Zbyněk Fiala: Z pošty

obrazek
7.11.2013 11:29
Blíží se výroči sametu, a tak stále častěji porovnáváme to, co kolem sebe vidíme, s tím, co jsme tenkrát chtěli. Zdá se, že jsme na slepé koleji. Přinejmenším mnozí z nás. Příliš mnozí.

Nabízím dva příběhy, které mi ráno přistály v elektronické poště. Píše mi Petr Tuček:

Skoro povídka

Jel jsem včera večer z "Kulaťáku" dvacitkou na Barrandov. Sedl si vedle mne bezdomovec. Páchl, měl roztrhané kalhoty a byl špinavý. Četl jsem Britské listy (zajímavé články si tisknu).
Bezostyšně se naklonil, a protože byl zřejmě krátkozraký, téměř mi zakryl text svou rozcuchanou hlavou. Pak povídá:
"Je to ze čtvrtýho. To měl svátek Karel. Dneska má svátek Miriam a Emerich. Sedmýho má svátek Saskie. Znáte ňákou Saskii? A jak vy se jmenujete?"
Povídám naštvaně: "Petr, proč?" A on: "No, to máte tedy svátek buď 22. února, nebo dopoledne 29. června. A jak se jmenuje vaše žena? "

Odpověděl jsem mu a on mi přesně řekl den svátku manželky.

Pak začal chrlit jeden den po druhém a předříkávat mi, kdy má kdo svátek. Pokud jsem si pamatoval odpovídající data, vše bylo naprosto přesně. Znal snad celý kalendář úplně zpaměti.
Říkám mu : "No to jste tedy dobrej, jak si to můžete pamatovat?"
Odpověděl: " Ále snažím se trénovat si šedou kůru mozkovou. Nemám co číst, jen jsem našel kalendář. Tak si to trénuju na něm".
Pak vstal, podal mi špinavou ruku a než jsem mu stačil nabídnout nějaké knížky ke čtení, vystoupil.
Tak jsem se chtěl s Vámi všemi o tuhle historku podělit.
Petr T.

Odpovídám: Petře, to je síla, kolik lidských bytostí dostalo nálepku odpadu! A jak snadné je tuhle nálepku přilepit, komukoliv! Co jsme to připustili? Zbyněk

Za chvíli dostávám další reakci ze skupiny:

Projektant, básník, pianista

Podělím se i já. Před rekonstrukcí haly metra u hlavního nádraží jsme tam pravidelně chodili každý čtvrtek večer s košem namazaných housek či chlebů a několika termoskami s čajem a kávou. Bezdomovců tam tábořila velká skupina. Mnohokrát jsme se tam s nimi dali do řeči, a tak vím, že tam byla i paní, která tu halu projektovala. Jeden z nich byl básník, recitoval svoji tvorbu, a když jsme se jich ptali co kromě dek, teplého oblečení a jídla máme přinést, požádali o knihy.

Starali se o sebe navzájem a pomáhali si. Po přestavbě byli vyhnáni, a teď tam je jen pár jedinců, ale taky stojí za řeč. Minulý týden jsme se přes halu vraceli ze schůzky, a na to piáno, co je v hale, hrál bezdomovec. Zůstali jsme stát, nebyly to žádné opilecké šlágry.

Zkrátka lidé, kterým by podle listiny základních práv (se kterou se tak máchalo v roce 1989) měl pomoci stát. Kam jsme došli za těch 23 let, když se nikdo nedomáhá plnění bodů listiny, která je součástí naší ústavy?

Tak všem hezký den. Eva Novotná

Jak už tu kdysi zaznělo - není co dodat…

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

schlimbach

Na těchto smutných příbězích je jasně vidět ta stupidita "lidské společnosti", kdy jsou přijímána jako "svatá" různá klišé a představy o vzájemných vztazích v ekonomice a politice, kterými se ve skutečnosti otroci sami udržují v kleci a utahují sami sobě svoje pouta -(

Řešení? Škoda o tom psát, psal jsem to již tolikrát. Většině stejně stačí si jen nějaký smutný příběh přečít, otřepat se a být rád, že ho se to přece netýká - zatím -(

Stejně přece, kdo chce, ten si práci vždycky najde. Musíme posunout věk odchodu do penze, bude alespoň sranda, pozorovat 70. letého pokrývače jak balancuje na střeše nebo stejně starého chirurga, jak roztřesenou rukou vytváří krásný cik cak řez při operaci - pacient bude mít alespoň netradiční jizvu - bude "in"...

libuse-zavoralova

Děkuji za Váš příspěvek, pane Fialo. Takto jsme si to před 24 lety opravdu nepředstavovali. Na jedné straně obří zlodějiny, na druhé straně stát "nemá na to" postavit pro tyto lidi jednoduché ubytování a zajistit jim lidsky důstojný život. Prostě ne každý je schopen se o sebe postarat.