Zbyněk Fiala: Amerikánská demokracie

Fiala Zbyněk
31.12.2019 03:45
My se tady fackujeme, dozvěděl se Nick Carter, a znovu se sbíral z podlahy, jen co se vzpamatoval z prohraného souboje na piva. Možná bychom se však měli zadívat za velkou louži jeho doby pozorněji.

Vánoce se starými filmy – už jsme si zvykli, a jsou skvělé. Třeba ta Adéla, která ještě nevečeřela. Utěšuje naivitou pradědečků, kteří znali Ameriku z ohmataných sešitů s Nickem Carterem. Nebo z mayovek, kde nad každým zlem zvítězí Olda Šetrný (jestli si to jméno správně pamatuju). Obraz cizí naivity je důležitou součástí duševní hygieny. Jsme chytřejší než ti pytlíci, co na všechno naletí. Kéž by nám to vydrželo i po závěrečných titulcích!

Bohužel, nevydrží. Proto stojí za to připomenout, že je tu i daleko starší zpráva o amerikánském způsobu života. Je obsažená ve svědectví mladého francouzského právníka Alexise de Tocquevilla, který našel v amerických obcích a městech z let 1831-2 doklady „blízkého, nezadržitelného a všeobecného nástupu demokracie ve světě“. Viděl je čistýma očima toho, kdo něco spatřil poprvé. Ta zpráva je živá dodnes, i když demokracie leckde dodýchává.

Před třiceti lety jsme vstoupili ze dne na den do „amerického snu“ i my tady. Lákalo bohatství symbolizované proudy obrovitých bouráků, které stavěly jen v kině nebo u okénka s mcdonaldovým karbanátkem. Svobodu představovaly nekonečné dálky, džíny a rachot rockových kapel. A banány? Ty mohly být za pětník a bez fronty, že o tom vůbec mluvíme. Nevím, proč se mi zafixovaly zrovna ty banány....

Český překlad Tocquevillovy práce o prvotním amerikánském způsobu života je mimochodem další neopominutelné dílo, které u nás vyšlo s podporou Francouzské republiky (podobně jako Kapitál pro 21. století od Thomase Pikettyho). Autor v něm shrnul představu, „proč lze jednoznačně tvrdit, že ve Spojených státech vládne lid“, do několika vět:

„Ty, kdo tvoří zákony, i ty, kdo je provádějí, jmenuje v Americe lid; on také sestavuje poroty, které porušení zákona trestají. Instituce jsou demokratické nejen svým principem, ale také tím, jak se rozvíjejí. Lid jmenuje své zástupce přímo a zpravidla je vybírá každoročně, aby je tak úplněji udržoval v závislosti na sobě. Lid tedy opravdu vládne /.../.

/.../ vládne jménem lidu většina.“ (Knihovna Lidových novin, Praha 1992, Díl I., s. 130.)

U nás už to lze tvrdit méně jednoznačně, protože my jsme se nepustili ani po obnově republikánské svobody před třiceti lety do takových dobrodružství, jako je přímá volba šerifa nebo soudní moci. Nemá cenu měnit něco, co se osvědčilo. Když všecko selže, vládnou tihle.

Z amerikánského způsobu života jsme si vzali hlavně ty džíny, ale jinak jsme tradičně zůstali u domácí tlačenky a občasné facky místo velkých slov. Možná jsme měli víc pozornosti věnovat třeba městským shromážděním v ranné Nové Anglii, kde vládla přímá demokracie a všechny podstatné záležitosti byly důkladně společně projednávány. Dominoval princip rovnostářství a vzájemnosti, bez které by tam nepřežili.

Tocqueville si pozorně všímá jevu, kterému říká „duch obce“:

„Obec v Nové Anglii spojuje dvě výhody, které všude, kde se vyskytují, silně podněcují zájem lidí o nezávislost a moc. Obec sice působí jen ve vymezeném okruhu, ale v něm se pohybuje s naprostou volností.“

Hned vytušíme rozdíl oproti Česku, jehož prameny postihuje před dvěma stoletími i Tocqueville:

„V Evropě se často stává, že sami vládcové litují, že neexistuje duch obce, protože se všichni shodují na tom, že je to důležitý prvek veřejného pořádku a klidu: ale nevědí, jak jej vytvořit. Bojí se, že kdyby učinili obec nezávislou a silnou, rozdrobily by tak moc ve společnosti a vystavili stát anarchii. Vezměte však obci moc a nezávislost, a najdete zde pouze podřízené, ale nikdy občany.“

Je tu však ještě další rozměr působení „ducha obce“:

„Současně s tím, jak americký systém dělí pravomoc obce mezi velký počet občanů, nebojí se ani rozmnožovat obecní povinnosti. Ve spojených státech se právem domnívají, že láska k vlasti je jakýsi kult, k němuž lidé lnou právě v důsledku jeho praktikování.

