Únor 1948 a Československá strana národně socialistická

obrazek
25.2.2012 09:46
V únoru 1948 došlo k převzetí veškeré politické moci Komunistickou stranou Československa. Ta administrativně-mocenskými opatřeními, které měly rysy puče a nezákonného jednání, zlikvidovala dosavadní systém Národní fronty, jenž byl založen na spolupráci protichůdných sil. Největší tíha těchto opatření dopadla na největší oponenty komunistů - národní socialisty. Komunisté považovali již předtím národně socialistickou stranu vedenou P. Zenklem za ,,nejreakčnější" stranu Národní fronty, kterou je nutno zničit, nebo alespoň oslabit či rozštěpit.

Před únorem 1948 KSČ podporovala v ČSNS levou frakci, jejíž hlavními představiteli byli E. Šlechta a A. Neuman. Nicméně těm se nepodařilo ani za vydatné podpory komunistů do února 1948 vážněji ohrozit řádně zvolené vedení a ovládnout národně socialistickou stranu. Právě Neuman a Šlechta se ukázali být zrádci národně socialistické strany, když přijali bez konzultace s vedením ministerská křesla v obnovené Gottwaldově vládě v únoru 1948 a pomohli tak k vítězství KSČ.

Na přelomu let 1947/1948 se v Československu schylovalo k osudové mocenské srážce. V ostatních zemích rodícího se sovětského bloku se již komunisté stali vedoucí stranou, Československo tak bylo jediným státem, kde dosud existovala ,,lidově - demokratická" koalice. Národní socialisté se nacházeli na začátku roku 1948 v těžké pozici. Všechny mocenské trumfy držela komunistická strana, jež na podzim 1947 zahájila frontální ofenzivu za pochodem k moci. Již dříve destabilizovala mocenské poměry na Slovensku, když vykonstruovala spiknutí luďáckého podzemí se špičkami Demokratické strany, která zde v parlamentních volbách 1946 zvítězila. Od té doby slovenští komunisté usilovali o oslabení jejích politických pozic, protože stejně jako oni i čeští soudruzi se domnívali, že revoluční vření přijde právě ze Slovenska a rozšíří se do českých zemí.

Na začátku roku 1948 se odehrálo poslední kolo mocenského souboje mezi komunisty a nekomunistickými stranami. Těm se podařilo na podzim roku 1947 z iniciativy národních socialistů, konkrétně Ripky a Drtiny zformovat antikomunistický blok, jehož představitelé byli připraveni společně koordinovat spolupráci v Národní frontě i ve vládě. Mimo prozatím zůstávala sociální demokracie, i když na jejím brněnském sjezdu v listopadu 1947 došlo k výměně stávajícího prokomunistického předsedy Z. Fierlingra za centristu B. Laušmana. Sociální demokracie sice byla národními socialisty kontaktována za účelem společného postupu zejména v bezpečnostních otázkách, kde bylo dosaženo dílčích úspěchů, nicméně do antikomunistického bloku se sociální demokraté nezačlenili. Laušman zastával pozici ,,jazýčku na vahách" či ,,třetí síly" a chtěl praktikovat vyváženou politiku. V situaci, kdy se svět dělil do dvou antagonistických táborů, což se samozřejmě promítlo i do československých politických reálií, však neměl ,,neutrální" kurs dlouhodobě šanci na úspěch.

Národní socialisté upírali své naděje k nadcházejícím parlamentním volbám a doufali, že z nich komunisté vyjdou výrazně oslabeni. Skutečně, vyfabrikované aféry jako mostecká či krčmáňská aféra komunisty oslabily, což se projevilo i na křivce jejich popularity, a současně to pro národní socialisty znamenalo šanci, jak posílit své mocenské pozice ve státě.

