Zbyněk Fiala: Olympijská WADA

Zbydou z olympiády jen cinknuté chemické přebory? Kdyby záleželo jen na orgánu, který má s dopingem bojovat, asi ano. Selektivní pokus o vyloučení ruských sportovců ze soutěží byl pouhou demonstrací síly Světové organizace proti dopingu WADA, nikoliv zásahem proti systematickému zneužívání mladých lidí toužících po úspěchu. A že to systematické je, bylo patrné na reakci Mezinárodního olympijského výboru, který přinejmenším ukázal, že se umí stydět, a tak to zabrzdil a míč odkopl na jednotlivé mezinárodní sportovní federace. Není to souboj, zda doping tolerovat, nebo ne, ale informovaní prostě vědí, že na závody čistých sportovců by stačila hřiště okresního formátu.

Stačí se podívat na těla plavců, gymnastů, ragbistů, aby bylo jasné, že nejde o dary přírody. Jistěže tam jsou i čistí. Zaplaťpámbu, i kdyby to bylo jen z nouze. Ne všichni mají to nejlepší z laboratoří na pokraji základního výzkumu, ne všichni mají k dispozici systém, který dokáže zakrývat stopy. Troubu, který nepostřehl, že i v tomto oboru se závodí, lze občas chytit, ale mistr má větší šance. V ruském případě nazvedlo pokličku až svědectví zevnitř. Jinde možná takoví svědci nebyli. Nebo nebyl takový zájem pohlédnout pravdě do očí.

Většinou to není v rukou jednotlivých sportovců. Ti jsou obětmi. Ukazují na to časté rakoviny žláz s vnitřní sekrecí, které reagují na to, že tělo je zaplaveno umělými látkami blízkými jejich hormonu. Třeba rakoviny varlat, naštěstí mnohdy vyléčené, provázejí příliš často sportovce na světové špičce.

Zcela určitě existují sportovní talenty, které se prosadí i bez toho a dokážou si zároveň uhájit svoji autonomii v systému, který by je do toho rád natlačil. Za mých mladých časů jsme měli za to, že doping je pro určitou úroveň povinný. Jen tak se dalo pochopit, proč hvězda naší maratónské stáje s časem 2:15 nesměla závodit na olympiádě v Moskvě, byť se tam dalo dojet, když prachy nejsou, třeba na kole. Jenže Standa odmítl řízený rehabilitační režim, jak byla značena směrovka do chemického pekla.

Někteří trenéři to prostě prosazovali, ale lékaři z protidopingové laboratoře proti tomu statečně bojovali. Chleba se lámal na pražském mistrovství Evropy v atletice roku 1978. Sloužil jsem tehdy jako reportér v cílové rovince, ve skupině, která dělala první krátké rozhovory s medailisty. Zkoušel jsem položit otázky sovětskému vítězi koulařské soutěže, ale nestál o to. Ploužil se uličkou na dopingovou kontrolu a očima vyhledával někoho, kdo měl nejspíš zasáhnout. Podstatu jsem se dozvěděl až později. Laboratoř vedená českým lékařem neváhala poukázat na doping. Do atletické party, se kterou jsem chodil trénovat, to dolehlo jako zpráva o hrozbě pro lékaře, který dopustil odhalení. Vytýkali mu, že spáchal těžkou (téměř hrdelní) politickou ztrátu.

Wadná politika umí vystrčit růžky i dnes, ale obvykle jde hlavně o prachy. Sportovec je nákladná hračka. Dá to starání, než se seženou sponzoři a reklama, která pak prodává obrázek šampióna jako způsob, jak obdiv k jeho energii natlačit i do sušenek nebo barevné čurdy. Sportovec je investice. Některé sporty obchodují s hvězdami jako s dobytkem, prodají obránce a dostaví tribunu. Ale dneska by za to bylo i nádraží. Ne každá investice vyjde. Pak se zoufale hledá, jak smáznout aspoň trochu z toho, jak borce idiotsky přeplatili.

Další sportovní podnikatelé to zkoušejí z vlastního chovu, ale k tomu, aby se dorost dokázal dost rychle ukázat, musí občas zaběhnout i do farmaceutického skladu. Ale nemusí to být jen tam. Naposledy jsem viděl cosi jako sluchátka, která synchronizují mozkové vlny při jakémsi uvolňovacím cvičení. Je to v pořádku? A jak to zachytit? Podle nepřirozeně rozjásaného zraku?

