Zbyněk Fiala: V čase přelomu

Fiala Zbyněk
28.1.2015 15:33
Vítězství řecké Syrizy není pouhým výkřikem zoufalství v bezvýchodné situaci. Ekonomické komentáře ve světovém tisku uznávají, že prožíváme zlomové období, které řecká krize jenom více zviditelnila. A kdo by se chtěl do tématu ponořit hlouběji, dostal ve stejný den jako výsledky voleb novou knihu docentky Ilony Švihlíkové Přelom – Od velké recese k velké transformaci.

Máme ještě pár dní volna, než se začne konkrétněji formulovat požadavek nové řecké vlády pod vedením levicové strany Syriza, aby Evropská unie z gruntu přehodnotila způsob, jak se vyrovnat s nesplatitelnými dluhy členských zemí. Můžeme si tedy číst. Teoretické základy toho, kde jsme se to octli a jaké jsou scénáře dalšího vývoje, nabízí nová kniha docentky Ilony Švihlíkové Přelom – Od velké recese k velké transformaci. Vyšla ve slovenském nakladatelství Inaque.sk (česká nakladatelství se titulu zalekla). Poprvé jsem ji zkoušel shánět v Brně, nikde ji neměli, ale všude se nabízeli, že ji objednají, a někde dokonce poděkovali za tip. Takže určitě dostupná bude - a nebojte se, je to česky.

Já jsem svůj výtisk sehnal v Alternativě Zdola, kterou Švihlíková kdysi zakládala, a s potěšením jsem tam naše teze, které hájívám i na těchto stránkách.

Dovolím si citát ze str. 110:

„Především dnes se ukazuje, že sociální problémy, které se vlivem krize prohlubují a získávají podobně patologické rysy jako ve 30. letech, nebudou asi uspokojivě řešeny na úrovni národního státu. Nabízí se pak otázka, zda by byla lepší úroveň nižší (decentralizace, resp. lokalizace), nebo naopak nadnárodní, což by vhledem k závodům ke dnu mělo svoji logiku.“  

Chápu to jako doporučení obojího – víc decentralizace (družstevní vlastnictví kolem obcí, energetika, bydlení, a třeba i lokální měna a v této měně vyměřované místní daně) a k tomu více systémově dotažené evropské integrace (společné daňové příjmy EU pro velké infrastrukturální projekty a vyrovnávání rozdílů). To první se odehrává rozptýleně v obcích západní Evropy a často s mimořádnými výsledky (dánské družstevní větrníky už vytvořily národní síť, podobným způsobem, jakým se za první republiky družstevně elektrifikovalo Československo). To druhé lze dojednat jen na nejvyšší úrovni, třeba jak teď navrhuje Řecko. 

Někomu zní řecké návrhy tak revolučně, že Syrizu označuje za „extrémistickou“. Když však čteme Švihlíkovou, narůstá v nás naděje, že extrémistické období, které začalo někdy roku 1971, naopak končí a s ním dobrodružná doba, k jejímž charakteristikám patří i „destrukce stabilizátorů“. A tak zatímco jedni mluví o stabilitě závazků („dluhy se musí platit“), svět prochází překotnými výkyvy, ve kterých se astronomické, vlastně naprosto nepředstavitelné částky peněz uměle vytvářejí (financializace) i ničí (krachy dost podvodného a parazitního finančního sektoru). A z tohoto extrémismu opravdu potřebujeme vyprostit.

České komentáře k řeckým požadavkům už zazněly a bylo hodné lepší příležitosti, jak se v nich premiér a prezident shodli, že „dluhy se mají platit“. Možná jsme však znovu propásli dobrou příležitost mlčet, protože sílí i hlasy, že jde o slepou uličku.

„Němci by si měli uvědomit, že vítězství Syrizy, strany namířené proti škrtům, ukazuje, že evropský přístup k této zadlužené zemi selhal,“ píše ve Financial Times třeba Marcel Frazer, šéf nezávislého ekonomického výzkumáku DIW Berlin, jeden z „moudrých“ na německé scéně, na jehož slova se dá. On sám považuje plné splacení řeckého dluhu za „velice nepravděpodobné“.

http://www.ft.com/intl/cms/s/0/7fc70b0e-a555-11e4-ad35-00144feab7de.html?siteedition=intl#axzz3Q2BTzenD

Za neúspěch evropského programu neháže vinu na Angelu Merkelovou, oceňuje její aktivní roli a pragmatický přístup, ke kterému vedla i partnery. Teď však musí čelit třem novým výzvám.

První spočívá v nevyrovnanosti obchodních a investičních toků Německa. Dvě třetiny exportu míří do EU, a stejným směrem proudí i dvě třeny německých investic. Němci na tom vydělávají, ale v jiných zemích musí nutně narůstat schodek platební bilance a zadlužení. A když se nic nezmění, rozdíl mezi přebytkovými a zadluženými bude narůstat. Naštěstí už se to neřeší jen plamennými výzvami dlužníkům ke zvyšování produktivity, ale EU nasadila také makroekonomické nástroje, jako je kvantitativní uvolňování ECB, Junkerův investiční program nebo zpružnění fiskální politiky (pružnější účtování rozpočtových schodků).