Takto dává život obce jistým způsobem o sobě vědět v každém okamžiku: každodenně se projevuje plněním nějaké povinnosti nebo uplatňováním nějakého práva.“ (D I., ss. 52-53.)

Nakonec ještě jedno podstatné zjištění:

„Obecní instituce jsou pro svobodu tím, čím jsou základní školy pro vědu: přivádějí ji lidu na dosah; dávají mu okusit jejího pokojného užívání a navykají ho, aby ji používal. Bez obecních institucí si národ může zvolit svobodnou vládu, ale chybí mu duch svobody. Pomíjivé vášně, dočasné zájmy nebo shoda okolností mohou mu dát vnější formy nezávislosti, ale potlačený despotismus uvnitř společnosti se dříve nebo později znovu vynoří.“ (D I., s. 48.)

Amerikánský způsob života tedy začínal s podstatně hlubší představou vlády lidu. Pomohlo mu to, že se zbavil nadvlády aristokracie a církve. I amerikánští demokraté měli daleko k dokonalosti. Tocqueville se zmiňuje jen okrajově o osudu Indiánů a černochů a konstatuje, že „zakoušejí důsledky tyranie“. (D I., s. 241.)

Ekonomickému pozadí rozdílného vývoje demokracie v severní Americe a Evropě se věnuje také Thomas Piketty v citované analýze kapitálu 21. století a poukazuje (překvapivě!) na dlouhodobé rozdíly v nerovnosti mezi oběma kontinenty. Poměr kapitálu vůči národnímu důchodu v Evropě dosahoval mnohem extrémnějších hodnot než v severní Americe, kde je trvale na úrovni čtyř ročních národních důchodů. V Evropě byl před první světovou válkou (Belle Époque) na 6 až 7násobku národního důchodu.

Americký nižší poměr byl dán tím, že všechno se muselo postavit z ničeho, přistěhovalci přijížděli bez majetku, byli relativně mladší a stále jich přibývalo, takže nově vzniklý majetek se více naředil. Kdežto v Evropě se vršilo na bohatství z minulosti a ve společnosti se tak uplatňovala větší váha dědictví a rodu. Během válek bylo evropské bohatství značně znehodnoceno a pak je omezovaly i důrazné sociální státy 50. až 70. let minulého století. Avšak konzervativní revoluce 80. let byla nakloněná majetnějším, a tak jsme se vrátili k vysoké nerovnosti, jaká tu předtím byla jen v časech před 1. světovou válkou. Tendence směřuje k dalšímu navyšování.

Připomeňme v této souvislosti, že Česko se mohlo z této smyčky bohatství a rodu vyvléknout, protože jsme se roku 1989 vynořili jako plebejská společnost se silným společenským životem na obecní úrovni a velkou angažovaností občanů. Mohli jsme tak následovat pionýrské zkušenosti amerikánského způsobu života. Ale jak už to v politice bývá, ve chvílích, kdy se na Václavském náměstí okázale bušilo do amerického Zvonu svobody, začaly se její základy systematicky ničit.

Ani Američané si nedokázali zachovat „ducha obce“. Dějiny mezitím ukázaly, že silnější než demokracie jsou média a silnější než média jsou peníze. Americká společnost je nyní extrémně rozdělená, jen v tom se jim můžeme směle rovnat. Rozdělení americké společnosti je viditelné nejen v titulcích novin, které oslavují impeachment, nebo jej naopak označují za začátek konce Demokratů. Je do očí bijící v grafickém zobrazení výsledků výzkumu veřejného mínění.

Veřejné mínění zůstává mnohem více rozděleno podle stranického klíče než podle rasy, náboženství, věku, pohlaví nebo vzdělanosti, zjišťuje nejnovější zpráva Pew Research Centre.

Rozdělená společnost je nestabilní. Tocqueville připomíná starou revoluční zkušenost, že ve Francii „jedni napomáhali demokracii svým nadáním, druzí svými neřestmi“. I ti druzí tedy pomohli jejímu nástupu tím, že nastřádali rozhořčení vedoucí k radikálnímu zvratu.

