Význam Pražského jara a jeho mezinárodní důsledky

polreich18
13.8.2018 14:24
Je tomu právě padesát let, kdy Československá republika svým vlastním vývojem symbolizujícím způsobem zasáhla do mezinárodního dění s důsledky, které teprve v pozdější době se staly podstatnými pro společenské změny s velkým mezinárodním dosahem. Nebuďme skromnými, byl to počátek vývoje, který nakonec vedl k rozpadu bipolárního světa. Pokud dnes hodnotíme tyto historické události, právě tento aspekt by měl být předmětem našeho uvažování. Je proto až překvapující, že současný přístup medií i politiků k občanským aktivitám, které vyvrcholily v šedesátých letech a byly dočasně ukončeny vojenskou okupací, zůstávají účelově v pozadí a je zdůrazňováno jenom násilné ukončení celého společenského procesu. Vysvětlení samozřejmě existuje. Podstata procesů změn měla charakter, který i dnes pro mnoho politiků a mediálních přisluhovačů má stále nejenom univerzální, ale i velmi nebezpečný charakter. Tento stav by nás měl alarmovat a stát se předmětem badatelského výzkumu. Bohužel požadavek v dnešních podmínkách těžko realizovatelný.

Opět se nyní budeme setkávat ne s podstatou celkového širokého společenského procesu a jeho smyslu, ale spíše s jezdícími tanky kolem Národního muzea 21. srpna.

Můj pohled bude mít vždy přístup přímého účastníka událostí a to hlavně na mezinárodním poli, jak analytika, který zkoumal příčiny, které vedly ke změnám a nakonec i k důsledkům, které je nutno odvodit právě od myšlenek, ale i od operativního hnutí „Pražského jara“. Předně, je nutno podotknout, že snaha o změnu měla reálný základ ve stavu naší společnosti., V té době bylo Československo nejvíce ekonomicky, společensky i kulturně historicky přizpůsobeno a zralé ke společenským změnám. Existující jistý totalitární systém nebyl nadále únosný. Jednalo se tudíž o zákonitý proces. Podmínky pro změny se rodily v širokém spektru společenského života již nepoměrně dříve – počátkem šedesátých let. Vzpomeňme na humanitní vědní obory, literaturu, film, ale i postupně otevírající se politické diskuse. Tento proces nebyl jednoduchý a měl mnoho oponentů, ale atmosféra měla jednoznačnou tendenci. Zde není nutno dokladovat a ilustrovat vzpomínkami. Je mnoho dokumentů, které jsou k disposici. To že se s nimi dnes nepracuje, je chybou dnešního stavu společnosti.

Tento úvod myslím, že byl nutný, neboť naše nynější politické prostředí za vydatné pomoci medií nás přesvědčuje v zájmu snahy po znovurozdělení světa, že vlastně o nic nešlo, neboť se jednalo v podstatě jen o „boj komunistů o koryta“ a pokud je to těžko k uvěření, tak je nám každý rok připomínám jen vojenský zásah v roce 1968. Podstata realizovaných změn, jejich tendence a společenské funkce „obrodného procesu“ se účelově a důsledně opomíjí, přestože to byl největší přínos v novodobé historii našich zemí mezinárodnímu společenství.

Je nepochybné, že společenský a ideologický vývoj u nás byl nebezpečným odklonem od, v té době převládajícího směru Moskvy, který by mohl ohrozit podstatu a soudržnost celého sovětského „lágru“. Je pravdou, že vývoj v Československu měl univerzální charakter zárodku obecných změn. Ohrožena byla sama stávající mocenská struktura. To vedlo stávající „věrchůšku“ k přesvědčení o nutnosti dokonce vojenského zásahu s důsledky nejenom na naši vlastní společnost, ale i na vážný dopad pro vznik tzv. eurokomunismu a jeho odpoutání se od Sovětského svazu.

Celkový vývoj měl ale následný dopad již za pouhých 15 let na společenské změny i v samotném Sovětském svazu (1983 Andropov, 1985 Gorbačov). Je nepopiratelný fakt, že celé hnutí v Československu mělo zásadní společenský a ideový vliv na pozdější vývoj i v samotném Rusku. (Nové myšlení, glásnosť, perestrojka) a tím mělo i mezinárodní dosah a hlavně zpětnou vazbu na ostatní, zvláště země východního bloku.

Současné tendence, které mají upozadit náš význam a jeho impuls i na vývoj v SSSR, popírají v podstatě jeden z hlavních přínosů, která naše vlast poskytla celkovému mezinárodně politickému vývoji v současnosti. Není to ze skromnosti, ale ze servility, která začíná opět převládat v našem politickém prostředí a moderní historiografii.. (Reagan uzbrojil Rusko, jemu buďme vděčni).

Často bývá účelné , když události historického významu jsou ilustrovány dopadem na jednotlivý průběh událostí.

Sám jsem v této kritické době v roce 1968 byl v OSN v New Yorku a účastnil se zasedání Rady bezpečnosti, kde v podstatě bylo poslední místo na účinný protest proti invazi. O tom není třebas referovat, podrobně je vše popsáno v Hájkových pamětech (min. zahraničí) a v mých publikacích. Nejde jen o formu protestu, ale zasazení i této události do souvislosti s celkovou politickou atmosférou. V tomto období roku 1968, pro někoho třeba ne moc pochopitelně, byly politické a bezpečnostní vztahy mezi USA a SSSR na velmi dobré úrovni. Předně se právě v roce 1968 uzavřelo dlouhodobé jednání a podepsala se Smlouva o nešíření a likvidaci zbraní hromadného ničení, SALT 1 a probíhala další jednání v zájmu obou stran.