KSČ se připravovala naopak na více variant dalšího vývoje, na jehož konci by nastolila svůj mocenský monopol. V prvé řadě to byly parlamentní volby, v nichž komunisté hodlali získat absolutní většinu hlasů a ,,suchou cestou" se dostat k moci. Za druhé KSČ počítala s ovládnutím nekomunistických stran ,,vtyčkami", čili levými frakcemi, které měly ve vhodný okamžik zkompromitovat řádné vedení a převzít je. To se však do února 1948 příliš nedařilo, nejdál komunisté zašli v případě sociálně demokratické strany, kde byla ustavena frakční platforma Klub demokratického socialismu. Naopak v Demokratické straně se levá frakce prakticky ani nevytvořila. Sociální demokracii vznikem této platformy hrozil úplný rozkol, protože rozštěpení strany již bylo faktem.

Za třetí kalkulovali komunisté s pokusem národních socialistů a dalších stran o ustavení ,,reakční" úřednické vlády, která měla údajně komunisty vytlačit z vlády. Pak by komunisté odpověděli ,,svou" vládou složenou z masových organizací a svých spojenců, protože ,,Zápotocký je také úředník a může vládnout". Čtvrtým řešením mohlo být i sestavení jednotné kandidátky Národní fronty, kam by se na komunistickou kandidátku dostali kolaboranti z nekomunistických stran. Tak by vlastně došlo k odříznutí nekomunistických stran z rozhodování na moci a rozkolu Národní fronty. Tato jediná kandidátka by pak byla prohlášena za volební. Řešení s ,,vtyčkami" však předseda KSČ K. Gottwald preferoval.

Hlavní roznětkou, která bezprostředně vedla k únorovým událostem, se stal příkaz komunistického ministra Noska z 12. 2. 1948, kdy bez vědomí vlády odvolal 8 oblastních velitelů SNB a nahradil je komunisty. Proti tomu ostře protestovali národní socialisté, ale i sociální demokraté, kteří požadovali zjednat v bezpečnostní otázce nápravu. Národní socialisté prosadili ve vládě proti vůli komunistů 13. 2. většinové usnesení, jež ukládalo Noskovi provedení příkazu zastavit a nečinit žádná personální opatření do doby, než se personální přesuny v Noskově režii vyšetří. Nosek se však odmítl zákonnému usnesení vlády podřídit s tím, že je neústavním zásahem do jeho svrchované kompetence resortního ministra, a proto svůj rozkaz nerevokuje. Nekomunistické strany včetně sociální demokracie na provedení usnesení vlády bezpodmínečně trvaly, neboť bylo přijato většinově a vláda podle jejich výkladu má z dikce ústavy zákonnou možnost do jednotlivých rezortů takto zasáhnout.

Na poslední schůzi vlády Národní fronty před únorovým státním převratem dne 17. 2. se první náměstek předsedy vlády P. Zenkl premiéra Gottwalda zeptal, zda již bylo usnesení vlády ze 13. 2. provedeno. Protože komunističtí informátoři (V - 101) hlásili, že se ,,proti panu ministrovi (vnitra) připravuje útok", ten se pro údajnou nemoc do vlády nedostavil a zastupoval jej právě Gottwald. Předseda KSČ se snažil lavírovat a Zenklovi odpověděl, že nemá takovou informaci a že národní socialisté mají počkat do 20. 2., kdy bude Nosek ,,zdráv". Ve skutečnosti připravovali komunisté proti národním socialistům protiútok. Na proponované schůzi 20. 2. měl vystoupit již ,,uzdravený" ministr vnitra spolu s generálem L Svobodou a ve vládě přednést diskreditační informace proti národním socialistům týkající se jejich údajného angažování v mostecké špionážní aféře.