Je tu však ještě další naléhavý problém. Mezi vědci narůstá přesvědčení, že klimatickým změnám nelze účinně bránit bez obnovení života komunity. Jedině tak lze urychlit nástup hospodaření na krátkou vzdálenost, alespoň tam, kde je to možné. Neznamená to jen úspory dopravy, energie, nejspíš i brzdu plýtvání. Avšak jen tak lze setřást bezohledné vzdálené akcionáře, kteří jsou lhostejní ke škodám, zůstávajícím za aktivitami jejich společnosti. Vždyť je ani nevidí. Zato čísla ze čtvrtletních výkazů vidí a jsou připraveni trestat každý ústup proti očekávanému růstu zisku.

Řeči o klimatickém náboženství, ořezávání pravomocí obcí, zvyšování centralizace zdrojů a spoléhání na zahraniční spasitele je hašení požáru benzínem. Nedá se říci, že nevíme jak na to. Na spoustu věcí už lidstvo přišlo před dvěma stoletími, ne-li mnohem dřív. Vysoká nezávislost a soběstačnost obcí spravovaných prvky přímé demokracie je tou nejdostupnější. Během doby se však zdatně vyvíjela i schopnost, jak lidi této zkušenosti zbavit. To stojí za úvahu ve dnech, kdy máme pár volných chvil k soustředěnému přemýšlení.


zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

zbynek-fiala

Vážený pane Volný, s vámi je radost polemizovat. O vítězství peněz vždy a za všech okolností pochopitelně můžeme mluvit jen dlouhodobě, v krátkých obdobích mohou nastat zvraty, třeba i revoluční. Je možné, že zrovna se zadělává na další takový, protože míra nerovnosti v Americe i v Evropě (dominance horního percentilu nebo spíše nepatrného zlomku tohoto percentilu společnosti) už překročila úrovně existující před první světovou válkou. Tento proces se zrychluje. Piketty, který roku 2013 dokončil svou práci o kapitálu 21. století, se tohoto procesu obává, ale novější statistky jej potvrzují. Proto ostatně i Tocqueville dvě století před ním píše ve smyslu, že "někteří pomáhají demokracii svými přednostmi, jiní svými neřestmi". Jinou věcí je, zda z revoluce vzejdou jako vítězové ti lepší, nebo "stejní jiní" nebo dokonce někdo ještě horší. 

V této souvislosti je však třeba upozornit, že demokracie není hlasování, to je jen jedním prvkem. Má-li mít hlasování smysl, musí před ním probíhat debata. U debaty pak platí známý poznatek, že "moudrost davu" se projeví jen tehdy, pokud mají účastníci vlastní informace, nezávislé na tom, co v tom davu koluje. Je tedy nutné rozlišovat dva druhy davu: dav, který posuzuje nějaký jev z více stran na základě nezávislých zjištění, a dav, kde si jeho příslušníci vzájemně opakují nějaké manipulace, třeba od krysaře, který je vede ke skalnímu útesu.

Zmínka o Trumpově volební kampani poukazuje na slabiny argumentace postavené jen na likvidaci protivníka, nikoliv na vlastních programových přednostech. Tón kampaně určovala Hillary, jak píšete, měla dvakrát větší prachy, a mohla tak prosadit silné negativní téma ("ruská spojka"). Jenže už zdaleka nebyla tak bystrá jako kdysi na Harvardu, a tak tím Trumpovi zajistila obrovský prostor ve zpravodajství. Nicméně nezapomínejme, že v hlasování lidu vyhrála Hillary, měla o dva miliony víc hlasů. O prezidentu však rozhoduje sbor volitelů, čili tak nastavené hranice volebních obvodů, aby voličská převaha Demokratů v Kalifornii a dalších velkých státech nehrála takovou roli. A o to už se starají zákulisní machinace velkých peněz.

Těžiště vaší poznámky je však v úvaze, zda špatně zvolený starosta v Horní Dolní může ohrozit alpské ledovce. Může i nemůže, obojí úměrně. Klimatické změny, které se na tajících ledovcích podepisují, mají globální charakter. Ovlivňuje je stav atmosféry nad celou matičkou Zemí. Logika vlivu obce na tento proces spočívá jak v tom, čeho může dosáhnout, tak v tom, čemu může zabránit.

