Ladislav Žák: Ve jménu lhostejných…

žák ladislav
21.1.2016 09:35
Často je v poslední době ze sdělovacích prostředků slyšet, že politici a média podléhají vůli lidu a v touze po hlasech ve volbách se staví nepřátelsky k uprchlíkům a migrantům. Podobně se ozývají hlasy, že někteří politici a média, že někteří politici a média jdou statečně proti proudu a podporují uprchlíky a migranty. Trošku to připomíná řeč malého Bonaparta k psí dečce Colombovi na sjezdu přítel italské opery ve filmu Někdo to rád horké. Někdo by mohl říci, že…, ale já na to, že... atd. atd. Mottem tohoto textu ovšem je skutečnost, že nejen ve filmu všichni ostatní přátelé opery mlčí.

Povšimněme si, prosím, že v případě politiků, ovšem zdaleka nikoliv u všech, jde takřka výhradně o verbální rovinu. Jsou slyšet hlasy pro i hlasy proti. To podstatné ovšem je to, kolik politiků mlčí a následně, co politici skutečně dělají ve vztahu současné dlouhotrvající migrační a uprchlické krizi, a pak je možné bez velkého úsilí konstatovat, že nedělají nic. Je třeba si položit otázku, zda jde jenom o jejich neschopnost, lenost nebo jestli je v tom i politický záměr. Při pohledu do společnosti můžeme pozorovat velkou skupinu osob, která nemá ve vztahu k věcem veřejným nejen žádný plán, ale dokonce ani žádný vztah. Jsou jim prostě lhostejné až do té doby, než se bezprostředně dotknou jejich světa.

Pokud bychom si chtěli udělat představu, jak velké jsou skupiny lhostejných, pak si připomeňme dlouhou řadu místních referend, která zkrachovala na nedostatečné účasti občanů. Na jedné straně politizovaná a medializovaná hysterie příznivců a odpůrců dané změny, na straně druhé je tichá většina lhostejných, kteří nemají nebo necítí žádnou potřebu se k dané změně jakkoliv vyjadřovat nebo jinak vztahovat. Patří k nim samozřejmě i ti, kterým status quo vyhovuje a jsou připraveni si jej užívat do poslední chvilky.

Politici dobře vědí, že klíčem k úspěchu není získat na svou stranu bojovníky za změnu nebo proti změně, na to stačí danou změnu prostě podpořit nebo odmítnout. Daleko důležitější je dostat k volbám a posléze na svou stranu onu rovnodušnou lhostejnou většinu, která má své dílčí skupinové zájmy, ale celospolečenské otázky se jí podle jejího názoru nedotýkají nebo si myslí, že na ně stejně nemá žádný vliv. To mimo jiné vyžaduje od politiků přiměřenou opatrnost, nerozhodnost a samozřejmě nečinnost, kterou je ovšem velmi složité ve volebním klání prodat. To je opravdový majstrštyk, který ovšem přináší sladké ovoce úspěchu.

Nečinnost politiků tedy může být i odrazem převládajících nálad voličstva, a to nejen v konkrétním případě migrační krize, ale zdá se, že i v daleko širším měřítku. Je to důsledek současného trendu individualizace společnost, toho, že skupinové zájmy pocházejí většinově z oblasti volnočasových aktivit a společnosti tak stále více připomíná prostor, ve kterém se pohybují tlupy lovců a sběračů toho či onoho. Tak jako paleolitické tlupy těžily z bohatství přírody dnešní postneolitické skupiny těží z bohatství společnosti. Dobře spravované společnosti mající obecné zájmy, pravidla i morální hodnosty takovému způsobu života, představujícímu prakticky jejich drancování, pochopitelně překážejí. K tomu připočtěme současný trend, že i ti, kteří by měli společnost vést, jsou často členové nebo dokonce šéfové zájmových skupin, pohříchu však ekonomických či mocenských, máme obrázek současné společnosti i s pasivitou politických elit v zásadě úplný.

Klíčovou otázkou dneška je to, jestli současné demokratické společnosti západního typu dokážou vůbec nejrůznějším klanům, zájmovým skupinám a komunitám jiných kultur s vysokým stupněm vnitřní důvěry v binárních vazbách čelit. Znovu je třeba podtrhnout, že migrace je jenom jedním z faktorů současné destabilizace světového uspořádání a toho evropského zejména. Snad ještě důležitější je fragmentovaný vnitřní stav společnosti a vliv moderních technologií. Úkolem je hledání gravitačního pole, které by učinilo pohyb jejich fragmentů poněkud více uspořádaným.

To, co celkem bezpečně víme, je to, jak takové pole vypadat nemá. Bruselská byrokracie jakoukoliv přitažlivost a s ní spojenou autoritu sjednocené Evropy spíše ničí a rozkládá zevnitř a umožňuje dělat komukoliv cokoliv zvenčí. Ruský oligarchicko-byrokratický kapitalismus pokračuje v tradici hlubokého a tradičního rozštěpení ruského samoděržaví na opričninu a zemščinu. Jestli Jonathan Swift věnoval třetí díl svých cest létajícímu ostrovu Laputa, vydírajícímu a zbídačujícímu skutečný ostrov Balnibarbi, jako podobenství o Anglii a Irsku, pak dnes se hodí na současné Rusko, kde stále více militarizované elity už dávno přestaly zajímat osudy obyčejných lidí, s výjimkou toho, když jde o to potlačit nějaký názor, získat nový kanónenfutr nebo zvýšit daně. Popravdě řečeno, ruské Lapuťany nezajímá pád rublu, protože má v jejich životech podobné postavení jako u jejich předchůdců v 18. a 19. století měla ruština. Jsou jen pro sprostý lid. Podobně se ovšem chová bruselská Laputa k členským zemím EU a především k jejím občanům, jejich rozhodnutí a vůli. Prostě je ignoruje. Tudy prostě cesta nevede.

Půjde o složité hledání nové podoby jednoty práv a povinností mezi lidmi, kteří se rozhodnou ke sdílení určitého časoprostoru. Právě ona jednota práv a povinností by měla být klíčovou hodnotou, na jejíž podobě by se měli lidé aktivně podílet, sdílet ji, respektovat a samozřejmě ji bránit před vetřelci. Toho opravdu nejsme v současné době svědky. Jsme svědky šikany menšin vůči většině, aniž by si menšiny uvědomily, že pokud většinu zahubí, přestanou být menšinou a budou se muset nejen uživit, ale především nést odpovědnost za své potíže a vystavit se bratrovražedné válce s jinými menšinami, se kterými doposud ruku v ruce doslova i obrazně vyžíraly většinové uspořádání zevnitř.

Zatím se ovšem většinově chováme jako Marie Antoinetta před popravou. Ještě chvíli… A po nás potopa. Někteří se diví, že to politici kopírují, ale oni jen souzní s podstatnou částí a často dokonce s většinou voličů. Je to nepříjemné zjištění, ale politici nejsou o moc jiní než my sami. Je to aktuálně asi spíš k horšímu než k lepšímu, ale nic netrvá věčně…

ladislav-zak
Krizový manažer. Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.