17. 2. 1948 se též sešli nejvyšší představitelé národních socialistů na své pravidelné poradě a jednali o nastalém chaosu ve vládě. Shodli se na tom, že politická situace v zemi je vážná a že komunisté pravděpodobně neustoupí. To již dříve vyjádřil Gottwald několika výroky - ,,my za žádnou cenu pole nevyklidíme", ,,nevydáme ani jednu naši pozici". atd. Z tohoto hlediska je nutné přikročit ke krajnímu řešení situace, a tou je demise vlády, aby si nekomunistické strany vynutily splnění usnesení vlády. Kroky národních socialistů, jakož i ostatních stran, měly být úzce koordinovány s prezidentem Benešem. Postup špiček národně socialistické strany měl být následující: pokud budou komunisté nadále sabotovat vládní usnesení, tak podají na protest tři nekomunistické strany (národní socialisté, lidovci, slovenští demokraté) demisi, které měly způsobit pád vlády, vypsání mimořádných voleb (na duben 1948), z nichž měli vyjít komunisté poraženi nebo alespoň významně oslabeni. Nekomunisté počítali se samozřejmou pomocí sociální demokracie, kterou však přímo neinformovali o podání demisí. Pokud by Gottwald odmítl při sestavování překlenovací vlády do voleb přizvat nekomunisty do vlády, pak by Beneš jejich demise až do voleb odmítl přijmout. Plán to byl formálně dobrý, avšak měl vážné trhliny. Nepočítal s tím, že Gottwaldova vláda nemusí padnout, zvláště když se k demisím nepřipojí sociální demokraté. Pak by mohli komunisté přejít do protiútoku a obvinit nekomunistický blok z příprav ,,reakčního puče", což se skutečně stalo.

Komunisté však již měli od svých informátorů informace o postupu nekomunistického bloku a sami se připravovali na finální střetnutí. Mobilizovali své organizace, odbory ovládané jejich exponenty byly v pohotovosti zasáhnout proti ,,reakci".

20. 2. 1948 se měla konat schůze vlády, která již ovšem nezasedla. Nekomunisté se odmítli do ní dostavit, protože nebylo splněno usnesení vlády. Zenkl poslal Gottwaldovi ten den ráno dopis, že pokud obdrží informaci o splněném vládním usnesení, pak se jeho strana bude schůze účastnit. Poněvadž komunisté byli v této otázce nadále neústupní a nerespektovali zákonná pravidla parlamentní demokracie, podali na protest proti takovému jednání ministři národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany demisi do rukou prezidenta republiky s cílem si vynutit pád vlády, která je již dlouhodobě nefunkční. Nekomunistický blok však udělal osudovou chybu, protože neinformoval o tomto kroku sociální demokraty, jak už jsme shora zmínili.

Národní socialisté se mylně domnívali, že pokud jde o zachování demokracie a ctění parlamentních pravidel, je ,,automatické", že sociální demokraté též podají demisi. To se však nestalo a plán tak hned na svém počátku selhal. Demisi podalo 12 členů vlády z 26, což znamenalo, že vláda byla nadále usnášeníschopná a Gottwald nemusel podávat s celou vládou demisi. Navíc J. Masaryk demisi nepodal, stejně jako formální ,,nestraník" L. Svoboda. Masaryk se na demokraty velmi rozhněval a Gottwaldovi později sdělil, že ,,jim (komunistům) své hlavy přinesli na talíři". Jediným, kdo chtěl podat demisi za sociální demokraty, byl ministr výživy V. Majer, avšak z důvodu usnesení stranických orgánů, které jednoznačně hodnotilo tento krok demokratů jako unáhlený, tak neučinil. Udělal to již v rozhodnuté situaci 25. 2. 1948 za svou osobu.

Komunisté naopak využili neúspěšné snahy o pád vlády ke konečnému měření sil. Ještě na začátku vládní krize nebyla KSČ rozhodnuta, že využije běžné parlamentní vládní krize k boji o moc, avšak přílet V. Zorina, sovětského náměstka ministra zahraničí 19. 2. do Prahy, je v tom utvrdil. Zorin dal Gottwaldovi jasnou instrukci, aby komunisté převzali moc, nebo že je čeká osud francouzských a italských komunistů, kteří byli v roce 1947 vytlačeni z vlády. Hned na počátku krize komunisté převzali iniciativu a začali činit opatření směřující k likvidaci nekomunistických stran. Na 21. 2. svolali komunisté na Staroměstské náměstí velkou, asi 80 tisícovou demonstraci, kde Gottwald přednesl komunistické řešení vládní krize: Beneš musí demise bezpodmínečně přijmout, odstoupivší ministři se do vlády již nevrátí, a ,,zbytek" vlády Gottwald doplní představiteli levých frakcí, které se nyní dostaly ke slovu. Předseda vlády tak nebude podle demokratických a parlamentních zvyklostí o doplnění vlády jednat s vedeními stran, ale pouze s lidmi, které si sám zvolí.

