Temné stíny zahraničně-politického dědictví Bushe staršího

bush inaugurace free
13.12.2018 06:00
Nedávné úmrtí G.H.W. Bushe, 41. prezidenta USA, vyvolalo v Americe záplavu pochvalných a obdivných nekrologů. V Americe zřejmě platí, podobně jako na starém kontinentě, že „o mrtvých jen dobře“.

Jenže bouřlivá americká adorace „jednačtyřicítky“ sloužila především k pokračování současného boje vlivné části amerického establishmentu s „pětačtyřicítkou“- tedy nynějším prezidentem Donaldem Trumpem. A jak jinak - Trump „prohrává“ s Bushem sr. ve většině US médií a u nemalé části Američanů ve všech myslitelných srovnáních. Od oblékání, přes chování, vystupování a vyjadřování až po politiku domácí i zahraniční.

Bushova zahraniční politika je často vnímána, hlavně v Americe, jako jasně nejpozitivnější stránka jeho 4 let v Bílém domě. V domácí politice naopak pohořel-proto patřil jen ke třem prezidentům USA, jež byli zvoleni v době po 2. světové válce pouze na jedno volební období (1989 – 1993).

Podíváme-li se ovšem na Bushovo mezinárodní působení podrobněji, zjistíme že:

a)z hlediska reálného vlivu tehdejších osobností světové politiky byl přirozeně jedním z klíčových hráčů, ale ne vždy nutně tím nejdůležitějším

b) svými mezinárodními „úspěchy“ pomohl založit či prohloubit vývojové tendence vedoucí k hluboké destabilizaci celého systému mezinárodních vztahů nebo přímo ke katastrofám.

O čem je hlavně řeč?

O sjednocení Německa v říjnu 1990.

O klidném „konci komunismu“, čímž se míní v zásadě nekrvavý zánik Sovětského svazu v prosinci 1991.

O americkém vítězství ve válce v Zálivu v r. 1991 nad Saddámem Husajnem.

Zvláštní místo v Bushově diplomacii pak má rozpad Jugoslávie.

Západ má za to,že Bush st. přivedl USA do postavení bezprecedentní dominance v celém světě. A není zřejmě přímou osobní odpovědností „41“, že jeho nástupci uvrhli celý svět do chaosu. I když podstatnou úlohu v tomto fatálním vývoji sehrál jeho syn – G.W. Bush, 43. prezident USA.

Při pohledu na Bushovy největší mezinárodní „úspěchy“ uveďme klíčový fakt. Že totiž bezproblémové sjednocení Německa a v zásadě klidný rozpad SSSR nejsou zásluhou Bushe st. Jistě, on sehrál především v případě Německa významnou úlohu. Ale muž, který to oboje především učinil možným, se jmenuje Michail Gorbačov.

První a poslední prezident SSSR už sepsal několik knih, v nichž ale na řadu klíčových otázek nedal a patrně nechce dát odpověď. I když je přes svých 87 let a závažné zdravotní potíže mentálně stále naprosto fit. Snad nikdo z žijících politiků v Rusku není dnes tak nenáviděn jako právě tento sovětský idol Západu. Jen málokdo v dnešním Rusku chápe, proč např. Gorbačov nepodmínil svůj souhlas se sjednocením Německa jeho vystoupením z NATO. A proč si nenechal smluvně zakotvit německé a americké sliby neposouvat hranice NATO dál a dál na Východ.

Mnohým u nás se zřejmě nad tímto tvrzením zježí vztekem a hrůzou vlasy na hlavě. Německo mimo NATO ?? !! To přece je jasná ruská propaganda, že ano .

Někdy v období 2005 – 2006 byl v Praze na polosoukromém pobytu významný německý sociální demokrat Egon Bahr, architekt „východní politiky“ Brandtovy vlády a hlavní vyjednavač východních smluv této vlády (tzn. i smlouvy s Československem).

Řeč byla přirozeně i o rozšíření NATO na Východ, přibližování se k hranicím Ruska. Bahr v této souvislosti poznamenal – vzhledem k trvajícímu odporu Moskvy proti takovému vývoji – že se osobně ptal Genschera jak by reagovala Kohlova vláda na požadavek Gorbačova, aby sjednocené Německo nebylo členem žádné vojenské Aliance. A Genscher měl jasně odpovědět: „Přirozeně bychom z NATO vystoupili. Znovusjednocení země pro nás byla priorita priorit“.

