Stalingrad mohl umožnit dohodu mezi Stalinem a Hitlerem

stalingrad 19
11.2.2019 08:18
Motto: Z Vůdcova hlavního stanu, 3. února 1943. Vrchní velitelství branné moci oznamuje: Boj o Stalingrad skončil. Věrna své přísaze do posledního dechu, podlehla armáda pod příkladným vedením generála polního maršála Pauluse převaze nepřítele a nepříznivým podmínkám.

Hitlerova porážka u Stalingradu, vytvořila podmínky, které mohly mít na vývoj války i negativní dopad. Vzniklá situace mohla vytvořit situaci vyřešit německo-sovětský spor diplomatickými prostředky a dosáhnout separátního míru na Východě. Pro západní spojence by se tak vytvořila složitá situace, protože Hitler by mohl přesunout na francouzské pobřeží milionovou armádu z východní fronty a znemožnit invazi.

Stalin snažil podle vývoje situace najít řešení jak válku ukončit. Když začátkem října 1941 stál Wehrmacht před Moskvou hodnotil situaci velmi pesimisticky a prohlásil, že Rudá armáda nemá potřebnou sílu zachránit Moskvu. Začal situaci srovnávat s rokem 1918, kdy byl Lenin nucen uzavřít s Německem tzv. brestský mír. Přitom se obrátil na Beriju, aby zjistil možnosti uzavření míru s Hitlerem. Cenou za tento mír mělo být obětování Pobaltí, Běloruska, Moldávie a části Ukrajiny. Berija se skutečně obrátil s tímto návrhem na bulharského diplomata Stotenova, který se měl stát prostředníkem jednání. Hitler však tyto návrhy odmítl, protože byl přesvědčen, že brzy vstoupí do Moskvy jako vítěz a Sovětský svaz se poté zhroutí. Nyní však po Stalingradu se situace natolik změnila, že polní maršál Erich von Manstein Hitlerovi otevřeně vysvětlil, že již není naděje zadržet ruské útoky. Naskýtalo se „vyřešit německo-sovětský spor diplomatickými prostředky a dosáhnout jednáním ukončit válku na Východě“. Pro toto jednání bylo právě v tomto válečném období příznivé klima. Obě strany byly značně vyčerpány, takže z vojenského hlediska dalo se ještě hovořit o jakési "plichtě". Rozhodující přitom byla sovětská diplomatická aktivita. Již v prosinci 1942 dala sovětská velvyslankyně ve Stockholmu Alexandra Kolontajeva tamním německým diplomatům na vědomí, že by bylo možno jednat o separátním míru. Za sovětskou stranu byl předběžným jednáním pověřen ruský Němec diplomat Edgar Clauß, za německou pak člen osobního štábu říšského ministra zahraničních záležitostí Petr Kleist. Jednání však postupovalo pomalu, což bylo zaviněno váhavostí obou stran.

Teprve v době intenzivních příprav nové německé ofenzívy u Kurska v létě 1943 přišla pro Berlín z Moskvy informace, že v červnu vedoucí evropského odboru lidového komisariátu zahraničních věcí SSSR Alexandrov je připraven ve Stockholmu k jednání. Jak oznámila sovětská strana, předmětem měly být především poměry ve východní Evropě od Finska po Dardanely, které, jak výslovně bylo uvedeno, lze natrvalo řešit pouze s Německem a nikoli se západními mocnostmi. "Německo může být bezpochyby poraženo" " psalo se v sovětském vzkazu, "avšak nad mrtvolou zničeného Německa bude z mnoha ran krvácející Sovětský svaz vydán napospas nepoužitým zbraním západních velmocí."

Kleistovi bylo zakázáno vstoupit do jednání s Alexandrovem a mohl jednat pouze s Claußem, a to ještě, jak bylo výslovně řečeno, pouze z "informačních důvodů". Sovětská strana přesto šla v září 1943 ještě o kus dále. Poté, co se zhroutila německá ofenzíva u Kurska, konkretizovala požadavky případného smíru s Německem. Dohoda měla být uzavřena za předpokladu, že budou obnoveny německo-ruské hranice z roku 1914, že SSSR bude mít volnou ruku v mořských otázkách a v Asii budou navázány odpovídající široké hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi. Současně bylo oznámeno, že náměstek lidového komisaře zahraničních záležitostí a bývalý sovětský velvyslanec v Berlíně Vladimír Děkanozov bude při "průjezdu" Stockholmem ve dnech 12. až 16. září připraven k jednání. Hitler však i tuto nabídku zamítl. Obával se, že jde o pouhý manévr Moskvy, která chce donutit touto hrozbou Západ k urychlenému vybudování druhé fronty. Faktem zůstává, že poté, co Kleist znovu oznámil neochotu k přímému jednání, sovětská vláda dala svým západním spojencům na vědomí, že tyto kontakty existují.

Friedrich Paulus, velitel 6. německé armády, která byla zničena u Stalingradu nebyl nikdy označen za válečného zločince, ačkoliv patřil mezi nejvyšší velitelské kádry, které připravovaly strategické plány útočné války včetně přepadení SSSR. Před Norimberským soudem stál jako svědek sovětské obžaloby, který usvědčoval své bývalé kolegy, s kterými tyto plány připravoval. Ti pak skončili často na šibenici, on na jedné ze Stalinových dač u Moskvy. Teprve však po jeho smrti se mohl vrátit zpět do Německa kde v přepychové drážďanské vile "Bílý jelen" zemřel ve věku 67 let, čtrnáct let po Stalingradu. Edgar Clauß, byl zřejmě jako nepohodlný svědek Stalinovy snahy o separátní mír s Hitlerem pod vykonstruovaným obviněním, že byl německým špionem zastřelen. Děkanozov byl popraven jako jeden z nejbližších spolupracovníků Lavrentie Beriji po jeho pádu v roce 1953 v boji o moc s Chruščovem.

seeman-richard
Narodil se v roce 1933. Je absolventem dnešní Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde získal titul PhDr. Pracoval v Československém rozhlase, zahraničním vysílání. Po propuštění v roce 1970 byl zaměstnán jako topič a v železářství. V roce 1990 se vrátil do služeb Československého rozhlasu, kde zastával různé funkce, mimo jiné ústředního ředitele. Od roku 1993 je v důchodu a nadále spolupracuje s Českým rozhlasem. Od roku 1997 až 2008 byl členem Rady Českého rozhlasu, kde zastával po pět let funkci předsedy. Je autorem řady komentářů, článků a knih

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Já jsem to slyšel a četl jinak. Bulharský diplomat, nevím který, řekl Rusům, že je Němci nikdy nemohou porazit. O míru se vyjednávalo před bitvou u Kurska. J.V.Stalin byl už na koni a žádal stav z doby před 22.6.1941. To znamená, že chtěl zpátky všechno. Na to zase nemohl přistoupit Adolf Hitler, navíc věřil, že Kursk bude odplatou za Stalingrad.