Petr Michek: Lisabonská smlouva a ČR

Petr Michek
31.12.2017 14:00
Často slýcháme, že Evropská unie se řídí Lisabonskou smlouvou, ale málo kdo ví co tato smlouva obsahuje a co jí předcházelo. Žáci ve školách se dnes učí, že Evropská unie (EU), dříve Evropská společenství (ES) a původně Evropské hospodářské společenství (EHS) je definována smlouvami, které byly postupně uzavřeny mezi jednotlivými státy. Smlouvy jsou pojmenovány dle míst, kde byly schváleny.

První smlouvou je tzv. „Bruselský pakt", který byl uzavřen v roce 1948 mezi Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spojeným královstvím a jejím předmětem byla sociální, kulturní, hospodářská a především vojenská spolupráce a kolektivní obrana proti možnému útoku Německa.

Druhou smlouvou byla „Pařížská smlouva", která byla podepsána v roce 1951, a která se stala zakládající smlouvou Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a mezi jejími signatáři už byla také Spolková republika Německo a Itálie.

Následovaly „Římské smlouvy" (1957). První z nich byla smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a druhou byla smlouva, kterou se zakládalo Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Signatářskými státy tehdy byly: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo. (Pozn. V roce 1993 se Smlouva o Evropském hospodářském společenství přejmenovala na Smlouvu o založení Evropského společenství (ES) a v roce 2009 došlo k přejmenování na Smlouvu o fungování Evropské unie).

V této souvislosti je nutné připomenout, že název Evropské hospodářské společenství vznikl v Německu již v roce 1940, kdy velitel německého letectva maršál Hermann Göring plánoval letecké útoky na Velkou Británii, která měla být po kapitulaci začleněna do jednotné politické a ekonomické říše – Evropského hospodářského společenství (Europäische Wirtschaftsgemeinschaft) řízeného Německem. Suverenita národních států měla být zlikvidována a měl být vytvořen nový evropský superstát na bázi federace, s jednotnou vládou, parlamentem, soudním dvorem, zpravodajskými službami, měnou, hymnou a vlajkou. Tato idea byla projednávána v Berlíně v roce 1942 na konferenci, kde bylo konstatováno, že nepřítelem této myšlenky je Velká Británie. Že vám to něco připomíná? Ano, pravda je taková, že myšlenka Evropské unie má kořeny a prvopočátek v nacistickém Německu!!! Co se nepodařilo uskutečnit silou, tak je dnes prosazováno diplomacií a ekonomickým a politickým nátlakem.

 

V roce 1965 byla podepsána „Smlouva o Evropských společenstvích" – oficiálně Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství (Slučovací smlouva), která sloučila orgány, do té doby existujících tří evropských společenství (EHS, ESUO a Euratom), které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se rovněšž začal používat název Evropská společenství.

V roce 1986 byl v Lucembursku a v Haagu podepsán „Jednotný evropský akt", též Akt o jednotné Evropě, který byl první výraznou revizí Římských smluv. Mimo jiné právně ustanovil Evropskou radu, rozhodl o používání kvalifikované většiny (např. v oblati měny, sociální politiky, ekologické politiky, atd.), neboť Evropská společnství měla již tehdy 12 členů a bylo nesnadné přijímat rozhodnutí jednomyslně. Mimo to rovněž odstranil kontrolu osob a zboží na vnitřních hranicích ES, otevřel trhy práce v jednotlivých zemích, odstranil státní monopoly (např. v poštovnictví), apod.

V roce 1992 byla podepsána v Maastrichtu v Nizozemí „Smlouva o Evropské unii - Maastrichtská smlouva", která byla významným krokem k evropské integraci a federalizaci. Zavedla nové oblasti spolupráce členských zemí a vytvořila novou politickou a hospodářskou strukturu sestávající z tzv. „tří pilířů" – Evropskou unii (EU). První pilíř tvořila stávající Evropská společenství, druhým pilířem byla nově zavedena společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí pilíř spolupráce byl v oblasti spravedlnosti a vniřtních věcí. Mimo jiné byl novinkou také plán zavedení jednotné evropské měny v rámci hospodářské a měnové unie.

V roce 1997 byla podepsána „Amsterodamská smlouva", která změnila Smlouvu o EU a Smlouvu o ES. Mimo jiné stanovila, že počet poslanců Evropského parlamentu nepřesáhne počet 700 osob, začlenila „Schengenskou smlouvu" do právního systému Evropské unie, apod. (Pozn. Schengenská smlouva byla podepsána v roce 1985 a umožnila společný hraniční režim a společnou imigrační politiku. Stala se základem pro všeobecné zrušení celních a pasových kontrol na vnitřních hranicích států EU, čímž se vytvořil tzv. Schengenský prostor, který je dnes tvořen již 26 státy.

V roce 2001 byla ve Francii v Nice podepsána „Niceská smlouva", která pozměnila Smlouvu o Evropské unii a Římské smlouvy a jejím úkolem bylo připravit Evropskou unii na rozšíření o deset nových zemí a zajistit fungování EU do budoucna.

