O tom, co bude potom

Fiala Zbyněk
6.4.2020 10:49
Epidemie koronaviru vstupuje do své nejhorší fáze a vedle mrtvých budou přibývat i hospodářské statistiky, které by slušely válečnému stavu. Veřejná debata však hledí dál a po počátečním zahlušení panikou a strachem z neznámého začíná uvažovat o tom, co bude potom.

Vedle oficiálních ekonomických týmů pro rychlou obnovu, které mají k mému potěšení silné levicové zastoupení, se téma post-pandemické budoucnosti probírá i v nevládním prostředí. Začíná zdomácňovat představa, že koronavirus odhalil slabiny hyperglobalizace a zaslepené orientace na zisk a nekonečný růst. Dostáváme příležitost, jak se z toho dostat?

Přesně takovou otázku si klade Naďa Johanisová z Masarykovy univerzity v Brně, byť jde o posledních pár řádků v obsáhlejším příspěvku v Deníku Referendum:

„Může koronavirus zachránit svět? V jistém smyslu ano. Pokud pojmeme tuto krizi jako lekci o tom, co nefunguje a jako šanci, jak změnit kurz. Vedle snah o omezení ekonomické expanze, založené na fosilní energii, je to i podpora ekonomické lokalizace, která, jak doufám, i u nás silně naroste. Zkracování výrobně obchodních řetězců, zdanění leteckého benzinu, podpora místní produkce pro místní spotřebu — to jsou jen některé strategie, které se nabízejí. 

Na mikroúrovni pak budou iniciativy typu komunitně podporovaného zemědělství, zahrádkářských a farmářských obchodů či komunitních měn jistě více oceněny pro své mnohačetné benefity, které zahrnují i větší místní odolnost a možnost důstojnějšího přežití v případě další destabilizace křehkého globálního systému. 

V iniciativách podporujících lokální ekonomiku se mohou vydatně angažovat například místní samosprávy. Klíčové tu je i vzájemné propojování a mezinárodní výměna zkušeností. U nás už něco takového zahájila Národní síť Místních akčních skupin. Hleďme tedy do budoucna s nadějí a snažme se vnímat krizi jako šanci. V osobní, místní, pracovní i celostátní rovině. I na nás záleží.“

https://denikreferendum.cz/clanek/31007-muze-koronavirus-zachranit-svet

Kdo by to chtěl trochu detailněji, najde řadu autorčiných prací, které se věnují sociálnímu podnikání, lokálním měnám a podobným tématům. Výjimečný je příspěvek, který napsala spolu s Lucií Sovovou a Evou Fraňkovou v tlustém sborníku The Handbook of Diverse Economies, který vyšel ve významném světovém nakladatelství vědecké literatury Edward Elgar Publishing. Řekl bych, že silně bodují v této soutěži velkých postav ekonomie prorážejících bariéru mainstreamu pestřejším (diverse) pohledem na vztah práce, společnosti a prostředí.

https://www.e-elgar.com/shop/gbp/the-handbook-of-diverse-economies-9781788119955.html

V našem konkrétním případě se tři české autorky perou s úzkou definicí sociálního podnikání, s jakou přišla (pod tlakem zdola) Evropská komise. Ta fakticky jen zalepuje sociální díry po maximalizací zisku, ženoucího se přes mrtvoly. Typický sociální podnik v pojetí EU buď zaměstnává nezaměstnatelné, a pak cosi prodává těm, kdo to chtějí podpořit, nebo je to družstvo pro poskytování sociálních služeb. Jenže etické cíle a upřednostňování sociálního kapitálu před tím finančním nemusí mít jenom lidé na okraji, hendikepovaní, bez šancí.

České autorky hledají „ekosociální podnik“ a posuzují jej podle pěti škálovatelných kritérií. K těm obvyklým, jako že má i jiné cíle než zisk, používá zisk pro obnovu přírody a komunity a je demokraticky vlastněn a spravován místními lidmi, přidává i „zakořeněnost“ v místě a čase (odpovědnost k dědictví i příštím generacím) a možnost netržní produkce, směny nebo zásobování.

To poslední je obzvlášť důležité. Místní výrobu potravin nelze poměřovat globální konkurencí. Do hry musí vstoupit i logika přírody, která vyžaduje, aby na místním statku žily krávy a jejich hnůj vracel do půdy život. Obec musí mít možnost dohodnout se na pravidlech, která dovolí rozvíjet místní hospodaření jako funkční systém, nikoliv jako tříšť prvků, které se vzájemně pobíjejí v nesmyslné hře s nulovým součtem. Protože pak se pobijou všichni a zase budeme mít jen zahraniční hypermarkety a blafy z dovozu.

