Památka UNESCO z doby jáchymovských trestaneckých táborů

rudá věž smrti
8.1.2022 06:50
Zatímco české hledání památníku pro politické vězňě z jáchymovských trestaneckých táborů ani po třiceti letech nedospělo k výsledku, UNESCO zařadilo v rámci Hornického regionu Krušné hory/Erzgebirge jednu významnou památku z této doby do seznamu světového kulturního dědictví. Z Jáchymovského pekla a 16 trestaneckých táborů z doby těžby uranu kromě této památky nezůstalo nic. Vše zlikvidovalo Ministerstvo vnitra. Ale tuto památku, dnes nazývanou Rudá věž smrti, přeci jen z nejasných důvodů nechalo stát.

Snad jen proto, že to byla větší průmyslová budova v blízkosti města (Ostrov nad Ohří), která by se někdy později mohla využít. Teď se tedy tato jediná zbývající památka na Jáchymovské peklo ocitla na seznamu světového kulturního dědictví. Zde určitě nehrálo roli, zdali Rudá věž smrti přispěla k dějinám hornictví, ale v popředí zřejmě mohla stát ochrana jedinečné památky před možnou likvidací. Samozřejmě není otázkou dalšího šetření, proč se komunistické Ministerstvo vnitra budovu postavenou podle sovětských plánů rozhodlo ušetřit, ale proč se doposud ani Ministerstvu vnitra, ani Ústavu pro studium totalitních režimů a ani Konfederaci politických vězňů do dnešního dne nepodařilo postavit památník pro politické vězně z jáchymovských trestaneckých táborů.

Rudá věž smrti je na první pohled nezajímavá průmyslová budova na úpatí Krušných hor. Navíc zastrčená za haldami sutě a hlíny, na kterou není vidět ani jen z půl kilometru vzdálené silnice z Dolního Žďáru do Jáchymova. 150 metrů dlouhou budovu z červených cihel tvoří dvě přízemní křídla, která odděluje sedmipatrová věž a která by mohla být i starou hasičskou věží. Za jinak fádní fasádou nezajímavé budovy se ovšem skrývala velká tajemství: zásobníky pro uranovou rudu ze všech jáchymovských dolů (později také z Přbramska a H.Slavkova), drtičky a mlýny uranové rudy, třídící věž a expediční sklady pro barely a bedny s koncentrovanou rudou pro odvoz do Sovětského svazu. Do skladů se po každé směně ruda svážela nákladními auty Jáchymovských dolů, ručně vyložila do zásobníků a stovkami vězňů v první fázi ručně oklepávala a připravovala k drcení v kulových mlýnech. Drť a prach z mlýnů dopravovali vězni výtahem na špičku věže, odkud se prach propadal proudem bočního vzduchu z fukarů a síty na dno věže.Proud vzduchu odděloval uranovou drť a prach od prachu bez uranu. Vězni pracující na rampě třídírny často pozorovali mraky černého prachu vycházející z oken věže. Velká většina vězňů práci v tomto prostředí nemohla přežít a také nepřežila.

Stavba sice nebyla určena k vyhlazení politických vězňů, ale vzhledem k vysoké úmrtnosti na rakovinu všeho druhu takovou funkci skutečně plnila (vězňi v tomto provozu označovali sami sebe bez nadsázky akronymem mukl -muž určený k likvidaci). V budově, ve které pracovaly stovky vězňů a která zpracovala stovky tun uranové rudy, nebyla radioaktivita ani měřena. K dispozici nebyl jeden jediný detektor, nemluvě o dozimetru pro vězně i dozorce. Celková úrověň znalostí o radioaktivitě byla ve správě trestaneckých táború spíše nulová. Výmluvným svědectím jsou vzpomínky sovětské ředitelky chemické laboratoře, která pravidelně analyzovala vzorky uranového koncentrátu z třídírny před odesláním do Sovětského svazu, ale o radioaktivitě neměla tuchy. Teprve dvě ženy z expedičního skladu třídírny ji prozradily, že u beden s uranovou rudou je možno záření skutečně fyzicky cítit.

Vlastnické poměry. Z rychlé rešerše vyplývá, že vlastníkem pozemků, na kterých stály trestanecké tábory byl Národní podnik Jáchymovské doly, ale vlastníkem koncentráků a všeho, co na pozemcích stálo, bylo Ministerstvo vnitra. To platí těž o Rudé věži smrti. Pozemek i budova „třídírny“ přešla po ukončení těžby darovací smlouvou do vlastnictví výrobce trolejbusů Škoda Ostrov. Po revoluci 1989 ji Škoda Ostrov převedl rovněž darovací smlouvou na Konfederaci politických vězňů. Tím ovšem nastavil výhybku v morálním směru, ale do organizace, která se finančně či odborně úkolu vybudovat památník nemohla zhostit. Na řadě v budování památníku politickým vězňům je tedy teď opět stát, respektive Ministerstvo vnitra.

.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.