Zbyněk Fiala: Poučme se v USA (jak ne)

Fiala Zbyněk
4.10.2017 23:59
Americká debata o zbraních a daních může být poučná i pro nás, třeba příklady toho, co nefunguje.

Stojí za to sledovat, zda se v USA rozvine debata o kontrole soukromého držení těch nejvražednějších zbraní, kterými lze z hotelového pokoje pohodlně pálit v dávkách do shromážděného davu a pobíjet desítky lidí najednou. Bude se probírat právo na sebeobranu podle druhého ústavního dodatku, ale narůstá šance, že se dostane do konfliktu s právem nebýt na ulici z rozmaru zastřelen.

U nás zabředl do legislativního močálu kolem práva držet zbraně ministr vnitra a statutární představitel ČSSD Milan Chovanec. Nechtěl připustit, aby direktiva Evropské komise připravila naše občany o podobné kvéry, z jakých se pálilo v Las Vegas. V náhlém hnutí mysli se je pokusil přikrýt ústavou a ještě do toho vecpat vlasteneckou notu.

Brusel měl být umlčen faktem, že občan s rychlopalnou zbraní pod postelí je zálohou naší národní bezpečnosti. Chovanec se možná inspiroval právě těmi Spojenými státy, kde ústava podle některých zdrojů hájí právo nosit zbraně hlavně proto, aby umožnila fungování Národní gardy. To je ozbrojená občanská milice, kterou lze nasadit proti vlastnímu obyvatelstvu. To nám opravdu chybí. Když tedy po sobě občané občas střílejí i bez rozkazu, je to jen vedlejší škoda na cestě za vyšším cílem.

Smutný příběh palby po posluchačích koncertu v Las Vegas však bohužel zastínil jinou událost, o které se mělo mluvit především. Americký prezident Donald Trump se odhodlal ke zveřejnění prvního nárysu daňové reformy. Jejím proklamovaným cílem má být návrat pracovních míst do Ameriky. Má se toho dosáhnout snižováním daní a amnestií pro daňové příjmy ukrývané v zahraničí. Ale jde skutečně jen o nárys, který byl předán příslušným kongresovým výborům, ať se hádají o čísla a o detaily.

Proberme to postupně. Vlajkovou lodí reformy má být snížení korporátní daně z 35 na 20 procent, největší snížení daňové povinnosti organizací za celá desetiletí. Ovšem těch 35 procent je jen nominální sazba před odečty všech daňově uznatelných nákladů. To nás dostane na 28,5 procenta, spočítal washingtonský think-tank pro daňový výzkum Tax Foundation. Ještě méně vyšlo Federal Reserve Bank of Chicago, jen nějakých 20 procent.

Reforma chce většinu odčitatelných nákladů zrušit a nahradit je právě oním snížením nominální sazby, ale úplně všechny náklady zrušeny nebudou. Zůstane třeba odečet úroků hypotéky do určité výše. To by ale znamenalo, že se dohromady vybere méně daňových příjmů než dosud. Jinými slovy, dosud se 20 procent skutečně vybralo, zatímco v budoucnu by to byla jen nominální sazba. Trump však říká, že to bude v pořádku, dohoní se to hospodářským růstem.

V tomhle je největším vzorem Donalda Trumpa jeho republikánský předchůdce Ronald Reagan. Ten snižoval daně opravdu rekordně. Dělal to pod vlivem Davida Stockmana, ředitele vlivného Úřadu pro řízení a rozpočet, a ten se zas opíral o nápady ekonoma Arthura Laffera. Stockman by však málo známého chicagského profesora Laffera nikdy nepoznal, kdyby ho z bezvýznamnosti nevytáhli komentátoři listu Wall Street Journal. Byl to zejména jejich šéf Bob Bartley, který byl rozhicován svým kolegou Judem Wanniskim. Wanniski telefonicky konzultoval s Lafferem každý den před redakční poradou (než ho z redakce vyhodili).

Z této směsky ekonomie a propagandy vznikla „reaganomics“ čili ekonomie nabídky, která se opírá o legendární Lafferovu křivku. Laffer ji načrtl v kavárně na ubrousek, když ho lidé z Wall Street Journal dávali se Stockmanem dohromady. Křivka se opírá o představu, že ekonomice nejvíce pomůže snižování daní. A naopak, zvyšte daně, když chcete ekonomiku pohřbít.

Je to pravda? Funguje to?

Tahle otázka je trochu bláznivá vzhledem k tomu, že různé obdoby „reaganomics“ od té doby ovládly myšlení ekonomického mainstreamu ve značné části světa. I u nás. Kdo si pustil v ČT naše předvolební debaty, ještě mu to volání po snižování daní hučí v uchu. Proč by to vydrželo, kdyby to nefungovalo?