Pokud špatně zvolený starosta obec rozvrátí, že ukončí její hospodaření, pole zarostou křovinami a v úžlabích se objeví močály a rybníčky, atmosféře pomůže, matička Země si uleví, ale na úkor lidí. Ale totéž lze udělat i rozumně a zlepšit stav přírody i obce. Mimochodem, skleníkové plyny nejsou jediným nebezpečím, dalším je ztráta souvislé vegetace. Skutečnou katastrofou je kůrovcové kalamita způsobená bezohlednou smrkovou monokulturou, která nebrala v úvahu další fukce lesa. Suché lesy přispějí i k suchu v okolí, nemluvě o horších koncích, kdyby začaly jako v Austrálii hořet. Souvislá vegetace a častější výskyt vlhčích míst a rybníků jsou motorem malého vodního cyklu, kde co se v místě odpaří, nepříliš daleko i spadne. Je zároveň i klimatizací, která brání rozvinutí vysušujícího vedra.

Přenesení většího podílu obstarávání hlavních potřeb lidí do obce, které tady tak vytrvale prosazuji, je proto tak důležité, že obnoví hospodářský život tam, kde zbytečně vymizel, a zároveň dokáže bránit mnohému ničemí přírody, které se projevuje i klimatickými změnami. Hlavním zdrojem ničení je nesmyslné vnímání člověka jako pouhé homo economicus, bytost, kterou nezajímá nic jiného než individuální prospěch a osobní zisk. Je to deviace, která nás pronásleduje v posledních desetiletích. Individuálně se mohla projevovat i dřív, ale neměla "vědeckou" obranu. Výsledkem je hospodaření "nadálku", někdo má akcie (upozorňuji, že větší část jich vlastní jen nepatrný zlomek lidí) a čeká na kapitálový zisk a dividendy z podnikání, o kterém ani nemusí nic vědět. Tedy ani o tom, co se tam někde pouští do řeky nebo do vzduchu.

Nyní, kdy se přiblížila doba dostupnosti technologií, umožňujících výrobu v místě, "nakrátko", však může být taková výroba přenesena z globálních do lokálních poměrů, a pak se ocitne pod dohledem spoluobčanů. Škody nepůjde schovat nebo zapřít ve výroční zprávě. A budou-li místní lidé i vlastníky takové výroby, ať už přímo nebo prostřednictvím svých samospráv, mohou si vytknout širší cíle než je zaslepené zvyšování čtvrtletního zisku. Mohou se obejít i bez hospodářského růstu. Spokojí se s tím, že jim je pořád a udržitelně dobře.

 

klokan

  Bylo by lze samozřejmě polemizovat o historických, geografických a jiných souvislostech osídlování amerického kontinentu tvorem homo sapiens sapiens od asi před 10.000-ci lety, až přes invazi nenasytných Evropanů na tento kontinent od 15. století n.l. Takže tehdy ještě světové neznámý francouzský socio a politolog, tam ve třicátých letech 19. století, zkoumal jaký politický systém tam byl zaveden i za pomoci jeho dříve narozených krajanů. Shodou okolností se mi na přelomu aktuálních roků podařilo dohledat a opětovně se začíst do jedné z knih cyklu Lidské komedie, jednoho z nejgeniálnějších spisovatelů v historii lidstva, dělníka literatury Honoré de Balzaca, současníka panem Fialou zmiňovaného myslitele Tocquelliho, vlastně toliko asi pět let strašího, které ve svém rosáhlém literárním díle popsal částečně i na vědeckém základě ekonomický a politický obraz především tehdejší kontinentální Francie, mimo jiné ozřejmil i nám známý pocit Ztracených iluzí. Právě vzhledem k okolnosti, že se pro literaturu příliš obětoval, zemřel poměrně mlád ve věku 51let L.P. 1850 a nestačil tedy dopsat 137 jím plánovaných svazků humanitně ,,komediálního" cyklu. Tolik k širším souvislostem.

