Žalostné výsledky arabského jara

obrazek
26.2.2012 16:27
Rok 2011 byl ve znamení tzv. arabského jara, které podle oficiální propagandy zúčtovalo s dlouholetými diktaturami a přineslo do severní Afriky demokracii. Tento geopolitický proces se zpočátku jevil spontánním a možná jím i v samotném zárodku byl. Sociální revolta zbídačených a nezaměstnaných poddaných, kteří žili celý život v klientelistických kleptokratických autokraciích bez naděje změny k lepšímu, byla oprávněná. Tunisko i Egypt jsem několikrát navštívil a z osobních svědectví obyčejných lidí vím, že život v tamějších poměrech není radostný. Přineslo však tzv. arabské jaro v tomto ohledu změnu k lepšímu? Na komplexní hodnocení je zatím příliš brzy, ale dosavadní dílčí výsledky revolučního procesu již lze analyzovat.

Připustíme-li možnost, že zpočátku se jednalo o proces spontánní, velice rychle se do něj vložily západní rozvědky, aby nedošlo ke ztrátě geopolitického vlivu USA v tomto klíčovém regionu. Poté, co padli spojenci Washingtonu Zin Abidín Ben Alí a Husní Mubarak, bylo arabské jaro exportováno do Libye – bohaté země se zcela odlišnou životní úrovní a vyspělým sociálním státem. Jelikož tamní povstalci – islámští fundamentalisté a zahraniční žoldáci – neměli sebemenší naději na úspěch, protože většina lidu stála na straně Muammara Kaddáfího, do akce se vložilo NATO a déle než půl roku zasypávalo vzdorující džamáhíríji bombami. Po brutální vraždě vůdce zelené revoluce byla tato „humanitární mise“ ukončena a o tom, kdo proces arabského jara režíruje, již nebylo pochyb. Když se proti vůli USA lidová revolta rozšířila do Bahrajnu – strategického ostrova s americkou základnou a dlouholetého spojence Washingtonu – rychle zasáhly reakční monarchie okolo Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií a povstání tvrdě potlačily. Dodnes tam probíhají procesy s demonstranty a kruté represálie, avšak západní demokraté a ochránci lidských práv mlčí. Naopak nepřátelská Sýrie – spojenec nepřátelského Íránu – je po Libyi další zemí, ve které probíhá intervence Západu za účelem změny režimu. Tato intervence je pro odpor Ruska a Číny v Radě bezpečnosti OSN realizována skrytou formou prostřednictvím Turecka, Saúdské Arábie a Kataru dodávkami zbraní sunnitským fundamentalistům a wahhábistům, kteří si říkají Syrská svobodná armáda.

Jaké jsou dosavadní výsledky arabského jara? V Tunisku, kde zvítězili islamisté ze strany an-Nahda (Obnova), je poprvé nulový hospodářský růst, vrcholí nezaměstnanost a výnosy z turistického ruchu jsou mizivé. Zlepšení neutěšené sociální situace širokých lidových vrstev a snížení nezaměstnanosti je v nedohlednu, zato se však aktivně debatuje o demontáži sekulárního státu a větší roli islámu ve veřejném životě. Libye je po téměř osmiměsíčním bombardování zcela zničena a životní úroveň se propadla. Desetitisíce Libyjců a zahraničních dělníků emigrovaly do sousedních zemí. Dříve prchali před občanskou válkou a nálety NATO, nyní před represemi proti Kaddáfího stoupencům a černým Afričanům. Hrozba nové občanské války a příchodu islamistů k moci se mimořádně negativně projevuje na situaci v regionu. V Jemenu probíhají ozbrojené srážky už déle než rok a chudá země na jihu Arabského poloostrova aspiruje na to stát se druhým Somálskem.

V Egyptě vládne armáda, která brutálně zasahuje vůči demonstrantům, dožadujících se okamžitých změn, a nespokojených se skutečností, že vojsko si chce pojistit výrazný vliv na politiku i v budoucnu. Volby vyhráli islamisté ze strany Svoboda a spravedlnost (transformovaného Muslimského bratrstva) a čtvrtinu hlasů získali radikální salafisté ze strany an-Núr (Světlo), kteří prosazují striktní podobu islámského práva šaríja, omezení práv žen, prohibici, zákaz koupání v plavkách a celkový návrat ke kořenům islámu s přísnými tresty pro jakékoliv hereze. Koptové tak mohou dopadnout stejně jako statisíce iráckých křesťanů – ve strachu o život raději zvolí emigraci. Nastolení přísně islámského režimu by znamenalo faktický konec turistického ruchu, na němž je mnoho Egypťanů závislých a který tvoří značnou část příjmů státního rozpočtu. Už nyní se kvůli politické nestabilitě počet lidí trávících dovolenou v Egyptě výrazně snížil. Strana Svoboda a spravedlnost, která nemá se salafisty příliš dobré vztahy, se však prý hodlá více soustředit na sociální a ekonomické problémy než na náboženství nebo kulturu.

Tzv. arabské jaro začalo pod hesly svržení vládců, jež byli u moci několik desetiletí. Ve skutečnosti však dochází k postupné likvidaci všech republikánských sekulárních režimů, zatímco reakční a konzervativní monarchie zůstaly protestů ve větší míře ušetřeny. Není to příliš velká náhoda? V Bahrajnu – jediném království, kde se lid vzbouřil – bylo povstání s tichým souhlasem Západu potlačeno. Ve všech revolučními událostmi zmítaných zemích se dostávají k moci islamisté, kteří se prioritně zabývají demontáží světského státu a vnášejí do politiky vliv náboženství. Chudoba zůstává a výdobytky moderní společnosti, které přinesly sekulární režimy nastolené důstojnickými revolucemi v padesátých a šedesátých letech 20. století, jsou likvidovány. Nejedná se o revoluce pokrokové, ale spíše v duchu návratu do středověku. Proto si nejsem zcela jistý, je-li označení „arabské jaro“, jako název tohoto procesu, adekvátní.

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

kosina

Pane Šebku, máte pravdu. Vaše přirovnání k roku 1968 je trefné, jsou tam jisté paralely. Zdravím Vás. 

antoninsebek

Vyslovuji naprostý souhlas s tímto příspěvkem. Asi bych nereagoval, ale ovlivnila mě poslední věta (cituji): "Proto si nejsem zcela jistý, je-li označení „arabské jaro“, jako název tohoto procesu, adekvátní."

My z bývalého Československa máme pojem "jaro" svázán s číslicí 1968 - rokem nadějí, které se nenaplnily, které se dokonce krátce poté bohužel transformovaly do politického zpátečnictví. Na celých dvacet let.

Měl jsem tu možnost se vždy po třech týdnech toulat po Egyptě a po Tunisu. Shodou okolností nám vždy průvodce dělal domorodec, který velmi dobře ovládal češtinu. A mohli jsme se trochu kouknout i mimo turistické trasy.

Jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí v arabských zemích netuší, co to je demokracie a že si pouze přeje zlepšení ekonomických a sociálních podmínek. Já zase netuším, jakým způsobem by se mohl ekonomický růst v těchto zemích nastartovat, aby vznikly zdroje pro sociální oblast.

Jsem proto stejně jako autor příspěvku v tomto bodě skeptik a obávám se, že dalším krokem kterýchkoli politických vítězů  bude "hledání viníka". A do tohoto pojmu se vejde USA, Západ i Stát Izrael. Arabům to nepřeji, ale tady  s tím nic nenaděláme. Jejich bůh je opravdu veliký.