Těch 30 let… VIII.

klaus 1989
5.11.2019 10:06
Důležitý střípek do mozaiky toho, o co šlo před 30 léty a pak, dodal Václav Klaus rozhovorem pro Právo uveřejněným v sobotním Právu 2. listopadu pod názvem výstižným názvem "Klaus: Disidenti komunismus nezbourali, sesypal se sám".

To nejdůležitější je online zde:

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/klaus-disidenti-komunismus-nezbourali-sesypal-se-sam-40302107?fbclid=IwAR0fuMJVVRqFc7-6PBy5d5e7En3nscpI-2pwA78fVSxf6aqlL9Nf4SlIBMg

Vybírám to, co se týká bezprostředně tématu, které sledujeme:

"My jsme je (nezbytné změny), kromě Rumunska, udělali nejpozději, což není často zdůrazňováno, a mělo by to stavět do jiného světla ty, kteří mají pocit, že hrdinnými činy porazili komunismus. Že k jeho pádu dojde, bylo naprosto jasné už delší dobu, šlo jen o to, kdy to bude a co bude ta poslední kapka, která to všechno způsobí. V tomto smyslu to byla očekávaná věc. A ta poslední kapka bylo samozřejmě to, co se odehrálo 17. listopadu...

Byl to spontánní společenský proces. Vetuji jakékoliv spiklenecké teorie, že to udělal ten či onen bývalý tajemník ÚV KSČ. To je dětinský názor a divím se, že ho po třiceti letech ještě někdo vůbec může zmiňovat. Byl to společenský proces, do kterého zasáhla nečekaně brutální reakce policie.

To otevřelo lidem oči, ale komunismus byl už slabý, neschopný a nechtějící se bránit. To přece nebylo žádné naše vítězství nad komunismem, to byl pád komunismu. Jak jinak si lze vysvětlit totální nečinnost institucí komunistické strany, vlády, policie, armády, Lidových milicí ? Nic se přece nestalo, systém se prostě rozpustil. Vím, že to hodně lidí, kteří chtějí být hrdiny sametové revoluce, nechce slyšet, ale bylo to tak...

My jsme v šedesátých letech společně seděli (s Václavem Havlem) v redakční radě literárního měsíčníku Tvář a několikrát jsme spolu hovořili. V sedmdesátých letech jsme spolu žádné kontakty neměli a já jsem nikdy nebyl příznivcem toho, jak oni pojímali své disidentství, což je o mně všeobecně známo. To neříkám až dnes, to byl můj autentický postoj v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Věděl jsem, že tudy cesta nevede, že touto aktivitou disidentů se komunismus nezbourá. Nemluvě o tom, že jejich nejrůznější publikace pro mě byly strašlivě nalevo, byl to sociáldemokratismus, byly v tom prvky zelenání, kterých jsem se od prvopočátku děsil.

Nicméně při tom novém setkání s Václavem Havlem, což bylo v galerii U Řečických, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, mě Havel uvedl slovy – a začátek si možná nepamatuju přesně – "konečně tu my, herci, umělci a malíři máme někoho, kdo tomu rozumí". Od té doby jsem už seděl v nejužším vedení Občanského fóra...

Velké rozhovory o budoucím uspořádání země tam tehdy nebyly. Dominovala negace k minulosti. A ti Havlové žádné velké představy o budoucnosti neměli. Nebyli politologové, sociologové, ekonomové, kteří by se těmito věcmi zabývali. Pro nás, klasické liberály bylo naprosto jasné, že chceme pluralitní parlamentní demokracii a svobodný, volný trh. Nepadalo v úvahu, že bychom uvažovali o něčem jiném.

