Pozorovatel, pandemie a vláda

ivan prikryl 3
24.4.2020 07:31
Pozorovatel je člověk, který není přímým aktérem procesů, ale vnímá, sleduje je, soustavně a vytrvale. Ve vztahu k současné politice jsem tedy pozorovatel. Nepozoruji však oblast mě cizí. Byly doby, kdy jsem byl také aktérem. Jsem tedy zatížen osobní zkušeností, proto nejsem nezasvěceným pozorovatelem.

Pozorování by mělo splňovat několik podmínek. Mělo by být soustavné, dlouhodobé, nepodjaté.

Pozorovatel by měl být oproštěn od negativních vlivů, zbaven předsudků a podjatosti. Tedy mimo určité znalosti pozorovaných oborů a zdravého úsudku, měl by být „ne psychopatickou“ osobností. Už se to komplikuje.

Proto tedy koriguji. Jsem mírně podjatý pozorovatel.

Mimo svého oboru – korporátního, zejména družstevního a bytového práva, kde jsem aktivní subjekt, jako pozorovatel se věnuji střetu politiky a práva. Politiky a populismu. Setrvačnosti v myšlení lidí. Vliv nostalgie, řečeno klasikem, vliv vzpomínek na budoucnost. Paměť zejména seniorům někdy neslouží. Mladé generaci paměť nepomůže, schází osobní zkušenost. Jinak by minulý režim a lásku k východu tak obě skupiny nepropagovali.

Již 30 let to není zakázané. A v posledních asi deseti letech, co jsou hojně používány sociální média je to rej názorů, podnětů, pravdy a nevědomé až úmyslné lži. Fejky, lidově vyřčeno. To vše ovlivnilo veřejný život. V roce 1989 téměř všichni lidé věděli, co nechtějí. V roce 2020 nevědí, co chtějí?

Je to dnes složitější. Z kdejakého chalupáře se stává politolog, pravda je vnímána jako právo mého vždy správného názoru. Společnost je svobodná ale…

No právě. Jan Sokol kdysi napsal, že mluvil s nějakým úspěšným podnikatelem ze severních Čech, kterého se ptal, jak prožil 90. léta. A ten muž vůbec nezaváhal a rovnou řekl: “No, to bylo, jako kdyby se v zoologické zahradě zrušily klece.”. 

Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost.

Politolog Filip Horák ji jinde definoval jako vlastnost člověka, který se rodí s potenciálem být myslící bytostí nadanou racionálním uvažováním a schopností činit samostatná rozhodnutí při reakci na rozmanité vnitřní i vnější podněty. Na druhou stranu poznamenal, že takto nadefinovaná svoboda má často sklon jevit se ve své absolutnosti a neomezitelnosti, to ovšem není ani zdaleka pravda. Ale mocné to k takovým závěrům svádí. Samozřejmě tak hodnotí sebe.

Kdysi v mládí jsem ve škole slyšel od učitele, že svoboda je také poznaná nutnost. Svobodné rozhodnutí je správné rozhodnutí (Benedictus de Spinoza). Pokud se tedy člověk rozhodne špatně, pak se nerozhodoval svobodně, ale jeho rozhodnutí bylo činěno právě pod vlivem negativních emocí či nedostatečných znalostí.

Také o ní mluvil Marx. A tak různí vůdcové používali až příliš často heslo, že vedou svůj lid do boje za svobodu, zatímco ve skutečnosti ho chtěli svobody zbavit. A ti, kteří by ji rádi potlačili, považují za nutné ji slibovat. A tak známá slova, krásně česká, známého politika „všeci kradnů“ byla doprovázena slibem „bude líp“. Vůbec si nemyslím, že autor chtěl zbavit národ svobody. Chtěl jen zahnat dravce do klece. A jaksi omylem tam tu zoologickou zahradu zbavil plotu a ztotožnil jí na celé Česko. Když všeci, tak všeci.

Normální stav, svobodné volby, vůle lidu, to vše funguje. Moc ale chutná, aktéři se cítí nejen zvolení, ale vyvolení, i když mnozí ani nejsou volení. Kauza „zabijačka v Osvětimanech“ z posledních dní to dokazuje.

Nouzový stav je ale něco zcela jiného. Vím, když dopisuji tuto úvahu, že vláda se k nouzovému stavu vrátí. Že dobře ví, že nástroje, které tento „stav“ přináší, může, ale nemusí využít. Také proklamuje, že zruší řadu omezení. Prozřela, nebo to „nevyšlo“? Chci věřit tomu prvnímu.

Situace, která se nejen u nás odehrává, mé úvahy nerozptýlí, naopak. Politolog tedy nejsem. Pozorovatel, to spíš. Zkušený pozorovatel snad také, věk na to mám. A právem se živím víc, než polovinu svého života. V privátní i veřejné sféře. Říkal jsem si člověk sedící hned v druhé řadě. S rolí pro politiky v řadě první připravovat odborné texty, mnohdy z hodiny na hodinu. Proto jsem dnes někde napsal, že by úředníci Úřadu vlády měli hromadně přelézt plot a naskákat do Vltavy, pokud premiéra před ukvapeným postupem nevarovali.