Je pravdou, že Bush st. – na rozdíl od F. Mitterranda a M. Thatcherové -sjednocení Německa podpořil. Ignoroval známý Mitterrandův bonmot: „My máme Německo tak rádi, že jsme rádi, že jsou dvě“. Lze si přitom jen těžko představit, že by tehdy přes odpor Moskvy Washington znovusjednocení prosadil.

Slibovali Bush st. a Kohl Gorbačovovi, že NATO se sjednoceným Německem se nebude dále rozšiřovat? Všechny západní zdroje něco takového kategoricky popírají. Ale jak to bylo doopravdy?

Bush st. a Kohl něco takového slíbit mohli. A nejspíš i slíbili. Jako zkušení politici přece museli předpokládat, že SSSR by na něco podobného velmi rozhodně reagoval. A to nejen politicky, ale i vojensky.

Američané ani Němci tehdy nečekali, že za málo déle než rok Sovětský svaz zanikne. Nemohli tušit, že ruský prezident Jelcin není seriozní politik, ale prostě kašpar. Jediným reálným americkým zájmem tehdy bylo zlikvidovat to jediné, z čeho měl Washington opravdu strach – sovětské jaderné zbraně. Nejdříve na území bývalých svazových republik (Ukrajina, Kazachstán), poté vážně oslabit ruskou jadernou strategickou triádu. Což se vcelku zdařilo.

Na Západě brzo pochopili, že v otázce rozšiřování NATO se Jelcin zmůže jen na slovní protesty. Přesto ještě Bill Clinton byl ve svém 1. mandátu (1993 – 1996) v otázce rozšiřování poměrně zdrženlivý. Varšavě, Praze a Pešti (Bratislava kvůli Mečiarovi nebyla ve hře) nabízel místo členství v NATO cukrlátka typu „Rada NATO pro spolupráci“.

Až poté co na sklonku r.1994 Jelcin vyvolal 1. čečenskou válku (nejdříve jako proti-separatistickou, krátce poté jako proti-teroristickou) a poté co Západ správně usoudil, že tahle válka Jelcina na dlouho zaměstná, nabyl proces rozšiřování Aliance reálnou dynamiku. A aby se Jelcin opravdu na tuhle válku náležitě „soustředil“, začal Západ (v součinnosti s některými arabskými zeměmi) čečenské teroristy podporovat.

Až tehdy Západ pod vedením USA zahájil skutečné rozšiřování NATO podle svých představ. Sliby nesliby, tj. bez ohledu na Rusko. Dnes by event. začleňování Ukrajiny či Gruzie do Aliance vyvolalo s pravděpodobností hraničící s jistotou rozsáhlý ozbrojený konflikt Ruskem. S možností překročení jaderného prahu. Jinými slovy, bez zániku Sovětského svazu by rozšíření NATO bylo krajně diskutabilní, nejspíše nemožné.

Se samotným zánikem SSSR neměl Bush mnoho společného. Jistě, jako ředitel CIA usilovně léta pracoval na maximálním oslabení svého hlavního protivníka. Ale nic neindikuje, že kalkuloval s rozpadem Sovětského svazu. Když už ale dva opilci (Rus Jelcin a Ukrajinec Kravčuk) společně s jedním úředníkem (Bělorus Šuškevič) v Bělovežském pralese zlikvidovali SSSR, rád, i když s jistými rozpaky, to podpořil.

Pokud jde o válku v Zálivu – Bush st. byl skutečně jejím vítězem. Ale i tady mu to Gorbačov výrazně ulehčil. Tím, že vůbec poprvé po 2. světové válce SSSR v Radě bezpečnosti OSN souhlasil s „mezinárodním“ (rozuměj americkým) vojenským zásahem v této neuralgické oblasti.

Jenomže Bush st. svou operací Pouštní bouře v roce 1991 v Zálivu založil katastrofální vývoj.

Mimo jiné proto, že základním prostorem soustřeďování amerických vojenských jednotek se stala Saudská Arábie. Ale i proto, že vojenská porážka Saddáma Husajna se po vítězství Bushe v Zálivu nezdála být větším problémem.

Následný vývoj zcela rozložil tento světově významný geopolitický prostor. Post-šáhovský Irán v důsledku masivní a dlouhodobé americké vojenské přítomnosti v blízkosti svých hranic začal vyvíjet jaderné zbraně. Saudská Arábie s pocitem americké podpory v zádech začala exportovat do širokého okolí svůj druh islámu – vahábismus. Jeho prvním ve světě známějším exponentem se stal bin Ládin se svou organizací al-Káida. První opravdu velkou operaci pak provedl 11. září 2001 na newyorkském Manhattanu.

