Písmeno K na konci údolí smrti

Fiala Zbyněk
15.10.2020 11:28
Rozdíly mezi silnými a slabými regiony se nezmenšují ani v konjunktuře. Statistiky potvrzují, že k odvrácení krize potřebujeme nejen miliardy z rozpočtů, ale taky změnu pravidel, aby bránily odlivu bohatství z regionů a budoucnost nepatřila jen písmenu K.

K jako krize? Jistě. Avšak písmeno K modeluje i to, co se stane potom, když krize semele většinu podniků a ekonomiku ovládne jen pár nejsilnějších, kteří zvládli průchod úzkým údolím smrti. Nehlédnutí do statistik ukazuje, že tohle se děje i v konjunktuře, jen o něco pomaleji. Krize tento trend urychluje.

Na americkém příkladu to dokládá analýza Economic Innovation Group (EIG), která konstatuje, že ani nevídaný hospodářský rozmach, který v USA trval po celá desetiletí, nezmenšil rozdíly mezi prosperujícími a chabnoucími regiony. Studie zemi rozdělila na malé plochy definované poštovní příslušností (ZIP code, PSČ) a porovnala jejich ekonomický vývoj za období mezi lety 2000 a 2018. Výsledkem je zjištění, že v letech největšího amerického rozmachu, dávno před koronavirovou krizí, byla mezi 25 000 sledovaných „adres“ pětina takových, kde mizely pracovní příležitosti a zavíraly se podniky. Na zprávu upozornila agentura Reuters.

https://www.reuters.com/article/us-usa-economy-distress/after-two-lost-decades-u-s-s-weakest-local-economies-may-face-worse-from-pandemic-idUSKBN26Z15X

Postiženy byly celé regiony, nikoliv jednotlivé podnikatelské pokusy. Nejde o konkurenci, jde o hospodářskou politiku. Pod tlakem pandemie budou tyto regiony trpět víc. Pracovní místa jsou likvidována dokonce i snahami o oživení. Nejhůř dopadnou tam, kde je velká koncentrace oborů, ve kterých pandemie způsobuje rozvrat. 

První na ráně jsou služby. Zmíněná studie zjistila, že na 5000 adresách s nejhoršími výsledky byla skoro čtvrtina lidí zaměstnána ve službách. Na prosperujících adresách bylo ve službách jen 13 % lidí, a to ještě polovina patřila do skupiny vedoucích pracovníků nebo odborných služeb, které lze případně poskytovat z domova.

Statistiky ukazují, že tam, kde byla extrémně vysoká nezaměstnanost roku 2000, zůstala vysoká i roku 2018. Učebnice rády poukazují na vliv vzdělání. Podíl osob bez středoškolského vzdělání klesl během zmíněného období průřezově v celém sledovaném souboru zhruba na polovinu, ale to nic nezměnilo na postavení nejpostiženějších regionů.

 

 Za těch bezmála dvacet let přibylo v prosperujících, bezproblémových nebo středně úspěšných regionech 33 milionů Američanů. Tato prosperita se stále častěji přesouvá do městských oblastí, kde se zároveň mění i složení obyvatelstva a zpestřuje se jeho etnické a rasové složení. Bohužel mírně stoupá i počet obyvatel ohrožených oblastí a neklesá počet těch, kde jsou na tom nejhůř.

Sledované období obsahuje dvě krize, z toho jednu těžkou, ale patří sem i nejdelší období nepřerušeného růstu. „Všechny přínosy mířily do horních vrstev,“ komentuje to Konan Fimri, ředitel zmíněného výzkumáku EIG. „Postavení postižených komunit je chronické.“

Podívejme se také do Česka. Před rokem byla přijata Strategie regionálního rozvoje ČR 2021+, která vypočítává postižené regiony (na úrovni někdejších okresů) a nabízí rejstřík veřejných intervencí. Popravdě, takhle se to řešilo vždycky a dopadlo to jako obvykle. Na stránkách Českého statistického úřadu najdeme výmluvné grafické vyjádření regionálního vývoje za stejné období, jaké sledovali američtí výzkumníci z EIG. Napovídá, že podobný pohled do českého prostředí může dospět k podobným závěrům.