Lidé kolem Václava Havla takto vůbec neuvažovali. Klasickou parlamentní demokracii s politickými stranami vůbec neměli ve svém hledáčku. Oni chtěli nejrůznější disidentská hnutí přeměnit v nová hnutí, která budou řídit společnost. Nenáviděli slovo "politická strana". Mnohokrát jsem jim říkal: neblázněte, nespojujte slovo stranictví s komunistickou stranou. Ale oni šířeji a dále neviděli, strany odmítali a já jsem samozřejmě věděl, že na nich musí být parlamentní demokracie založena.

Takže to byl první velký spor o roli všech nejrůznějších neziskovek a organizací oproti politickým stranám. Tohle jsme ale v listopadu, prosinci 1989 ještě vůbec neřešili. Tam bylo jasným cílem zvládnout to, co se odehrává, bez konfliktu, který by ohrozil životy desetitisíců lidí, a provést přeměnu vlády z jedné do druhé ...

Šířily se fámy, že velitelství vojenského okruhu v Táboře se sem chystá poslat tanky. Zvolilo se, že do Tábora vyjede "mise", a protože Kocáb měl tehdy velmi luxusní auto, tak jsme vyjeli Kocáb a já. Tam jsem pochopil, že to nejsou lidé, kteří by byli schopni něco takového udělat. To byla schlíplá skupinka důstojníků a generálů, která nás mlčky poslouchala a byla ráda, že s sebou nevedeme nějaké milicionáře nového typu.

Byla to bizarní akce, ale takových zážitků v té době bylo obrovské množství. Takže se řešily spíš tyto věci a Václav Havel, kterému šlo především o moc, řešil předání vlády...

Já jsem rád, že to zmiňujete. Jsem zván k jedné přednášce za druhou a všude ode mě chtějí mluvit ke třiceti letům ekonomické transformace. Což samozřejmě akceptuji, a mám příležitost znovu vysvětlovat a odstraňovat všechny pokroucené interpretace jevů, které se tehdy staly. Ale výrazně si uvědomuju, že mě nikdo nezve k tématu třiceti let politické transformace. Ta přitom byla klíčová, ekonomická reforma by bez ní nemohla proběhnout. To bychom transformovali jako v Gruzii, Arménii, Kazachstánu nebo Číně.

Jádro veškerého politického sporu bylo, jestli zde budou strany, či ne. A v tom jsem sehrál nemenší roli než v transformaci ekonomického typu. Tím, že jsem v prvních volbách intenzivně vstoupil do politiky, kdy jsem získal nejvíc preferenčních hlasů, začal jsem jezdit po celé zemi, mluvit nonstop na náměstích. Ale moje skutečná přeměna v politika nastala na zářijovém sněmu OF, kde si členská základna zezdola vynutila zvolení předsedy a tím předsedou zvolila mě. K naprostému šoku Havlova kroužku kolem .

A jak dobře víte, pak už trvalo zhruba půl roku, kdy jsem věděl, že je nezbytné transformovat OF v normální politický subjekt, a to se stalo na sněmu v pražské Lucerně, kde necelých 30 procent členské základny, včetně známých tváří a ministrů, vytvořilo jiný politický subjekt, k ODS vytvořili alternativu Občanské hnutí. Založením ODS a mou likvidací OF – a slovo likvidace myslím pozitivně – jsem udělal rozhodující nákrok ke vzniku standardní politické struktury.

Byli jsme první země v postkomunistickém světě, která tuto standardní strukturu vytvořila. Na levici komunistická strana, ČSSD, ve středu lidovci, napravo ODS a k mému smutku oddělivší se ODA. Pravice měla být jednotná a nebyla, což nás pronásledovalo celá devadesátá léta."

