodině psaní příspěvku), kteří podepsali petici, ji chtějí předat prezidentu Putinovi. Spolu s protesty před soudem, vyhrožováním vrácení vyznamenání, a v neposlední řadě obsáhlým večerním programem vedeným Vladimírem Solovjevem (27. 8.), zastánci Serebrennikova dokazují nízkou kvalitu ruské občanské společnosti, pokrytectví, opravdové záměry Západem podporované umělecké minority a absenci státní kulturní politiky v Rusku. Pokrytectví TV dokazuje obsah nedělního programu. Ten se ve velké části nevěnoval obvinění, trestnímu činu, obsahu toho, co zastánci Serebrennikova nazývají avantgardním geniem, ani kulturní politice státu. Stát umělci typu Serebrennikova nepotřebují. Potřebují jenom peníze, aby mohli uspokojit narcistické individuální potřeby. O důvodech, proč by měl mít, v Rusku vnímaný jako „nepohodlný“ umělec Serebrennikov (a s ním celá plejáda podobných avantgardních geniů) právo narušovat beztrestně účetnické a jiné zákonem určené povinnosti, a současně mít právo obdržovat státní finanční podporu pro díla, která kromě LGBT fanoušků nikdo nezná, nepadlo v programu prakticky slovo. Podobně nepadlo ani slovo spojené s problematikou tzv. rozdvojené společnosti. Tu definoval před půl stoletím americký konzervativní sociolog Robert Alexander Nisbet (1913 – 1996). O něm se nedávno zmínil Jan Keller v jednom ze svých příspěvků v Právu. Rozdvojená společnost reprezentují masová média, státní TV a programoví lídři, nejenom v Rusku, ale i v ČR. Požadují od nás absolutní toleranci. Současně ale nepřipomínají veřejnosti, že jakákoliv lidská snaha o absolutno je předem odsouzena ke krachu a nenavratitelným ztrátám. Do kontextu problematiky rozdvojené společnosti proto patří i případ Serebrennikova, jako symbolu snahy o monopolizaci kultury minoritou odvolávající se na uměleckou svobodu (za peníze státu) a lidská práva. Nabízí se otázka: Proč po 25 letech zbohatlá, dokonce bohatá a vlivná menšina, schopná během několika hodin sebrat miliony na vykoupení Serebrennikova, si nefinancuje své programy ze svého a nesoutěží s programy, založenými na státníkulturní politice? Nehledě na skutečnost, že akce Serebrennikov může být pro Kreml časově - politicky nevýhodná a potenciálně iniciující kulturní sankce proti Rusku a umělcům, kteří netvoří na vlně Západu, je podle mého hodnocení akce naprosto nutná.

Vladimír Solovjev mě tentokrát zklamal. Nehovořil o mezích umělecké svobody minorit ve vztahu ke státu, ani o Serebrennikově projektu, jehož úroveň indikuje zrušení červencové premiéry (baletu o tanečníkovi Rudolfu Nurejevovi) ve Velkém divadle za podpory ministra kultury, liberála Vladimira Medinského. Ten se nedělní TV debaty ani nezúčastnil. Přeji si dožít se dne, kdy bude spravedlnost vyhlášena soudem, abych mohl srovnat, zda li odpovídá představě Serebrennikov & Co o svobodě,nebo t.č. platným zákonům a příkazu prezidenta Putina o boji s korupcí. Rád budu také vědět, jakým směrem se vydá oficiální ruská kultura po prezidentských volbách 2018. Mezitím nabízím k zamyšlení tři maličkosti: 1) Hitler, ani Lenin neměli potomky. Byli bezdětní. 2) Jakou kulturní politiku pro budoucí generace EU mohou formulovat a prosazovat bezdětní lídři EU – Francouz Macron (1977), Němka Merkelová (1954), Angličanka Mayová (1956), Ital Gentiloni (1954), Holanďan Rutte (1967), Švéd Löfven (1957), Luxemburger Bettel (1973), Skotka Sturgeonová (1970), Předseda Evropské komise Juncker (1954)? 3) Jakou kulturní politiku navrhují k realizaci politické strany ČR po podzimních volbách? Souhlasu netřeba.

Jan Campbell


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Stalin údajně syna měl, důstojníka Rudé armády, který padl do rukou Němců. Jednalo se o jeho výměně za maršála Pauluse, což Stalin odmítl, vzhledem k velkému rozdílu v hvězdičkách na ramenou.

Dona

DO 89´bola socialistická štátna kultúra. 1. Hovorilo sa : Kto nekradne , okráda svoju rodinu - týmto ospravedlňovali svoje zlodejiny. Kradli všetci - od upratovačiek, až po riaditeľa. Všetkého bolo tak akurát a ešte trochu viac. Dnes sa kradne vo veľkom, čo sa zlodejíčkom nepáči - veď oni len kotúč toaletného, či prací prášok ukradli.... Lenže, krádež je vždy len krádež.

2. Smer a cieľ  politickej kultúry bol jasný od 1917 , t.j. 72 rokov. V tomto čase Západ budoval liberálny kapitalizmus.

3. V Rusku, SR,ČR.... vždy bola a bude spoločnosť rozdelená na skupinu spokojných a nespokojných.

4. V každom štáte sa aj dnes, resp. znovu dnes - najlepšie podniká a buduje za štátne, alebo EÚ peniaze. Pred i po 89´ kritizovali zásahy štátu do hospodárstva, preto v zrýchlenom tempe uzákonili reštitúcie, kupónovú privatizáciu... dnes štátu zostalo len zdravotníctvo, školstvo, armáda a sociálne veci = na financie najnáročnejšie rezorty. A dnes sa hovorí : Nedám štátu....

Na druhej strane nariekajú, keď štát nedá, keď štát nepodporí, keď štát nenaplánuje, štát= najčastejšie slovo v éteri.... tak veľmi sa im cnie za centrálne riadeným hospodárstvom, samozrejme v tom, čo im vyhovuje ! Ale pozor : Čo je tvoje, je aj moje. Čo je moje - do toho ťa nič = takto myslia oligarchovia a globalisti.

Aj u nás hovoria ľudia : Zlatí socializmus, zlatí komunisti, dobre už bolo...... Panta rhei

Liberálna demokracia a všetky neo- mala donedávna jednu kultúru : Robte a žite ako chcete, veď je sloboda ! Ibaže ľudia nechápu, že moja sloboda končí tam, kde začína tvoja. A ako všetko, aj sloboda sa zneužíva. A tak sa postupne okliešťuje. Niekde viac, niekde neskôr. Po čase sa ľuďom "preje", alebo sa nasýtia slobody, rovnako, ako disciplíny. Takto spoločnosť kráča po sínusoide : sloboda - disciplína, sloboda - disciplína.... V Rusku, SR,ČR a inde....