Zbyněk Fiala: Škodí i pomáhá

Fiala Zbyněk
14.7.2020 06:16
Omezení z pandemie nás přibrzdila na okraji útesu, kde hrozila zkáza taky, jen jiná. Přizpůsobení by proto mělo vzít do úvahy i další rizika. A taky další možnosti.

Čeká nás druhá vlna covidu-19? Těžko říct. Představa o podzimním návratu koronaviru vycházela ze zkušenosti se sezónními virózami, které bývají na čas přirozeně potlačeny letním sluncem. Jenže v Americe jsme právě svědky rekordního šíření covidu-19 v jižních státech „slunečního pásu“, zejména v Texasu a na Floridě. S tím sluncem to tedy nevyhrajeme.

Zprávy z Houstonu nebo Dallasu však zároveň obsahují jistou změnu proti tomu, co se předtím dělo v New York City – nakažené osoby jsou mladší a počet mrtvých výrazně nižší. Vedle toho ovšem zaznívají i názory, že ti mladší jen dříve využili uvolnění hygienických předpisů a vyrazili do diskoték a barů. Proto to chytli jako první, a až se od nich doma nakazí ti starší, bude to jako dřív.

Jiná zneklidňující zpráva je založená nad dopisu více než dvou set vědců z celého světa, že SARS-CoV-2 „se šíří vzduchem“, čili vydrží ve vzduchu déle a může být roznášen třeba ventilací. Tedy, vzduchem se roznáší tak jako tak, pokud někdo v blízkosti prská a nemá roušku. Větší částečky pak spadnou na zem nebo na stůl, proto se všude neustále vytírá a dezinfikuje. Ale menší částečky se vznášejí, a tam už nám moc nepomůže ohánět se dezinfekčním mopem.

Vedle toho vědci stále častěji straší superpřenašeči, kteří prskají mnohem nakažlivěji a kudy jdou, tudy kosí. Lidé také mohou být nakaženi zcela bez příznaků nebo se zanedbatelným průběhem. Ale pak můžou být překvapeni nečekanými zdravotními důsledky covidu, když se ukáže třeba poškození mozku. Dvě stovky týmů pracují na vakcíně, ale není jasné, jestli nás trvale ochrání. Spíš ne. Vlastně o tom viru pořád hrozně málo víme.

Vědecké spory můžeme samozřejmě přenechat vědcům, ale přesto toho na nás laiky hodně zbyde. Zbyde na nás nejistota, jak se prakticky zachovat v prostředí, které může být dlouhodobě nebo trvale nebezpečné. Asi chodit s rouškou v kapse. Asi být opatrnější v klimatizovaných prostorách. Asi omezit hromadnou dopravu.

Jenže v letním vedru si rychle roušku propotíme a poslintáme, což by mohly radostně využít breberky jiného druhu. Když nepůjdeme do klimatizovaného hypermarketu, umřeme hlady. Pokud vynecháme hromadnou dopravu, města pohltí stojící kolony páchnoucích aut, mezi kterými se budou prolétat otrávení cyklisté, ovšem jen po dobu, než je něco přejede.  Starý způsob života je neudržitelný a ten nový může být ještě horší.

Znamenalo by to potvrzení názoru Golda z románu Josepha Hellera Good as Gold (v Odeonu vyšel roku 1983 jako Gold za všechny peníze), že každá změna je k horšímu. Heller, autor Hlavy XXII, se však i zde ujímá role ne nepodobné starozákonnímu proroku, který zaujme, aby varoval. Asi to tak dopadne, když odmítneme pochopit, co je to hlavní. Pokud jsou hlavní prachy, bude jim možná dobře, ale lidem ne.

Avšak pokud je hlavní zdraví, soudržnost, smysl života, musíme uvažovat ze zcela jiného konce. Jestli tu s námi bude virus pořád (než ho vystřídá jiný), musí se přizpůsobit nejenom lidé svým individuálním chováním, ale i města, služby, pracovní příležitosti. Lidé musí dostat více možností, jak to aktivně ovlivnit.