Graf hospodářského vývoje mezi lety 2000 a 2018 ukazuje rozdělení HDP na osobu podle krajů, kam je pro tyto potřeby zahrnována i Praha. Působí dojmem, že úspěchy hlavního města zemi přitížily. Také v Česku mají hospodářské přírůstky fyzikální vlastnosti lehkých plynů a stoupají jen vzhůru. Kraje si během těch let trochu pomohly, ale růstová křivka Prahy je mnohem strmější.

https://www.czso.cz/csu/czso/porovnani-kraju-vyvoj-ukazatele

 

 Z HDP ČR roku 2018, který činil 5,3 bilionu korun, je Praze přičteno 1,4 bilionu korun, tedy více než čtvrtina (26 %). Přitom je třeba uvážit, že v Praze žije jen 12 % obyvatelstva republiky. Když to přepočteme na jednoho obyvatele, připadá na jednoho Pražáka 1,06 milionu korun ročně, zatímco na průměrného „Nepražáka“ je to jen 413 tisíc korun. (Čísla najdete, když si dáte na stránkách ČSÚ do hledáčku soubor 1905101.xlsx)

Že by byli ti Pražáci o to pilnější? Nebo jenom shánčlivější?  

Výsledek může být ovlivněn faktem, že v hlavním městě sídlí všechny velké banky a spousta dalších společností, které tak vykazují výsledky vznikající na celém území republiky. Víme však, že všechny velké banky jsou zahraniční a všechny významné exportní podniky, které mají rozhodující podíl na českém HDP, jsou také v zahraničních rukou. Proto bychom měli v Praze počítat i s odlivem dividend  do zahraničí. Přičtěme k tomu srovnatelný skrytý odliv peněz ve formě vnitropodnikových cen, různých poradenských či právních služeb zahraničních matek nebo dalších triků, za které jsou bohatě placeni ti nejlepší účetní a daňoví poradci. Tato část českého HDP je mimo dosah českého národního produktu (HNP) a je z pohledu ČR pouze fiktivní.

Dividend ročně odtéká do zahraničí za 300 miliard korun a s druhou složkou kapitálového odlivu můžeme tuto částku zakulatit na nějakých 500 miliardách korun. I kdyby všechny tyto peníze utekly jen Praze, klesne HDP na jednoho obyvatele Prahy na 958 tisíc korun a bude tedy stále více než dvojnásobný ve srovnání se zbytkem republiky.

Nějaká ta shánčlivost tedy bude v Praze také. Republice pouští žilou nejen přehnaná závislost na zahraničním kapitálu a přehnané ústupky jeho požadavkům, ale také neúměrné odsávání peněz z regionů do hlavního města.

Kdyby se přiškrtily tyto dva zdroje krvácení, nejsnáze vyšším zdaněním a lepší kontrolou účetnictví, pomohlo by to regionům víc než přímé dotace a intervence. Například spravedlivější podíl Prahy, který by tvořil jen 18 procent HDP místo stávajících 26 procent, by zvýšil podíl zbytku republiky na 82 procent, a to je přesun který je velikostně srovnatelný s částkou, která oficiálně odtéká ze země. Nejsou tu tedy jen dividendy, je tu i Praha, a vyjde to skoro na stejno.

Ani to však není ten největší zdroj, který by mohl zvrátit zaostávání českých regionů za hlavním městem a západními sousedy. Největším problémem je přehnaná centralizace a vysoká míra ekonomické nesvobody na regionální úrovni. Ani po třiceti letech demokratického vývoje nevznikla síť regionálních finančních institucí, které by byly citlivější k místním projektům a rozvojovým plánům, zvláště těm, které nesledují jen krátkodobý zisk na úkor sociálních podmínek nebo životního prostředí. Nemluvíme o tom, co nejde, mluvíme o tom, co se nesmí.

Česká republika se teď řítí do krize, jakou ještě nezažila. Zkušenost z minulé krize je přitom děsivá, dokázali jsme ji vlastním úsilím ještě prohloubit a prodloužit. Teď se peníze z rozpočtů vydávají mnohem velkoryseji, ale to neznamená, že nepřijde chvíle, kdy začnou chybět. Znovu ochabne přísun z centra, protože tam jsou jiní pašáci, kteří si to dokážou ohlídat. Navíc vědí jak na to, dokázali to i za pomoci beztrestného čtení podkladů z BIS.