Druhá výzva pro Německo spočívá podle Frazera v tom, že by mělo být trpělivější a skromnější. Kdysi to byli Němci, komu se říkalo „nemocný muž Evropy“, a mnohé země mezitím udělaly víc, než co obsahovala někdejší německá Agenda 2010 s programem vnitřní devalvace.

A nakonec zaznívá i obvyklá domácí výzva k převzetí výraznější vůdcovské role, ke které Německo opravňuje i současná mimořádná politická a ekonomická stabilita. Může si prostě dovolit trochu víc odvahy a pohledu dopředu. Co nás tam čeká? Frazer je přesvědčen, že sjednocená Evropa potřebuje hlubší reformy svých institucí, více integrace, větší koordinaci fiskálních pravidel a strukturálních politik. Do hloubky nejde, ale je z toho patrná výzva k ukončení závodů ke dnu, kdy se jednotlivé členské státy daňově podhazují, a pak nejsou schopny zmobilizovat zdroje na přizpůsobení požadavkům doby.

http://www.diw.de/en

České volání na řeckou adresu, že dluhy se mají platit, jistě mezinárodní veřejnost zaujme. Je to hlas ze země, která vidí dál než jiní, proto také mohla uvést do oběhu výrazy jako „robot“ nebo „tunel“, které s předstihem oslovily budoucnost.

V předstihu samozřejmě neznamená nejlépe. Stačí porovnat hustotu robotů v Čapkově inscenaci R.U.R. a v té části českého průmyslu, která nepatří zahraničním vlastníkům. I v tunelech nám svět utek, když srovnáme třeba Poldi a Enron.

Pro ty mladší, českou Huť Poldi založil v Kladně otec filosofa Wittgesteina a vyráběla světoznámou ocel, naposledy ji ocenila zlatá medaile Brussels Euréka 1990. Pak udeřil privatizační blesk, nastoupil Divoký Východ, v halách se začali zabydlovat bezdomovci a někdejší majitel Stehlík začal požadovat po státu odškodné 1,4 miliardy korun. Zhruba ve stejné době Enron z texaského Houstonu (někdejší Divoký Západ) zbohatl na obchodování s oceněním obchodů s elektřinou v daleké buducnosti, než jeho akcionáři přišli o 74 miliard dolarů a věřitelé o 67 miliard dolarů, když jen samotné podvody byly odhadnuty na 40 až 45 miliard dolarů. Takže na každou korunu, které v tom lítá na české straně, nám vyjde na té texaské tisíc dolarů. Nejsme ti, kdo mohou radit.

Pokud jde o americkou finanční krizi, která přišla o šest let později, podle analytiků z texaského Fed (Federal Reserves Bank of Dallas) zničila 40 až 90 procent ročního HDP USA, to je 50 až 120 tisíc na každou americkou domácnost, v souhrnu 6 až 14 bilionu dolarů, podle toho, jak se to počítá.

https://dallasfed.org/assets/documents/research/staff/staff1301.pdf

Ve světě je tak hodně peněz, které nikdy splaceny nebudou. Možná proto, že ani nevznikly. Pokud například byly investovány z peněz, které pocházely z kapitálového zisku na swapy úvěrového selhání CDS, které měly být jakousi pojistkou, ale nikdy pro ně nebyly vytvářeny pojistné rezervy, pak vznikly z ničeho a mělo by se s nimi zacházet, jako s tím, co nic se nazývá.

V českém prostředí je úvaha, že dluhy se mají platit, celkem nová. Ještě nedávno byl systém nastaven tak, že na tom nezáleží. Není tu jen příklad, kdy stát musel sanovat české banky - podle zjištění Paroubkovy vlády - přímo asi 100 miliardami korun, a nepřímo, včetně záchrany dlužníků a vylepšování jejich finanční pozice, asi 550 miliardami korun (viz Analýza transformačních nákladů v letech 1991 – 2004).

http://www.mfcr.cz/cs/aktualne/tiskove-zpravy/2005/2005-05-05-tiskova-zprava-6210-6210

Mnoho špatných úvěrů tenkrát mělo incestní původ, kdy se nejprve podnik vykradl a zadlužil, a teprve pak byl za své vlastní peníze privatizován a vykostěn. Podrobnosti se bohužel dovídáme jen prostřednictvím švýcarské justice, ta česká byla umlčena Klausovou amnestií.

O tom, že velcí se špatně ždímou, žádná. Ale od časů Žebrácké opery víme, že nejvýnosnější je masa chudých. Pro ty mladší, německý avantgardní básník Bertold Brecht v uvedené činohře s původním názvem Třígrošová opera zpracoval opakovaně se vynořující legendu, že zločinci, policie a politici rozvíjejí mírovou spolupráci při odírání žebráků a chudáků všeho druhu.)

Český exekuční průmysl, který je z této myšlenky odvozen, může na mezinárodní scéně vyniknout, protože zfendovat desetinu obyvatelstva ročně, to je slušná porce. Byť však přední čeští exekutoři patří k nejbohatším osobám v zemi, což politici zjevně respektují, na řecký masakr nemají. Tam je po pětiletce úsporných programů za účelem snižování zadluženosti čtvrtina obyvatelstva víceméně bez existence, čtvrtina HDP se vypařila a státní dluh o polovinu vzrostl (ze 120 na 177 % HDP), takže o dlužníka jentak nepřijdeme.

Jojo, dluhy by se měly platit. Ale kde začít?

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.