Zbyněk Fiala: Čínská digitalizace zdola

Fiala Zbyněk
19.12.2017 11:21
U nás se bezhotovostních plateb bojíme, v Číně si to lidé prosadili a prakticky se tam nepoužívá nic jiného. Vstřícnost novinkám je možná dána i tím, že rychlý sled zvratů patří k základním prvkům dlouhé čínské historie.

Čínské město Chang-čou, které je od Šanghaje vzdálené jednu cyklistickou etapu, láká spoustou atrakcí. V roce 2001 získalo cenu Spojených národů Habitat za vzorový urbanistický rozvoj, pro který si vysloužilo také označení „město zahrad“. Teď je prvním čínským „chytrým městem“, které neví, kde s tou elektronikou přestat. To si řeknete, když vidíte běhat synchronizované obrazce z diod na fasádách skupiny mrakodrapů. Ale dostalo také cenu UNESCO za péči o tradiční kulturu a umělecká řemesla.

Mezi mrakodrapy jsem byl v noci, to se fotit nedalo, ale procházka městským trhem hedvábí je krásná i po setmění. Nabízím pár obrázků a proložím to výkladem, jak se tu tradice snoubí s budoucností.

Když jsem se na trh chystal, čínský průvodce, kterému říkáme Václav, se nestačil divil, že na to potřebuji měnit peníze. Tady přece hotovost nikdo nepoužívá, všichni platí telefonem. Předvedl mi, jak to funguje. Obchodník na mobilu ukáže účet a zobrazí jeho QR kód. Vy otevřete svůj QR kód a přichýlíte mobil. A v tomto něžném spojení služba NFC oplodní váš účet fakturou.

Vy máte radost, že to tak snadno klaplo, a obchodník má ještě větší radost, protože dostal plnou cenu a nemusel strhnout 3 procenta na poplatky správcům platebních karet, jako jsou Visa nebo Mastercard. Něco ho to stojí, ale platba mobilem je určitě levnější než karty, jinak by se tak nadšeně nešířila. Vlastně, už se ani nešíří, když ji používá každý.

Vlastní úhrada nákupu může probíhat různým způsobem. Někdy je to automatickým převodem z bankovního účtu, jindy se čerpá přímo z telefonu, který funguje jako peněženka a nasává z výchozího vkladu. Ale nakupovat lze i na úvěr poskytovatele služby, a potom vás jeho firemní výběrčí na konci měsíce osobně zkasíruje. Platí tak všichni, to jen já nabízím peníze v ruce. U nás by měli obchodníci radost, ale v jihočínském Chang-čou vypadám opravdu hodně divně.

 

Nevím, proč se divím, v tomhle městě přece elektronika kraluje, sídlí tu největší internetový obchodník světa Alibaba, který je větší než Amazon. Alibaba vytvořila platební systém Alipay, další podobný systém nabídla konkurence z chatovací služby WeChat. Pozoruhodné je, jak to vzniklo. Žádné strategické plány, žádná banka, žádný státní výzkum podpořený centrální bankou. Tohle jsou inovace zdola, vysvětlují ekonomové z MIT Andrew McAfee a Erik Brynjolson ve své knize Machine, Platform, Crowd. Lidi to chtěli, proto to funguje.

V knize, o které už jsem tu informoval dříve, autoři uvádějí, že aplikace Alibaby dnes používá více lidí, než je celá populace Spojených států. Vznikla roku 1999 na univerzitě v Chang-čou, napřed jako skupina 17 studentů vedených učitelem angličtiny Jackem Ma. Pokusy s internetovým obchodem dostaly největší impulz, když si povšimly zajímavé akce na univerzitě v Nankingu v jižní Číně. Tam vymysleli v polovině 90. let Den svobodných, seznamku, která se konala vždy 11. listopadu (jen co se studijní nováčci rozkoukají). Ostatně, datum 11.11. láká také koncentrací jedniček. A tak pro to vytvořili aplikaci pro elektronický nákup dárků, vyjadřujících sympatie.

Když to začalo, bylo zapojeno 27 obchodníků, ale brzy se z toho stal nejvýznamnější čínský nákupní den roku. Z původního maličkého Tmall vznikla mocná Alibaba. Statistiky, kterými se pyšní, jsou oslnivé. V Den svobodných roku 2016 se toho v Číně prodalo víc než v USA za černý pátek Black Friday a počítačové pondělí Cyber Monday dohromady.

Další platební aplikace vznikla o něco jižněji, v největší světové internetové a technologické společnosti Tencent. Pochází z Šen-čenu (Shenzhen), z pionýrské technologické líhně, která vznikla roku 1980 jako „zvláštní ekonomická zóna“ v sousedství Hongkongu. Dnes už má Tencent také spoustu hmotných oborů, ale v té nehmotné oblasti, na které vznikl, provozuje největší čínský webový portál QQ.com, sociální sítě a pochopitelně elektronický obchod, kde je konkurentem Alibaby.

