Za Františkem Čubou

cuba f
2.7.2019 09:28
Pár vzpomínek na jednu z největších osobností československého podnikání a její slušovický zázrak

O tom, jak obdivuhodnou postavou byl František Čuba, který nás právě opustil, svědčí třeba skutečnost, že několikadílný rozhovor, který jsem s ním pořídil v roce 2011, patří dodnes k nejčtenějším příspěvkům na tomto portále. Popisoval, jak se to kdysi dělávalo v Agrokombinátu Slušovice, a co z toho by se uplatnilo i dnes.

Představa, že úspěch, který tenkrát kdekdo záviděl, pocházel z nějaké přízně velkomožných tajemníků v Praze, je směšná. Vyvolává dojem, že totéž bylo možné i kdekoliv jinde, pokud by tam spočinulo jejich vlídné oko. Jenže rolí tehdejších tajemníků nebylo pomáhat, ale překážet, nedovolit, aby jim někdo přerůstal přes hlavu a představoval mocenskou hrozbu. Takže ten úspěch, který Slušovicím každý záviděl, protože znamenal i dvojnásobné platy a přístup do podnikové prodejny, kde se dalo něco opravdového koupit, ten úspěch vyžadoval systematickou a promyšlenou práci a k tomu ještě odvahu.

Pokud jde o tu systematickou tvrdou práci, František Čuba ji popisuje velice názorně:

„K tomu, aby mohla zemědělská firma vydělávat, musí mít zabezpečen vědeckotechnický rozvoj. My jsme měli v JZD kanceláře, které neměly jiný úkol než sledovat novinky, které ve světě vznikají a týkají se našeho podnikání. Tyto novinky se dávaly našim lidem k dispozici, a ti pak měli možnost s použitím těchto informací něco nového vytvořit.

Zavedli jsme systém technických rad. Technická rada zasedala každé pondělí, a tam se mohl každý přihlásit, že nabízí nějakou novinku. Například někdo řekl, že nabízí nový stroj, a ten stroj přinese milion korun zisku. Když to tam takhle prohlásil, tak mu vedoucí plánovacího útvaru hned navýšila plánovaný zisk o ten milion a zvedla mu povinné odvody do podniku. Nemohl tedy vykládat, že to přinese milion, když si tím nebyl jist.

Proč do toho tedy šel, když to bylo tak tvrdé? Potřeboval to do hodnocení. Když nebude mít na konci roku dobré hodnocení, sletí z funkce i z platové kategorie. Aby dostal dobré hodnocení, musel přijít s novinkami a ty předvést na technické radě.

Měli jsme hierarchii náměstek předsedy, ředitel závodu, vedoucí provozu. Nižší vedoucí pracovník po úroveň vedoucího provozu musel zvládnout veškerou výrobu. To, co bylo navíc, to už bylo na těch vyšších, počínaje ředitelem závodu. Ten zase nezodpovídal za to, že to všechno běží, to znamená, nemusel řešit operativní problémy, ale zodpovídal za to, že jeho jednotka, třeba podřízený závod, ročně zvýší některý ze základních ukazatelů o 30 procent.

Buď zvýšil tržby, nebo zvýšil zisk, produktivitu práce, ale minimálně o třicet procent. To byl hlavní úkol ředitele závodu a vyšších. Náměstci předsedy už měli na starosti strategii, museli zabezpečovat výhled na několik roků dopředu. Neměli to jednoduché, protože předseda zadával i výhled na dvacet roků dopředu.“

http://vasevec.parlamentnilisty.cz/vip-blogy/frantisek-cuba-nove-zemedelstvi-i

Slušovice vedle toho měly i svůj vlastní výzkumák. Byl obdivuhodný, protože v kdysi zastaralém JZD budoval základy československých biotechnologií. Jako novinář jsem tam jezdíval často, ale roku 1986, kdy byl Čuba v nepřízni, o to moje redakce, deník Mladá fronta, neměla zájem, a tak jsem jel do Slušovic za své a strávil jsem tam týden dovolené. Předseda František Čuba mne okamžitě předal odborným pracovníkům, abych prošel celým podnikem.

Nejvíc času jsem strávil ve výzkumáku a vznikajících průmyslových provozech pro biotechnologie. Jejich výčet jsem teď našel ve svém archivu, ve výroční zprávě za rok 1985, mimochodem s primitivní grafickou úpravou, přizpůsobenou možnostem tehdejších počítačů. Elegantnější by byly řádky odlité do olova, jak se to tenkrát dělávalo, ale to by bylo zdlouhavé a zastaralé.