V posledních letech mi prochází rukama spousta futurologických knih, které jako by s dnešními riziky už počítaly. Ostatně ze stejného šuplete jsou i klimatické změny, hromadění jedovatých látek v prostředí, vymírání druhů, drancování zdrojů, zejména vody a úrodné půdy, nebo narůstání sociálních nerovností. Neschůdný je celý náš současný způsob života, virus jen urychlil vnímání této smutné reality. Problém je přitom řešitelný a existuje spousta dostupných návodů, jak si s tím poradit. Jejich slabina však spočívá v tom, že ne každému se budou líbit, a k těm, komu se nelíbí, často patří ti nejmocnější.

Tak třeba problém dopravy lze řešit tím, že jí bude méně a bude šetrnější. Méně dopravy nabízejí koncentrovaná města, kde je maximum příležitostí v pěším dosahu. Do práce blízko, do obchodu blízko. Tam, kde je méně aut, může být víc veřejného prostoru a zelených oáz. Všechno je tam digitalizované s malou potřebou osobní obsluhy. Vznikne tak víc volného času, třeba pro setkání s přáteli, nemusí to být odosobněná civilizace. Když chci vyrazit do obchodního centra za městem, nemohu tam pěšky nebo na kole, vždyť tam vede jenom dálnice. Za to do obchodu na rohu odkráčím s potěšením, a určitě tam najdu i nějaké známé. Proto musí být nebytové prostory pod bytovými domy standardem, který zároveň pomůže bydlení zaplatit.

Víme, jak na to. Podobnou vizi Měst budoucnosti nabízí stejnojmenný sborník, který sestavili z prací kolegů z ČVUT i vlastních Miroslav Svítek a Michal Postránecký. Jsou to města z inteligentních domů, ale také s inteligentní urbanistikou. Úspory energie, času, zdraví, stresu… Změna nemusí být k horšímu.

Jak ta města obsloužit? Německé potraviny se musí dovážet kamiony a prodávat v německých řetězcích, to dá rozum. Samozřejmě, dokud to jde. Karantény a omezení pohybu takový systém nutně naruší. Lidé, kteří na začátku epidemie rozpoutali paniku se špagetami a vepřovými konzervami, jednali racionálně, a jen díky autoritě vlády, dobrému krizovému řízení a troše štěstí, se je podařilo uklidnit. Autority se však nenajíme. Soběstačnost v hlavních potravinách je nutná. S tím lze spojit i požadavek, aby potraviny byly zblízka, protože zásobování můžou narušit i regionální karantény.

Aby se dalo potravinami zásobovat zblízka, měly by se pěstovat v blízkém okolí místo řepky nebo kukuřice do bioplynek. A protože na pole v okolí je vidět, je lepší, když to bude bez oblaků nejrůznějších jedů, jinak si to nikdo nekoupí. Pokud chceme ušetřit pesticidy, musí být pole menší a pestřejší, aby se škůdci tak snadno nešířili. Biodiverzita je spojenec, pokud jde i o život, ne jenom o peníze.  Omezení z pandemie tak mohou být skrytým podporovatelem organického zemědělství a dostupných biopotravin. Peníze na takové zemědělství máme, stačí tomu přizpůsobit dotace. Brusel to nezatrhne, ten to přímo vyžaduje.

Jak mohou být biopotraviny z blízka dostupnější (i cenově) než levné dovážené syntetické lahůdky z řetězců? Je to bez těch kamionů, bez zahraničních akcionářů, bez děsivé obchodní marže. Bez děsivé marže? Čeští obchodníci nechtějí vydělávat? Mohou vydělávat na sebe, pokud jde o domácí regionální systém družstevních obchodů typu Coop. Třeba jako východočeský Konzum na Orlicku, který takové úkoly zvládá už několik desetiletí.

Pomalu se dostáváme k tomu, že tohle se nemusí někomu líbit. Kdo by například půjčil na rozvíjení konkurence zahraničních řetězců, když zahraniční jsou u nás i všechny velké banky? Museli bychom vytvořit český finanční zdroj, a je-li strategickým cílem soběstačnost v potravinách obecně a větší míra regionální soběstačnosti zvlášť, může jím být státní banka. Třeba jen do začátku, než pomůže vybudovat svébytnou síť regionálních bank na družstevním či komunitním základě, aby se daly rozvíjet i všechny návaznosti.