To, že peníze dojdou, začínáme pociťovat už dnes, ale je tu ještě jeden zdroj, centrum může rozdávat svobodu.

Může jí rozdávat dřív, než si ji lidé vynutí zdola, a bude to také klidnější. Regiony potřebují větší svobodu při vytváření vlastních finančních zdrojů. Není to nic jednoduchého, proto spolu s liberálnějšími předpisy budou potřebovat i rozsáhlou technickou podporu a něco do začátku. Přitom netřeba vynalézat trakař, na západě od nás to funguje. A na univerzitách i v různých občanských spolcích je spousta lidí, kteří o tom hodně ví. Unikátní sada studií o odpovědích na koronavirovou krizi je například na stránkách českého zastoupení Nadace Rosy Luxemburgové (převzali tam i pár článků z našeho serveru VV).

https://rosalux.cz/dopady-pandemie-covid-19-a-perspektivy-prekonani-krize-v-cesku-na-slovensku-a-v-madarsku-v-mezinarodnim-kontextu/

Je tu také možnost obsluhovat tu část ekonomiky, která vykazuje prvky místní soběstačnosti, doplňkovou lokální měnou. Česká studie tohoto druhu bude prezentována 12. listopadu na konferenci Svoboda začíná zdola, která proběhne na zoomu (a kterou pomáhám připravovat).

http://alternativazdola.cz/kalendar-akci/?event_id1=107

Je tu také zkušenost ze srovnatelné krize, která proběhla před 90 lety. Tenkrát byly místní měny úspěšné, ale narazily na obavy centrálních bank, že jde o konkurenci. Tak se to típlo, lokální ekonomiky se zřítily tam, kde byly předtím, a za pár let byl svět stržen do víru zničující války. 

Ani dnes svět nevypadá moc mírumilovně, protože zahraniční nepřítel je oblíbenou náhražkou řešení problémů doma. Ale války také snadno končí revolucí. Těžko připustit jedno a nečekat druhé. Cena stability je proto opravdu vysoká. Ale stabilitou není soustavné zhoršování situace slabších, jako když je protlačujeme písmenem K.

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

   Sice trochu odbočujeme od tématu, ale máte naprostou pravdu. A stát navíc ani příliš nezajímá, kam "jeho" (čti "daňových poplatníků") peníze, ve skutečnosti jdou. Ani u veřejných zakázek není (nebyla a nebude, protože zvykem to není a zákon ani morálka to nevyžaduje) nikde jediná malá podmínečka, o tom, jaký maximální podíl subdodávek je přípustný nebo jaký minimální podíl objemu prací a služeb v rámci celé zakázky musí zájemce prokázat. A tak stát podporuje rozvoj firem, které mají nejvyspělejší přefakturovací oddělení a s vlastními kmenovými zaměstnanci by nebyly schopné veřejnou zakázku ani zorganizovat, natož pak provést. Poslední dobou to příliš nesleduji, ale co vím, u IT firem a především ve stavebnictví to bývalo běžné.

Jiří Volný st.

Proč je HDP v Praze nejvyšší, navzdory tomu, že se zde nevyrobí ani jedno auto, tuna oceli, nevyrube tuna uhlí? Protože 40% firem má sídlo v Praze, aby se ukryly před daňovými kontrolami. Osobně jsem byl zaměstnancem firem, které ve skutečnosti sídlily v Mladé Boleslavi, Ostravě nebo Žďáru nad Sázavou, ale oficiální schránku měly v Praze. Navíc v Praze jsou vyšší ceny a vyšší mzdy. Pokud koupím stejný rohlík za 1,50Kč nebo za 3,50Kč, tak od toho se odvíjí nárůst HDP. Dále platí, že nejvyšší transfery jdou ze státního rozpočtu do Prahy, největší příspěvek na hlavu, nejvíce do školství, zdravotnictví, vědy a výzkumu. Bez zbytku republiky by Praha byla odepsaná, jenom za letošek má díru v rozpočtu deset miliard a bez pětistovky na noc a hotelový pokoj by to bylo ještě horší!{#emotions_dlg.sealed}

luis

Děkuji za reakci,

to respektuji, nicméně je tu řada faktorů, které rozhodují o tom, zda je lepší, aby firma mělo sídlo "v Zapadákově" nebo "na Výsluní".