Ortopedové jsou první vlnou záchytu dopingových zoufalců. Ani dopovat totiž nelze bez talentu a přirozené výbavy. Pravěk dopingu, anabolika, urychlují regeneraci svalu. Takový sval lze zatížit častěji a víc než sval sportovce, který nezobe. Zatímco ten první krouží další kolečka, ten druhý, čistý, po těžkém tréninku sotva leze a den začíná pokusem sejít ze schodů aspoň pozpátku. Avšak svalové úpony a šlachy posilují desetkrát pomaleji než svaly. A klouby se utužují desetkrát pomaleji než šlachy. Takže bežecké zrychlení přijde rychle, ale atlet začne pajdat. Vyřeší to obstřiky, a když to atleta neprobudí, noha mu zraje pro železnou výplň.

Jen opravdový talent, který nemusí nahrazovat dary přírody činkami a hrubou silou, tomu údělu uteče, i když si čas od času zobne. Nebo profík, který umí číst své tělo a ví, že součástí cesty na opravdový vrchol je i odpočinek a schopnost říci ne. Může to taky přibrzdit trenér, který všude byl a všechno viděl, a tak se nenechá zpitomět naivním nadšení bafíků, vidících jen ty sponzory a prachy. Jenže vyjednávání je nerovné, atlet je tu slabší strana. Jeho jedinou ochranou jsou dopingové laboratoře a organizace. Pokud jsou samy čisté.

Čeho dosáhl úder na ruský systém, ve kterém se znemožňovalo odhalení dopingu, a tím se vlastně všichni národní sportovci dostávali do kritického ohrožení povinností dopovat? Je užitečné vidět, o jak velký problém se jedná. Rusové ale nejsou vynálezci cinknutého sportu, jen tomu dali mocenský futrál. Ukazuje to i selhání kontrolního orgánu – nikoliv na národní úrovni, ten to zajišťoval. WADA to nezjistila sama, musel jí to někdo prásknout. Ani Mezinárodní olympijský výbor nepostřehl, že jeho rolí není jen chodit na čestné tribuny a recepce v nazdobených krovkách. Spoustu lidí zaslepily šílené peníze, které se točí kolem šampiónů, zatímco pravidla jsou zadarmo.

Přál bych sportovcům, aby dopingu ubylo. Stejně, jako bych přál finančním trhům, aby na nich ubylo podvodů. Dříve se nadávalo banksterům, teď se nadává atletům, na řadě jsou jistě i další. Ono se totiž vůbec dost podvádí a krade. A najdou se lumpové, kterým je lautr jedno, co si přeju.

Znamená to, že se s tím nedá nic dělat? U státního sportu bývaly politické motivy podvádění, u komerčního velí prachy. Ale skutečně má být sport jen specifická živočišná výroba?

Není úkolem sportu upevňovat zdraví a nahrazovat všechno to, o co jsme přišli, když naši předkové nerozumně slezli ze stromu a usedli do gauče před televizi?

Kdysi se říkávalo „za masovost, za rekordy“. Masovost vypukla, ale i tam se jí pomáhalo tužkou. Rekordy byly vítězstvími tábora míru, a v boji za mír na obětech nezáleží. Avšak státní peníze lze vkládat i do rozumné masovosti a úspěch lze poměřovat nejen medailemi, ale také fyzickou kondicí mládeže.

K čemu je to dobré, když šampióni motivují jen k většímu vyčumování na obrazovku? Jistě, k příjmům z reklamy…

Chtělo by to větší pozornost sportu, kde nás nezajímá WADA, protože se chodí do drogerie jen pro izodrink, magnésium a nějaký ten kostimaz. Mnohem užitečnější než olympijský stadión mohou být cyklostezky, kterými lze dojet do práce se sprchou a šatnou. Nebo budky s podobným servisem v parku nebo na dálkových běžeckých štrekách. Kriticky důležitá jsou hřiště se státem placenými mládežnickými trenéry. Za našich časů (jsem dědek) byl sport skoro zadarmo a se základní odbornou péčí pro každého zájemce. S materiálem to bylo horší. Maratonky nám šil trenér Pepa - urval hřebíky z obnošených treter a potom z vrstev mechovky vyčaroval novou podrážku.

Sport má být pro každého, tak jako vzduch. Na obranu se prachy dávají, dokonce čím dál víc, ale na fyzickou zdatnost obyvatelstva – která je tragická!! - ne. Sklizeň medailí jednotlivců prostřednictvím jásavých reportáží a titulků nemůže nenahradit to, co potřebujeme doopravdy, a tím je budování osobnosti všech příslušníků mladé generace. Dostat na hřiště nebo aspoň na kolo, na plácek nebo běžeckou stezku v lese všechny kluky a holky.

Důležitější než medaile jsou příběhy sportovců, nakažlivost tvrdého úsilí, vnitřní kázně, trpělivosti, souhry s týmem. Vzpomínám na Zátopka, jak objížděl školy a byl ambasadorem hodnot, které v krámě nekoupíš. Za jednu hodinu mne vybavil na celý život.

Kdyby z olympiády zbyl jen obdiv k medailím, je vadná. A jestli je vadná i WADA…