To, co říká V. Klaus, odpovídá tomu, co vím. Některé detaily jsou významné nejen z hlediska toho, co se událo před 30 léty, ale i z hlediska toho, co se odehrálo po té a hlavně z hlediska toho, co se bude odehrávat dále. Dodám pár poznámek:

1. Všimněte si, že V. Klause vůbec netrápí otázka: "PROČ" klekl pokus o socialismus? Z jeho pozice chápu. Socialismus (komunismus) byl podle něj anomálie v přirozeném vývoji. Nechápu však, proč se tím mnohem více netrápí řada dalších osob a osobností, kterých si vážím a které v budoucnost socialismu věří. – Mj. i V. Klaus by se tím měl více zabývat, protože by možná lépe chápal otázku dneška: Proč kolabuje současný "západní systém"? Moje odpověď: Milovan Djilas měl s tou "novou třídou" pravdu. V podmínkách společnosti s vysokou mírou zastoupení funkcí vlastníka (např. i dnešní EU) se tento problém objevuje také.

2. V. Klaus si to patrně neuvědomuje, ale i z tohoto rozhovoru s ním je zřejmé, že bezprostřední manipulátoři listopadové změny s ním a s jeho skupinou nepočítali . Podcenili jeho (jejich) význam. To je pozitivní fakt. Tedy to, že se dokázal (dokázali) prosadit. Nikdy jsem do jeho party nepatřil (přece jen jsem z jiného těsta), ale velmi si V. Klause a lidí, které kolem sebe dokázal soustředit, vážím. To, že se si řada vynikajících osobností pod hlavičkou pobočky Vědeckotechnické společnosti Československé národní banky dlouhodobě "ladila noty", se nakonec prosadilo. Poctivá dřina opírající se o vědu. O vědu mimo oficiální instituce. Působil tam například i patron naší univerzity František Vencovský (za pár dní k uctění jeho intelektu a charakteru pořádáme reprezentativní konferenci, bienále spojené s udílením cen pro mladé ekonomy). V. Klaus ho později z prezidentské pozice vyznamenal, přestože v té době tento důstojný starší pán, žák Engliše, působil v národohospodářské komisi ČSSD.

3. Dodám osobní vzpomínku. V roce 1988 až 1990 jsem působil v Ústí nad Labem, kam jsem byl z Prahy (slušně řečeno) odstaven. Nicméně Praha je malá a udržoval jsem kontakt s řadou kamarádů. Několik týdnů po 17. listopadu 1989 mě jeden z nich, se kterým se v předlistopadovém období počítalo do vyšších funkcí, z tohoto důvodu absolvoval politickou stáž na ÚV KSČ, pozval na důvěrné zasedání "mocných" na ÚV KSČ, kterému šéfoval tajemník Zajíc (mám dojem, že měl na starosti i bezpečnostní otázky). Bylo to někdy na začátku prosince 1989. Byl jsem poprvé mezi tak "významnými lidmi". Po úvodních slovech, která se mně zdála dost mimo mísu, byli přítomní vyzváni, aby řekli, co v dané situaci dělat. Když se nikdo nehlásil (všichni se koukali po sobě navzájem, nikdo nechtěl "vybočit z řady") jsem se přihlásil a řekl. "Doporučuji co nejdříve začít jednat s Václavem Klausem, podle mě je nejchytřejší a je obklopen nejchytřejšími lidmi. A jednat se má s těmi, kteří jsou nejlepší a nejlépe připraveni.""Kdo je to Václav Klaus" – zeptali se přítomní unisono. Pochopil jsem, že nemá smysl na tuto otázku odpovědět a při nejbližší příležitosti jsem setkání opustil. Mj. i proto, že jsem nedokázal nesmysly, kterými se přítomní prezentovali, poslouchat. Něco podobného jsem zažil o rok později na akci v Moskvě (na kterou jsem se dostal úplně náhodou), které se zúčastnil Zdeněk Mlynář či Věnek Šilhan a které předsedal Jakovlev. Naprostá neschopnost vnímat realitu, odtrženost od reality a hlavně intelektuální prázdnota. Mimo jiné – ta dodnes doprovází levicově smýšlející občany. Proto je na místě otázka: Co je příčinou současné, univerzálně rozšířené intelektuální bídy levice?
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/7272-tech-30-let-viii.html

Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita http://radimvalencik.pise.cz/

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.