Rakev jménem Salavator

uzunoglu
6.2.2018 01:42
Před nedávnem jsem napsal o největší civilní námořní katastrofě II. světové války a o bestialitě "moderního demokratického Turecka", kterou bylo odsouzeno ke smrti téměř 4000 Židů.

Podobnému bestiálnímu zacházení nebyli vystaveni jen „cestující ke smrti“ lodě Strumy.

Nyní se budu snažit svým přátelům, kteří mají lidské cítění vůči obětem bestiality nacismu a turko-islamismu, přiblížit další zrůdnost způsobenou nevinným Židům ze strany tzv. moderního Turecka.

Tak jako v případě Strumy, po nástupu Hitlera k moci a v neuvěřitelně krátké době rozšíření jeho "říše" v křesťanské Evropě, Židé žijící v Bulharsku, ze strachu před přicházející genocidou nechali vše, co oni, jejich rodiče a prarodiče po celé generace vybudovali a jen s tím, co mohli zpeněžit, se snažili dostat do „zaslíbené země“, aniž by tušili, co i tam na ně čeká.

A tak 352 Židů z toho mála, co jim zůstalo, zaplatili člun, u kterého by i člověk, který nezná lodní konstrukci, věděl, že tento takzvaný člun nikdy do „zaslíbené země" nedorazí. Tento člun smrti se jmenoval Salavador.

Salavador, který nesl dobře exoticky znějící jméno, to proto, aby prodejci jízdenek mohli nalákat ty, o kterých věděli, že je posílají na smrt a že Salavator je rakev zaplacená z jejich posledních peněz. Původní jméno člunu bylo nějaké neatraktivní Tsar Krum... 20 m dlouhý a 5 m široký dřevěný, zchátralý do té chvíle někde na kraji přístavu k erozi a ke zchátrání zanechaný člunek….

Zaplatili tedy cestovce za plavbu, ale při nástupu na člun když viděli, že člun nemůže nikam plavat, jim bylo slíbeno, že nějaký tahač bude člun tahat. Těm, kteří utíkali před smrtí, nezbylo, než zástupcům cestovek věřit víc než svým vlastním smyslovým orgánům... Tehdy se vydalo 352 lidí na 20 m dlouhém a 5 m širokém zchátralém člunu na cestu smrti, kterou si zaplatili ze svých posledních peněz....

3. prosince 1940 člun opustil Varnu, teprve až za 3 dny dokázal dorazit do Istanbulu, kde už byli na ně připraveni další vyděrači, vydírající cestující odsouzené vlastně k smrti... Turecké úřady nedovolily další plavbu, ale ani nikomu nedovolily, aby opustil člun. Věděli, že pro ně každá hodina, kdy čekají, povede k smrti i s ohledem na nedostatek vody, potravin a hygienických možností…. na 20 metrů dlouhém člunu, kde se nacházelo 352 lidských duší.... Po 6 dnech vydírání a následném získání toho, co ještě cestující ke smrti u sebe měli, dovolili jim další plavbu, pro mnohé k jejich poslední cestě ..... Ale vystupovat, opustit člun a hledat pomoc u istanbulských Židů, kteří dostávali podporu od evropských či amerických židovských organizací, nesměli...

12. prosince 1940 „Salavador“ musel, ano musel dál plavat... a přitom se vědělo, že bude i bouřka...

Tak mohl člun uplavat jen pár kilometrů a už první vlny té očekávané bouřky rozpůlily člun na kusy při istanbulském předměstí Silivri...

Mnoho z cestujících neumělo ani plavat, o dětech nacházejících se na člunu ani nemluvě...

Byl měsíc prosinec a k tomu již patřící zima, smrtelně chladné moře...

Valná část cestujících ukončila ve vlnách mrazivého moře svoji poslední cestu...

A těm, kterým se přece podařilo doplavat ke břehu, se nesmělo ani dostat pomoci. Podchlazení odcestovali z tohoto strašidelného světa, který stvořitel vlastně daroval člověku jako ráj ... Místní vesničané ale těm už nežijícím nezapomněli ze šatů, z těla vzít to, co ještě měli u sebe, na sobě....jménem Alláha či Atatürka?!

122 duším se přes veškeré překážky jim kladené "člověkem" přece jen podařilo zachránit... Přežili jen díky tomu, že se právě v istanbulském předměstí Silivri nacházela synagoga a židovská komunita, která překonala to "lidské" nepřekonatelné při záchraně lidských bytostí a zachránila aspoň těch 122 lidských duší... A to se nelíbilo modernímu, právnímu státu, s tím nebylo počítáno, že přece někdo z těch 352 lidských bytostí přežije jim určenou smrt samotným člověkem.... Ti přežívající v synagoze a tím v židovské komunitě nesměli ani zůstat, byli sebráni a odesláni do zařízení „bezdomovců" v městské části Beyoglu.

Následně 63 těch, kteří přežili, bylo deportováno zpátky do Bulharska na smrt, odkud přece jen s poslední nadějí uteklo.

Tak bylo 59 duší zachráněno a to jen díky úplatkům a dostalo se dne 19. března 1940 skutečně konečně do zaslíbené země, kdy na cestě museli bezmocně přihlížet, jak se některým se utopily jejich vlastní děti či ti nejdražší...

Těm, kteří se utopili či chladem zemřeli, po vyrabování všeho, co ještě u sebe či na sobě měli, bylo dovoleno, aby byli aspoň pohřbeni na židovském hřbitově v Silivri a to za úplatek. Ale ani tam se jejich kosti a duše nedočkaly věcného klidu... Jednoho dne turecký stát tento hřbitov zestátnil a otevřel ke stavbě.... Ale naštěstí se mezitím už podařilo Židům postavit konečně svůj stát a tento stát, to jest Izrael, kosti lidských bytostí vystavené těmto zrůdnostem, odvezl (dle všeho za peníze) do Izraele a od roku 1974 konečně leží ve svém věcném klidu na hřbitově Har Herzl v Yerushalaimu.....

Dovoluji si předložit videozáznam zahrnující tuto tragédii včetně „radostné“ zprávy tureckého tisku o této další lidské tragédii, ke které byli Židé, to jest lidé jako jsme my, vystaveni:

https://vimeo.com/105470467

Dnes stojí v izraelském městě Ashdod pomník obětem té bestiality jako nastavené zrcadlo těm, kteří je poslali na smrt v té největší nouzi, těm, kteří z jejich naděje na důstojný život udělali peklo, které nemá, nemůže, nesmí mít svou oporu ani v lidských, ale ani v božských zákonech!

Zrůdnosti, jaké je vlastně tvé pravé jméno?

Yekta Uzunoglu

uzunoglu
MUDr. Yekta Uzunoglu (1953) je kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny. Mimo svých profesí se celoživotně angažuje jako kurdský aktivista, spisovatel a překladatel: Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny V roce 2006 obdržel cenu Františka Kriegla.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.