Lidé by také měli mít víc možnosti, jak rozhodovat, co se za ty peníze pořídí, proto by mělo být dole, na místní a regionální úrovni, víc přímé demokracie. Nemusí se pořád chodit někam hlasovat, debaty i rozhodování lze zvládat digitálně. A když se lidé dostanou častěji k přímému rozhodování o praktických věcech, začnou dávat přednost věcně uvažujícím reprezentantům i v politice. Skotačiví neználci spadlí z višně, blouznivci a exhibicionisti utřou.

Vypadá to jako velká revoluce, ale fakticky jde o převzetí vzorů, které se prosazují třeba u rakouských či německých sousedů. Šlo by jen o nápravu přehlédnutí na začátku cesty, kdy jsme chtěli do Evropy, ale zavedlo nás to krajin, kterým k dokonalosti chybí jen banánové háje. Kdo se toho ujme? Těžko ti, kdo to tady banánizovali nebo komu to královsky nese.

Kdybych se ohlédl do minulosti, spotřební družstvo v anglickém Rochedale bylo prvním pokusem bezostyšně odíraných dělníků, jak ušetřit prostřednictvím společné objednávky ve velkém a navazující poctivé vlastní distribuce. Toto Rechdalské družstvo poctivých pionýrů vzniklo roku 1844, to máme před nějakými 180 lety. Pak vznikaly další vzájemnostní spolky, i spořitelní a úvěrové, neboť co nemožno jednomu, je pro mnohé hračkou. Navázaly odbory, schopné vyvážit slabší vyjednávací stranu individuálních zaměstnanců, neboť v jednotě je síla. A z těch pak vznikaly politické strany, schopné prosazovat zájmy většiny cestou volebního a parlamentního boje.

Stačí si tedy vzpomenout, jak to všechno vznikalo, aby bylo jasné, kdo zdědil prapor a čí je to úkol.

(zf)

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Především je koronavirová krize obrovským experimentem, který nabízí nekonečné množství porovnání krizového stavu s předkrizovým. Už dnes se dá konstatovat, že drastické omezení letecké dopravy a silné omezení automobilové dopravy nepřineslo žádné podstatné zlepšení životního prostředí. Ozónová díra nad Arktidou se nezmenšuje a koncentrace oxidů dusíku a uhlíku klesly ve velkých městech jenom o jednotky procent. 

Dalším krizovým závěrem je nebezpečí závislosti na dodávkách z druhého konce světa, ale i od nejbližších sousedů. V krizi, stejně jako ve válce, si každý stát hledí svých sobeckých zájmů. Dokonce i dnes, kdy se už otřepáváme z nejhoršího, nelze prodávat vozidla Volkswagen nebo Škoda kvůli chybějícím součástkám z Číny nebo Mexika. Druhým důvodem může být nařízení EU, které nutí automobilky prodávat určité procento elektromobilů, které asi nejdou v krizi na odbyt a logicky nemůže být vyrobeno a prodáno ani odpovídající procento klasických automobilů. 

S nevelkou nadsázkou se dá říci, že největším družstvem je náš stát, který zajišťuje nejdůležitější potřeby našich lidí. Jaksi téměř nevidím tu neviditelnou ruku volného trhu, když je skoro všechno regulováno a dotováno. Volný trh je jenom doplňkem sociálního a socialistického státu. Nechápu, proč máme několik zdravotních pojišťoven a mobilních operátorů, obyčejný člověk, potažmo stát, z toho má jenom ztráty a problémy. Totéž platí o bankách, úroky jsou mizivé a u všech stejné, poplatky podobné. Jediným efektem jsou transfery peněz do různých zemí západní Evropy. Těch šest procent HDP, které ve výsledku odvádíme do západních zemí EU, to je náš kardinální problém. Drtivá většina našich obyvatel jistě neschvaluje tuto "Svatováclavskou" tradici!{#emotions_dlg.sealed}