V listopadu měla společnost Tencent Holding tržní kapitalizaci 534 miliard dolarů a byla nejhodnotnější asijskou společností vůbec. K tomu je však třeba dodat ještě jednu důležitou okolnost – společnost vznikla roku 2012. Je tu pouhých pět let. K raketovém růstu jí pomohly dvě unikátní podmínky, byla průkopníkem na neobsazeném obrovském čínském trhu a rychle postřehla hodnotu obrovského množství dat, které lze na tomto trhu dolovat. Do sféry chytrých telefonů pronikla společnost Tencent prostřednictvím chatovací služby WeChat, ale teď je tam možná ještě silnější jako poskytovatel stejnojmenných mobilních platebních služeb.

V ekonomii jsou elektronické sítě totéž jako v hoření dynamit. Velký trh je živnou půdou pro rozvoj síťových služeb. Čím víc lidí je používá, tím víc lákají přidat se. Přírůstek uživatelů vytváří větší hodnotu sítě, a to zase přitahuje další peníze od investorů. A investoři mají recht - když má společnost na výzkum, technologie a další rozšiřování trhu, může počítat i se zvyšováním cen akcií.

Tato smyčka pozitivní zpětné vazby („čím víc, tím víc“) je hrozbou pro konkurenci, protože vítěz shrábne smetanu. Velký počet uživatelů zároveň nabízí obrovskou zásobárnu dat, která jsou nezbytná pro rozvoj umělé inteligence. Předstih v počtu uživatelů se pak promítá i do předstihu v tempu vývoje technologií budoucnosti.

Donedávna čínský trh brzdilo to, že byl chudý, elektronika byla jen okázalým symbolem společenského postavení prvních zbohatlíků. To je pryč. Dnes je čínský trh elektronických služeb třikrát větší než srovnatelný trh ve Spojených státech, jak ukazují třeba hudební služby, kde má Tencent 700 milionů aktivních uživatelů, z toho 120 milionů s předplatným.

Tím lze vysvětlit očekávání analytiků z posledního letošního čísla MIT Technology Review, podle kterých čínská umělá inteligence už zaostává za tou americkou jen o tři roky. Čínské vývojové tempo je však rychlejší, a tak Spojené státy budou v tomto oboru brzy Čínou předstiženy.

Čekali bychom, že Čína, která má tak hlubokou historii, bude svazována svými tradicemi. Jak to, že je tak otevřená prudkému šíření technických novinek? Že je tak vstřícná změnám? Jenže to také čerpá z tradice. Viděli jsme to na úžasném budhistickém chrámovém komplexu Ling-jin u Chang-čou se základy z roku 328. Jeho oslnivé sochy však dostaly poslední vrstvu zlata až za Maa, krátce po revoluci.

Chrámy byly zpustlé a měly se přeměnit v rezort pro státní návštěvy. Byly tedy opraveny, ale v tu chvíli udeřila kulturní revoluce a na cestě byla další pohroma. Předsedou vlády byl naštěstí místní rodák Čou En-laj, který znal kulturní hodnotu chrámů. Nechal je tedy obsadit vojskem a zachránil je před zdivočelými davy.

Tato katastrofická epizoda však nebyla ničím novým. Chrámy Ling-jin snad dvacetkrát čelily zničení, a pak se znovu hřály v přízni vladařů. Během vlády jižní dynastie Sung chrám představoval ideové zázemí říše, která měla v Chang-čou své hlavní město. Jenže zvraty přicházely rychle. Třeba roku 504 císař Wu z dynastie Liang nařídil, aby lidé opustili taoismus a dali se na budhismus. Stačilo však pár desetiletí a jiný císař Wu, tentokrát ze severní dynastie Čou (561 – 578) budhismus zakázal, mnichy vyhnal a majetek zabavil.

 V zásadě šlo o spor, o co stát opřít. Budhismus hledá oproštění od světských potřeb, což může být užitečné v čase strázní a nedostatku. Taoismus vede lidi k dokonalosti, vhodné pro tvořivé období. Je tu však zřetelný spor konců. Vrcholem zenového budhismu je ukončení strastiplného oběhu po světě v nových a nových reinkarnacích, tedy jasná a konečná smrt. Avšak stárnoucí vladaře mohlo lákat, že taoistické úsilí jde naopak za vyhlídkou nesmrtelnosti.

Vládce se občas dívali na věc i ryze prakticky. Poddaní vedení idejemi taoismu a konfucianismu pilně pracují a jsou připraveni bránit vlast. Zato budhisté mají tendenci stát se mnichy, přestat pracovat a nechat se živit. K čemu je armádě jejich nenásilí? Neplatí ani daně. Jak tomuhle mohl dát můj předchůdce přednost?

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Dost dobrý. Gratuluji. Byl jsem v Číně poprvé v r. 1990. To po Pekingu jezdila osobní auta. A takřka vždy to byl taxík nebo firemní auto. Soukromých aut tam bylo v celém Pekingu 600 (šestset). Ach kdeže loňské sněhy jsou.