Po roce 1948 jako dnes. Naivní vize se opakují. Alespoň v bytové politice

ivan prikryl 3
11.9.2018 00:03
Ač jsem věku, řekněme, mírně pokročilého, rok 1948 jsem nezažil. Ale studiem tehdejších materiálů v oboru, kterým se celoživotně zabývám, tedy bydlení obecně a bytové družstevnictví zvláště lze zestručněním vizí komunistů v padesátých letech konstatovat, že jejich bytová vize byla vedena dobrými leč naivními vizemi a teprve po více než deseti letech se vrátili z oblak vizí na zem.

Z počátku zde byla jediná vize – vše prospěšné je státní, co je státní je všech a pro všechny, dá se to naplánovat a nic víc není třeba. Již zakrátko bude každý občan, každá rodina mít bezplatně byt s nízkým nájemným, které jim stát postaví a národní výbor přidělí. Družstva, to je relikt kapitalismu, lidé v něm měli kapitál (členské vklady a podíly) a proto existující bytová družstva měnovou reformou zničili, postátnili vizí „Lidových bytových družstev“ a podřídili je také národním výborům. Žádnou perspektivu do budoucna jim nedávali.

Uplynulo asi deset let a komunisté přišli na to, že na takový velkorysý plán výstavby nemá stát peníze. Nu, a protože zdeformovaná vize sovětského kolchozu v zemědělství a združstevnění vesnice jim družstevní formu poněkud rehabilitovala (ovšem Mezinárodní družstevní svaz naše JZD až do roku 1990 za družstevní formu neuznával, scházela dobrovolnost vkladu atd.) a tak objevila družstva bytová. Výstavbu plánoval stát, právní řád uznával státní socialistické vlastnictví, vlastnictví družstevní, soukromé vlastnictví bylo až někde na konci civilního práva.

Hodila se jim možnost ušetřit státní výdaje. A tak stát zaplatil jen státní příspěvek (cca 40-50 % hodnoty bytu) a zbytek zaplatil družstevník – občan formou členského podílu a splátkou zvýhodněného úvěru sám. A ejhle, ono to fungovalo a stát do roku 1989 postavil až 800 tisíc družstevních bytů.

Proč tato historická reminiscence? Protože mám každým dnem současné vlády pocit, že se naivní vize vracejí. Namísto všemocného státu nastoupila po roce 1989 „neviditelná ruka trhu“ a až do doby kdy se v roce 1997 na rok stal ministrem pro místní rozvoj Tomáš Kvapil, který jako první předložil určitou vizi, kterou bychom nazvali „Koncepcí bytové politiky“, se nedělo vůbec nic. Bytová družstva se privatizovala jako vše v tomto státě, zákony se pitvořily poslaneckými iniciativami, jen zákon o vlastnictví bytů z roku 1994 jsme museli novelizovat asi desetkrát. S výjimkou meziobdobí, kdy byl ministrem a později premiérem Jiří Paroubek, který nalezl odvahu odregulovat nájemné a přinesl také desetiletou vizi, se opět, v podstatě dodnes nedělo v bytové politice téměř nic.

Období let 2006 až 2017 přeskočím, z hlediska bytové politiky až na diskutabilní zásahy novou civilní legislativou se nestalo nic zásadního.

Současná vláda asi dějiny bytové politiky nezná. Zpracovat vizi, koncepci bytové politiky, provázat jednotlivé kapitoly a přinést funkční vizi, to vytrvale odmítá. Z cca 10 ti okruhu problémů řeší jen dva: Obchod s chudobou a obecní výstavbu včetně sociálního bydlení.

Při bližším pohledu však zjistíte, že se vláda chová stejně naivně jako její předchůdci před 70 lety. Vše zaplatí stát a veřejné finance obcí. A je to.

Co vláda vlastně přináší? V zásadě toto:

a) Obnoví se výstavba nájemních bytů, přijme se „Národní investiční plán“ který zefektivní toky peněz, podpoří bydlení pro policisty, učitele, mladé, podmínkou je, aby bylo postaveno v rámci výstavby okolo 20 % bytů pro bydlení oněch dosud vyloučených skupin občanů.

b) Na sociální bydlení obdrží obce stoprocentní dotaci od Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB)- (20 % bytů, tedy cca 1/5 ceny). Na ostatní byty si obec může vzít zvýhodněný úvěr od Státního fondu rozvoje bydlení, pokud nájemci budou nízkopříjmové skupiny obyvatel. Nebo využijí komerční úvěr.

c) Sazba na nájemné v sociálním bydlení bude 61,10 Kč na m2 do maximální velikosti bytu 90 m2 (tedy v průměru okolo 3,5 tisíce měsíčně.)

d) K dispozici budou cca 2 miliardy Kč ročně.

e) Péče obcí o sociální bydlení tedy nebude vázána povinností, jeho existence je v zájmu starostů.

Žádný zákon nebude třeba. Prostě to uděláme a je to! Státní fond rozvoje bydlení se změní na takovou malou „státní plánovací komisi“ stojí tato vize i jinak na hliněných nohou. Proč?

Předně 2 miliardy ročně jsou kapka v moři skutečných potřeb. Má-li sociální bydlení platit stát, pak při průměrné velikosti bytů 55 m2, odhadnu-li cenu za výstavbu na m2 (podle stavebních firem je nákladová cena 45-50.000 Kč/m2, použiji nepatrný zisk firmy a uvedu pro kalkulaci 55.000 Kč/m2) pak cena sociálního bytu bude oscilovat okolo 3,1 milionu a za uvolněné 2 miliardy se tak postaví 645 bytů ročně. To myslí MMR a vláda vážně? To by nestačilo ani ústeckému kraji.

