Ucpe někdo tu trubku?

biden putin stream
8.12.2021 11:34
Hlavním smyslem stále divočejších řečí o hrozící válce Ukrajinou je zoufalý pokus o zrušení plynovodu Nord Stream 2, který vede z Ruska do Německa. Ale možná jde jen o demonstraci snahy pro domácí publikum, protože hlavní bitevní pole je teď v americkém Kongresu.

Telefonát Bidena s Putinem o Ukrajině, ale fakticky o plynu pro Německo, se odehrál ve dnech, kdy nová německá vláda ještě není a stará jen slavnostně vytrubuje. Nástup nové vlády sociálního demokrata Olafa Scholze je však nepochybně významnější událostí než večerní rozhovor dvou vzdálených prezidentů. Nová německá koalice má silné zastoupení Zelených, kteří se ujmou jednoho z klíčových resortů pro hospodářství a klima. Robert Habeck, který bude stát v jeho čele, je zároveň vicepremiérem. V zásadě to znamená, že může být blokován jen samotným Scholzem. To, co otevřeně nabízí, je zásadní zvrat, přechod z ekonomiky poválečné obnovy a „hospodářského zázraku“ na ekonomiku klimatické krize.

Ruská trubka v tom hraje zásadní roli. Ruský plyn z Jamalského naleziště má nahradit část energie z posledních osmi německých jaderných elektráren, které se zavřou do konce příštího roku. Během nadcházejících let však bude i plyn ustupovat větrníkům a slunečníkům, protože roku 2030 už má být v německém energetickém mixu 80 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. V současné době z nich pochází asi 50 procent německé elektřiny. I to by byl velký skok, ale v absolutních číslech půjde o zdvojnásobení produkce z loňských 251 terawatthodin na předpokládaných 516 TWh, protože elektřina bude zajišťovat i rostoucí podíl tepla.

Rusko je samozřejmě z německé poptávky nadšené, a zejména letos, v době rekordních cen plynu. Zisky jsou tak vysoké, že ruský státní rozpočet na příští rok je plánován jako přebytkový.   Neznamená to však, že Rusko je na Německu bezmocně závislé. Ze stejného Jamalského naleziště vede jiná tlustá trubka do Číny. Na druhou stranu, současná americká diplomatická ofenzíva útočí jak na Rusko, tak na Čínu.

O dvouhodinovém telefonickém rozhovoru amerického a ruského prezidenta jsme se dozvěděli hlavně z oficiální zprávy Bílého domu a z tiskovky prezidentova bezpečnostního poradce Sullivana. Ten je spolu s ministrem zahraničních věcí Blinkenem představitelem „jestřábího“ křídla Bidenovy administrativy. Biden sám chtěl nastupovat jako mírotvorce, proto se tak tvrdě utkal o stažení amerických vojsk z Afghánistánu a zkazil tak obrovský kšeft, který nekonečná nesmyslná válka přinášela spoustě mocných zájmových skupin. Že by už ze staříka vyprchala energie, a mladí, kteří s ním spolupracovali odjakživa v různých asistenčních funkcích, konečně dosáhli svého a strhli moc na sebe?

Největší problémy však Biden nemá ani v Rusku, ani v Číně, ani v Evropě, ale doma. Začíná být dost nepopulární. Může za to pandemie, která co chvíli zabrzdí nadějný rozběh ekonomické obnovy. Statistiky přitom ukazují, že koronavirus útočí třídně, nejvíc na ty nejchudší, zatímco ti nejbohatší se snadno ochrání. Navíc znovu navyšuje i ekonomickou nerovnost v zemi, kde přirůstá podíl bohatství na straně malé skupiny dolarových miliardářů. Kdyby se podařilo ucpat ruskou trubku a vznikla poptávka po americkém zkapalněném plynu, ožijí pracovní místa v průmyslových oblastech, na které Biden voličsky spoléhá.