   Přinejmenším tři faktory (ve prospěch varianty na Výsluní") jsou nadřazené: a)ambice rozvoje, spojená se závislostí na fyzickém(hmotně výrobním, nikoliv obchodním) charakteru, b)nutnost jména "na Dobré Adrese" (obchod, služby i výroba), c)fiskálni prospěch (bilance daňově administrativní  zátěže - bílá i šedá ekonomika)

   Na druhé straně přinejmenším jsou také významné tři, čtyři  faktory (ve prospěch "v Zapadákově") : a)omezené ambice rozvoje v korelaci s místně uznávaným dostatečným životním standardem (omezený okruh odbytu - dnes to třeba v zemědělství kompenzují přidružené aktivity a dotace), b) významné snížení nákladů (sídlo, nábor pracovních sil), c) volné (a tudíž levné) místní zdroje d) nezávislost na dopravě (třeba samotná dopravně spediční firma může mít provozy i sídlo v nejzapadlejší oblasti, prakticky jsou vozy stále na cestách.

 Možná také že platí, jak uvádíte "...Přenese-li se podnik z centra do jednoho regionu (nejspíš z dobrého důvodu speciáních podmínek), přenese se snadno i do jiného...". Ovšem zase jen tam, kde jsou podmínky speciální. A lepší! To ale není náš smyšlený případ. Pokud jsou (zjednodušme to) místní podmínky výhodné, pak nikoliv proto, že město ušilo stimuly "na míru" zlatokopů, ale proto, že firma si našla své specifické výhody v místě, tak proč by kvůli nevýznamně odchylným podmínkám firma změnila své rozhodnutí (riziko "prošoupaných podrážek" z opakovaných přesunů). Ten důvod musí být stálejší. 

   Obdobně mám nejasný pocit z toho, že nejkratší cestou není : "...postupné nahrazování toho, co se do regionu dováží, produkty vyrobenými v podnicích vlastněných místními lidmi....".

Domnívám se spíše, že (je to otázka taktiky a načasování) cesta vede jinudy: nalézt v sortimentu supermarketů (viz Paretovo pravidlo) několik položek, které tvoří nezanedbatelnou část tržeb a zisků místního supermarketu, způsobí jeho sníženou rentabilitu (nebude-li dlouhodobě dotována z mateřských zdrojů nebo tlakem na dodavatele - akcionáři nemají pochopení pro bezdůvodné snížení dividend) nutně se to projeví ve zvýšení ceny ostatních položek, což otevře nové, stejné  příležitosti u dalších položek. A to lze třeba u piva, na které se "navěsí" produkty místní mlékárny a místních pekáren. Toto vše jsou rentabilní záležitosti (nutno se vyhnout těm výrobkům, kde supermarkety nutí pivovary k výlučným dodávkám apod.

 

zbynek-fiala

Pane luisi, to co navrhujete, by bylo žádoucí, ale je tam jeden problém. Přenese-li se podnik z centra do jednoho regionu (nejspíš z dobrého důvodu speciáních podmínek), přenese se snadno i do jiného. Americký ekonom Michael Shuman (Small-Mart Revolution) tomu říká TINA, odevzdanost, že není jiná alternativa než lákat cizí investory pobídkami. Proti tomu staví LOIS, local ownership, import substitution, tedy postupné nahrazování toho, co se do regionu dováží, produkty vyrobenými v podnicích vlastněných místními lidmi. Začíná to energetikou nebo bytovou výstavbou, obce orientují podněty pro pracovní místa z lokálních zdrojů, a může se to rozvíjet. V historii takhle vznikala prosperita měst. Dnes tak lze uvažovat o prosperitě metropolitiních oblastí nebo spíše středních měst s okolím. Popisuji americké či britské zkušenosti, nebo taky z Kanady, se začátky už v 80. letech. Měřítko neznám, jsou to lokální věci, na které lze narazit jen ve studiích. Krize tuto zkušenost oživuje. Podobně lokální měny, které jsou podporovány státem ve Francii a šíří se regulovaně v Německu, kde je asi 30 živých projektů, včetně tech velkých jako chiemgauer (lze to sledovat na síti https://regionetzwerk.com/). 

luis

   Vřele bych souhlasil, vyjma detailů.

