Umění porodnické

radim uzel
21.5.2017 09:27
Už jako posluchač čtvrtého ročníkulékařské fakulty v Brně jsem se začal ochomýtat na brněnském porodním sále a vstřícní učitelé mi dokonce dovolili samostatně odvést první porod. Tenkrát se mi podařilo přivést na svět téměř čtyřkilového chlapce. Dokázal jsem to za vydatné pomoci porodní asistentky, která měla nejméně o 96 kg více. Tento zdařilý výkon jsem provedl dne 12. dubna 1961, takže novorozenec nedávno oslavil 56. narozeniny. Datum si pamatuji dobře, protože zrovna toho dne vzlétl do vesmíru Gagarin.

Porodnictví se mi zalíbilo a téměř po celé další půlstoletí jsem se zabýval touto bohulibou činností a vlastníma rukama přivedl na svět stovky a možná tisíce novorozenců. Mnohé za dramatických okolností, mnohé císařským řezem, ale vždycky s pocitem zodpovědně a dobře vykonané práce. Ona to vlastně ani není obyčejná práce. Někteří starší kolegové ji správně používali název porodnické umění – ars obstetrica. Ano, pokud jsou obory vnitřní medicíny vědou a chirurgie víceméně řemeslem, byli jsme vždycky hrdí na to, že pěstujeme vlastně zvláštní druh umění.

Dnes už pouze jako umělec v penzi sleduji počínání mladších kolegů maximálně jako soudní znalec v oboru porodnictví a gynekologie. Pohled seniora na dnešní porodní sál je však poněkud trudný a zarmucující. To, co bylo kdysi naším uměním a co jsme s určitou dávkou hrdosti nazývali „lékařským vedením porodu“, je odsouzeno do starého železa, jelikož zapáchá snahou o dominantní postavení lékaře – porodníka. Ten sice může být na základě svých studií a zkušeností přesvědčen o tom, co je pro rodičku a novorozence nejlepší, v žádném případě však nesmí tento svůj názor uplatňovat. Může zde vystupovat pouze s hlasem poradním a konečné rozhodnutí je výhradně na ženě samé. Tato žena totiž už není rodička, nedejbůh dokonce maminka, kteréžto označení považuje za genderově nekorektní a potupné. Jedná se samozřejmě o klientku, která na porodní sál přichází s vlastnoručně vypracovaným porodním plánem. K jeho formulaci přispěly názory spřízněných klientek, které si na sociálních sítích vyměňují názory na ty nejsprávnější porodnické postupy. Po pravdě řečeno, některé tyto postupy jsou poněkud šílené.

Často platí absolutní zákaz použití jakýchkoliv medikamentů, zejména takových, které by porod urychlily nebo klientku zbavily bolesti. Samozřejmostí je přítomnost partnera nebo dalších příbuzných a známých, dokonce někdy i nezletilých sourozenců novorozeného dítěte. Nejvíce škodlivá je pak přítomnost lékaře, který je nositelem všech nenormálností, léků a umělých postupů, nebo nedejbože nastřižení hráze. Z přerušení pupečníku se stává jakýsi mysteriózní obřad, ba slyšel jsem dokonce o nových trendech ponechání placentárního spojení i několik dní. S placentou se taky mohou vykonávat různé obřady včetně jejího pojídání – dělají to přece některá zvířata, je to v souladu s přírodními zákony. Klientka někdy žádá o možnost odnesení placenty domů a její následného zakopání pod jabloní. Jablka jsou pak prý zcela jistě zázračná.

Vyprávěl mi nedávno jeden kolega o novodobém trendu tzv. bezkontaktního porodu. Rodící klientka žádá být v místnosti absolutně sama, nikdo na ni nesmí promluvit, musí být v naprostém tichu a ničím nerušena. Když se jí zeptal, proč tedy nezůstala doma, dostalo se mu odpovědi, že v péči o novorozené dítě bude přece jenom pravděpodobně potřebovat nějakou pomoc.

V důsledku propagace moderních trendů v porodnictví mi nedávno jeden primář sdělil, že už na porodní sál raději skoro vůbec nechodí, ať si to tam porodní báby samy s klientkou domluví. Zavolají ho samozřejmě jenom v případě nějakých komplikací. Je to vlastně podstatou takzvaného „porodního domu“, po kterém mnohé internetem vzdělané klientky volají. Dotyčný zkušený porodník pak pronesl klasickou větu: „Myslím, že zanedlouho se všechny naše porodnice změní vlastně v takové porodní domy.“ Bude to jistě lepší než domácí porody, které naštěstí tvoří jenom zanedbatelné procento porodů a které jsou někdy úspěšné třeba v Holandsku – zemi s nesrovnatelnými možnostmi dopravy a komunikace. Ostatně i tam končí více než třetina původně plánovaných domácích porodů nakonec v nemocnici.

Naštěstí nejsou všechny rodičky ještě klientkami zblblými facebookovými přátelstvími a sdružujícími se v internetových rodinách stejně postižených. Ne všechny rodičky pak touží být při porodu samy při dodržování absolutního zákazu jakékoliv lékařské intervence. Rozhodně ne každá touží pozřít vlastní placentu nebo ji zakopat pod jabloní, nebo usiluje o přítomnost nezletilců na porodním sále.

Východiskem při eliminaci výše uvedených nesmyslů je pak snaha všech zainteresovaných zdravotnických pracovníků o vytvoření takového prostředí, aby se rodička cítila opravdu jako doma. Znamená to vzkřísit postup, kterému můj bývalý šéf, nezapomenutelný primář Jiří Šráček již v roce 1973 v Ostravě říkal tender loving care – TLC. Tedy citlivá a láskyplná péče. Škoda, že jsme na to za těch více než čtyřicet let zapomněli. Tenkrát se panu primáři tak trochu vysmívaly nejen hlavy medicínsky pomazané, ale také četné hlavy politické. Dnes si můžete TLC na internetu „vygooglovat“ leda jenom v angličtině. Jako internetovou hru nebo jako krmivo pro psy.

MUDr. Radim Uzel, CSc.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.