Jenže Reaganovi to nefungovalo. Samotný Stockman se zděsil výsledků své reformy hned na konci roku 1981, po prvním roce v úřadě, jak to zaznamenal v rozhovoru pro Atlantic Monthly. Víru ztratil také vedoucí komentátor WSJ Bob Bartley, který do toho Stockmana navezl. Po letech řekl pro knihu o dějinách své redakce: „Nemohu vám zaručit, že to funguje. Možná, že ne.“ (Jerry Rosenberg: Inside the Wall Street Journal, New York 1982, s. 307)

Teď už máme skoro 40 let zkušeností s pokusy o rozhýbání ekonomiky prostřednictvím snižování daní, takže si to můžeme ověřit. Píše o tom Eduardo Porter, ekonomický komentátor New York Times.

https://www.nytimes.com/2017/10/03/business/economy/tax-rates-growth.html

Odvolává se na francouzského ekonoma Thomase Pikettyho. Jak ukázala data ze skupiny vyspělých zemí za období od 70. let do nedávné krize, nelze nalézt nějaký smysluplný vztah mezi horní sazbou příjmové daně a hospodářským růstem. Země, které srazily daňové sazby hodně dolů, nerostly rychleji než třeba Dánsko, kde jsou sazby velmi vysoké.

Avšak byla tu jedna veličina, která na snižování daní výrazně reagovala, a tou byla nerovnost. V zemích snižujících daně, jako jsou Spojené státy, rostl podíl horního jednoho procenta na celkových příjmech národní ekonomiky rychleji než ve Francii či Německu, kde se zdanění nejvyšších příjmů moc neměnilo.

Nejnovější Trumpův návrh propočítával nadstranický odborný institut Tax Policy Center. Jak zjistil, polovinu daňových výhod shrábne nejvyšší příjmová skupina, ono jedno procento s příjmy nad 730 tisíc dolarů ročně. Těm by se měl zvýšit příjem po zdanění o 8,5 procenta. Horní promile nejvyšších příjmů může vydělat dokonce ještě víc, přes 10 procent. Ostatní, oněch „zbylých 95 procent“, dosáhnou na přilepšení jen v rozsahu od 0,5 do 1,2 procenta.

Trump se brání, že jde jen o surový návrh, který se dopracovává. Popírá záměr zvýhodnit horní procento. Dobrá, počkejme si na konečná čísla. Ale jak je to se snahou přilákat do země daňovou amnestií zisky zaparkované na zahraničních kontech? Vzniknou tak zdroje, které se přelijí do investic a tvorby nových pracovních míst?

Peníze vydělané v zahraničí podléhají zdanění teprve v okamžiku, kdy vstoupí do USA. To se jim už dlouho nechce, čekají na amnestii. Současné odhady toho, co čeká zaparkováno v zahraničí na svoji příležitost, překračují dva biliony dolarů. Bilion je tisíc miliard. Podle agentury Bloomberg jen padesátka největších amerických společností z burzovního indexu SP500 má v zahraničí bilion. Kdyby zareagoval na symbolických 5 procent daně, které amnestie nabídne, a vrátil se do vlasti, máme tu pěkný balík korporátních zdrojů na investice do výzkumu a modernizaci průmyslu.

Jenže ani tohle se v minulosti nepotvrdilo. Ekonomka Kristin Forbesová z MIT, která byla za prezidenta George W. Bushe v týmu jeho ekonomických poradců, zjišťovala s kolegy z Harvardu a Illinoiské univerzity, co se stalo s 299 miliardami dolarů, které přitáhla do země amnestie z roku 2005. „Repatriace nevedla k růstu domácích investic, domácí zaměstnanosti a výzkumu,“ konstatuje smutně autorka. Místo toho si to společnosti vyplatily – i přes pokusy zákona to zakázat. Peníze šly na odkup vlastních akcií a do prémií nejvyššímu managementu. Zkrátka, projedly se.

Proč tomu tak bylo? Je to prý logika ekonomiky, jejímž hlavním smyslem je služba akcionářům. Všechno je podřízeno snaze o zvyšování ceny akcií a dividend. Jenže burzovní trhy nejsou zcela racionální, někdy jimi cloumá nadšení, jindy panika. Šéfové společností, kteří jsou odměňováni také akciemi, se musí soustředit na krátkodobé reakce. A zájmy zaměstnanců, společnosti, cokoliv, co přesahuje horizont čtvrtletních výsledků, to všechno musí jít stranou.

https://www.nytimes.com/2017/09/26/business/economy/corporate-tax.html

Snad tyto zkušenosti pomůžou také našim stratégům. Snad se uplatní, až se budou promýšlet příští kroky české hospodářské politiky.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.