Kde jsou tedy meze střetu politiky a práva. Hranice svobody a v jejím rámci vznik diktatury zdánlivé většiny, která je v absolutním čísle jen třetinou národa. Proč se do rolí rádců a mudrců na sociálních sítích pasují i ti, kteří ve volbách sedí doma a jen nadávají. Úvaha nad návalem nostalgie starší, a vzpomínek na budoucnost u mladší generace. Efekt opojení dobrým marketingem a slepota podjatých.

Dost důvodů naleznete v osobnostech lídrů. Charismatických osobností v politice mnoho není. To platilo po dlouhá léta. Proto, když se nějaká objeví, ostatní se snaží jí vytěsnit. Před mnoha lety se tu rozdaly karty a veteráni s nimi hrají dodnes. Svým podivným stylem nalézají pozitivní reakci. Platí to o druhém a třetím prezidentu republiky. Sláva otců je krásný háv, ale bída je v tom, že nové takové osobnosti nepřicházejí. Jedni řeknou „Bůh zaplať“. Druzí „bude hůř“.

Současný premiér mnoho charismatu nemá. Nahrazuje ho ale dravou kompetencí, tvrdou hrou na hranici faulů, a také ohromnými zkušenostmi obchodníka. Nezáleží jaké zboží to je, ale jak vypadá, působí, jak se dá prodat. To ovládl dokonale, jen se čas od času snaží hrát první housle, i když virtuóz v té hře zrovna není. Nikdy asi nehrál kolektivní sporty. I v týmu schopný dominuje. Ale bez týmu zapadne.

To platí o prvních dnech koronavirové krize. Já jsem tady, všechno vím, znám, zvládnu. Jeho slabinou, odhaduji, protože se v jeho okolí nepohybuji, je buď neochota naslouchat odborníkům, nebo je vlastně ani ve svém okolí nestrpí. Je to můj projekt, já ho zbudoval, já rozhoduji. Možná, že i pro Andreje Babiše bude současná zkušenost dobrou školou poznání, že odpovědnost vládců vyžaduje především znát meze svých kompetencí, respektovat názory odborníků a ctít právo za všech okolností. Myslím, že by to jeho přístup mohlo pozitivně ovlivnit. Pokud se justiční pilíř nezblázní, volby za rok vyhraje. Bylo by dobré, kdyby se poučil.

Jako pozorovatel jsem rád, že se koaliční partner také postavil na nohy. Jan Hamáček, možná v protilehlém gardu premiérovi prokázal, že když je to třeba, umí se postavit razantně vesla a přinést rychle výsledky. Můžeme v mírových dobách cupovat jeho kroky vůči obchodu s Čínou, ale on prakticky žádnou alternativu neměl. Rozhodl o své budoucnosti, obstál, když to bylo třeba. Hrál v týmu, dobře, spoluhráče nefauloval, byl trpělivý.

Mudrcové říkají, že krizovou situací je událost, kterou lidé vyhodnotí jako nepříznivou, ohrožující to, co je pro ně důležité. Na úrovni státu lze mluvit o "kolektivním stresu", který vzniká spolupůsobením individuálního vnímání události, mediálního představení události, reakcí politiků a vládního úsilí o přiřazení odpovídajícího významu dané události.

Dobře. Není ale důvod, abychom nedbali na řádný chod státu, oblast respektu k lidským právům, k respektu k občanské společnosti a médiím. Vláda a politici nesmí podlehnout pokušení využít boje proti koronaviru k zavedení represivních opatření, která s pandemií nemají mnoho společného. Kličkovat s pomocí podnikatelům, živnostníkům. Ten zpropadený virus nikoho nepreferuje, útočí na všechny. Ten, kdo ale může určité skupiny lidí diskriminovat, je stát.

Chyby nebo chytračení se nevyplácí. „Vypozoroval“ jsem vzestup nepříznivých projevů vůči justici, která obdržela podnět, který musela posoudit, ted soulad kroků vlády s právem. Nezodpovědně, možná ukvapeně od pana prezidenta, a okamžitě od jeho ochránců, příznivců.

Nižší státní úředník, lidově nazývaný viceprezident, odsudky nešetří. Dík moudrým krokům vlády v posledním okamžiku se ale jeví jako ukvapené a nadbytečné. Vláda obstála, myslím.

Změnili jsme se. Subalterní úředník razantně vypouští odsudky, a uráží kdekoho. Jeho konstrukce „nevolených soudců“ je pitomost přímo vytesaná do médií. Co by chtěl? Lidové soudy a volbu justičních činitelů, to již nemá s demokracií nic společného. Jiří je mladý, ale to již tady bylo. Ale možná, že jsem špatně četl, co já vím.

Až vše pomine, měli bychom si v klidu říci, co s námi tato nečekaná situace udělala. Co jsme zač. I v politice, v koalici i opozici. Jsou věci důležitější než krátkodobý efekt zahlcení médií neustálým opakováním, jak jsem dobrý. Heslu „bude líp“ věří celé generace. Je ale prázdné, když dodávám „(jen) se mnou bude líp“. Zdá se, že si to alespoň někteří politici začínají uvědomovat.

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.