Zbyněk Fiala: Karta se obrací

Fiala Zbyněk
28.2.2018 12:50
Několik návodů k tomu, jak se připravit na zásadní změnu, kterou přinášejí technologické nástroje pro decentralizaci hospodářského i společenského života.

Pomalu se začínáme chystat na další volební kampaň, a v mnoha místech sílí naděje, že také v komunálních volbách na podzim - po loňských sněmovních - zvítězí snaha o zásadnější změnu. V mnoha městech a obcích už se na to chystají a první iniciativní skupiny míří na větší podporu občanů tím, že jim dají větší slovo. Osvědčený je participativní rozpočet, kdy občané mohou sami rozhodnout o nějaké menší místní investici. Ale ke slovu se dostávají i vizionáři, uvažující o obecní energetice, finančně výhodném družstevním bydlení, podpoře místního trhu s biopotravinami nebo zachování místních služeb, od kterých chce dát pošta nebo jiný centrální partner ruce pryč.

Měl jsem zajímavý rozhovor s kandidátem na starostu obce na Berounsku, který chápe potřebu propojit všechny tato snahy do nějakého funkčního celku a zvažuje podporu i místní měnou. Teď hledá odbornou pomoc a zkušenosti, aby včas vznikl potřebný projekt. Co je třeba nastudovat? Kdo se u nás podobnými věcmi zabývá do hloubky? A nejde jen o nějaké iluze, které z nás udělají Dona Quijota v boji s větrnými mlýny?

Začněme tím posledním, o iluze nejde. Je tu změna trendu. Ocitáme se na podobném předělu, jako naši předci po vynálezu parního stroje a vzniku prvních fabrik. Vznikla obrovská síla, která vytáhla lidi z feudálního venkova do měst, protože dlouhé haly strojů zpočátku propojených jen řemeny potřebovaly taky vytrvalé ruce někdejších nevolníků. Bouřlivý růst průmyslových center, budování železnic, krutý konkurenční boj, ve kterém vyhrávali ti největší, probuzení odírané pracující třídy a boje za prosazení zastupitelské demokracie, to všechno charakterizovalo etapu, která pomalu končí. Končí, protože se probudily jiné síly a starý systém je zároveň vnímán jako hluboce nespravedlivý.

Je nespravedlivý nejen uvnitř společnosti, kde nahrává jen hornímu jednomu procentu, ale v zemích jako je Česko působí obzvlášť nespravedlivě i z hlediska mezinárodního postavení, protože je změnil v koloniální doplněk zahraničních centrál. Když tedy dejme tomu tu zahraniční podřízenost setřeseme, stále zůstane ještě ta domácí nespravedlnost, a bude ještě horší, až se horní procento přestane ohlížet na evropské normy.

Změna proto musí nastat hlavně doma, u nás i v okolních zemích, a právě teď vzniká pro tuto změnu největší šance. Ta šance se jmenuje decentralizace. Hlásí, že to, co dříve šlo dělat jen ve velkém, v závislosti, lze dělat nezávisle v malém, a často lépe. Karta se obrací. Už se nemusíme tlačit v přelidněných městech, většina populace nemusí být odsouzena k roli podřízeného zaměstnance. A po nápravě volá i naše demokracie. Je zmrzačená, je-li omezená na pouhou politickou reprezentaci, musí být provázena i demokracií ekonomickou.

Bavme se tedy o ekonomické demokracii, o chytrých městech a regionech, o ekonomice lokálního cyklu a o prosazení větší svobody lokální ekonomiky také ve finanční oblasti. Mám na stole několik knih, které pro tato témata nabízejí velice solidní základy.

Začněme ekonomickou demokracií, tedy takovou organizací ekonomických subjektů, která redukuje nerovnosti pocházející z vlastnictví a řízení firem. Řeč je o družstevnictví a zaměstnaneckém spoluvlastnictví s vysokou účastí na rozhodování. Návod, jak osedlat ekonomickou demokracii zpracovala skupina dobrovolníků z České společnosti pro zaměstnaneckou participaci, známá i pod starší zkratkou KSLP, jejíž významný představitel Milan Valach byl vedoucí osobností Hnutí za přímou demokracii. Trochu suchý titul knihy Ekonomická demokracie – teorie a praxe (KSLP – Praha 2016) ,je ve skutečnosti výstižný. Na dvou stech stránek najdeme jak velice seriózní teoretický rozbor, tak praktické příklady ze světa i z české historie.

Docela unikátní je pokus dokázat, že to, co dnes vnímáme jako ekonomickou demokracii, tedy spolupráce na principech reciprocity a sdílení, je prvkem nejstarší lidské zkušenosti. Její stopy přece najdeme ve všech velkých světových náboženstvích ( Demokratické principy a formy kooperace ve světových náboženstvích – s. 35 ). Velice výmluvný je pak přehled dvou tuctů významných osobností, které se alternativám věnují ( Alternativní filosofie vývoje demokratické společnosti – ss. 43 – 108 ). Probírá se tam klasik Rudolf Steiner i aktuální Jeremy Corbyn či můj oblíbený John Boik. Z českých autorů tam najdeme Jaroslava Vanka (vynikající světový ekonom působící v USA), Naďu Johanisovou, která se u nás tématu věnuje nejdéle, Milana Zeleného či Ilonu Švihlíkovou.