Je-li toto 20 % postavených bytů tak dopočtem získáme roční výstavbu obcí 3.225 bytů. Bylo by třeba 5 x až 10 x více. Stejně jako naivní komunisté před sedmdesáti lety – žádná jiná forma potřeba není. V okolních státech tuto roli plní například družstva, nonprofitní bytové společnosti, bytové asociace, korporace, mísí se veřejné a soukromé prostředky, nabídka je košatá, sektor levného bydlení dosahuje v Evropě okolo 25 % ze všech bytů.

Sociální bydlení, zdá se, vláda považuje za nadbytečné. Tedy jeho zákonnou úpravu. Jednotlivá opatření v této oblasti budou připravovat ministerstva práce, průmyslu, vnitra, místního rozvoje či zdravotnictví ve spolupráci s radnicemi. Mezi 15 kroků patří například stanovení cenových map s obvyklým nájemným v jednotlivých místech. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO) už dřív řekla, že mapy její úřad vytvořil. Podle ministryně Maláčové by se mělo pronajímání bytů také regulovat, v živnostenském zákoně to má upravit ministerstvo průmyslu.(Copak jde o obchod? S čím? Kompetenci má přece MMR!)

Milá vládo, tohle je dobrý úmysl ale jen střípek z potřebného. Asi je již zbytečné přesvědčovat politiky o komplexu potřeb v bytové politice, takže jen telegraficky:

Bytová politika není jen sociální bydlení ale:

· Zajistit dostupnost bydlení. Je třeba dát šanci lidem, rodinám s nižšími příjmy, kteří ale „nedosáhnou“ na hypotéku a nedostatkem bytů předraženou nabídku bytů, aby si pořídili důstojné dostupné bydlení se zvláštním právním režimem. Nástroj? Neziskové společnosti bytové (Rakousko) bytové asociace (Británie) bytová družstva (Skandinávie, Kanada)

· Zajistit udržitelnost bydlení. Bydlícím seniorům či lidem bydlící v nájemních bytech a jsou v dočasných potížích s placením nájmu umožnit, aby své dosavadní bydlení udrželi. Zásada, že by nikdo neměl platit vyšší nájemné, než činí 35 % jeho čistých rodinných příjmů s dočasnou, u seniorů nad 70 let trvalou podporou státu je víc než přidat důchodcům pár stovek měsíčně.

· Zásadně korigovat právní úpravu bytových družstev a společenství vlastníků, tedy bydlení vlastnické. Veřejnost netuší a stát nezajímá, že stanovil novou civilní legislativou, občanským a korporátním právem kupu naivních nesmyslů které hrozí těmto skupinám až ztrátou bydlení. Sžírá je nesmyslná konstrukce dluhových pastí (za neplatícího se složí ostatní v domě bydlící), v rozporu s výzvami OSN se likvidují klasické instituty družstev bytových, vytváří se podivné modely bydlení vlastnického. Náprava je chaotická, nesystémová, zdlouhavá. Komunikace exekutivy a praxe je prakticky nulová.

· Realitní trh je korigován nesystémovou úpravou.

· Přehlíží se řada až život ohrožujících nedostatků, máme například námi zjištěný stav požárních ochrany v obytných domech, který je katastrofální, neodpovídá normám, ale klasika – hoří málo, proč se tomu věnovat, že.

· Vize půjček pro mladé na bydlení nabízející řádově půl tisícovce naivně nízkou pomoc je také jen marketingovým trikem.

· Stavební řízení se buduje hůř než dálnice či jejich rekonstrukce. Pořád se o novele mluví a pořád nepřichází. Přirozená korekce ceny vlastnického bydlení zvýšením výstavby, a tedy nabídky je v nedohlednu. „No Activity Talking Only“ Takové malé NATO – žádná aktivita jen řeči.

· Sociální bydlení bez pevných zásad ukotvených v právu fungovat ve svém komplexu nebude. Nefunguje tak nikde v Evropě.

Mohl bych pokrčovat dále a dále. Stačí, aby se vláda sešle s odborníky praxe a hlava se jí jen zatočí. Minulá vláda to udělala v roce 2015 ale na řešení nenalezla čas. Tato vláda má dobré programové prohlášení, ale premiér řekne „dost, zákony nejsou potřebné“ a je to. Prostě to uděláme. Ostatní strany mlčí.

Co jsou platné výzvy naší vládě z OSN, kde mluví ve vizi 2030 o „právu občana na dostupné, důstojné bydlení“? Jistě náš zástupce ruku zvedne, ale vážně to nikdo nebere.

Proč má občan znovu a znovu zažívat opakující se naivitu politiků? Proč se nepoučí? Řešíme pro voliče nezajímavé kauzy, návrhy odborových organizací, které kromě nich nikdo moc nežádá. A o střechu nad hlavou se nestaráme. Rád bych se mýlil, ale politik „co nechce, nevidí“. Kdepak veřejná diskuse, kdepak argumenty praxe. Kdepak reakce na petice družstevníků. Teď jsme tady my a máme vždy pravdu.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Dovolím si maličko oponovat. Především nejsme tři roky po skončení nejstrašnější války. Byty výrazně nemizí a obyvatel výrazně nepřibývá. Existují obce, kde i bez nových dotací, vyřešili a řeší bytovou situaci těch nejslabších velmi uspokojivě. I tato kapka v moři, v podobě pár miliard do výstavby, může vyvolat psychologický  tlak na majitele bytů, aby nepřeháněli nájem a nenechávali byty prázdné.