Zpráva popisuje, jak se experimentovalo s výrobou biologických ochranných prostředků. Určitý bacil (Bacillus thuringiensis) fungoval na kukuřičné zavíječe, jiný zas na komáry. Když se potvrdilo, že to funguje, tak  se z pokusných zařízení šlo rychle na poloprovoz, který nadělal 20 tun sušených bacilů ročně. Pěstovali to v tancích, každý o objemu 6 tisíc litrů. Rok na to už se to mělo přenést do větších tanků, teď už každý o objemu 15 tisíc litrů s produkcí 200 tun ročně. Desetinásobek za pouhý rok, to bylo normální. A hned vedle vyrůstala hala pro obrovité kulové tanky po150 tisících litrů, kde se měly vyrábět krmné enzymy, usnadňující dobytku trávení, v rozsahu 2000 tun ročně.

Gigantismus tedy vyhrával tam, kde se sahalo po možnostech velkého průmyslu. Není divu, že během dvaceti let Čuba ve Slušovicích zvedl tržby ze 70 milionů (1965) na dvě miliardy korun (1985). Ale zároveň věděl, že velikost není všechno , proto byl nepřítelem třeba stále větších mlékáren. Mléko se do nich sváželo na vzdálenost stovek kilometrů. Když se to pak sleje dohromady a zbaví části tuku („egalizované mléko“), tahle očesaná směska se dostane na pulty až druhý nebo třetí den po nadojení.

Pracující mají právo na čerstvé mléko, zdůrazňoval Čuba, když mi ten systém kreslil na papíře. Prosazoval myšlenku malých závodů, jak je znal třeba z Německa. Ty hned distribuují mléko do místních automatů („železných krav“), ale to už je něco jiného – čerstvé bohaté individuální mléko. Pokaždé je s trochu jiným složením, takže za pětikorunu dostanete jednou víc, jindy míň. Znamená to větší zisk pro ty, kdo se o dobytek lépe starají. A přímé spojení s místním zákazníkem. Dnes v tom vidím vizionářské ocenění výhod výroby na krátkou vzdálenost a lokálního ekonomického cyklu.

Čubova čísla byla skvělá, ve Slušovicích ekonomie fungovala. To byla zásadní odlišnost od většiny ostatních podniků té doby. Hájil to všelijak, i nejrůznějšími triky. Šéfem stranické buňky byl jakýsi Čmolík – stejné jméno patřilo vedoucímu oddělení sdělovacích prostředků na ÚV, který mohl dusit i mého šéfredaktora. Nebyli to bráchové? Nebyli, ale to věděl málokdo.

Kdykoliv jsem ve Slušovicích narazil na odborníka republikového významu, obyčejně se ukázalo, že to byl člověk, který nikde jinde dělat nesměl. Měl škraloup z roku 1968, něco tenkrát řekl, potom zas neřekl, a teď z něj byl občan snížené kategorie. U Čuby to nevadilo, asi že to bylo tak z ruky, že už mohl těžko někomu v Praze překážet. Úvahy o „slušovických nitkách“, které vytáhl v březnu 1990 Václav Havel jako příklad hrozby mladé demokracii, proto byly opravdu divné. Vadilo spíš to, že tento družstevní kombinát, který fungoval za nevůle komunistů, mohl fungovat i v nových poměrech a kazit kšeft pro změnu kapitalistům.

Využíval vlastních surovin a prodával výrobky s vysokým stupněm zpracování. Dnes suroviny vyvážíme a výrobky dovážíme. Zaváděl nové výrobní obory, které pozvedaly region i mzdy, takže to kazil těm novým podnikatelům, kteří neuměli nic jiného než ždímat lacinou práci. Uměl využívat družstevního principu, kdy lidé dělají na sebe. Propojoval jej se silným řídícím, výrobním, výzkumným a obchodním centrem, aby podnik obstál v soutěži se zahraniční konkurencí. Jenže konkurence ujídá z trhu, to taky nedělá přátele.

Čuba se lišil, nebyl vzorem, byl protikladem dobové praxe. Ukazoval, že by to za socialismu mohlo fungovat, ale muselo by se to dělat zásadně jinak, než prosazovali ti, kdo měli v rukou hlavní mocenské páky. Ti bývalí v něm viděli hlavně to „jinak“, ti noví hlavně to „socialistické“, takže byl nepřijatelný pro jedny i pro druhé.

Ekonomická věda za totáče, to byla drsnost srovnatelná s katolickou věroukou, kde taky není vždy jasné, jak to bůh přesně myslel. Pamatuji si to, dělal jsem z ekonomie socialismu zkoušku. Učebnici jsem si tedy přes noc nabouchal do hlavy rychločtením, aby nehrozilo, že tam něco utkví. Všechno se porovnávalo se vším, ukazatele jen pršely, byť šlo o výrobu nefunkčního krámu, který skončil někde na hnoji.