   Koneckonců, jako obvykle, "síla" většiny příspěvků pana Zbyňka Fialy spočívá (podle mého názoru) v tom , že nesmírně hutným způsobem nám zprostředkovává nepovrchní a poctivý přehled o podstatných aspektech života a práce v naší společnosti. To činí zejména z ekonomického hlediska včetně konfrontace s pozornostihodnými zahraničními zkušenostmi, trendy a riziky. Mé připomínky k některým absolutním tvrzením, vedených u něj  idealismem v zájmu celku a dalším  jsem už vícekrát ventiloval, nikdy to nebyly výtky zásadní. Ostatně, kdo si sám zkusil opakovaně se brodit záplavou informací, hlídat rozpornost či věrohodnost psaného a dokládat odkazy, které umožňují každému z nás si dotvořit svůj názor, kdy limitem je pouze naše vlastní pohodlnost, ví, co mám na mysli. Navíc, konat tuto práci s vědomím platnosti rčení, že není nic staršího než včerejší noviny, to chce mnohem více než pevnou vůli.

Tedy při této příležitosti - můj obyčejný, ale upřímný Dík.

ALE: tvrzení  "...k odvrácení krize potřebujeme nejen miliardy z rozpočtů, ale taky změnu pravidel, aby bránily odlivu bohatství z regionů..." vyvolává pochybnosti o realizovatelnosti ještě za mého života.

   Jistěže lze lobovat za miliardy z rozpočtů - nejsem proti lepšímu nasměrování, nestojím stoupencům této myšlenky v cestě.

   Jistěže lze také usilovat za změnu pravidel - ale tak zásadní změna pravidel, o jakou v tomto případě jde, patrně standardními cestami možná není. Nebo může snad autor příspěvku uvést úspěšné příklady, kdy k takové změně pravidel v naší novodobé historii od r.1989 ve smyslu vyšší samostatnosti (potažmo soběstačnosti) decentrálních jednotek došlo?

  Ač optimista od narození a  z nutnosti, jsem v tomto směru skeptikem. Patrně více, než toužebná přání, se uplatní zásada: "Kam se síla napře, tam se svět pohne" - a pokud jedinec dosáhne sebemenší změny, která je NEVRATNÁ, má to větší váhu, než VRATNÁ změna zákonů závislá na momentální politické konstelaci a spoustě deformací v prováděcích předpisech, okořeněných byrokracií. Nemám na mysli "soubory opatření" ale spíše iniciativy jedinců, nadaných pevnou vůlí, přesným vědomím důsledků  a smyslů jejich konání a ideou naplnit svůj život. Takový nějaký klon Bila Gatese z Horní Dolní, který chce změnit svět (30 roků po převratu, vzdělání na úrovni, zkušenosti z pobytu v zahraničí, nápady a vlastenectví - čekám, kdy se už už nějaký objeví).  Lepší příležitost se jim jen tak nenaskytne - v tom má autor pravdu (i když na rozdíl ode mne to patrně chápe spíše jako neopakovatelné období otevřené ruky státu).

   A teď JAK dosáhnouT toho, co autor zmiňuje, jinak? Ne, nebudu si zde hrát na chytřejšího než jsem. A navíc žádný z mých nápadů, nesnese srovnání s gejzírem iniciativ jedinců, profiltrovaných kritériem proveditelnosti a schopnosti uvolnit lavinu.

Nicméně, přesto na závěr před čtenáře těchto řádku postavím primitivní příklad:

   Co lze uskutečnit dříve a s menšími náklady?

Buď:

   Změnu zákonů

Nebo:

   V rámci stávajícího rozpočtového určení daní přehlášení jedné desetiny(desetina proto, že musí jít o obory, kde přenositelnost sídla není problémem) firem z daňových rájů a jedné desetiny firem z největších našich měst do obcí, kde tento příliv financí umožní zajištění lokální soběstačnosti (v širším slova smyslu rozvoj regionu) a navíc pozmění charakter svého bussinessu tím, že jej opřou o lokální stabilitu (pravda - je to spojeno s omezením rozsahu).