Součástí zmíněného návrhu ekosociálního podniku je také prostor pro zavádění doplňkových místních měn. Jeden takový projekt už je v současné době studován na Opavsku. Je tu také příklad funkční švýcarské doplňkové regionální měny WIR, která funguje už od roku 1936 a podporuje spolupráci místních malých a středních podniků. Centrální banky se obyčejně dívají na doplňkové měny nepřátelsky, ale fakticky mohou dosáhnout jen na peníze tipu „fiat money“, tedy dávané do oběhu tvorbou úvěru. Obhajitelné jsou však peníze odvozené ze směny (LETS) nebo práce („hodiny“).

Peníze typu „hodin“ byly běžné ve svépomocných stavebních družstvech, kde měl každý člen povinnost odpracovat určitý počet hodin měsíčně. Řekněme sto, ale záviselo také na kvalifikovanosti práce, kterou odrážel koeficient. Když elektrikář nebo instalatér dosáhli na koeficient 3, stačilo těch faktických hodin jen 33. Já jsem toho tenkrát moc kvalifikovaného nabídnout nemohl, a tak jsem měl koeficient 1,2 nebo nepatrně lepší. Dokonce jsem ani nestíhal. Najal jsem si tedy pomocného dělníka, který tam chodil za mě a já mu za to platil 25 korun za hodinu, které jsem si vydělával hostováním v televizi. Jak je vidět, naše družstevní měna plnila všechny měnové funkce – měřítko hodnoty (různě oceněná práce), uchovatel bohatství (vznikal družstevní byt), i nástroj směny (vyměnil jsem svůj čas v televizním studiu za čas na stavbě).

Největší autorita doplňkových měn Bernard Lietaer (loni bohužel zemřel) upozorňuje na další podstatné vlastnosti měn, které nevznikají z úročeného dluhu v bance. Peníze typu LETS vznikají ze setkání nabídky s poptávkou – uspěju s nabídkou, vznikne pohledávka, až dostanu protihodnotu, pohledávka i s měnou zaniká. Podobně fungují „hodiny“ – něco poskytnu, vznikne pohledávka, systém vygeneruje něco, co zas potřebuji já, a pohledávka zanikne. Závazky druhé strany kolují po jiných drahách, ale funguje to jen do té doby, dokud se nabízené hodnoty nebo činnosti vzájemně doplňují. Proto se to bez systematické organizace komunitního nebo družstevního hospodaření neobejde.

http://www.lietaer.com/

Lietaer dále doporučuje, aby zvolená doplňková měna potlačovala funkci uchování bohatství a dávala přednost povzbuzení rychlosti oběhu. Toho lze dosáhnout určitou formou negativního úroku (demurrage), takže lidé raději urychlí směnu, než jim zmizí část hodnoty. Peníze pak obíhají častěji a pokaždé znovu pootočí kola místního hospodaření. Autor poukazuje na to, že doplňková měna balancuje nevyrovnanost systému, který je normální měnou s úroky hnán za krátkodobým ziskem a přestává vidět souvislosti, které se pak ohlásí až nějakou katastrofou, ať už ekonomickou, nebo tou přírodní.

Pokud vnímáme dobře uspořádaný svět jako harmonii protikladů, musíme proti krátkodobým úročeným penězům postavit peníze neúročené, dlouhodobé, proti penězům konkurenčního boje peníze vzájemnosti a spolupráce, a proti koncentraci bohatství zase solidaritu a potřeby obce. Lietaer říká, že měnové systémy mají být diverzifikovány, jinak skončí jako každá křehká a zranitelná monokultura. Uvádí to na příkladu monokulturního lesa, který vyrostl na ploše po vykáceném udržitelném přírodním lese. Jenže naši plantáž pak snáze napadne škůdce, až les zahyne, uschne a shoří. Ještě zajímavější je poznatek, že obvyklá národní měna staví na mužských principech boje a dominance, zatímco doplňková měna vychází ze ženských principů péče a obnovy.

V září proběhla v Praze mezinárodní konference Partnerství pro sociální podnikání, na které byla patrná tendence, že se hromadí znalosti i vůle, jen to pořád někde vázne. Nejzajímavější věc, která tam zazněla, bylo čerstvé stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru, doporučující lépe uzpůsobit evropský právní rámec podnikům sociální ekonomiky. Tedy umožnit smysluplnou existenci i těm podnikům, které upřednostňují jednotlivce (stakeholdery) a sociální cíle před kapitálem, nabízejí dobrovolné a otevřené členství a stojí na principech ekonomické demokracie.

https://dmsearch.eesc.europa.eu/search/opinion -> European legal framework/social economy enterprises (na odkazu vpravo dole je pak výběr jazykových verzí, i češtiny)

Neméně důležité je to, že takové podniky se nesnaží o maximalizaci krátkodobých zisků, ale usilují o zajištění dlouhodobé udržitelnosti. Přebytky jsou pak investovány do vytváření nebo zachování pracovních míst, do vybraného sociálního cíle a v menší míře rozděleny členům. Ale v tom už je problém.