Zatímco komunisté činili administrativně - mocenská opatření k převzetí moci, nekomunisté se takřka okamžitě ocitli v politické izolaci. Místo toho, aby svolávali demonstrace svých příznivců, tak vyzývali ke klidu. Zenkl odjel do Lanškoruna převzít čestné občanství města, kde místní komunisté schůzku narušili. Členská základna nekomunistických stran tak byla jasných instrukcí a informací, nevěděla, co má v dané situaci dělat. Jedinou ,,zbraní", které nekomunisté měli, byli studenti, kteří dvakrát pochodovali na Hrad vyjádřit prezidentu Benešovi podporu, aby demise ministrů nepřijímal, a zmíněného prezidenta Beneše, na něhož přenesli veškerou tíhu rozhodování.

Na 22. 2. byl ještě před vypuknutím vládní krize svolán sjezd závodních rad, který měl jednat o otázce zvýšení platů státních zaměstnanců. Zde se jeho delegáti jasně shodli na komunistickém řešení krize - přijmout demise a doplnit vládu exponenty KSČ podle Gottwaldova plánu. 24. 2. proběhla jednohodinová manifestační stávka za účasti 2,5 milionu lidí, kteří vyjádřili jasnou podporu KSČ. Již den předtím došlo k obsazení ústředního sekretaritátu národních socialistů na pražském Náměstí republiky, kde se měly údajně nacházet nelegálně držené zbraně. Probíhalo rovněž hromadné zatýkání národních socialistů, mimo jiné byl zatčen O. Hora či generální tajemník ČSNS V. Krajina, i když komunisté prohlašovali, že budou ctít poslaneckou imunitu a poslance zatýkat nebudou. Komunisté velmi účinné zastrašovali své odpůrce.

Po celé zemi začaly vznikat akční výbory, které fakticky přebíraly moc. Také protiústavně vyhazovaly nekomunistické ministry ze svých úřadů, i když se ministři nacházeli ve stavu demise a prezident republiky jejich demise stále nepřijal. Během vládní krize však zákony a ústava nefungovaly, neboť je komunisté flagrantně porušovali. Ani to však nezměnilo stanovisko národních socialistů, aby sami začali organizovat demonstrace svých příznivců a sympatizantů. Spoléhali se pouze na parlamentární a ústavní řešení krize, nicméně si neuvědomili skutečnost, že návrat ke ,,staré" Národní frontě již nebyl možný. Na troskách ,,staré" Národní fronty se rychle rodila nová mocenskopolitická struktura zcela podle představ KSČ. Jakmile se komunisté rozhodli jít do boje o moc, ,,starou" Národní frontu již nepotřebovali, protože budovali ,,obrozenou" NF s mocenským monopolem KSČ.

Rychlý převrat se odehrál i v ČSNS, kdy E. Šlechta a A. Neuman, do té doby skrytí kolaboranti, převzali vedení strany, která se začala důsledkem administrativně - mocenských opatření komunistů rozkládat. Na poslední schůzi Ústředního výkonného výboru dne 24. 2. 1948 stihlo ještě ,,staré" vedení odsouhlasit rezoluci, že pokud člen strany bez vědomí orgánů ČSNS přijme místo v nové Gottwaldově vládě, bude ze strany automaticky vyloučen. Když se na této schůzi M. Horáková zeptala Neumana, zda přijal ministerský post v ,,obrozené" vládě, nebyl jí schopen odpovědět a v nestřeženou chvíli ze zasedání utekl. Šlechta s Neumanem, kteří získali mocensky bezvýznamné vládní pozice, (ministerstvo techniky a pošt) tak de facto nezastupovali národní socialisty, ale pouze sebe, byť oficiálně byli jmenováni ministry za ČSNS. Národní socialisté byli 24. 2. 1948 prakticky z mocenskopolitického boje vyřazeni, stejně jako ostatní strany, jež se nacházely toho času v rozvalu.