Ale to jsou drobky. Biden potřebuje velkou výhru, a tam má nejotravnější protivníky dokonce ve vlastní Demokratické straně. Dva senátoři, Manchin a Sinemová, mu blokují sociální zákonodárství, které mělo USA sblížit s civilizovanější Evropou v podstatnějších věcech, než je vyhledávání cílů pro společné výboje. Napravit to mohou volby, třeba ty doplňující v Pensylvánii. Ovšem klíčové jsou podzimní volby v mezidobí, kdy se volí třetina Senátu a celá Sněmovna reprezentantů USA. A ty Biden prohraje, pokud neuspěje se svým velkolepým sociálním programem a investičními a stimulačními akcemi, přinášejícími kvalitní pracovní místa do regionů, kde se rozhoduje.

V Kongresu už se jeden balík infrastrukturních investic podařilo prosadit, dokonce po dohodě obou stran, a tak Bidena neohrozila ani drobná revoluce šesti radikálů v řadách Demokratů. Možná věří, že něco podobného dokáže vyjednat i v tom druhém případě. Agresívní zahraniční politika byla doma vždycky účinným sjednocovacím činidlem. Útoční prezidenti jsou v Americe populární, takže Biden možná tlačí na pilu s očima upřenýma na propady svých preferencí v průzkumech veřejného mínění. Kdyby (i s touto technikou vnitropolitického boje) uspěl, posouvá se v historických tabulkách blíže ke svému vzoru F.D. Rooseveltovi a měl by o podporu vystaráno. Pak by si mohl dopřát mírovou politiku.

Jedním z tajemství Spojených států je to, že je nesmíme brát moc vážně. Částečně proto, že korouhve se točí příliš divoce. Jednou Obama, pak Trump, nyní Biden, a kdo příště? Pokaždé zcela jiná koncepce i nasazení. Pokaždé zcela odlišný hlavní směr zahraniční politiky, jednou k Evropě, pak od ní, jednou s NATO, pak jen se skupinkou „ochotných“, následuje váhání, zda NATO nezrušit, a nyní pokusy zachovat tlak na Rusko, ale náklady hodit na hlavu evropským spojencům. Hlavní komentář národního bezpečnostního poradce Jacka Sullivana k Bidenovým výhrůžkám na adresu Ruska činil povzdech, že Evropané by měli být v této věci aktivnější.

Bude zajímavé sledovat, jak na aktuální válečnickou rétoriku Washingtonu zareaguje nová česká reprezentace. Zda začnou předpisově panáčkovat, nebo budou schopni vypustit něco mlhy, která by jim umožnila přečkat nejhorší období. Měli by si vzpomenout na noční telefonát prezidenta Baracka Obamy rozespalému Topolánkovi, ve kterém mu sdělil, že s tím radarem v Brdech je konec, už se s tím nemusí zesměšňovat. Podobně vyzněl i (bůhvíproč) nečekaný úprk z Afghánistánu. Pro český kontingent to byla taková mela, že všechny ty krásné zbraně, které poslankyně Černochová vybojovala ve sněmovně, jsme museli přenechat Tálibánu.

Evropa potřebuje větší strategickou autonomii, ale nikoliv aby byla pružnějším americkým slouhou, který si to platí sám, ale aby byla schopna hájit své zájmy udržitelně, tedy bez vytváření stále delšího zástupu nepřátel. Jakou roli v tom má hrát NATO? Z českého hlediska jde o zásadní mezinárodní angažmá České republiky, ke kterému občané nikdy nedostali příležitost k vyjádření. Debaty o tom, že by se mělo uspořádat referendum o vystoupení z NATO, se mi však zdají stejně křečovité, jako byl vstup bez občanského souhlasu. Jsme součástí demokratického společenství, které bychom opouštět neměli, i když se nám čas od času líbí trochu méně.

Namístě by bylo referendum k potvrzení našeho členství, avšak nikoliv jako bianco šeku, na který si může Velký bratr napsat cokoliv, ale jako záruky vývoje, který vznikl z poučení ze strašlivé druhé světové války. Válkami se jen ztrácí, dokonce nejen těmi, které se odehrávají u nás. Je rozdíl mít v okolí přátele, nebo nepřátele. Není snadné zabránit lidem, kterým jsme zničili domovy, vyrazit bydlet pod naši střechu.

Mělo by to být referendum s jednoduchou otázkou, která se opírá o jediný závazek zakládající smlouvy NATO. Je uveden slovy „smluvní strany se zavazují“. Otázka by zněla: Souhlasíte s členstvím v NATO, kde by ČR hájila následující závazek:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.