V evropském právu jsou sociální podniky ve vzduchoprázdnu, nejsou považovány ani za ziskové, ani za neziskové. To jim svazuje ruce, buď nesmějí chtít nic, pak dostanou podporu, nebo by něco chtěli, ale pak musí ryze kapitalisticky živořit za své. Doporučení EHSV zní, aby byl zaveden další pojem „omezený zisk“ podniků, jejichž účelem je solidarita a veřejný zájem. Vedle toho by měla být evropská podpora družstevnictví a sociálních podniků koordinována a měly by pro ně vzniknout příslušné evropské nástroje podpory.  

Jeden takový nástroj, byť podstatně širší orientace, už máme, je to Evropský sociální fond. A ten loni v listopadu poskytl podporu například na projekt The Suburb Startup Guide, tedy na oživování hospodářsky umrtvených městských čtvrtí třeba prostřednictvím opuštěných malých prodejen a provozoven.

https://ec.europa.eu/esf/transnationality/TCA-506

Peníze jsou pro podobné záměry obvykle málo, je potřeba také technická podpora a spousta poradenství, proto za peníze Evropského sociálního fondu vzniká příručka, jak se v takovém novém prostředí vyznat.

Mezi partnery projektu je španělská síť pro sdílení pracovních prostor (coworking), dále konkrétní pokus o oživení malého podnikání z Antwerp, a taky bulharské sdružení kulturních center se spolupracující sítí „investičních andělů“ (malý, individualizovaný rizikový kapitál). Z toho je patrné, že částečnou odpověď nabízí orientace na tradiční řemesla a turisty, ale může se to vypravit i současnějším směrem, který charakterizuje místní kapitál, decentralizace a sdílení.

Na podzim jsme tedy prožívali fázi kvasu, cítíme, jak to tam, bunzíruje, ale naděje teprve čekají na zhmotnění. Pokud však má dojít k nějaké změně, hodně lidí už je připraveno, aby to nebyla změna k horšímu.

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

Z mnoha inspirativních námětů v článku uvedených mě zaujala třeba naděje, ukrytá v titulku, "O tom, co bude potom".

   Nechci se pouštět do širšího ekonomického rozboru ani si nečiním iluze, že bych byl schopen usuzovat, jak se lidé budou chovat podle známých schémat (dohnat, co jem zameškal, vykompenzovat traumata nebo být opatrnější a myslet víc na budoucnost, atd.).

    Jen jediné vím jistě. Všichni jsme zažili, co jsou to věci zbytné a nezbytné z pohledu jednotlivce v porovnání s tím, jak to vidí zdravotníci, jak ekonomové a jak politici (nebo třeba i právníci - na jedné straně smrtelně vážný důraz na vynutitelnou platnost určitého zákona či nařízení, na druhé straně mrknutím oka zrušení řady povinností bez jindy hrozivého dopadu). Je také zajímavé sledovat, čeho se lidé v mém okolí nevzdali a co (třeba v médiích dramatizovaná karanténní opatření) jim naopak nečiní nejmenší potíže a našli si kvalitnější stupeň seberealizace, než obvykle.

  Prostě, lidé změní návyky, priority i žebříčky hodnot. Ujasní si zbytné věci a podle své nátury jim budou připadat méně vhodným cílem snažení. To je to, bude potom. Kolik a jak se to projeví v ekonomických statistikách, nevím, nechám to povolanějším.

Jiří Volný st.

Ve škole jsme se učili, že existuje vlastnictví soukromé, družstevní a všelidové, neboli státní. Státní a družstevní bylo označováno za socialistické vlastnictví. Stačí jenom najít optimální poměr mezi jednotlivými typy vlastnictví a máme vyhráno.

O tom, že existuje zákon nabídky a poptávky, tak to se vědělo i za socialismu, ale hlavní i filozofickou otázkou je, zda je mocnější neviditelná ruka trhu nebo lidské schopnosti, opřené o tisícileté zkušenosti, podpořené přirozenou nápaditostí člověka. Zdá se, že pětileté a dvacetileté plány nemusí být jen temnou minulostí, ale také budoucností.