Cesta na Teherán vede přes Damašek

obrazek
8.8.2012 11:20
Na půdě OSN se déle než rok odehrává zápas o Sýrii v rámci nového velmocenského koncertu. Zadlužené USA ztrácejí pozici světového četníka, kterým byly posledních dvacet let. O toto postavení se Washington připravil sám v důsledku vedení nákladných a dlouhých válečných dobrodružství v Iráku a Afghánistánu. Prezidentský kandidát Ron Paul varoval, že více časově souběžných válek na vzdálených válčištích nakonec způsobí bankrot Spojených států.

Nové multipolární uspořádání světa se projevuje mimo jiné rostoucím vlivem zemí BRICS, které nejenže hrají významnou roli ve světové ekonomice, ale často zastávají shodné stanovisko i v zahraničně-politických otázkách. Aktuálním jablkem sváru mezi USA, NATO, Saúdskou Arábií a Katarem na straně jedné a Ruskem, Čínou, Íránem a většinou zemí Latinské Ameriky na straně druhé je konflikt v Sýrii. Sýrie je strategicky důležitou zemí na křižovatce Blízkého východu, kde si již z doby studené války uchovává silný vliv Moskva.

Vše, co činí Západ, se děje za účelem přímého či nepřímého oslabení mocenských pozic Ruska. Tato geopolitická konstanta zůstala zachována i po pádu bipolárního uspořádání světa a v Kremlu to dobře vědí. Proto Rusko nikdy nedá ruce pryč od svého syrského spojence. Zároveň se blokováním protisyrských rezolucí v OSN a Radě bezpečnosti snaží vytvořit mechanismus, který by znemožňoval řešení analogických situací jednou skupinou států (USA resp. NATO či některých zemí EU v ad hoc koalicích s regionálními aktéry) bez ohledu na zájmy jiných států (Ruska, Číny a dalších významných „protizápadních“ regionálních hráčů). Moskva pragmaticky usiluje o to, aby systém mezinárodních vztahů nebyl v budoucnu zatěžován regionálními krizemi, jejichž “řešení“ by jen vytvářelo základy krizí příštích (Irák, Kosovo, Libye). Ruská ambice předejít v budoucnu opakování jednostranného útoku na Jugoslávii, Irák nebo zneužití rozhodnutí RB OSN o Libyi tak není za daného stavu bez šance.

Likvidace režimu Bašára Asada je pro Západ nezbytná v souvislosti s plánovaným americko-izraelským útokem na Írán. V připravované válce proti Íránu pod falešnou záminkou likvidace jaderného programu se bude hrát nejen o surovinové bohatství země s třetími největšími zásobami ropy na světě, ale i o hegemonii dolaru a oslabení Moskvy a Pekingu, které mají v Íránu své zájmy. Případný úspěch ruské diplomacie a udržení Bašára Asada u moci tak zkříží válečné plány amerických jestřábů, vytyčené neokonzervativci v plánu útoku na sedm zemí během pěti let. S nástupem Baracka Obamy do Bílého domu se mnozí radovali, že končí Bushova avanturistická válečná éra, která přivedla USA na pokraj bankrotu. Laureát Nobelovy ceny však optimisty velmi rychle vyvedl z omylu, když podpořil útok na Libyi a podepsal tajný výnos o pomoci syrským banditům. Tím dokázal, že mezi republikány a demokraty není v zahraničně-politické praxi mnoho rozdílů.

Washington a Tel Aviv vědí, že není možné mít v zádech nepřítele, který má s Teheránem uzavřenou smlouvu o vzájemné obraně v případě napadení jiným státem. Proto byl v Sýrii pod rouškou arabského jara rozpoután náboženský konflikt. Tam, kde není možné přímo dosadit americkou loutku, se alespoň rozdmýchá chaos a krveprolévání. Západ v tuto chvíli neřeší, že to, co se odehrává v Sýrii, je mezinárodní džihád v režii radikálních islamistů a teroristů z různých muslimských zemí. Podstatné je zbavit se Asada. Netřeba zdůrazňovat, že touto neprozíravou a vyloženě hloupou politikou, vycházející z bazální neznalosti poměrů v daných státech a regionech, si USA již mnohokrát zavařily (připomeňme nechtěný vzrůst vlivu Íránu v Iráku po svržení Saddáma Husajna). V případě, že by se v Sýrii dostaly k moci salafistické živly, je jen otázkou času, kdy se obrátí proti Západu a Izraeli.

NATO – ačkoliv to otevřeně nikdy nepřizná – se vyčerpalo neplánovaně dlouhou válkou proti Libyi. Očekávalo, že se slabě vyzbrojený Kaddáfího režim pod náporem humanitárních bomb zhroutí jako domeček z karet během jednoho týdne. To se však v důsledku masivního lidového odporu proti neokolonizátorům nestalo a z plánované bleskové intervence se stala vleklá válka, stojící americké, britské a francouzské daňové poplatníky miliardy dolarů. Syrská armáda je daleko lépe vyzbrojená než libyjská a odhodlání syrského lidu bránit svoji nezávislost je velké. Je tudíž vysoce pravděpodobné, že intervence NATO by opět nebyla krátkodobou, ale vleklou a nákladnou záležitostí. Takovou finanční zátěž si v době současné ekonomické krize nemůže dovolit USA ani EU, které situaci řeší dodávkami zbraní povstalcům a větším angažováním svých vazalů – Turecka a arabských monarchií.