V letech 2003 – 2004 byla projednávána „Smlouva o Ústavě pro Evropu", která se měla stát základním dokumentem Evropské unie a měla nahradit složitou strukturu dosavadních smluv, zejména Maastrichtskou smlouvu a Smlouvu o společenství, čímž měla EU vykročit k federalizaci evropského kontinentu. Ústavní smlouva byla posléze po dlouhých jednáních podepsána dne 29. října 2004 v Římě. Za Českou republiku ji podepsal tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.

Smlouvu o Ústavě pro Evropu schvalovaly v některých zemích EU národní parlamenty a v dalších byla schvalována všelidovými referendy. Proces schvalování Smlouvy o Ústavě pro Evropu byl ukončen poté, co v referendech byla odmítnuta ve Francii a v Nizozemí.

Po téměř dvou letech, za německého předsednictví v roce 2007, přišlo Německo s návrhem Reformní smlouvy, která by převzala podstatnou část textu neratifikované Ústavní smlouvy a zapracovala by ji do stávajících základních smluv EU. Angela Merkelová přesvědčila zástupce jednotlivých zemí EU, že „vadou" Ústavní smlouvy byla pouze její forma, neboť Ústava byla napsána jako ucelený text a vynechala v ní pasáže týkající se státních symbolů (vlajka, hymna, prezident, státní svátky, atd., což vadilo nejvíce) a navrhla přepsat Ústavní smlouvu do úplně jiného textu – do formy dodatků ke stávajícím smlouvám, čímž se podařilo obejít nutnost národních referend v jednotlivých státech EU, aby nehrozilo nebezpečí jejího zamítnutí. Pouze v Irsku proběhla dvě referenda. V prvním byla Ústavní smlouva odmítnuta a v druhém, po masivní propagaci, byla smlouva schválena. V následném období, za portugalského předsednictví, byla smlouva podepsána dne 13. prosince 2007 v Lisabonu. Odtud nese název „Lisabonská smlouva"- celým názvem Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství.

Česká republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu dne 3. listopadu 2009 a ta vstoupila u nás v platnost 1. prosince 2009 po podpisu tehdejšího prezidenta ČR Václava Klause. Ten měl ke smlouvě velké výhrady. Poslanci si tehdy vyžádali i stanovisko Ústavního soudu, který ovšem neřešil smlouvu jako celek a zabýval se pouze dílčími pasážemi, které neshledal protiústavními a Smlouvu doporučil k přijetí.

Aby nehrozilo vracení majetku sudetským Němcům (což je již ošetřeno v Postupinské dohodě), tak Václav Klaus inicioval přijetí vyjímky pro ČR, podle níž Listina základních práv Evropské unie není součástí zakládajících smluv. Ovšem na základě nového znění čl. 6 Smlouvy o Evropské unii má „stejnou právní sílu jako Smlouvy a nevztahuje se na základě vyjimek pouze na Polsko, Velkou Británii a Českou republiku".

Postoj politických stran v ČR ke Smlouvě byl různý. ČSSD, KDU-ČSL a Strana zelených smlouvu podporovaly. KSČM požadovala, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo v referendu. Tehdejší předseda vlády Mirek Topolánek Smlouvu podporoval, ale většina členů ODS sdílela odmítavý názor Václava Klause, který, i když Smlouvu podepsal, prohlásil: „Nesdílím názor s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu. Vstoupením smlouvy v platnost, Česká republika přestane být suverénním státem, neboť každá smlouva znamená tu drobné, tu zásadní posouvání evropského integračního procesu k větší a větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států EU!!!"

Lisabonská smlouva zavedla nová pravidla rozhodování v Radě ministrů, kde v mnoha případech se příště bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, což je pro malé státy krajně nevýhodné. Rovněž zavedla vznik funkce stálého předsedy EU (tzv. Europrezidenta) a vznik funkce vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

Smlouva rovněž zavedla právní subjektivitu EU a nově zavedla ustanovení o dobrovolném vystoupení z EU, čímž uznala, že členské státy mají právo kdykoli z EU vystoupit. Nedávno toho využila Velká Británie v tzv. Brexitu, což bylo velkým překvapením pro zástánce globalizace a federalizace Evropy.

Snahy po federalizaci EU jsou i nadále živé. Nedávné prohlášení bývalého předsedy Evropského parlamentu a současného předsedy německé sociální demokracie Martina Schulze: „Kdo odmítá evropskou federaci, ať jde z kola ven" svědčí o skutečnosti, že tlak na federalizaci kontinentu stále trvá. Málé státy jako je Česká republika proto musí být obezřetné, aby neuváženým podpisem nepozbyly zbytky sdílené suverenity, neboť jak je z historie známo, svoboda a suverenita se lehce pozbydou, ale zpět se získávají za velkých obětí!


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Jak by asi dopadlo naše referendum o vypovězení Lisabonské smlouvy ?? Odhaduji tak osmdesát procent pro posílení naší suverenity.