   Podstata dalšího zamyšlení hodného článku od pana Fialy a i ostatních jeho článků však spočívá ve velmi důležité okolnosti, neustálého hledání poučení v okolním světě a jeho tvořivém uskutečnění v našich podmínkách. Naši naprosto špatnou vizitkou, samozřejmě včetně našeho panstva, že u nás neuplatňujeme či spíše uplatňujeme mimimálně to pozitivní co bylo v našem okolí dosaženo. Stali se z nás takoví rabové ducha, kteří toliko iniciativně plníme rozkazy nadřízených o jejichž smyslu málo přemýšlíme. Takže zde máme naprosto ostudné pro nás výsledky restaurace kapitalismu, kdy vlastně z průmyslově a zemědělsky rozvinuté zeme jsm se stali typickou banánovou republikou a polokolonií, kdy na špičcě světových statistik se držíme především v hustotě staveb skladišť, montoven, prodejních center, kasin a nevěstinců na km čtverečný, jakož v pocentuální skladbě osevu, kdy polí řepkou olejkou posléze samozřejmě v počtu faktických nevolníků, alkoholiků, drogových dealerů, vymáhačů všeho a jejich obětí, neméně pak v míře celospolečenského chaosu. To co nám nyní konkrétně naše vládnoucí garnitura předvádí při likvidaci zdravého životního prostředí již volá do nebe a lze snad i usuzovat, že naši vyvolení jsou za to placeni, bohužel i našimi daněmi. Po materiální stránce si sice žijeme jakž takž, ale v žádném případě nelze přehlížet kam směřuje tato již skutečná tak zvaná Biafra ducha ( tedy terminus technicus obroditelů v roce 1968, jímž nazývali kulturní politiku za prezidentování Antonína Novotného, co  pak máme tedy tady za aktuálního prezidentování Miloše Zemana) ?

   V masových médiích se sice sem tam najde zmínka o problematice životního prostředí, ale tento náš nyní již vpravém slova smyslu bulvár, nás především informuje o podružnostech této oblast,ičímž myslím i nyní mocnými vyfabrikovaný idol jakési mladistvé prý eko světice, kdy se řeší jestli tato v rychlíku seděla na kufru či na sedačce. Nevolá se však po sankcích vůči těm, kteří zapřičinili například nynější naprostý chaos v železniční dopravě u nás a nejen v té. Ještě se tak objeví nějaká ta informace o tom jak nám stanovili  direktivy ke splnění nám vládnoucí komisaři z EU, aby bylo lze i takto chudý lid zastrašit. Tak lze to nejodpornější na tomto naprosto prohnilém režimu spatřovat v tom, nejen nepodporuje samostatné tvořivé myšlení občanů, ale svými naprosto hloupými zákony a jinými nařízenímu dělá vše pro jeho omezení. Obludnost takového systému spočívá samozřejmě i v okolnosti dvojího metru na poměřování chování bohatých a chudých kdy milardové ztráty nejsou příslušnými orgány řešeny nedbale a o to iniciativněji, řešeny běžné delikty občanů, kterým stát jest pro zmařenou Kč, mající snad hodnotu již nexistujícího desetihaléře, snad ochoten vrtat i koleno.

   Kolovrátky se však alespoň točí jak z takového prekária ven ? Volby, všelidové referendum, začít u sebe, a být aktivnější právě ve věcech ne svého, ale celospolečenského prospěchu. Nový ro tedy, započal předsevzetí se dávají a neplní, snad kromě rozpočtu peněz na zbrojení. Dvanáct měsíců uběhne jak voda a zase sliby chyby.

   

Jiří Volný st.

Děkuji Zbyňku Fialovi, že mně vždy poskytne dostatek munice k nesouhlasu. Především si nejsem jistý, zda peníze vítězí vždy a za všech okolností, to by asi vylučovalo existenci revolucí. Dokonce bych zpochybnil i nadvládu peněz nad sdělovacími prostředky. Příkladem je vítězství Donalda Trumpa, jehož kampaň byla dvakrát levnější než kampaň Hillary.

Dále si myslím, že ledovcům na severu, jihu, v Alpách i jinde je úplně jedno, jestli převládá demokracie nebo diktatura a tají si nezávisle na způsobu vládnutí.

Prvky demokracie existovaly v evropských komunitách od pravěku a koexistovaly společně s diktátorskými formami. Pochopitelně to nebyla demokracie pro všechny, ale část společnosti se na nich podílela. Připomněl bych kurfiřty, kteří volili císaře, připomněl bych volbu praotce Čecha aklamací, dále zemské stavy, které si volily krále. Avšak post starosty, zejména v menších obcích, zastával většinou neformální vůdce, který byl pro funkci svými schopnostmi, potažmo svým majetkem, nejvhodnějším kandidátem. I když volen, v dnešním významu, nebyl, tak je velmi pravděpodobné, že by zvolen byl. Tento způsob výběru respektovali z rozumných důvodů i feudální šlechtici a dokonce i nacisté.