Převážná většina mladých arabských mužů v tehdejších 4 unesených amerických letadlech byli držitelé saudských pasů. Přesto (s krátkodechou výjimkou druhé Obamovy administrativy) nikdo nemůže až dodnes zviklat přátelství Rijádu a Washingtonu. Ani když saudský následný princ nechá svého neoblíbeného novináře rozřezat a pytel s těmito lidskými kousky schová tak, že ho dodnes Turci nenašli.

Válka Bushe jr. proti Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), zničení Libye a vražda Kaddáfího, války v Sýrii a v Jemenu dovršily rozklad Zálivu, Blízkého východu a severní Afriky. Odtud vzešlo citelné posílení světového terorismu, odtud pochází uprchlická a poté i migrační vlna. Diplomacie přestala být instrumentem, důraz se kladl a klade na vojenskou sílu.

Bush st. byl autorem výrazu „nový světový řád „. Mělo se za to, že půjde o novou kvalitu mezinárodního života po studené válce, o účelnou mezinárodní spolupráci, o „mírovou dividendu“ získanou citelným poklesem nákladů na zbrojení a tak dále. Dnes o tomto pojmu nikdo nechce mluvit. Fakticky 20 let totiž „nový světový řád „znamenal cosi úplně jiného - bezvýhradný americký hegemonismus ve světě, enormní militarizaci mezinárodních vztahů, značný nárůst ozbrojených konfliktů, astronomický růst amerického vojenského rozpočtu, obrovský nárůst terorismu, prakticky úplné popření mezinárodního práva. Tohle jsou věci, k nimž právě George Bush st. položil základy.

Žádný z nekrologů k úmrtí Bushe st. mezi jeho mezinárodními „úspěchy“ nezmiňoval jugoslávskou krizi či její řešení. Není divu – počínání Bushovo i jeho administrativy v jugoslávské kauze je až dodnes nečitelné. Navíc sám Bush st. – což je v jeho případě značně atypické – se do jugoslávských záležitostí prakticky nepletl. To hlavní dělal jeho ministr zahraničí James Baker.

Bush evidentně neměl jasno, jak by se Washington vůči vývoji v SFRJ měl zachovat. Nakonec souhlasil, aby USA tvrdily, že podporují jednotnou Jugoslávii, její územní celistvost a neporušitelnost jejích hranic. Kromě slovních výzev pro to ovšem Washington nikdy nic neudělal. Neobvykle trapné fiasko zažila Bushova administrativa při Bakerově návštěvě v Bělehradě v červnu 1991. Bushův ministr zahraničí prý „důrazně“ domlouval vůdcům jednotlivých jugorepublik, aby Jugoslávii nerozbíjeli. A pohrozil, že v opačném případě USA jejich nezávislost neuznají. Pánové Kučan (Slovinsko), Tudžman (Chorvatsko), Izetbegovič (Bosna a Hercegovina) a Gligorov (Makedonie) si ovšem z jeho slov nic nedělali. Důvod – cítili v zádech silnou podporu právě sjednoceného Německa (ale i Rakouska a Vatikánu.)

Jedna z vícero nezodpovězených otázek o Bushově počínaní v této věci je co věděl o politice Německa aktivně usilujícího o rozbití Jugoslávie. Nemohl o tom nevědět. Konečně „sólo uznání“ Slovinska a Chorvatska Německem, dokonce bez respektování dohodnutého společného postoje EU, bylo signálem pro slepého i hluchého. Proč tedy Bush nezakročil, když šlo o politiku zjevně rozpornou s deklarovanými cíli USA? Proč objektivně přenechal zásadní „péči“ o osud Jugoslávie na Německu? USA uznaly nezávislost bývalých republik SFRJ asi o půl roku později než země EU (tehdy ještě jen v počtu 12 států a jako ES). Z Bushem proklamované podpory zachování jednoty Jugoslávie zůstaly trosky.

Poslední poznámka - Bakerův State Department přesto zásadně ovlivnil další vývoj v jugoprostoru. Ze Stadepu nějak ve 2. polovině r. 1992 (tedy ještě za Bushe) vzešla teze „za všechno může Miloševič“. Na Západě až dodnes platí její mírná modifikace – „za všechno mohou Srbové“. České vlády přičinlivě přitakávají i když to popírají.

Peter Zvolenský

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.