Byla to moudra k ničemu. Ceny byly stanovené, množství taky, a na leta dopředu. Kolik lidí tam bude a co za to dostanou, to jsme také věděli předem. Taková rozhodnutí byla přijímána mimoekonomicky, mocensky. Sáhnete do toho, a někomu vyklouzne rudý prapor z ruky. Další bludiště ekonomických analýz způsobovala povinnost skutečné výsledky před obyvatelstvem skrývat, například u zbrojní výroby, aby lidé netušili, kolik to sežere, a drobné úspěchy zase nafukovat až k prasknutí, aby se zakrylo zaostávání.

Proto bylo tak těžké vyjádřit to vědecky. Znalec se mohl prosadit jen tím, že každý rok nabízel něco jiného, což mělo tu výhodu, že staré neúspěchy zmizely pod kobercem nemožnosti meziročních srovnání. Avšak těžko na cvičišti, lehko v boji. Manažeři, kteří takovou džungli protichůdných ukazatelů a předpisů přežili a zachovali podnik při životě, byli po revoluci vysoce mezinárodně ceněni.

U nás už byli ceněni méně, a tak se museli zařídit jinak. Českou školu pružného metru nasadili na privatizaci.

Privatizoval se dejme tomu výzkumák, což je vlastně skupina zanícených lidí obalených zdivem. Když se nabyvatel dokázal domluvit s hodnými státními úředníky, kupoval ty budovy za historické pořizovací ceny, pochopitelně se slevou. A když se dokázal zalíbit i hodné bance, kterou stát periodicky vyprošťoval z potíží, poskytla mu úvěr, který nebylo třeba splácet. Teprve pak se otevřely dveře trhu. Nový vlastník vyhnal výzkumníky na mráz, aby dům zbavil staré zátěže, a prodal nemovitost natěšeným Němcům za desetkrát vyšší cenu odvozenou z nafouknutých budoucích výnosů vznikajícího realitního trhu.

Také Slušovice znejistělé honem za jejich skrytými „nitkami“ začala rozežírat privatizační rakovina. Vznikla spousta menších podniků, některé fungují i dodnes. Ale že by se to dalo srovnat s někdejším JZD?? Modří soudruzi někde udělali chybu. Až se jednou Čubovi postaví pomník na nádvoří univerzity s jeho jménem, která jistě vznikne, budou mít budoucí bakaláři a magistři o čem psát.

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

cernik

Takových podniků bylo víc, 
ovšem ostatní byly ve srovnání se Slušovicemi dost malé,
takže o nich věděl málokdo.
Slyšel jste Zbyňku např. o Vúzort-u?
Malý výzkumák na Smíchově...
Naše fotografická výroba rozhodně měla do světové špičky daleko, 
ale teorie, ta na světové špičce byla, 
obdobně u optiky  a zvkové techniky.
Prakticky nikdo dnes neví, že řadu světových divadel stran jejich akustiky spolunavrhovali 
právě zvukaři odtamtud.
Tam jsem dělal diplomku.


antoninsebek

Dobrý den, Váš článek je pravdivý. 

Shodou okolností jsem měl na ekopnomickém úseku člověka, který měl švagra ve vedení Slušovic. Nebyl žádný problém, abychom tam na čtyři plné dny zajeli a přitom se mohli podívat kamkoliv a ptát se na cokoliv. 

Pamatuji se i na jejich počítačovou výrobu. Zdroje základních součástí byly především díky výměnému (barterovému) obchodu získány za nepotřebné zásoby na skladech tehdejších národních podniků. Ty ležáky byly prodány pochopitelně za adekvátně nízkou, možno říci i ztrátovou cenu.  "Náš" kontaktní člověk nám zcela bez obalu řekl, že pokud by se socialistický stát rozhodl počítače dovážet, mají připravenou náhradní variantu. Efekt těchto "slušovických" obchodů byl řádnou mírou uplatněn i v zemědělství, vzpomeňte na dovoz velmi kvalitního chovného skotu. Atd. atd.  Byl to zcela jiný svět.

Nový režim "lásky ...." nebyl ke Slušovicím  moc laskavý a rozhodně ne sametový. A to jsem napsal mírně. Kdopak z vás ví, kdo si pořídil při "rozprodeji" Slušovic onen špičkový obchod zeleniny a ovoce ve Zlíně ? Docela známé jméno.... Tehdy..

Pan ing. František Čuba prošel za svého života řadou vnějších zvratů. Čest jeho památce a nechť je mu země lehká.