Zpracovat světovou veřejnost mají za úkol masmédia, která vedou proti Sýrii obzvláště nechutnou informační válku. I přesto stále častěji prosakují informace o nehumánním chování povstalců, kteří prý usilují o demokracii v Sýrii. Hromadné popravy prezidentových stoupenců kulkou do týla s následným zvoláním Alláh akbar, používání civilistů jako živých štítů, popravy válečných zajatců, objevené masové hroby a mnohá další zvěrstva již nelze zatajit. Přesto je mezinárodním společenstvím a rezolucemi OSN neustále pranýřován „režim“ a chování těchto banditů je blahosklonně přehlíženo. Po syrské vládě se žádá, aby stáhla armádu z měst a čekala se založenýma rukama, až ji ozbrojenci svrhnou. V různých zemích světa přitom probíhají demonstrace na podporu současného prezidenta (naposledy 7000 lidí v Sydney). Jsou kritizovány ruské dodávky zbraní syrské vládě (smluvně ošetřené na základě mezistátní dohody), zatímco USA dodávají zbraně povstalcům ilegálně přes třetí státy.

Vyhlídka masakrů etnických menšin v Sýrii po případném pádu sekulárního režimu evropské a americké sponzory syrských vzbouřenců příliš nezneklidňuje. Nechává v klidu i falešné humanisty a novináře ze „seriózních“ plátků, kteří tleskají rebelům bojujícím proti „diktátorovi“ a ve své omezenosti již nedokážou předvídat krvavý vývoj, který obvykle nástup nového režimu provází. USA se prezentují jako křesťanský stát, ačkoliv v Iráku i Sýrii byly a jsou na straně těch, kteří křesťany vyhánějí a vyvražďují. Osud křesťanů, alawitů, Kurdů, Arménů a dalších minorit je přirozeně lhostejný Saúdské Arábii a Turecku, jež usilují o dominanci sunnitů v Sýrii a sledují vlastní mocenské zájmy. Sunnitská Sýrie se poté stane bariérou šíitského Íránu a Iráku a dojde tak i k obnovení konfliktního potenciálu na ose Damašek – Bagdád, typického pro téměř celé období studené války. Postavení etnických a náboženských menšin v zemi bylo za vlády obou Asadů dlouhodobě uspokojivé, z čehož plyne i jejich podpora současnému prezidentovi.

Co může rozpoutat všeobecnou hysterii a zvrat v dosavadním vývoji jsou chemické zbraně, které Svobodná syrská armáda údajně získala od libyjských džihádistů (viz: http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/865-reuters-syrsti-rebelove-se-chystaji-propasovat-do-syrie-chemicke-zbrane). Budou-li povstalci zatlačeni do úzkých s vidinou válečné prohry, mohou tyto zbraně použít jako poslední „triumf“. Nepochybujme o tom, že použití chemických zbraní by bylo okamžitě připsáno vládě Bašára Asada, jehož pozice by se tak stala neudržitelnou a přispěla k urychlení jeho pádu.

kosina
Nezávislý publicista píšící o mezinárodních vztazích a světové politice. Vystudoval historii, politologii a iberoamerikanistiku v doktorském programu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

klokan

  Toliko malá poznámka k výstižnému článku. Zdejší mainstreamová média nás nedávno o překot informovala, ohledně údajného znehodnocování zdejší potravinářské produkce máku setého ( Papever somniferum ), přidáváním jakéhosi máku snad technického, který se má pěstovat pro farmaceutické účely. Tato média nějak pozapomněla upřesnit dvě věci. Předně kde se vůbec vzal onen specializovaný farmaceutický mák ? Doposud jsem žil v domnění, že kromě máku setého, vlčího ještě existuje mák divoký, tedy štětinatý, východní a polní. Dle mého názoru se bude zřejmě jednat o  ,, technický" mák, ale o odrůdy máku setého s nekvalitními semeny. K farmaceutickým účelům se však používají stonky, listy a makovice.

      Kupodivu k význačným producentům makových semen nepatří Afghanistán, v němž po osvoboditelské misi vojsk NATO se mák opět pěstuje ostošest, ještě více než v zemích zlatého trojúhelníku. O tom nás naše média rovněž neinformují. Ve střední a východní Asii pěstovaný mák, nese však v sobě jiné sémě a to přímo dračí, opium. Můžeme se tedy nadít z jakých zdrojů jsou financováni syrští a jiní arabští rebelové. Můžeme rovněž tedy ještě popřát tamním makomafiím a jejich přátelům ze CIA, k dosažení ještě větších pěstitelských úspěchů v zájmu dalšího šíření vysoce  humanitní euroatlantické civilizace.