Podstatným však zůstává myšlenkový náboj a faktický vývoj v před invazním Československu, který nakonec za relativně krátké období měl i vliv na samotné centrum moci, kam byly soustředěny i aktivity našeho disentu (Zdeněk Mlynář, přítel Gorbačova, Jiří hájek, a další). Myslím, že máme povinnost se zmínit a obhájit mezinárodní význam událostí v Československu v přímé souvislosti se změnami v Sovětském svazu a tím si i přiznat podíl na celkových společenských změnách a to i z hlediska bezpečnostního.

Jen pro ilustraci je třeba uvést, že když prezident Obama přijel do Prahy, tak svůj projev zahájil: „Jsem zde díky Pražskému jaru“ a pokračoval „ díky odvaze těch, kteří zaujali postoj – a přijali riziko…. V našem světě existuje násilí a nespravedlnost, jimž je nutno se postavit ne tím, že se rozdělíme, ale tím, že budeme stát spolu… to je odkaz roku 1968“. Tehdy americký prezident vyhodnotil, ocenil a nastínil vizi společenských změn, které byly násilně přerušeny, aby o patnáct let později, a zcela zákonitě v samotném centru moci, Moskvě, byly dovedeny k realizaci.

Po rozpadu bipolárního světa, nevznikl svět unipolární, jak mnozí začali tvrdit se snahou hledat nového „velkého bratra“. Pokud však některá mocnost vlastní zbraně hromadného ničení, má pro ně nosiče a možnost je řídit z vesmíru, nemůže svoji mocenskou pozici nikdy ztratit. Máme nyní svět multipolární, kterému je třeba rozumět tak, že existuje vzájemná závislost a tím i globální odpovědnost.

Tuto skutečnost si právě v devadesátých letech uvědomily i USA a proto došlo prostřednictvím Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě k masovému odzbrojování. Bylo to období pro novou šanci vzájemného respektu a spolupráce. To byly i hmatatelné konkrétní výsledky nového společenského vývoje. V té době se přijímaly pod OBSE usnesení či konkrétní doporučení ve formě „Opatření důvěry“ a reálné úvahy o likvidaci vojenských bloků. Uvedené operativní kroky obrážely atmosféru doby po rozpadu bipolárního světa. Uvažování o nových blocích, vzbuzování nedůvěry či jakékoliv fobie se zdálo velice nereálné. Na programu bylo řešení obecných problémů světového společenství z hlediska životního prostředí. Nikdo neuvažoval o navýšení vojenského potencionálu a vojenských rozpočtů.

Z pohledu dnešní situace se zdá, že to vše není již pravda. Hledáme nového nepřítele, Upevňujeme nová vojenská uskupení v jiné geografii než byla v době studené války a dlouhodobě plánujeme navyšování vojenských rozpočtů, aniž bychom uvažovali, že vojenská připravenost musí odpovídat bezpečnostnímu prostředí. K jeho stabilizaci nás na příklad zavazuje i naše členství v NATO. A to zcela jednoznačně a v rozporu s tímto zadáním naše ministerstvo vnitra (rozvědka) organizuje zcela neodpovědně mezinárodní setkávání s ukrajinskými extremisty k přípravě na atomovou válku s Ruskem. Asi jako pomstu za jeho podíl na politických změnách vedoucích ke spolupráci v linii pokračování předsevzetí Pražského jara. Jak k těmto politickým zvrácenostem mohlo dojít?

Byla to neodpovědnost řady aktivistů a „převlékačů kabátů“ v postkomunistických zemích spolu s aktivizováním světových neocons projevily však účinnou snahu po obnovení znovu rozděleného světa, ale v jiné geografii. Byl to například i Václav Havel, který vinil USA ze zrádcovství, pokud budou dále proti rozšíření NATO (iniciativa NSR), obviňovali USA z romantizmu v devadesátých letech a bez zkušenosti s Ruskem a zahájili rusofobní kampaně. Byla to snaha po bezdůvodné a tím i uměle vytváření nenávisti.

Dnešní Ruská federace je označována za agresivní zemi, přestože dekolonizační proces Sovětského svazu proběhl v míru, po dohodě a bez krveprolití. Což se nedá říci o koloniálních državách západních zemí. (Vietnam, Alžír, Indie a další, kde zůstali po jejich vládě při snaze po osvobození statisíce mrtvých.

Dnes opravdu nežijeme v klidu a bezpečí, ale nejsou mezi námi antagonistické rozpory. Pomocí naši země a hlavně následně Ruské federace došlo ke změnám, které nás zavazují, k aktivitě o udržení a zajištění spolupráce. Jak je zřejmé z uvedeného, tak v tomto ohledu není malých zemí. Jde jenom o jasnou vizi a odhodlání v jejím směru pracovat. Nakonec přiznejme si, že jinou možnost nemáme.

Globalizovaný svět musí čelit řadě problémům. Všichni a tím více velmoci, nesou svoji odpovědnost. Řešení současných bezpečnostních rizik je společnou prioritou i mocností. Číny, Ruské federace a hlavně USA, které jsou zemí nejohroženější. Ani jedna však osamoceně nemá kapacitu úspěšně těmto hrozbám čelit. Před námi nyní stojí globální odpovědnost za podmínek spolupráce, ke které jsme společně o d s o u z e n i. Není to snadná cesta, ale jiná před námi není.

 

Miroslav Polreich

(psáno pro publica.cz)


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

V souvislosti s rokem 1968 a také 1989 jsou vemi důležitá svědectví vysoce postavených osob, mám na mysli pány Štrougala, Jakeše a další, kteří ještě žijí a byli na nižších stupních rozhodování. Je téměř nesmyslné, když o těchto událostech zasvěceně hovoří v ČT mladí historici, kteří nemají s událostmi žádné osobní zkušenosti. Času je málo a za pár let budeme jenom mluvit o ztracených svědectvích.