Klíčový je systematizující výklad toho, jak je dnes vnímána ekonomická demokracie ve světě (ss. 109 – 143), dále jak byly některé její prvky aplikovány v Česku (ss. 144 – 174) a nakonec, jaké má sociologické limity. Pokračovat lze literaturou ze seznamu na konci knihy, a je tam toho skutečně požehnaně. Kniha je to úžasná, leč menšinová a levná, takže nemusí být všude na pultě, ale jak slibuje Alternativa Zdola ( http://alternativazdola.cz/ ), která trochu pomáhala ve finální fázi, případným zájemcům ji dokáže sehnat.

Druhá kniha je podstatně mohutnější, napsal ji početný kolektiv velice osvícených profesorů ČVUT, který se pokouší nabídnout co nejaktuálnější pohled na technologie bydlení a služeb v „chytrých městech“. Všechny ty technologie v sobě nesou i jistý podíl rizika, ale stejně tak při správném použití – jak to vidím já, a oni vesměs také – nabízejí obrovský potenciál nové svobody ( Miroslav Svítek, Michal Postránecký a kolektiv: Města budoucnosti, Nadatur - Praha 2018 ).

Název bohatě vybavené knihy na křídovém papíře nevystihuje celou šíři tématu, protože se nejedná jen o chytrá města (smart cities), ale i chytré obce a regiony. A nasazení všech technologií a funkcí vyžaduje také vysokou úroveň demokratické komunikace a spolupráce. Z mého pohledu je proto nejcennější třetí část knihy na stránkách 321 – 361, obsahující návod pro budování chytrých měst (s informací o příslušném odborném sdružení Czech Smart City Cluster). Ilustruje to pak příkladem řešení ve vídeňském předměstí Aspern a v dalším textu popisuje také laboratoř SynopCity.com, kde si lze hrát s modely, s jejichž pomocí lze města budoucnosti navrhovat. Výsledek takového snažení lze posoudit novým měřítkem chytrosti měst (Smart Prague Index).

Když jsme si udělali představu o organizačních a technologických možnostech rozvoje obce a regionu, můžeme se ponořit do tématu vlastního hospodaření. Tady je mimořádným zdrojem publikace, která vznikla jako disertace na katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně ( Eva Fraňková: Lokální ekonomiky v souvislostech aneb Produkce a spotřeba zblízka, Masarykova univerzita, Brno 2015 ). Tady bych hned na začátku poukázal na nevídaný soupis české i zahraniční literatury na dvaceti stránkách, takže jde skutečně o referenční zdroj. Nicméně samotná práce není bezbřehá a používá naopak zajímavou metodu analýzy šesti významných autorů, jejichž přístupy pak zatřídila do tři skupin. Čtenáři to umožňuje projít kritickou argumentaci nad přednostmi i slabinami jednotlivých přístupů. To je dobrá výbava i pro polemiky, které se nepochybně rozvinou, až to někdo začne zkoušet navrhovat spoluobčanům.

Na stejné katedře působí i Naďa Johanisová, jejíž velice dobrá starší práce obsahuje výklad výhod doplňkové lokální měny ( Naďa Johanisová: Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem – Výpravy za ekonomikou přátelskou k přírodě a člověku, Stehlík 2008 ). Pochopíme tam především princip „měnového multiplikátoru“, který – zjednodušeně – udělá v místě z jedné stovky tři, když tam peníze jdou třikrát z ruky do ruky. Je to dobře a vtipně napsané, k sehnání nejspíš na katedře.

Kdo by chtěl trochu odvážnější pohled (a nebojí se angličtiny), ten by měl navštívit stránky Johna Boika https://principledsocietiesproject.org/ . Najde tam ucelený výklad systému lokální ekonomiky, který je zároveň udržitelný a hluboce demokratický. Dokonce jsou tam i nástroje (pochopitelně elektronické), jak zavést přímou demokracii i do rozhodování o všech investicích.

Já bych tu však vypíchl jedno konkrétní zjištění Johna Boika, které se týká toho, jak velké má být území, aby v místní ekonomice mohly navazovat zdroje a potřeby na sebe. Jinými slovy, jak to zařídit, aby bylo za lokální doplňkovou měnu, kterou bychom byli částečně placeni, také co koupit. On píše, že to vyžaduje minimálně 100 tisíc obyvatel, aby alternativní systém pokrýval asi 20 procent veškeré ekonomiky regionu. Z toho je zřejmé, že prvním krokem každého českého vizionáře, který se chce do něčeho podobného pustit, není jen hledání odborné pomoci, ale také spojenců, aby byl tento pokus dostatečně velký.

A k tomu vám dopomáhej John Boik a všichni alternativní svatí.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.