Jediným soupeřem komunistů zůstal prezident Beneš, který nemohl v žádném případě zabránit nastupující komunistické totalitě. Komunisté však počítali i s plánem, že prezident odmítne 25. 2.1948 demisi ministrů přijmout. Pak byli připraveni s odbory, které měli pod kontrolou, vyhlásit neomezenou generální stávku a dav soustředěný na Václavském náměstí dne 25. 2., který čítal několik desítek tisíc lidí, se měl vydat na Hrad a požadovat demisi prezidenta Beneše. Komunisté pak měli podle tajného seznamu ,,B" spustit masové zatýkání od nižších nekomunistických funkcionářů až po centrum. Pokud by nekomunistické strany zahájili významnější odpor, například povoláním členů Sokola či vyhlášením svých demonstrací, nevylučovala KSČ ani ozbrojený puč, i když si ho nepřála. Takové úvahy již byly 25. 2. 1948 zcela liché, protože prezident Beneš demise ministrů nakonec po šesti dnech přijal. Jakožto ústavnímu prezidentovi mu také nic jiného nezbylo. I kdyby demise nepřijal, na faktu, že komunisté převzali během únorových dnů veškerou moc ve státě, by to nic nezměnilo. Kritici Beneše, kteří říkají, že právě on může za nástup komunistů k moci, nepochopili, že nebylo v moci prezidenta, aby tomu ze své pozice zabránil. Podle platné československé ústavy z roku 1920 k tomu neměl žádné účinné nástroje.

Během několika dnů únorové krize byla s konečnou platností vyřešena mocenská otázka a Československo se začlenilo do sovětského bloku. Národně socialisttická strana byla zlikvidována jako mocenskopolitická síla, a z kolosu, který čítal na 600 000 členů, zůstalo pouhé torzo se zhruba 15 000 členy. Napříště se stala strana přísně výběrovou, která měla (alespoň do roku 1968) na počet členů stanovený strop. Čelní funkcionáři předúnorové strany velmi brzo po ,,Vítězném únoru" zakusili hněv komunistů, když končili na popravištích, v pracovních táborech či ve vězeních po vyfabrikovaných politických procesech.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

petr-duchoslav

Viz ruská badatelka Muraško, a jinak mimochodem záminkou byla kontrola dodávek pšenice, Zorin se setkal i s ministrem dopravy Pietorem, J. Masarykem a V. Majerem, aby to působilo ,,standardně", ve skutečnosti přivezl sovětskou směrnici, aby komunisté urychlili boj o moc, nebo budou vytlačeni z vlády jako v případě Francie a Itálie (viz K. Kaplan a jeho archivně podložené vynikající publikace)

rezjir10

Ad pan  Krajtl,

nemáte pravdu minulost je těžkým klackem, kterým se vzájemně mlátíme po hlavách.

Krajtl

tohle je jen přetřásání prázdné slámy dnes je dnes, včera je jen stéblo kterého se slaboch chytá

rezjir10

Dotaz

Čím máte podloženo, že Zorin dal Gottwaldovi jasnou instrukci, aby komunisté převzali moc, nebo že je čeká osud francouzských a italských komunistů, kteří byli v roce 1947 vytlačeni z vlády. Podle Švermové to bylo  trochu jinak, Gottwald se s nim ani nechtěl vidět. A když jednal Gottwald podle instrukcí Stalina, za co ten prý ho tedy  později kritizoval?

Co se týče těch osmi oblastních velitelů, tak to skutečně bylo v pravomoci Noska, ne? Máte někde nějaký precedens z období první republiky, že něco takového bylo schvalováno ve vládě. A navíc ten Nosek ani žádnou dohodu (existovala dohoda nabídnutá Gottwaldem Zenklovi, že ve vládě budou napřed projednány a schváleno to jmenování).neporušil, protože ta se týkala pouze jmenování, on to obešelm a ti noví velitelé byli toliko pověřeni výkoem funkce.

A celá ta forma toho vynucování si rozhodnutí vlády byla dělána naprosto nevhodnou formou, víte, jak asi špatně muselo působit na lidi, když se dočítali,že ministři stávkují v podstatě kvůli blbosti, která byla skutečě asi pouze v kompetenci ministerstva vnitra. Občani plní dvouletku a vláda stávkuje.